Bill chvíli vyprávěl Meg své zážitky, ale věděl, že se musí dostat k tomu jedinému, o čem s ní chtěl mluvit nejvíc. O ní, o té ženě, která se ho snažila napadnout, a teď se chystala dostat co nejblíž. Nepochyboval, že je to kvůli němu. Věděl to.
Meg mu svojí otázkou nahrála sama.
„Stalo se něco zvláštního?“ zeptala se a čekala, jestli se ve své intuici nespletla. Kývl na souhlas, a když konečně skončil zábavným vyprávěním o Sakiho neohrožené akci na jeho záchranu, oddechl si, že je to venku.
„Měl jsi zavolat hned poprvé,“ zadívala se mu do očí. „Podle toho, cos mi o ní řekl, je asi dost nebezpečná,“ dodala vážně a snažila si vzpomenout, jestli někdy o této ženě slyšela. Věděla, že jeden její kolega z Berlína měl schovanku, kterou našel na ulici, ale tenkrát to byla malá holčička. Znali se mezi sebou a podle možností si vzájemně pomáhali. Podle věku by to mohlo odpovídat. Přišel se tehdy poradit, jak ji má učit, protože byla dívka, a on si s tím nevěděl rady, ale netušila, jestli je to ona, nebo ne. Jestli ano, bylo to nebezpečné, pokud se rozhodla její Hvězdičce ublížit.
Dobře si pamatovala, jak nadšeně jí Rawen tenkrát líčil, co našel na ulici za poklad. Jak básnil, co všechno ji naučí, jak skvělé má předpoklady. Dívka se tehdy jmenovala Ava Zauberová, ale jestli jí to jméno zůstalo, těžko říct. Většina mágů si svá jména měnila, aby jim numerologicky pomáhala a usnadňovala jim cestu. Rawen se také tak nejmenoval, jeho původní jméno bylo Günther. Pokud se jedná o jeho Avu, musí Billa ochránit. Musí ho rychle naučit, jak na ni.
„Jestli je to ta, která mě napadá, máme co dělat. Kolik máš času? Jak dlouho budeš doma?“ zeptala se Billa, a když se dozvěděla, že za týden odjíždí se skupinou na soustředění před koncertní šňůrou, bylo jí jasné, že včera bylo pozdě. „Tak to začneme hned!“ zavelela ta drobná žena rozhodně a Billovi bylo jasné, že na večeři přijde dnes s velkým zpožděním. Radši hned napsal mamce zprávu, aby nedostal vynadáno, až se vrátí. Chtěl, aby doma byla pohoda, a protože se mamka o něj neustále bála, tohle bylo jediné řešení. Snad to Tomovi vyřídí.
***
Ve chvíli, kdy míjeli ceduli s nápisem „Osnabrück“, všichni spali. Vjeli do velkého města, kde měli strávit následující týden. Cesta z domova do Dolního Saska byla nekonečná a postupně při vyprávění zážitků z týdenního volna odpadávali jako zralé hrušky. Měli si doma odpočinout, ale nikomu z nich se to nepodařilo. Po týdnech strávených mimo domov si chtěli užít všech kamarádů a místo odpočinku byli s nimi. Bill, k Tomově nelibosti, strávil tři čtvrtiny volného času u Meg, ale když mu vysvětlil proč, přestal mu to vyčítat.
Učení bylo velice namáhavé, všechno se točilo kolem energetické obrany a útoku, a při tom bylo nutné vydávat neuvěřitelné množství energie. Bill usnul v autě jako první a nevzbudily ho ani hlasité výkřiky Georga, který vyprávěl, jak na něj holky v Magdeburku uspořádaly hon.
„No a co? Bylo z toho něco?“ zeptal se s nadějí v hlase Tom, ale hned pochopil, že doufal marně.
„Zdrhnul jsem, vždyť by mě rozcupovaly na kousky… ještěže to tam znám, jinak bych byl dávno mrtvej,“ odfrkl si s úlevou Geo a dál to odmítal řešit. Nakonec je únava zmohla všechny do jednoho.
„Tak, pánové, vstáváme a jde se cvičit…“ zahlaholil Saki do jejich části dodávky, aby je probudil. Zastavili před tréninkovým centrem, a vzhledem k tomu, že to byla tajná cesta, nebyla tam ani noha. Saki si oddychl, že si nemusí dělat hlavu s přesunem kluků do budovy, a vyžíval se v jejich buzení. Byli to strašní ospalci a několikrát už na ně musel použít jemné násilí, aby je z auta vytáhl.
Tentokrát se první probudil Gustav, a když zívl, zamžoural ven z okna.
„Ježiš, co to je támhleto?“ zeptal se a vyděšeně zíral na atletickou dráhu, která vedla kolem blízkého plotu. „Tome… no tak, Tome…“ žďuchal do spícího souseda, aby mu tu hrůzu ukázal.
„Co je…“ zabručel nepřítomně Tom a přehodil si hlavu na druhou stranu.
„Budem asi běhat!“ prohlásil rozhodně Gustav a v tu ránu se rozsvítily tři páry očí, které až dosud spaly.
„Cože?!?“ pronesl šokem probuzený Bill a nevěřícně zíral na oranžový ovál. „Tak tam… tam mě nikdy, nikdo neuvidí!“ prohlásil a na znamení svého rozhodnutí ukázal rukou neslušné gesto se zvednutým prostředníčkem směrem k Sakimu, který se na něj škodolibě culil.
„Hele mladej, tohle si nech pro kámoše, na mě to neplatí. Tak jedu, jedu, jedu… vojna začíná, pánové,“ zahulákal Saki a kdyby měl na krku píšťalku, snad by i pískal.
***
„Co jsem komu udělal?“ zanaříkal Tom druhý den ráno, když je jejich dočasný trenér zavedl do posilovny plné šílených strojů.
„Nedávno jsi o mně řekl, že jsem panic… tak to máš teď za to!“ zašklebil se na něj Georg a se svými vypracovanými svaly se vydal směrem k jednomu ze strojů, který důvěrně znal. Dvojčata na něj zírala s tak bezmezným obdivem, že si malinkou chvilku připadal jako king.
„A to jako chceš říct, že nejsi panic, jo?“ zahulákal na něj Tom, aby ho naštval a donutil ho k jeho nasupené grimase, která ho vždycky tak pobavila. Geo už se s odpovědí nenamáhal a za pomoci trenéra si vylezl na vražedný stroj, který Billovi a Tomovi připomínal gilotinu.
Gustav se odvážil na ten nejjednodušší stroj, který se tam dal najít, a docela v klidu začal cvičit. Kvůli bubnování musel udržovat kondičku, takže mu to zas takový problém nedělalo, ale spíš používal protahovací cviky než tyhle ďábelské stroje na svaly. Bill s Tomem stáli u dveří namáčklí jeden na druhého, div se nedrželi za ruce, a čekali, co s nimi bude. Hugo, jak se jmenovala ta blonďatá mlátička, která je měla na starosti, se zatím věnoval zbylým dvěma členům kapely a na ně neměl čas.
„Zdrhnem…“ syknul Bill nenápadně směrem k Tomovu uchu, a když se od bratra nic neozývalo, mrknul na něj. Tom stál s otevřenou pusou a jen němě sledoval Geovo závaží, jak se volně pohybuje nahoru a dolů. Nechápal, že je něčeho takového schopen a zcela ho to omámilo. „Aby ses mi tady nezamiloval…“ odfrkl pohrdavě Bill, když se zadíval směrem jeho pohledu a chytil bratra za ruku. „Zdrháme…“ zopakoval a odtáhl Toma ze dveří posilovny.
„Co když nás budou hledat?“ zeptal se Tom svého akčnějšího sourozence, když se dopotáceli do nejvzdálenější místnosti od té mučírny.
„Nebudou, všichni si myslej, že jsme tam,“ kývl směrem, kde tušil tu odpornou místnost, jejíž jméno se mu nechtělo ani vyslovovat. „Mlátička na nás kašlal, takže si ani nevšimne, že jsme zmizeli, ne?“ uvažoval nahlas a zkusmo vystrčil nos ze dveří. Nikde nikdo… Zapadli do malé šatny, která byla cítit starým zatuchlým potem všech těch chudáků, kteří tudy kdy prošli.
„Otevřu okno, je tu děsnej smrad,“ zvedl se Tom, a když vzal za malou kličku, zůstala mu v ruce, „…no a taky tu asi zůstane…“ odtušil, když mu došlo, že už nevyvětrá.
„Já to tady nepřežiju,“ fňuknul Bill a objal svého bratra kolem krku. Ten si ho přitiskl a ochranitelsky hladil po zádech.
„Neboj, lásko, nějak to zvládnem… spolu zvládnem všechno,“ dodal a líbnul Billa na čelo. „Miluju tě, už jsem ti to někdy říkal?“ špitl Billovi do ucha a usmál se.
„Ne, neříkal, zopakuj mi to ještě,“ zakňoural bráška a podíval se Tomovi do očí. Byly v nich jiskřičky.
„Miluju tě, miluju tě, miluju, tě… stačí?“ odpověděl Tom a usmíval se šťastně, když dokola opakoval ta dvě slůvka, které tak rád sám slyšel od Billa.
„Stačí… já tebe taky,“ uslyšel odpověď a vyšel vstříc rtům, které se blížily od jeho čela přes oči, špičku nosu až k ústům. Miloval jeho i polibky, které od něj dostával… nemohl se toho všeho nabažit… byl šťastný.
Z chodby zaslechli rozhodné kroky. Odskočili od sebe a dřív, než se stihli zdekovat za dveře, rozletěly se a mezi nimi se zjevila Hugova postava.
„Tak kde jste, vy houžvičky, já tam na vás čekám, abych z vás udělal chlapy, a vy se mi tu zašíváte… tak to teda prrrr, pánové, to jsme si nedomluvili. Tady nejste žádný hvězdy šaubiznysu, ale normální vobyčejný cvičenci a budete poslouchat! Mám za vás zodpovědnost a nenechám se od nikoho popotahovat za to, že sem vás ztratil,“ rozjel se Hugo, aby bylo jasno, že s ním není radno žertovat.
Oslovené houžvičky se s naštvanými výrazy odpotácely zpět do posilovny. Útěk se nezdařil a Hugo je měl pěkně na lopatě. Z Georga mezitím crčel pot, že měl kolem sebe oblak, jak se to z něj odpařovalo, a Gustav vypadal, že pomalu ale jistě dodělává. Když viděl dvojčata zkroušeně vejít zpět do dveří, objevil se mu na tváři škodolibý spokojený úsměv. Věděl, že ten nejjednodušší stroj, který obsadil, bude mlátička potřebovat pro ty dva, a cítil, že za chvíli bude vysvobozen. Jenže to se spletl. Hugo chytil oba své svěřence za ramena a nasměroval je na druhý konec místnosti, kde podobné stroje absolutně chyběly a na zemi se válely jen žíněnky.
„Tak, chlapi,“ uchechtl se při tom oslovení Hugo, když se na ty dva vychrtlé chudáčky podíval. „Teda pardón, pánové… chlapci,“ opravil se. „Protože chlapy z vás teprve udělám já, že?“ zasmál se svému vlastnímu vtipu. „Vzhledem k absolutní absenci jakýchkoli svalů na vašich tělech, si nejdříve uděláme malou rozcvičku, abyste se protáhli.“ Stoupl si vedle okna a ukázal dvojčatům jejich osobní žíněnky. „Takže… začneme sedy lehy… doufám, že to, pánové, znáte… že vám to nemusím ukazovat,“ zadíval se na ně zkoumavě, když zaznamenal jejich hrané nechápavé pohledy. „Takže musím, jo?“ odevzdaně pochopil, že s těmihle dvěma to rozhodně nebude žádná legrace. Složil své svalnaté tělo na jednu z podložek a začal jim s úsměvem na tváři předvádět, jak na to.
Celou dobu vesele mluvil, ani se nezadýchal, takže klukům připadalo, že to vlastně ani nemůže být tak těžké.
„Tak, teď vy…“ předal jim pomyslně jejich podložky a čekal. Kluci uklidnění jeho výkonem se lehce svezli na svá místa a zkusili začít. Ve chvíli, kdy oba předpažili ruce, aby se vytáhli do sedu, zjistili, že se jim nějak podezřele zvedají nohy… to nečekali, to byla zrada. Když se jakžtakž oba dohrabali do sedu, bylo vidět, že mají dost. Za tenhle herecký výkon by oba zasloužili Oskara… Hugo se jen ušklíbl, klekl si mezi ty dva a každému z nich položil tlapu na jeden kotník.
„Tak znova, houžvičky… takhle vám to pude líp,“ ujistil je a silným stiskem jim lámal křehké kosti na nohou. Deset… to byl maximální počet cviků od každého druhu, který z obou chlapců dostal, a na konci měl dojem, že jsou tak trochu mrtví. Nejevili známky života, když oba leželi rozpláclí na břiše, kam se dostali z posledního kliku. Nevšiml si jejich mrkání, kterým se domlouvali, jak se toho neskutečného Huga zbavit… zahráli si na mrtvolky.
„Hej, vy dva…“ zahřměl posilovnou Hugův hlas. „Pojďte si je odtáhnout, já vám je nosit nebudu,“ prohlásil a nechal dvojčata svému osudu. Georg s Gustavem nechali své stroje zahálet a opatrně se přiblížili k mrtvým spoluhráčům. Společnými silami je nahodili na svá záda a odtáhli do postele. Kluci si to užívali a nechali se s gustem odnést. Zvlášť Tom měl radost, že může Geovi přidat trochu svalů navíc. Spali jak zabití celý den, a kdyby je nepřišel David vzbudit k večeři, chrněli by až do rána.
autor: Janule
betaread: Janik
Chudinky, majinkýý… ((= Teda.. Už widim, jak ty chudáčky moe někdo násilím táhle do posilowny.. Chi chi ((=
Jj, jsou to houžvičky. A myslím, že by v té tělocvičně museli strávit tak 2 roky, aby se Hugovi z nich podařilo udělat "chlapy". 😀
:D:D:D to jsem se zase nařechtala. 😀 výborný díl! 🙂 pokaždý, když jsem četla o cvičencách, tak jsem si vzpomněla na ty vychrtlý spartakiádníky s čelenkou na hlavě, v modrých trenýrkách a jarmilách. 😀 dám život za to vidět takhle dvojčata. 😀
a skončilo to tak poeticky…taková pohádka… 😀 spali a spali a kdyby je někdo nevzbudil, spali by dodnes. 😀
Tak u tohohle dílu jsem se smála jak divá!!! 😀 Bylo to naprosto skvěle napsané a já jsem si živě dokázala dvojčata představit, jak ´cvičí´ 😀 😀
Jestli se Hugovi povede z nich někdy udělat chlapy, tak mu telskám 😀 😀 Protože při tomhle jejich tempu..:D