Tom měl po ránu výbornou náladu. I když byl společný večer s Billem dost smutný, pro něj znamenal i radost. Dostal od něj něco, co opravdu nečekal… ten první lehký polibek do dlaně ho tak vykolejil, že vůbec nepřemýšlel nad tím, co dělá a uvědomil si to, až když bylo po všem. Ještě že měl bráška zavřené oči, když ho líbal… kdyby se díval, kdo ví, co by s jeho schopnostmi vyčetl z těch jeho? Samozřejmost, s jakou mu Bill jeho polibek vrátil, pro něj byla neuvěřitelná. Jeho srdce v tu chvíli poskočilo radostí tak, že se div dojetím nerozbrečel. Důvěra, kterou k němu jeho bráška měl, když se mu zabořil do náruče a usnul, ho hřála u srdce. Chvilku s ním jen tak ležel a užíval si jeho neuvěřitelné blízkosti, pak z něj opatrně stáhl kalhoty, aby ho nevzbudil, a pořádně ho přikryl peřinou. Byl sladký, když spal, musel ho ještě alespoň jednou políbit, než odešel.
Oba bratři se malinko báli ranního setkání… přece jen, intimní chvilka, kterou včera prožili, je svazovala svojí neobvyklostí. Bill se příliš dlouho ráchal v koupelně a s každou jednotlivou řasou si pět minut povídal, než ji s láskou načernil, ale věděl, že jednou bude muset vylézt ven a podívat se pravdě do očí… do těch hnědých hlubokých očí, které ho k sobě poutaly každým dalším mrknutím víc a víc.
Tom na tom byl o něco lépe. Byl si čím dál tím jistější svými city, které se s každým novým bratrovým polibkem zintenzivňovaly. On, narozdíl od Billa, znal účinky jeho rtů už déle než rok. Celý ten dlouhý rok neminul den, aby si na polibek spícího brášky nevzpomněl. Pokaždé znovu a znovu cítil to vzrušení, které jím projelo, a ačkoliv věděl, že je to něco, co se nesmí, toužil si to zopakovat. Sice se rozumem snažil, moc se snažil s tím bojovat, ale srdce nakonec vždycky zvítězilo. Nechával ho v sobě postupně vyhrávat. Poslední dobou už dokonce začínal fandit svému srdci, aby ten zápas vyhrálo…
„Dobré ráno!“ pozdravil Tom rozverně, když došel do kuchyně.
„Ahoj,“ ozvala se nesmělá odpověď jeho bratra. Snídal a soustředěně míchal kakao, které to už určitě dávno nepotřebovalo…
„Zbylo tu na mě něco?“ zívl a protáhl se Tom při těch slovech a zvědavě nakukoval do ledničky za Billovými zády. Nic… ticho… „Co je s tebou?“ naklonil se Tom zezadu k Billovi a fouknul mu svůj peprmintový dech od zubní pasty za krk. „Bojíš se?“ vzpomněl si Tom, co ho čeká dnes odpoledne při pohledu na bratrovu šíji.
„Trochu…“ pípl Bill a v duchu litoval svého rozhodnutí, které udělal, v záchvatu nebojácnosti minulý týden. Bohužel před svědky. Nemohl couvnout, ani kdyby chtěl. Byl by v kapele za mluvku, který neplní své sliby.
– flashback-
„Týýýý jo, to je pěkný logo,“ zírali všichni na propojená písmena TH v kruhu. Návrh, na kterém se podíleli všichni, byl vytištěný daleko hezčí než nakreslený jejich rukou. Drželi výtisk bookletu, který patřil k novému singlu.
„To si dám na kytaru,“ prohlásil Geo, a hned hledal místo, kam by se znak nejlépe hodil.
„To by bylo pěkný vytetovaný…“ prohodil Gustav jen tak do éteru.
„Na to zapomeň!“ důrazně mu doporučil Tom, když si uvědomil, co tím bubeník myslel. „Nikdo na mě jehlama ani nesáhne, to bych ho zabil!“ rozčiloval se dál Tom při té šílené představě. Bill jen tiše poslouchal jeho projev a něco v něm najednou chtělo trumfnout bratra… alespoň v něčem… Tom byl vždycky z nich dvou ten odvážnější, ten, který se za ně pral… ale jehly… ty opravdu neměl rád.
„Já si to dám vytetovat,“ pronesl do tiché zkušebny. Tři páry očí se k němu s údivem otočily. „Kam myslíte, že by to bylo nejlepší?“ ptal se momentální hrdina svých kamarádů. Zírali na něj všichni, jako když spadl z jabloně naznak.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ vzpamatoval se Tom a výhrůžným krokem se přiblížil k Billovi. „Zakazuju ti to, jasný?“
„Ty mi nemáš co zakazovat, bolet to bude mě, ne tebe,“ odpověděl se stejně výhrůžným výrazem Bill. Jeho rozhodnutí už nebylo zdaleka tak skálopevné jako před minutou, když to vyslovoval, ale couvnout už nemohl. Ještě mu zbývala poslední možnost, jak se tomu vyhnout. Musela by mu to zakázat máma, ale to se dozví až doma.
Matka ovšem zklamala na celé čáře a s klidem mu jeho záměr odsouhlasila… a to se ani nesnažil moc ukecávat. Teď ho čeká velmi bolestivý zákrok, za který si může sám. Nakonec se rozhodl pro místo, které se v případě nouze mohlo schovat pod vlasy. Vzadu na krku se to dalo přikrýt, pokud by to nedopadlo dobře.
– konec flashbacku –
Pevně drtil bratrovu ruku a v leže, opřený bradou, tiše trpěl. Bolelo to tak strašně, že by nejraději brečel. Bzučení tatérovy jehly mu připomínalo hejno rozvášněných sršňů a přesně tak to taky bolelo. Tiché slzy bolesti mu občas tekly po tvářích, ale bráška je vždycky včas setřel, aby si jich nikdo nepovolaný nevšiml. Nejradši by mu je slíbal, ale to si prozatím nemohl dovolit. Obdivoval Billa za to, že to nevzdal a dodržel, co slíbil. Nechápal ho, ale obdivoval. On by se k tomu nikdy neodhodlal. Tiše pozoroval trpícího bratra a sevřené tatérovy rty, bílé od soustředění, s jakým se vyžíval v bratrově bolesti. Tyhle lidi musej být sadisti, to jinak není možný, myslel si. Jak to můžou dělat, když vědí, jak to bolí? Tatér měl paže potetované odshora až dolů a vypadal opravdu hrozivě.
„Hotovo, šéfe,“ ukončil tatér utrpení, které Billovi způsoboval, a ještě si za to nechal zaplatit.
Vypadli z tetovacího salónu na ulici a Tom brášku nenápadně podpíral, aby se nesložil. Sedli si naproti na lavičku a chvilku se jen tak tiše rozhlíželi. „Radši brnknu mámě, jo?“ zeptal se Tom a nečekal na souhlas. „Mami, přijeď pro nás, prosím…“ mluvil už do telefonu a za malou chvilinku ho s úsměvem típnul. „Za půl hoďky je tady, musí jen něco dovařit,“ sdělil s úlevou Billovi. Už se na její večeři těšil, v žaludku mu kručelo.
Ani jeden z nich nemluvil. Oba shodně přemýšleli nad tou samou věcí… Mám o tom včerejšku mluvit, nebo nemám?… to jim oběma běželo hlavou, až oba došli v jednu chvíli ke stejnému rozhodnutí. Budou o tom mlčet. Těžko by se to vysvětlovalo, tak to radši nechají být, dokud s tím třeba nepřijde ten druhý. Auto za chvíli zatroubilo z druhé strany silnice a oni mohli konečně nasednout a odjet domů, do bezpečí svých pokojů. Ani netušili, jak jim za pár týdnů tyhle pokoje budou chybět.
Meg z jeho tetování moc nadšená nebyla. Nechápala dnešní mladé lidi, proč si dobrovolně ničí kůži obrázky, které většinou ani nemají žádný magický význam… chápala by to, kdyby to nějak fungovalo… třeba jako ochrana… ale takhle? Až budou staří a vrásčití, budou poseti divnými zdeformovanými obrázky a budou směšní… takhle to alespoň viděla ona. Dokonce Billovi vyčetla, že jí to neřekl předem, protože by ho mohla připravit na bolest a naučit ho, jak ji v průběhu zákroku zmírnit.
Postup učení ovšem běžel zdárně. Její žák byl připravený poskočit do nového levelu svých schopností. Doteď dokázal jen zlomek z toho, co ho čekalo, a bylo na čase začít.
„Takže… Hvězdičko moje zářivá… máme před sebou těžký úkol. Dneska začneme s telekinezí. Víš co to je?“ zeptala se pro jistotu a čekala na odpověď.
„Pohyb předmětů pomocí mysli?“ zeptal se nejistě její svěřenec a zapomněl zavřít údivem otevřenou pusu. Tohle že se bude učit? O tom se mu ani ve snu nezdálo… to není možné, že by něco takového mohl někdy umět… lítaly mu hlavou myšlenky jak splašené. Vždycky si myslel, že jsou to všechno jen filmové triky… i když on to vlastně viděl jen ve filmech, takže to tak bylo.
„Tak začneme,“ pronesla Meg. „Jenom se dívej,“ vydala vlídný rozkaz a zaměřila svůj pohled na zapalovač, který ležel mezi nimi na stole. Používala ho běžně k zapalování svíček a Bill věděl jistě, že když s ním před chvíli jednu z nich rozsvítila, žádný provázek na jeho konci neviděl… teď to ovšem tak vypadalo. Zapalovač se vydal pomalou cestou ke kraji stolu a Bill nastavil ruku přesně do místa, kde by spadl na zem. Zachytil jej pohotově do dlaně a hned si ho strčil před zvědavý nos. Studoval ho opravdu detailně, ale když nenašel nic podezřelého, zahleděl se do Megyiných rozesmátých očí. S pobavením sledovala jeho údiv a měla radost, že je překvapený jejími schopnostmi. Tohle jen tak někomu ukázat nemohla, vlastně to neviděl ještě nikdy nikdo…
„Jak to děláš?“ vydechl s obdivem ke své velké učitelce a byl celý dychtivý to hned umět. To budou kluci čumět, až jim posune…
„Na nic takovýho ani nemysli!“ přerušil ho z uvažování rázný hlas Meg. „Tohle bude jen pro nejvyšší nouzi… nemůžeš to používat jako atrakci pro pobavení kamarádů… zavřeli by tě jako pokusnýho králíka někam do cvokhauzu a už by ses odtamtud nevyhrabal,“ dívala se na něj vážnýma očima. Viděla jeho zklamání v očích, ale za chvilku je už zase vystřídalo to zářivě světlo, které v nich normálně bydlelo. Rozloučil se s možností chlubit se s tím klukům, ale ty schopnosti chtěl mít. Bylo to tak neuvěřitelné, že byl ochoten na tom strávit klidně i měsíc práce.
„Tolik snad ani nebudeme potřebovat,“ odpověděla mu Meg a znovu mu ukázala svoje umění číst myšlenky… za poslední minutu už podruhé.
Učení nebylo složité na pochopení, ale na soustředění a shromáždění obrovského množství volné energie z prostoru, její koncentraci a následně cílený výdej. Bill se s tím mořil neuvěřitelných čtrnáct dní, ale nechtěl to vzdát. Věděl, že když si něco usmyslí, vždycky se to podaří, a tak se snažil. Když se díky jeho mysli poprvé pohnula lehounká sirka ležící na stole před ním, div neshodil radostí stůl. Vyskočil a řval svým mutujícím hlasem takové HURÁÁÁ, že by zahanbil i vojáky z nedaleké posádky při nástupu. Trošku mu to, pravda, přeskakovalo, ale mělo to grády. Jakmile přišel na princip celé věci, nebyl pro něj problém posunout o metr i Meg se židlí. Užíval si to a zkoušel si to všude, kde nebyly zvědavé oči ostatních lidí. Jediný, kdo se tuhle novinu směl dozvědět, byl jeho bráška. Připravil si na něj samozřejmě takovou malou pastičku, aby se u toho pobavil.
„Tome, prosím tě, můžeš mi podat sůl?“ zeptal se nevinně při společné večeři ve chvíli, kdy se bratrova ruka natáhla k solničce. Zabral… a frnk… solnička odjela o deset čísel vedle. Tom hmátl do prázdna a zvedl k Billovi udivené oči. Když viděl, jak se na něj bratr culí, pochopil, že je to zase nějaká jeho kulišárna a tvářil se, jako by se nic nestalo. Já ti dám… myslel si v duchu. Sklopil oči zpátky do talíře a zabručel: „Jsi levej, že si to neumíš podat sám?“ a dál se tvářil jakoby nic. Bill zklamaně posmutněl, ale nedal se jen tak.
„Máš to blíž než já…“ zakňoural prosebně a už soustředil další dávku na posun. To by ovšem Tom nesměl být takový paličák.
„Podej si to sám, ruce máš dlouhý jako pavouk,“ odvětil a při vyslovení posledního slova hodil po bratrovi svůj neodolatelný škleb. Věděl, že Bill nesnáší tenhle odporný hmyz a nesmí se před ním vyslovit ani jeho jméno… úplně to stačí, aby se mu zježily všechny chloupky na těle hnusem. Taky jo… Bill se otřásl odporem a namířil všechnu svoji shromážděnou energii na Tomovu čepici. Prááásk, vrhnul po něm svoji dávku a bratrova čepice vystřelila do vzduchu. Nebýt prostrčených dredů, které ji zachytily, válela by se už dávno na zemi.
„Promiň…“ zakryl si Bill leknutím ústa dlaní a udělal na brášku omluvný úsměv.
Tomův výraz v té chvíli byl sice k popukání, ale taky v něm bylo hodně děsu.
„Co… co… cos to udělal?“ vykoktal ze sebe překvapený Tom a zíral na brášku s tak vykulenýma očima, že ten měl strach, aby mu nevypadly do nedojedené večeře.
„Já… chtěl jsem ti ukázat, co jsem se naučil… a tys mi to zkazil,“ zahleděl se s nevinným výrazem na Toma. „Dívej,“ řekl a posunul solničku na původní místo. Ruce měl při tom samozřejmě pod stolem a Tom ihned vyskočil a snažil se odhalit provázek, za který jeho bráška tahá. Oběhl stůl a chytil Billa za obě ruce.
„Udělej to znova!“ vydal rozkaz a zíral na solničku. „Ukaž nohy,“ vyštěkl, když se solnička posunula o dalších patnáct čísel a hrozilo, že co nejdřív spadne na zem. Bill zamával bráškovi před nosem svýma dlouhýma končetinama, aby mu dokázal, že na nich nemá žádné ovládací zařízení.
„Ty vole, to je mazec!“ pronesl Tom, když se tiše hroutil na židli vedle brášky.
„Že jo?“ souhlasil šťastný Bill. „Sem se to učil čtrnáct dní,“ doplnil ještě, aby měl Tom úplné informace.
autor: Janule
betaread: Janik
ahoj das mi pls hlas na:
http://turca.blog.cz/0802/1-kolo-vgs-hlasovanie
pro *Nikiss* jestli chceš taky někde hlásnudíky muj blog: http://www.niikoolkaa.blog.cz
aaaah , toe super!!! videla som jeden film , kde to take male divcatko tiez vedelo , a na konci bolo povedane ze to nieje filmovy trik , ze to skutocne ona dokaze! som na to cumelaa! náádherny diel ♥
ŠIKOWNEJ BILLÍ, MOC ŠIKOWNEJ!!! (((=
ten koniec je perfektný Bilík sa nám predvádza!
měl by začít používat ty svoje superpower na Toma trošičku jinak. 😀
Já to chci taky umět! 😀
Bože, já bych chtěla vidět Toma, jak se tvářil, když mu Bill ´sestřelil´ kšiltovku 😀 Já být Tomem, tak jsem s prominutím po*raná strachy 😀 😀 Vážně bych se začala Billa bát 😀 I když vím, že by Tomovi nikdy neublížil..tak i tak 😀