Dar 14.

„Chlapi, viděli jste tu kočku?“ zeptal se jich rozzářeně Georg, když se za ním zabouchly dveře auta. „Tý vole, ta je měla, co?“ dodal ještě pro sebe a způsobil tak výbuch smíchu celého osazenstva. Všichni znali jeho slabost pro tenhle druh žen a nezklamal je ani dneska.

„Myslíš oči?“ dělal si z něj srandu Tom, kterého sice taky zaujala, ale připadala mu divná. Krásná byla, to jo… až moc krásná… divně krásná. Cítil z ní něco zvláštního, a hlavně si všiml, jak se dívala na jeho bratra… na jeho Billa. Jako by ho chtěla spolknout tou svou červenou tlamičkou, div si neolízla rty, jak na něj zírala. Naštvalo ho to a měl najednou pocit, že by měl Billa chránit. Když si všiml Sakiho ruky na jeho rameni, pochopil, že není sám, koho to napadlo a uklidnil se. Jeho láska je v dobrých rukou, nemůže se mu nic stát.

Teď seděl vedle něj a nenápadně ho chytil za ruku tak, aby si toho ostatní nevšimli. Jejich pohledy se setkaly, když se Bill překvapeně otočil na Toma.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal těsně u Billova ucha a nejradši by ho v tu chvíli políbil na krk. Bill jen neznatelně kývl hlavou a stiskl jeho ruku ve své. Jak dlouho už se ho bratr nedotýkal? Od té chvíle, kdy se mu svěřil, že se mu líbí kluci. Ale on už od té doby dávno pochopil, že se mu nelíbí kluci… líbil se mu jen jeden… jeho Tom. Ostatní ho nechávali naprosto chladným, ať byli, jací chtěli. Pochopil, že není to, co si myslel. Když viděl krásnou dívku, líbila se mu víc než ten nejkrásnější kluk na světě, ale na jednoho neměla žádná z nich…

Užíval si té teplé ruky ve své dlani, která ho ani po chvíli neopustila. Na tváři se mu objevil úsměv a z jeho očí zase po čase svítila radost. Alespoň na chvilku má svého brášku zase u sebe. Neštítí se ho, jak si myslel, když se mu po jejich rozhovoru začal vyhýbat. Nejradši by ho samou láskou objal, ale věděl, že je to nereálné. Alespoň chvilku si užije jeho blízkosti… modlil se, aby na silnici byla zácpa a tahle cesta na rozhovor trvala dlouho. Jejich spojené ruce byly ukryty pod Tomovým obrovským trikem, takže nehrozilo, že by si toho někdo mohl všimnout. I kdyby ho milovaly všechny krásky světa, tenhle dotyk mu žádná z nich nenahradí… žádná. S násilným odloučením se jeho city jen stupňovaly, pokud to ještě vůbec šlo. Trápil se sám v sobě a vyčítal si, že to radši nenechal být. Kdyby se tenkrát Tomovi nesvěřil, možná by se k němu choval pořád tak hezky jako tenkrát. Stále cítil na svých rtech ten lehounký polibek a byla to jeho droga, která ho držela v těch nejhorších chvílích zoufalé samoty… mezi tolika lidmi byl sám… bez něj.

Tom zaznamenal bráškův jemný stisk a sevřelo se mu srdce. Věděl, že to není z lásky, jak by si přál, ale i přesto ho ten dotyk hřál jako tisíc sluncí… příjemný dotek jeho ruky ho uváděl do stavu euforie. Zavřel oči a koupal se v té krásné lázni, kterou mu dotyk jeho dlaně poskytoval. Kdyby mohl… ale ne. Je to nesmysl. Bill miloval někoho jiného. Přece mu to sám řekl, a že teď nemá čas se s ním stýkat, nic neznamená. Sám věděl, jak je láska vytrvalá a dokáže překonat jakoukoliv překážku. Určitě se na něj těší a on mu nebude stát v cestě. Stále ho trápilo, že neví, kdo to je, ale smířil se s tím… nic jiného mu nezbývalo. Dokud se mu Bill sám nesvěří, nechtěl se vyptávat. Hlavní bylo, že teď ho drží… teď mu patří alespoň jeho malinká částečka… jeho krásná štíhlá ruka.

Měla jsem pravdu, je to malý ďáblík… zřejmě učeň, ale zvládnul to perfektně. Já sama jsem v jeho věku určitě nebyla tak pohotová a rychlá jako on. Je vidět, že má dobrého učitele. Netrvalo mu ani pět vteřin, než pochopil, že se na něj snažím zaútočit. Malinko sice stoupl v mých očích, ale přesto je to určitě ještě začátečník… žabec… proti mně určitě, myslela si Kiara o Billovi, když jejich černá dodávka odjela.

Bylo jí třináct, když ji na ulici sebral Rawen. Tenkrát se ještě jmenovala Ava a dodnes má to jméno v úředních dokladech. „Kiara“ jí dal on… její zachránce Rawen. To jméno bylo magické, používané jen mezi nimi dvěma. Byl tenkrát krásný mladý muž a v jejích očích to byl někdo. Měl slušné oblečení, voněl, a hlavně… jeho ruka jí nebila, ale hladila. Byla zvyklá na tvrdé zacházení, ale tenhle člověk byl jemný. Nabídl jí jídlo, teplou postel a v tu chvíli byla jeho. O něčem takovém se jí celé dětství ani nesnilo.

Matka jí zemřela ve dvou letech a otec jí bez kouska slitování šoupl do dětského domova. Utekla odtud, když jí bylo dvanáct, a rok se potulovala po ulicích Berlína. Naučila se tam všechno, ale to hlavní, co jí zůstalo, bylo tvrdé srdce. Ano, bylo jako z ocele, obrněné proti všem, kteří jí ubližovali.

Rawen byl první, kdo ji po letech pohladil, a ona za ním šla jako poslušný pejsek za svým páníčkem. Už tehdy na ulici poznal, že je něčím výjimečná, a rozhodl se, že si jí vychová k obrazu svému. Hodně z toho, co si zamanul, se povedlo, jen to její ocelové srdce ne a ne rozbít. Přestal se snažit o nemožné a nechal ji být. Věděl, že násilím se taková věc zlomit nedá a zřejmě jediný cit, který by to mohl dokázat, byla láska. Velká, upřímná láska. Jenže to bylo přesně to, čemu se Kiara vyhýbala jako čert kříži. Nepovažovala ji za užitečnou… s oblibou říkala: „Lásky se nenajíš,“ a zachovávala si vždy od každého odstup.

Učila se pod jeho vedením rychle a dnes dokonce skoro dosáhla na úroveň jeho vlastního umění, ale stále mu podléhala. Byl její učitel, její Bůh, její zachránce a její pán. Dávala mu všechno, co dokázala, starala se o něj jako oddaná manželka, služka, otrokyně… to všechno z vděčnosti za to, jak může žít. Jen jediné mu nedokázala dát… svoji lásku. Fyzickou ano… sex pro ní nebyl problém, považovala ho za něco samozřejmého, tomu se naučila už na ulici… ale cit? Nevěděla, jak chutná láska. Znala jen oddanost, poslušnost a podřízení. Myslela si, že se tyto city rovnají lásce, že je to něco podobného, a proto si ji nechtěla připustit k tělu. Nechtěla být otrokem nikoho jiného než Rawena. On jediný měl na to právo.

Nechtěla nikomu jinému sloužit, ale milovala, když někdo sloužil jí. Zbožňovala pocit moci, který si dokázala lehce získat nad tím, kdo se jí připletl do cesty. Ze začátku, když se naučila ovládat ostatní lidi, sbírala na ulici mladíky a vodila si je do své postele, aby je potom s gustem vykopla… zamilované, nešťastné a na ní závislé. Vyžívala se v tom pocitu, který měla, když je vyhazovala z bytu… kvůli tomu to celé dělala, nešlo jí o sex, nešlo jí o lásku, ale o vítězství. Ona musela vždycky vyhrávat!

S jídlem roste chuť… nejdřív to byli kluci z ulice, pak začala lovit mezi výše postavenými pány, a když ji i to přestalo bavit, zaměřila se na celebrity. To byl momentálně revír, ve kterém lovila svoje oběti. Měla jich už pár na svědomí, ale stále ji nikdo neznal. Každý, kdo prošel její krutou náručí, raději mlčel, než by se přiznal k tomu, co mu provedla. Styděli se, všichni do jednoho. Rawen na její počínání hleděl s úsměvem. Byla jeho žákyně, všechno, co uměla, ji naučil on. Měl radost, že se to naučila tak dobře používat, a žárlivost nebyla jeho parketa. Přál jí všechny ty zajíčky, protože věděl, že pokaždé, když je vykopne ze dveří, vrátí se k němu. Ke svému učitel a milenci.

Teď poprvé měl Rawen obavy. Kiara si začínala moc troufat. Nestačili jí už jen obyčejní smrtelníci… chtěla někoho, kdo jí byl podobný, někoho, kdo se jí dokázal bránit… to bylo teprve to správné vítězství, na které chtěla dosáhnout. Pokořit toho zajíčka s černou ofinou, se pro ní stalo posedlostí. Chtěla ho získat a odkopnout, jako to dělala se všemi, ale u něj kromě uspokojení očekávala ještě prémii… byl to adrenalin, který jí chyběl u ostatních. Nikdo z těch poslušných ovcí, které doteď měla, se nedokázal vzepřít. Všichni ji poslušně milovali, a to už ji přestávalo bavit.

Seděl na své hotelové posteli a už čtvrt hodiny přemýšlel. V ruce měl připravený mobil, stačilo jen zmáčknout tlačítko se zeleným telefonkem a vytočilo by se její číslo, ale on váhal. Stalo se něco tak závažného, aby s tím obtěžoval Meg? Vždyť to bylo jen pár vteřin a už se to nebude opakovat. Proč by s tím hned běžel za svojí učitelkou… nebude si přece dělat ostudu. Ještě by si o něm pomyslela, že je srabík, který se hned běží stulit mamince do náruče. To ne… to by velice nerad, měl přece svoji hrdost. A hlavně, zvládnul to celkem sám. Schoval mobil zpátky do kapsy a v tu chvíli se ozvalo hlasité zaťukání.

„Dále,“ zavolal směrem, odkud se klepání ozvalo, a vzápětí do jeho dveří vplul Tom. Tedy vplul… spíš se vpotácel tím svým typickým rozevlátým způsobem.

„Čau,“ zahlaholil, kopl do dveří za sebou, aby se zabouchly, udělal pár kroků a kecnul si na postel vedle bratra.

„Tys něco pil?“ zeptal se vykuleně Bill, a zároveň přiblížil svůj nakrčený nosík k bratrovu obličeji, aby se dozvěděl odpověď na svoji otázku. Tom mžoural malýma očkama na Billův nosík a jen velice vehementně zavrtěl hlavou. „Tak proč to z tebe tak táhne?“ usmál se Bill. Bylo to teprve půl hodiny, co je dodávka vyklopila u hotelu, a on už se stihl takhle upravit. To by měla máma radost, pomyslel si a sledoval přiblblý úsměv na bratrově tváři.

„Dal jsem si jen jed… no… ho… ho… prcka…“ vyškytal ze sebe Tom a při těch slovech se svalil zády na bratrovu postel. „Byl fakt jen takhle malinkaťoulinkatej…“ ukázal dvěma prsty velikost statné mouchy masařky a rozchechtal se při svém posledním slově. Jazyk se mu málem zamotal do uzlu, ale měl radost, že to příšerné slovo vymyslel.

„Kdybys nekecal, ty…“ usmál se pro sebe Bill. „Aby to z tebe tak táhlo, musel bys těch tvejch malikaťoulinkatejch prcků vychlemtat aspoň pět,“ natáhl se vedle Toma a cvrnkl ho něžně do nosu. „Proč to piješ, když na to nemáš?“ pronesl mateřsky.

„Na žal a na kuráž,“ odvětil ospale Tom a otočil se na bok. Bill měl teď jeho oči přímo proti svým. Dneska je nějaký zvláštní den… nejdřív to držení v autě a teď zas návštěva v jeho pokoji… co se to s bráškou děje?

„Máš nějaký starosti?“ zeptal se a odhodil Tomovi dred, který mu zakrýval pusu.

„Jo, mám… tebe,“ zamumlal a zašilhal námahou, jak se snažil udržet víčka nahoře. Moc se mu to nedařilo, tak to radši nechal tak.

„Co máš se mnou za starosti?“ zadíval se na Toma, ale než dořekl poslední slovo, Tom usnul. Zhasl jako hřbitovní svíce, když zafouká vítr, a tvářil se při tom šťastně… asi jako nakrmené batole.

Bill se zvedl a s námahou přidal na postel i bratrovy nohy, které teď bezvládně visely dolů. Zul mu boty a hodil na něj peřinu. Až se z toho vyspí, tak ho musím pořádně vyzpovídat, řekl si a šel se vysprchovat. Měl toho dneska už celkem dost a zítra pokračují do dalšího města. Už si ani nepamatoval jeho jméno… někdy měl pocit, že jezdí stále v kruhu, ale věděl, že na začátku kariéry je to nutnost, tak se nevztekal. Od té doby, co přerušili školu, byli pořád na cestách. Občas by sice někoho nakopl, když po třistapadesáté zodpovídal tu samou otázku, ale zatím se ještě držel. Až mu to jednou ujede, bude to výživný titulek.

(…)

Příjemně čistý a unavený se natáhl vedle jemně chrápajícího bratra a díval se na jeho roztomile pokrčené čelo. Opatrně mu stáhl kšiltovku s šátkem, která díky jeho poloze směřovala stejně jinam, než měla, a shrnul mu dredy z obličeje, kam se zase znovu doplazily. Jsou to takoví malí živí hadi, pomyslel si a zamlaskal. Chrápání na chvilku přestalo a Tom se trošku pootočil. Teď měl Bill teprve ten správný výhled na jeho tvář. Ležel tiše, nehýbal se a pozoroval svého milovaného brášku, jak oddechuje.

Proč je tak sladkej? Proč mu to dělá? Proč není takovej, jak o něm píšou v časopisech? Bylo by to všechno možná snazší, kdyby věděl, že se otočí za každou holkou a hned ji přefikne… jenže on ví, že to tak není. Jsou spolu prakticky pořád a ve většině hotelech i ve stejných pokojích. Moc dobře ví, že Tom je jen velký frajer, který plácá, co mu slina na jazyk přinese a díky této své vlastnosti už v rozhovorech nakecal spoustu nesmyslů. Tahle póza hladí jeho ješitné ego tak dobře, že se toho nehodlá vzdát a neustále své historky zdokonaluje a přibarvuje. Žádný rozhovor se neobejde bez jeho sexuálních narážek a pošťuchování Georga. Už se to pomalu stávalo pravidlem. Hlavně, že se fanynky baví… bylo jeho heslo.

autor: Janule
betaread: Janik