Dar 11.

„Akce!!“ zakřičela režisérka a Bill, už asi pošesté ponořil svoji nebohou hlavu do akvária plného studené vody. Nejen že tam musel vydržet neuvěřitelně dlouho na jedno nadechnutí, ale ještě ho nutili, aby se podíval do kamery a otvíral pusu do textu písničky… no hrůza. Nikdy by neřekl, že natáčení klipu je taková dřina. Vždycky si myslel, že se přitom všichni krásně baví, ale na to tady nebyl čas. Celé natáčení se neslo v mokrém a dusném duchu. Neustálé sušení a namáčení je už všechny unavovalo. Maskérky je nestíhaly znovu a znovu líčit, utírat, česat… ještě ke všemu byl někde v okolí pelech divokých prasat a úděsně to tu smrdělo. Večer předtím měli vystoupení dlouho do noci, a proto byli na konci natáčecího dne všichni absolutně vyřízení… Nechápali, jak z těch šílených záběrů, které natočili, může někdy vzniknout něco koukatelného.

Bill nerozuměl ani tomu, co bude tak úchvatného na záběru, při jehož natáčení visel půl hodiny hlavou dolů… musel vypadat strašně. Krev se mu nahrnula do hlavy a měl pocit, že každou chvíli omdlí. A to ještě při tom všem musel zpívat… no teda spíš otvírat pusu, protože to už by asi opravdu omdlel. Jediná scéna, která ho na celém klipu opravdu bavila natáčet, byla ta úvodní a závěrečná. Naštěstí to, jak už to tak u filmu bývá, točili hned na začátku dne, kdy nebyl ještě tak utahaný, a tak si na tom dal zvlášť záležet. Seděl na zemi před dřevěnými dveřmi, které byly zapíchnuté v poli, a měl se podívat přímo do kamery… Na začátku držel v ruce černou svíci a nemohl se soustředit, protože asistent, který měl svíčku efektně zhasnout, strašně prskal… vždycky ho to spolehlivě rozesmálo a úplně rozhodilo. Vzdal to a pozornost soustředil na poslední záběr… ten závěrečný pohled do kamery, který po něm vyžadovala režisérka, musí vyjádřit absolutně všechno. Dal do něj veškerou lásku, bolest a naději, kterou v sobě v tom okamžiku našel. Zapojil všechny svoje schopnosti vysílat pozitivní energii a byl naprosto spokojený. Nakonec sklopil oči… věděl, že to je ono!

„Teda kluci, já padám na hubu!“ prohlásil Gustav, když dotočil svůj náročný záběr. Nesmyslně bubnoval na promočená bicí, až voda stříkala všude kolem, a nechápal, jak někoho může vůbec napadnout tak vzácný nástroj pokropit vodou. On si na těch svých tak zakládal a tyhle půjčené jsou nadobro v háji. „Oni si snad myslej, že jim ty lidi sežerou, že jsem v tý debilní vodě fakt bubnoval, a že to bylo slyšet…“ chechtal se pobaveně.

„A myslíš, že já bych mohl v takovým dešti hrát na basu a nedostat při tom 220 voltů do těla?“ zeptal se pobaveně Georg a ušklíbl se na Toma. „Ani černej škvarek by z nás nezůstal, viď?“ kývl hlavou k Tomovi, který už jen unaveně zatřepal svými stokrát namáčenými a vysušovanými dredy. Už nikdy si je nenechá takhle zničit. To, co mu s vlasy dneska prováděla maskérka, už nikdy nedopustí. Radši na ně narazí kšiltovku a budou mít po parádě. Nenechá si zničit dlouholetou práci. Když viděl chudáka brášku, jak visí vzhůru nohama, málem na tu režisérku vystartoval. Co mu to dělají? Nejdřív ho málem utopí v akvárku a pak ho šoupnou hlavou dolů nad vodu. Dokázal si představit jeho strach… vždyť on neumí pořádně plavat. Dodnes se to nenaučil a odmítal připustit, že by to vůbec ještě někdy zkusil, a oni ho pověsí za kolena nad tu smradlavou vodu… hrůza.

***

„Máááám ho, podívej Tomi, podívej se!“ křičel už od dveří šťastný Bill a ukazoval bráškovi ještě skoro teplý výtisk nového Brava. Nalistoval rychle dvojstranu, kde byl s nimi rozhovor, a pyšně ukazoval svým černě nalakovaným nehtem na svoji fotku. Vypadal tam tak trošku jako ďáblík… jeho černá ofina byla efektní a vyplazený jazyk s piercingem taky nevypadal moc andělsky, ale takhle přesně to chtěl. Nechtěl být za nějakou holčičku s namalovanýma očima, jak mu občas nadávali blbí spolužáci… chtěl být za rockera. „Rocker musí bejt zlej!“ slyšel jednou někde a od té doby se tím heslem řídil. S jeho andělskou tvářičkou to šlo sice dost špatně, ale tyhle fotky se vyloženě povedly.

Tom zálibně koukal na ty barevné lesklé obrázky a nevěřil vlastním očím, co se dá vykouzlit z obyčejných kluků, jako jsou oni.

„Jé podívej, oni mi zaretušovali pihu na tváři… to jsou blbci! Já jí tam chci, to je moje piha… co mi jí berou?“ rozčiloval se Tom trochu ublíženě. „Hele… Gustav je nějakej strnulej, příště ho musíme pořádně nakopnout, aby se probral,“ diskutovali ještě chvíli, ale nakonec usoudili, že jim to tam všem ohromně sluší. Singl měl vyjít až v půli srpna a oni už měli vlastní dvojstranu v Bravu. To vypadalo docela nadějně.

Teď kluci poprvé litovali, že jsou prázdniny, protože po tomhle výtisku Brava přijít druhý den do školy… to by bylo něco. Ta představa je úplně pohlcovala… všechny holky z celého gymplu a okolí by jim ležely u nohou… ach jo, proč zrovna musí být prázdniny, takhle to ocenila akorát jejich rodina, protože báby ve vsi Bravo nekupujou. Tak se na to těšili a teď… nic. Jako by se nic nestalo.

Bill vzal časopis ukázat Meg, aby se měl alespoň komu pochlubit. Pochválila jim fotky, a dokonce se začetla i do rozhovoru. Nervózně podupával nohou a čekal, až si to celé dočte.

„Tak co?“ zeptal se s nadějí v hlase, když Meg odložila časopis na stůl.

„Od teď začni používat svoji světelnou ochranu,“ odpověděla zamyšleně Meg a viděla na Billovi zklamání. „Samozřejmě ti to tam moc sluší, Hvězdičko. Teď ti to jméno konečně bude přesně sedět. Za pár týdnů budeš tak slavný, že se ti o tom ani nezdálo. Sice jsi trošku z toho zažil, ale připrav se, že skutečnost bude o dost složitější. Nebude to jen příjemné, bude to mít spoustu záporných stránek,“ mluvila potichu a hleděla do Billových posmutnělých očí. „Nechci ti kazit radost, ale nejhorší na celé té věci bude absolutní ztráta soukromí. Je to to nejhorší, co si můžeš představit. Celé Německo ti bude koukat do talíře, do ložnice, do koupelny a možná i na záchod… všude kam se hneš, budou oni,“ dodala, aby mu vysvětlila, proč není schopna se radovat s ním.

„Kdo oni?“ zeptal se Bill.

„Kdo jsou oni? Všichni ti, kteří budou mít peníze z toho, když o vás něco špatného vyšťourají… to jsou oni. Nebudou chtít zjišťovat, jak jste skvělí a bezchybní, jak dobře hrajete, zpíváte… budou chtít senzaci a špínu… čím víc špíny, tím líp pro ně. Za to se v dnešním světě platí. Bohužel. Ale ty jsi už dostatečně připravený se jim ubránit. Máš na to své schopnosti a budou čím dál tím lepší, to ti slibuju,“ uklidnila ho Meg. Usmála se a udělala svému roztomilému žákovi křížek na čelo. „Hodně štěstí, Hvězdičko. Neztrať se mi v tom velkém světě a kdykoliv budeš moc, přijď. Teď už to bude složitější, nebudeš mít tak často volno, ale budeme si telefonovat. Kdykoliv budeš mít jakýkoliv problém, okamžitě zavolej, vyřešíme to spolu. Nezapomeň… ve dvou je to vždycky snadnější. Drž se svého bratra, má tě moc rád a ochrání tě před tím, co sám nezvládneš.“

„Víš, Meg…“ řekl rozpačitě Bill a sklopil stydlivě oči. „Já ho mám taky moc rád. Je mi to trapné, ale víš… mám ho rád… tak nějak… jinak…“ zvedl svá hnědá vyplašená kukadla a čekal, jestli ho Meg pochopila. Špatně se mu o tom mluvilo, ale ona byla jediný člověk, kterému se to nebál říct. Doufal, že ho pochopí. Vždyť ona ví, co ho v životě čeká díky jeho daru. Dívky jsou pro něj tabu a od té chvíle, kdy si uvědomil, že je pro něj Tom dražší než jen obyčejný starší brácha, soustředil na své city k němu všechnu svoji pozornost. Cítil, že je to den ze dne silnější a bylo mu z toho divně. Nevěděl, jestli to tak chce, nebo ne. Nevěděl nic… jen cítil. Cítil něco, o čem se domníval, že by snad mohla být… láska? Nevěděl…

„Vím, co mi chceš říct, Hvězdičko,“ odpověděla Meg a pohladila Billa po tváři. „Nebraň se tomu… věděla jsem… nebo spíš tušila, že to přijde. Vaše energie se přitahují, protože mají stejný základ. Jste od sebe vlastně násilně roztrženi, každý máte svoje vlastní tělo, ale vaše energie touží splynout v jedno. Dej tomu čas, jen ten ukáže, jestli je to správné, nebo ne. Musíš brát ohledy na Toma… jestli on cítí to samé, nebo to tak nevnímá. Je na tobě, jak si s tím poradíš, ty jsi z vás dvou ten silnější. On se sice tváří občas jako mistr světa, ale věř, že jeho duše je citlivá stejně jako ta tvoje. On nemá tvé schopnosti, není tak zarputilý a vytrvalý jako ty. Není tak strašně tvrdohlavý…“ domluvila a Bill měl v tu chvíli pocit, že mu rozumí. Ano, ona mu jediná rozumí, jí se může svěřit.

„Meg… já nevím, jak to říct… je to… víš, jak jsi mi říkala, že nesmím… ehm… milovat ženy? Můžu… můžu… milovat… muže?“ zčervenal Bill, když vyslovil to poslední slovo. Nešlo mu to v téhle souvislosti přes rty. „Víš, jak to myslím… myslím fyzicky milovat… myslím sex,“ zašeptal konečně to slovo, které měl od začátku na mysli a čekal. Čekal s očima zapíchnutýma doprostřed stolu a klepal se, jako by mu šlo o život… čekal na svůj ortel… teď se dozví, jestli je jeho život ještě k žití, nebo jestli je definitivně odsouzen k celoživotnímu celibátu. Bylo ticho. Zvláštní ticho… zvedl oči a pohlédl na svoji učitelku. Její úsměv na tváři věštil buď pozitivní informaci, nebo lítostivé zamítnutí… nechtěl si dělat zbytečné naděje.

autor: Janule
betaread: Janik