Dar 2.

„Kluci, kdo z vás má maminku radši?“ ozvalo se z kuchyně. Oba věděli, že když mamka použije tuhle lstivou otázku, většinou bude chtít něco pro ně nepříjemného. Když byli malí, oba dva dychtivě přiběhli a křičeli jeden přes druhého: „Já, já, já!“ Dneska už se ale nikdo neozýval a z pokojů se linulo jen přezíravé ticho.

„Tak klucíííí, slyší mě někdo? Kdo mě má víc rád… dostane větší kapesné…“ přihodila matka nabídku, o které věděla, že na ni bude zaručeně pozitivní reakce. Dokonce přesně věděla, který z jejích dvou synů přijde.

„Co potřebuješ, mami?“ ozval se vzápětí Bill s dychtivým výrazem v očích. Svítilo mu z nich to kapesné tak, že mámě div nepropálil zástěru, kterou měla kvůli vaření sobotního oběda na sobě.

„Skočíš mi do obchodu, jo? Zapomněla jsem koupit sýr na špagety,“ usmála se na svého mladšího syna, který zvýšením kapesného nepohrdl nikdy. Tom byl hrdý a takovéhle nabídky na něj neplatily, ale Bill byl, díky svým vysokým nákladům, lehce zkorumpovatelný.

***

„Deset deka sýra na strouhání,“ poručil si v obchodě.

Paní Kirschnerová, která tu prodávala už třicet let, zakrojila do velkého bochníku eidamu a hodila kus na váhu.

„Patnáct… může bejt?“ zachovala si spolehlivě morálku socialistické obchodnice. Slova jako „náš zákazník – náš pán“ tahle žena odmítala respektovat. Chceš? Nechceš? Tak si jdi… mně je to jedno. To byl její postoj k zákazníkům. Přesto jí obchod šlapal… prostě proto, že byl v celé vsi jediný.

„Ale jo,“ zabručel Bill, protože už přesně věděl, jak to dopadne, a schválně si poručil o pět deka míň. Nacházeli se v bývalém východním Německu a lidé ve vesnici se za těch čtrnáct let od sjednocení stále ještě nezměnili. Vládla tu pořád stejná atmosféra, která nejspíš vymře až se starousedlíky. Jediné, co se po pádu Berlínské zdi změnilo, byla výměna východních marek za západní, ale s příchodem eura se i tato jediná pozitivní věc z mysli lidí vytratila.

„Děkuju,“ řekl staré prodavačce, když mu vrátila drobné, popadl balíček a vystřelil z obchodu. Neměl to tu rád… babky, které si přišly do obchodu pokecat se starou prodavačkou, na něj vždycky zíraly jako na zvíře v zoologické, a hned jak za ním zapadly dveře, probraly ho od hlavy až ke špičce tenisek. V duchu by na ně nejradši vyplázl jazyk se svým novým piercingem, ale byl slušně vychovaný a tohle by si nikdy nedovolil.

Rozhodl se, že to domů vezme zkratkou přes les. Normálně tudy nechodil, ale teď spěchal, protože ho máma vyrušila u skládání nového textu a přetrhla mu tím nit. Chtěl rychle navázat, aby nezapomněl myšlenky. Při psaní textů se vždycky dostával do zvláštního stavu. Měl pocit nějakého napojení, jako kdyby ho políbila pověstná múza. Viděl múzy, jak je zobrazovali malíři, a ta představa, že si mu nějaká taková krásná víla sedá v tu chvíli za záda a diktuje mu do ruky text, byla příjemná. Rád by ji někdy viděl… věřil na tyhle tajemné věci, ale nerad o nich mluvil. Jeho bratr se mu kdysi vysmál a označil ho za cvoka, když se mu jako dítě svěřil, že viděl na hřbitově zvláštní postavu. Byl to jen záblesk, mihla se mu před očima průhledná postava a zvláštní bylo, že se vznášela nad náhrobkem, na kterém viděl její fotografii. Byla to dívka stejně stará jako oni, která zemřela před rokem při autonehodě, a jeho to tenkrát vyděsilo tak, že utíkal celou cestu ze hřbitova jako splašený. Řekl to jen Tomovi, ale když viděl jeho reakci, rozhodl se, že už bude raději mlčet.

„Ahoj, Hvězdičko,“ zaslechl za zády a prudce se otočil. Byl tak zamyšlený, že si jí vůbec nevšiml. Stála kousek od něho v lesním porostu a holí zrovna nadzvedávala chvojí. V ruce měla košík, ale zatím v něm byla jen láhev s pitím.

„Dobrý den, paní Graberová,“ pozdravil tu ženu vlídně. „Rostou?“ zeptal se ze slušnosti.

„Prdlajs rostou, sbírám odpadky, co sem ty čuňata zase naházeli…“ odpověděla mu a sehnula se ke staré plechovce, aby ji hodila do svého košíku. „Já nevím, že si to ty lidi neuvědomujou, pořád se chovaj stejně. Můžeš jim to troubit horem dolem, ale oni stejně jdou a vysypou to do lesa…“ rozčilovala se a Bill se musel usmát. Byla to „stará čarodějnice,“ jak se jí ve vsi říkalo, a její věčné rozčilování nad odpadky v lese už byl místní folklór.

„Kde ses tu vzal?“ zvedla k němu hlavu a zadívala se mu do očí. „Obyčejně tě tu nepotkávám,“ dodala a změřila si chlapce upřeným pohledem.

„Jdu z obchodu zkratkou, máma potřebovala rychle něco koupit,“ odvětil Bill a pomalu se zase chystal odejít.

„Počkej, Hvězdičko,“ zarazila ho a přiblížila se k němu. Říkala tak dvojčatům od první chvíle, kdy se poprvé potkali.

Bill stál jako přikovaný a sledoval, jak se k němu ta žena pomalu blíží.

„Neboj se mě, Hvězdičko, nic ti neudělám,“ uklidňovala ho, protože cítila jeho nervozitu. Bál se jí stejně jako všichni ostatní, ale zároveň nějak podvědomě věděl, že je to jeho spřízněná duše. Rozum mu napovídal, aby utekl, ale přesto stál a čekal, co se bude dít.

Žena přišla až těsně k Billovi a vzala jeho ruku do své. Otočila ji dlaní vzhůru a zahleděla se do vyrytých čar v jemné chlapcově kůži. Neměl upracované ruce jako starší lidé, ale ona dokázala vyčíst osud z každých rukou, ať byly, jak chtěly staré.

„Máš to tam jasně napsané, Hvězdičko,“ pustila jeho ruku a zahleděla se mu do očí. „Jsi stejný jako já, ale ještě o tom nevíš,“ dodala a pohladila svojí starou hrubou rukou chlapcovu jemnou tvář. „Utíkej, ať mamka nečeká na ten sýr,“ dodala s šibalským úsměvem, otočila se na podpatku a namířila si to zpátky do lesa… sbírat pohozené plechovky.

Bill ještě chvíli stál jako opařený, ale vzal si k srdci radu té ženy a vydal se rychlým krokem domů. Až teprve když se blížil k brance, napadlo ho něco, čeho si předtím nevšiml. Jak věděla, co jsem kupoval? Vždyť já jí to neřekl a balíček jsem měl celou dobu schovaný v kapse bundy… A co vlastně myslela tím, že jsem stejný jako ona? Jsem snad nějaký bláznivý ekolog, který bude ve stáří sbírat plechovky v lese? No to se teda babka pěkně spletla, tohle já určitě nikdy dělat nebudu. Já už dávno vím, co chci, a taky jí to brzo dokážu! Usmál se zálibně při představě, jak mu u nohou leží stovky dívek, které ho zbožňují a on jen blahosklonně mává davům. Tahle představa ho vždycky spolehlivě uklidnila. Byla to jeho droga.

„No konečně, už jsem myslela, že jsi jel pro ten sýr do Magdeburku,“ usmála se na něj mamka, když se konečně dohrabal až za ní do kuchyně. Podával jí balíček s tak zvláštním výrazem v obličeji, že se hned ustaraně zeptala: „Stalo se něco?“

„Ne, proč?“ zeptal se zaražený Bill. Stále musel myslet na ni… nešlo mu z hlavy, jak mohla vědět, co nese v kapse.

„Nastrouháš ho?“ zeptala se matka svého syna a rovnou mu vrazila do ruky struhadlo a misku.

„Jo, jasně,“ sesunul se chlapec ke stolu v kuchyni a začal bezmyšlenkovitě jezdit sýrem po struhadle. Úplně zapomněl, že chtěl jít hned dodělat začatý text.

„Jaúúú,“ ozvalo se po chvíli tichou kuchyní a na ukazováčku s černě nalakovaným nehtem se objevila malá krůpěj krve. Bill instinktivně strčil prst do pusy a jeho největší starost byla, jestli si neustrouhl svůj pečlivě pěstěný nehet. Naštěstí to odneslo jen bříško prstu, a to se brzy zahojí. Jeho bratr by se z tohohle zranění zbláznil, ale on bříška prstů k držení mikrofonu tolik nepotřeboval.

„Co se ti stalo, ty šikulo?“ naklonila se mamka k synovi a nenápadně zkontrolovala, jestli už nastrouhaný kopeček sýra neobsahuje částečky něčeho, co tam nepatří.

„Ale nic, zase jsem se strouhl,“ řekl zahanbeně Bill, protože to nebylo poprvé, co se mu tato nehoda přihodila.

„Mami, co víš o staré čarodějnici Graberové?“ vyhrkl dřív, než si to stihl pořádně promyslet, ale už to bylo venku a nedalo se to vzít zpět.

„Proč se ptáš?“ udiveně zvedla matka pohled od nastrouhaného sýra a zabodla je do očí svého syna.

„Dneska jsem ji potkal v lese. Dívala se mi na ruku a… věděla, že mám v kapse sýr, aniž bych jí to řekl…“ skoro zašeptal, jako by se bál ty věci říkat nahlas. „Taky mi řekla, že jsem stejný jako ona… nevíš, co tím mohla myslet?“ svěřil se jí nakonec se vším, co ho trápilo, a ulevilo se mu. Máma byla vždycky po ruce, když měl jakékoliv trápení. Věděl, že jí se může svěřit a nesetká se s posměchem jako kdysi u svého bratra.

„Od chvíle, kdy jsme ji poprvé potkali, z ní mám zvláštní pocit,“ přisedla si ke stolu a začala vzpomínat. „Bylo vám s Tomem osm, když mi řekla, že to jednou daleko dotáhnete. Zrovna jsme se přistěhovali a ona nás nikdy předtím neviděla… ale musím přiznat, že jsem jí to tenkrát uvěřila a od té doby vlastně podporuju všechny vaše bláznivé nápady, se kterými jste kdy přišli. Tvářila se tak sebejistě, když mi říkala, že to prostě ví, že ona tyhle věci vidí. Po vsi se o ní říká, že už od dětství má zvláštní schopnosti, ale nikdo vlastně neví, co to je. Její sbírání odpadků je na ní asi nápadnější, tak jí lidi považují spíš za bláznivou ekoložku,“ odmlčela se matka.

„Myslíš, že jsem jako ona?“ zeptal se Bill se strachem a očekával matčinu odpověď se staženým hrdlem. Věděl, že jestli mu někdo umí říct pravdu do očí, je to právě jeho matka.

„Ne, to si nemyslím. Rozhodně nejsi bláznivý sběratel rezavých plechovek,“ usmála se na něj a jemně ho pohladila po tváři, která k ní s důvěrou vzhlížela. Odhrnula mu trošku dlouhou černou ofinu, aby viděla úlevu, jež zasvítila v jeho očích, a vrátila se ke své práci.

„Jdi, já si to dostrouhám,“ dodala ještě, když viděla, jak Bill sedí nešťastně s prstem nahoru, aby mu přestal krvácet.

Přemýšlela nad tím, co se právě dozvěděla. Stará čarodějnice jejímu synovi řekla, že je stejný jako ona, ale určitě to nemyslela tak, jak to nejspíš pochopil.

Tušila, že její mladší syn není úplně obyčejný chlapec. Jeho oči byly vždycky jiné než oči ostatních dětí, a dokonce i nachlup stejné oči jeho dvojčete. Něco v nich bylo, co ji už mockrát přivedlo na myšlenku, kdo je vlastně její syn? Jeho roztomilá dětská touha být opravdovým čarodějem byla nejspíš předzvěst toho, co se dneska dozvěděla. Kostým upíra, který mu kdysi šila na halloweenskou párty a který změnil jeho vzhled už jednou provždy, jí najednou připadal jako další z detailů jeho mladého života, jenž předznamenával Billovu budoucnost.

„Jestli tě opravdu zajímá, jak to myslela, není nic jednoduššího, než se jí zeptat,“ řekla s úsměvem synovi, který se právě chystal zmizet zpět do svého pokoje. Samotnou ji zajímalo, co se Bill dozví, pokud se odváží za starou paní zajít.

„Řekni bratrovi, že oběd bude za deset minut, tak ať ho zase nemusím honit k jídlu třikrát,“ dodala ještě praktickou připomínku a začala zamyšleně strouhat zbytek sýra.

autor: Janule
betaread: Janik