Citát z rozhovoru „24 otázek pro Billa“:
„Věříš na nadpřirozenost (život po smrti, duchovní uzdravení atd.)? A jak se obecně stavíš k tématu tajemno? Stalo se ti už někdy něco „nevysvětlitelného“?
Bill: „…Ohh… tuhle otázku jsem skutečně ještě nikdy nedostal! Takže, totálně na něco takového věřím! Myslím, že se v životě stává tolik nevysvětlitelných věcí, že to může být jenom něco nadpřirozeného. Věřím také zcela silně na osud a na to, že co se v životě přihodí, je pro něco dobré. Nic v životě není zadarmo… Život po smrti? … podle mě také existuje! Nedovedu si představit, že jednoduše všechno skončí… něco tady musí ještě být, je docela jedno, co to je a jak se to vnímá! Na tohle téma bych mohl, věřím, psát celé články. 🙂 V každém případě zcela silně věřím na nadpřirozenost, život po smrti, atd.“
K napsání této povídky, mě inspirovala otázka a odpověď, kterou jste si právě přečetli. Nadpřirozené věci a tajemno, kterých se týkala, jsou mi hodně blízké. Pár věcí v povídce je z mé „duchovní“ praxe, ale většina je jen moje fantazie. Jak je mým zvykem, povídka je napsaná a má celkem 37 dílů. Snažila jsem se do ní dát všechno, co o dané oblasti vím, a doufám, že se vám to bude líbit tak, jako mě to bavilo psát. Asi by to spíš mělo začínat slovy „Bylo – nebylo…“ nebo „Žil jednou jeden…“ jako každá správná pohádka.
Vaše Janule (znamení Býk s ascendentem ve Střelci, životní číslo 5…)
„Tak pánové, pro dnešek to stačí…“ zakřičel nový manažer a zatleskal, aby ho dosud hrající hudebníci slyšeli. „Co je to s vámi? Kolegové mi tvrdili, jaký máte v sobě obrovský potenciál a vy se tu ploužíte jako chcíplý ryby. Budete muset trochu zabrat, jestli chcete něco dokázat!“ dořekl už do zcela ztichlé zkušebny a jeho zvýšený hlas najednou působil, jako kdyby na ně křičel. Nechtěl je vyděsit, ale výkony, které předváděli, by stačily tak na vesnickou tancovačku a ne do německé první ligy. Čtyři páry očí se zapíchly pronikavými pohledy do jeho obličeje. Kluci měli takovou radost, když si jich všiml člověk od fochu, a teď to nakonec vypadá, že jejich sen se hroutí jako domeček z karet.
„Co se ti nelíbilo, Davide ?“ zeptal se drze jeden ze dvou nejmladších členů skupiny.
„Nelíbilo se mi, jak jste hráli, Tome. Nelíbilo se mi, jak tvůj brácha falešně zpíval, jak Gustav chcíple bubnoval a Georg líně chrápal, místo aby obstarával basy. To se mi nelíbilo…“ vysvětlil trpělivě manažer svému nejdivočejšímu svěřenci. Zrovna na něj, jako jediného z nich, neměl připravenu žádnou kousavou poznámku. On jediný hrál opravdu dobře. Ti, kterých se to týkalo, neměli tolik sebevědomí, aby se zeptali. Věděli, že je to špatné. Jediný kytarista hrál jako o život a nevšímal si, co se kolem něho děje. Hustá atmosféra ve zkušebně by se dala krájet. Bubeník a basista se sklopenýma očima čekali, co za další výtky dopadne na jejich hlavy.
„Já se na to můžu vykašlat!!!“ zakřičel zpěvák a mrštil mikrofonem vztekle o zem. Pohodil hrdě svojí dlouhou černou ofinou, která mu zakrývala jedno oko, a vyběhl z místnosti ven.
„To si zaplatíš, Bille!“ zakřičel manažer už do prázdných dveří, kterými vzteklý zpěvák utekl.
„Jdu za ním, to bude dobrý…“ řekl jeho bratr, odložil rychle kytaru a vyběhl za svým dvojčetem. „Bille, počkej…“ ozývalo se z chodby domu, ve kterém měli pronajatou místnost.
„Sbalte to a jděte se domů vyspat,“ doporučil manažer zbylým dvěma členům skupiny, když se podíval na hodinky. Blížila se jednadvacátá hodina. „Ať jste zítra lepší, nebo to s vámi ukončím. Nemám čas ani peníze na to, abych je ztrácel s partou líných puberťáků, kteří nechtějí pro svoji kariéru nic udělat,“ naštvaně dodal a práskl za sebou dveřmi.
„Tak to je v hajzlu,“ zašeptal za všech okolností pesimistický Gustav a několikrát bezmyšlenkovitě udeřil paličkami o sebe.
„Neviděl bych to tak zle, jenom pouští hrůzu, aby nás donutil makat,“ uklidňoval ho basista a s něhou zasunul svoji milovanou kytaru do obalu. Byli dneska všichni utahaní. Páteční večery byly vždycky ty nejhorší, protože měli za sebou všichni školní týden.
„Tohle už asi nedá dohromady nikdo,“ sbíral bubeník zbytky rozflákaného mikrofonu. „Zkusím to doma slepit, ale funkční už to asi nebude,“ dodal ještě zamyšleně a nasypal kousky umělé hmoty do pytlíku od svačiny, který vyhrabal ze svého školního batohu. Věděl, jak drahá hračka to je a z Billova kapesného by to asi zaplatit nešlo. Kromě toho všichni věděli, za co zpěvák své kapesné utrácí, a hlavně jak rychle. Momentálně neměl ani floka a dalších čtrnáct dní mít ani nebude. Máma dvojčata držela zkrátka a Billovy šminky a hadříky, které potřeboval pro svou image, byly na jeho poměry celkem drahá záležitost.
***
„Brácho, nebreč, tím nic nevyřešíš,“ uklidňoval Tom své dvojče a držel ho přitom něžně kolem ramen. Seděli na schodech těsně pod střechou, na kterou se vzteklý Bill původně snažil dostat, snad aby skoncoval svůj bídný život skokem dolů. Naštěstí bylo zamčeno.
„On… on…“ vzlykal ublíženě Bill, „řekl… že… zpívám falešně!“ rozbrečel se naplno při posledním slově, které ho tak uráželo. Jeho bratr nevěděl co si počít. Znal svoje dvojče dokonale a tušil, že slova útěchy jsou teď zbytečná. Nějaké hloupé fráze by mu stejně nevěřil, a dokud se neuklidní, bude si mlít stále dokola to samé. Mlčel a tiskl svého rozechvělého bratra k sobě.
Najednou dostal spásný nápad. Vzpomněl si, co na jeho brášku nejvíc platí… nejspolehlivěji zabíraly lichotky.
„Zpíváš dobře, Bille, všichni to vědí. On jenom žárlil, protože jsi hezčí než on. Pamatuješ, jak po tobě koukala ta jeho přítelkyně? Nemůže ti to odpustit, tak se do tebe trefuje,“ uklidňoval bratra a vlastně ani tolik nelhal. Až na to zpívání… Bill měl opravdu někdy problémy s udržením čistého tónu. Nikdy se nechtěl učit zpěv, myslel si, že všechno zvládne sám. Jeho touha být dokonalý mu občas trošku zaslepovala rozum a on měl dojem, že dokáže všechno, na co si vzpomene. O to teď ale nešlo. Museli se dopravit domů a k tomu potřeboval Tom donutit bratra, aby sešel ty proklaté schody, sbalil si věci a vyrazili společně na autobus.
„Jo, to máš asi fakt pravdu,“ rozsvítily se Billovy oči, ze kterých ještě před chvilkou kapaly slané slzy. „Žárlí kvůli Jannet. Minule mě úplně svlíkala očima a on si toho všiml,“ zapýřil se při té vzpomínce a rázně se zvedl, div bratra neshodil ze schodů.
„Jdeme, Tome, máma na nás čeká s večeří,“ vydal rozkaz směrem k bratrovi, a aniž by na něj počkal, rozběhl se dolů. Tom si pomalu oprášil zadek a volným krokem směřoval za bratrem. Nemohl běhat, přerazil by se o své velké kalhoty.
***
„Dvakrát Loitsche,“ řekl Tom celkem zbytečně řidiči autobusu, který znal oba chlapce už od dětství a vozil je pravidelně ráno i odpoledne. Usadili se s bratrem na dvojsedadlo, co nejdál to šlo. Mlčky čekali, až se se syčením zavřou dveře a autobus se líně rozjede po úzkých silničkách k jejich domovu. Cestu znali za těch šest let, co tu bydleli, nazpaměť. Každý patník, který minuli, viděli tisíckrát a oni dva už je ani nevnímali. Bylo jim osm, když se stěhovali z nedalekého Magdeburku do téhle zapadlé vesnice, a když viděli ošklivý kopec povrchového potašového lomu, který se jim vyjímal rovnou za domem, nebyli z toho nadšení. Zvykli si, ale stále je to táhlo do města. Tam se cítili lépe. Vesnice o osmisetpadesáti duších je příliš svazovala svýma kritickýma očima a vzhledem ke stylu oblékání a vystupování obou bratrů to mezi zbylými obyvateli neměli jednoduché. Byli taková místní atrakce.
Tom byl se svými dlouhými dready, které si pěstoval od jedenácti let, terčem posměchu většiny starších vesničanů, kteří si mysleli, že má vlasy zanedbané a špinavé. Jen on věděl, s jakou láskou o ně pečuje a jejich vůni mohl cítit každý, kdo se kolem jeho bohatých světlehnědých vlasů jen otřel. Vnímal ten posměch jako nespravedlnost, ale nemohl s tím nic dělat. Nehodlal se podřizovat těm hloupým lidem a v souladu se svojí tvrdohlavou povahou se neustále stavěl do opozice. Byl to jeho styl a každý si to mohl zapamatovat, když se o něj jakýmkoliv způsobem otřel nějakou hloupou poznámkou. Vracel je s takovou razancí a vtipem, že ti nejhorší se ho za pár měsíců přestali všímat, aby dál neztrapňovali sami sebe. Nakonec si ve vesnici získal svoje postavení, ale trvalo to skoro tři roky. Teď když mu bylo skoro patnáct, měl už v okolí své obdivovatelky, které by za jeho pohled daly cokoliv, a když si nechal udělat piercing do levého koutku spodního rtu, jejich počet výrazně stoupl.
Bill… to byl trochu jiný případ než jeho starší jednovaječné dvojče. Jeho výrazně černě obarvené a zvláštně upravené vlasy dráždily sousedy stejně jako Tomovy dredy, ale ještě větší podíl na jeho záporné popularitě měly silně černě nalíčené oči. Tohle prostě místní drbny nemohly pochopit. Když k černému líčení přibyl piercing v pravém obočí, výrazný make-up a ofina postupně zakryla levé oko, měly babky drbací Vánoce. Bill byl sice sebevědomý, ale nedovedl se obhájit jako jeho bratr a většinu útoků proti sobě jen tiše protrpěl. Přesto byl svým způsobem šťastný a spokojený a předpokládal, že tohle všechno jednou skončí. Věřil celým svým srdcem, že se jim podaří to, co si se svým bratrem usmysleli už jako děti. Snili o tom, že budou mít slavnou skupinu, které padnou všichni k nohám. Prostě tomu věřil…
Už už to měli na dosah, než přišla dnešní manažerova kritika, která srazila jeho sebevědomí zpět k bodu mrazu. Být dveře na střechu otevřené, je docela možné, že by došel až k okraji a možná by se i podíval dolů na ulici, ale dobře věděl, že by neskočil. Chtěl uspět a věděl, že sebevraždou by akorát potěšil celou jejich vesnici, která si o něm stejně myslela, že je blázen. Tímhle by jen přilil vodu na jejich mlýn a to nechtěl dopustit. Ať si báby políběj… on to dokáže a nenechá se zdeptat nějakým žárlivým manažerem.
„V kolik je zítra zkouška?“ zeptal se svého bratra jen tak, aby řeč nestála. Tom zíral nepřítomně z okna autobusu a Billova slova mu dorazila k uším se značným zpožděním.
„Co? Jo zkouška? Ve tři jako vždycky,“ odpověděl zmateně a nechápavě se na bratra zadíval. Proč se ho ptá, když to ví? Chce si povídat? Asi potřebuje zabít čas…
„Myslíš, že Gustav ten mikrofon dokáže spravit?“ zeptal se po chvíli ticha Bill, aby donutil bratra ke konverzaci. Pořád jen zíral z okna a byl duchem nepřítomen, a on se zatím neuvěřitelně nudil. Kolem seděli jen samí dědkové a babky, jejich vrstevníci už byli ze školy dávno doma… to jen oni jezdili takhle pozdě kvůli zkouškám. Když už si začínal myslet, že se odpovědi snad nikdy nedočká, ozval se konečně Tom.
„Asi těžko, mrsknul jsi s ním tak, že se rozletěl celej vnitřek, a na to je Gustav asi krátkej… neboj, já ti když tak půjčím,“ dodal chlácholivě, protože přesně věděl, kam tou otázkou Bill směřoval. On měl svoje kapesné uložené pěkně bezpečně a spořil si na nové struny. Potřeboval ty nejlepší, protože ty nejdražší míň praskaly. Kytara byla celý jeho život, dokázal na ní cvičit několik hodin denně, aniž by mu to připadalo únavné… jeho strunám to ovšem únavné přišlo, tak si občas klidně praskly a to stálo peníze.
Mikrofon ovšem jeho plány pěkně naboural, zase bude muset čekat… ale věděl, že to pro Billa udělá, aby mohl dál zpívat. Bez zpěváka je kapela k ničemu, to je jasné.
„Myslíš, že začneme příští měsíc opravdu točit ?“ podíval se Bill tázavě na bratra.
„No, jestli ještě párkrát švihneš mikrofonem, tak určitě ne. David dneska nevypadal, že by nás chtěl dostat jinam než hodně daleko od sebe. Víš, jak byl naštvanej? Vůbec se mu nedivím. Budeš si muset na kritiku zvyknout, bráško,“ narážel na to, o čem už s Billem stokrát mluvili. „Víš dobře, že jestli se jednou prosadíme, budeš muset snášet daleko horší věci než jen pomluvu, že špatně zpíváš. Dovedeš si to vůbec představit?“ zkoumavě si teď zase on prohlížel Billa. Doufal, že to konečně jednou pochopí a přestane se chovat jako hysterka, ale v podvědomí věděl, že se to nikdy nestane. Brácha byl prostě citlivý a výbušný a nikdo už ho nezmění.
„Já vím, promiň, je mi to líto,“ omluvil se zkroušeně Bill, aby si brášku zase naklonil na svou stranu. Tohle uměl dokonale, stačilo udělat na Toma ten správný kukuč a většinou se všechno zase vrátilo do normálních kolejí.
„Kluci, vystupovat…!“ ozvalo se zepředu od řidiče. Ani si nevšimli, že autobus zastavil a oni už jsou doma. Rychle vystartovali a při vyskakování z předních dveří houkli unisono na řidiče oba: „Děkujeme“. Všichni byli zvyklí, že dvojčata občas řeknou stejnou věc v jednu chvíli, takže už to nemohlo překvapit ani jeho.
Loudali se pomalu k domovu. Bydleli na úplném konci vesnice, kolem už nebylo nic než pole a ten obrovský hnusný kopec. Nechápali, proč si rodiče vybrali k bydlení takovou samotu, ale nemohli s tím nic dělat. Jednou, až prorazí, budou určitě bydlet ve městě… oba o tom snili a těšili se na to jako malí kluci. Vlastně ještě od těch malých kluků nebyli tak daleko, ale oni si už připadali dávno dospělí. Teď se ovšem nejvíc těšili na jídlo a postel… ráno vstávali před šestou a byli utahaní jako koťata. Zítra bude sobota a to je den, kdy se dveře jejich pokojů otvírají až těsně před polednem, dřív je z postelí niko nedostane.
„Ahoj, kluci, tak co bylo ve škole?“ ozvala se již tradiční první věta jejich matky.
„Nic, normálka,“ odpověděl Tom přesně tak jako každý den.
„Jak nic? Něco snad jo, ne?“ reagovala matka tak, jak bylo zvykem a vykoukla na ně z kuchyně. Něco pekla a zástěru měla celou bílou od mouky.
„Jó, byl hnusnej oběd,“ prohlásil znechuceně Bill a zasedl ke stolu v kuchyni.
„Tak snad si půjdeš umýt ruce, ne?“ zvedla matka obočí a nandávala klukům večeři.
„No jóóó, pořád,“ zvedl se Bill líně ze židle a šel splnit matčin každodenní příkaz.
Každý den stejný, stejné věty, stejné výtky, stejné úsměvy… prostě normální všední život… jenže to se mělo co nevidět změnit.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
Noo jo,i když už to mám přečtený,musím to pochvílit…moc pěknéé..NYU!!:)
no , tak tuto ffku citam uz po stvrty krat , a viete ze mi to nevadi? uplnééé krásne x) je tu celá hodená takže idem čítať x)
mě baví, jak je skoro v každé povídce vykreslen stejný prototyp maminky…u plotny, v zapatlané zástěře, něco kuchtí… 😀 tohle přeci inspirované z reality být nemůže ne? 😀
Hlásim nástup 🙂
Prvá kapitola ma očarila. Okamžite ako som sa začítala, tak som sa ocitla v tej ich dedinke v takom tom normálnom živote 🙂 Píšeš chalanov tak pekne, že sa musím celý čas usmievať. Myslím, že sa od príbehu nebudem môcť odtrhnúť až kým nebudem spať nad klávesnicou.
Vypada to velice zajimavě.
Já se musím přiznat, že jsem tuhle povídku kdysi dáááááávno už četla! Ale popravdě si vůbec, ale vůbec nemůžu vzpomenout, o čem vlastně byla. Jediné, co vím je, že se mi moc líbila a proto jsem se rozhodla si ji znova přečíst. Je fakt, že už teď, při prvním dílu jsem si na něco maličko vzpoměla, ale myslím, že i přesto to bude pro mě překvapení, co všechno se v téhle povídce bude dít 🙂
První díl byl prostě krásný! Je to hezké si sama připomenout jejich začátky, to jak vypadali, když byli ještě "malincí" 🙂 Opět, jako všechny Tvoje povídky, je i tato vtipně napsaná, což mě velice těší 🙂 Tvoje povídky se mi vždycky dobře čtou a já se už na tuhle moooc těším 🙂
Tak tuhle FF jsem jako poslední od tebe ještě nečetla, tak jsem zvědavá, jaký to bude dál, věřím, že nezklameš 🙂