Dar 24.

David se ráno probudil s bolestí hlavy. Ležel oblečený na sedačce, držel si čelo a tiše kňučel. Co mu to včera udělala? Jeho Ava… žena, kterou se rozhodl milovat… a ona mu vrazila facku. Podvědomě si pohladil místo, kam dopadla. Myslel si, že ji má konečně nadosah, dovolila mu líbání, a to je přece jasný signál. Od líbání je jen kousek k… jenže u ní ne. Ava je prostě jiná. Zvedl se opatrně do sedu a odšoural se do koupelny. Zapil prášek na bolest hlavy a rozhodl se, že až ho to přejde, zavolá jí. Musí se omluvit, to přece nemůže nechat jen tak. Musí ji dostat. Je to otázka cti…

„Ano?“ ozvala se Kiara svým nejroztomilejším hláskem do telefonu. Samozřejmě věděla, že volá David, ale nehodlala mu nic ulehčovat. Měla už jasný plán, tak ho začala plnit.

„Avo, lásko, musím se ti omluvit,“ vykoktal zkroušeně David a čekal na její reakci.

„Za co?“ rozhodla se ho ještě trochu potrápit.

„Za ten včerejší večer, opravdu se moc omlouvám, splním ti všechna tvoje přání, jen se na mě prosím nezlob.“ Měla ho přesně tam, kde chtěla.

„Myslíš si, že jen tak zapomenu?“ natahovala ho na skřipec, aby jí poskytl to, co chtěla.

„Doufám… moc v to doufám, nechci tě ztratit…“ ještě zkroušeněji zaznělo z telefonu a na její tváři se objevil vítězný úsměv.

„Tak dobře, Davide, zapomeneme na to, ano? Ale něco mi tedy splníš…“

„Co budeš chtít, lásko…“ dychtivě čekal, až vysloví svoje přání.

„Víš, Davide, já jsem novinářka,“ vyslovila připravenou lež a čekala na jeho reakci.

„Avo! Proč jsi mi to neřekla?“ vykřikl David na druhém konci a bylo slyšet jeho zděšení.

„Neboj se, Davide, nechci ti způsobit žádné potíže, ale jistě chápeš, že bych od tebe něco potřebovala. Ráda bych udělala exkluzivní rozhovor s Billem,“ vyslovila svoje přání a na druhém konci slyšela jen zrychlený dech. „V soukromí…“ dodala ještě, aby bylo jisté, že se k nim dvěma nenakýbluje a nebude rušit. Chvilku bylo hrobové ticho.

„Tak dobře, Avo, ale jen pod jednou podmínkou,“ vydechl David a chvilku čekal.

„Ale Davide, podmínky si tady kladu já, ne ty…“ odvětila mile. „Neříkal jsi před chvilkou, že mi splníš každé přání? Tak tohle je to první, abych zapomněla na ten včerejšek…“ ušklíbla se pomstychtivě a položila telefon.

Věděla, jaký to bude mít účinek. Během půl minuty se telefon rozdrnčel znovu a bylo zcela jasné, kdo je na druhém konci.

„Ano?“ zvedla ho zase stejně neosobně jako před chvílí.

„Tak dobře, večer v sedm u mě v apartmánu,“ řekl manažer a v duchu se modlil, aby mu znovu nezavěsila. Nechápal svoji závislost na té zvláštní ženě, ale věděl, že jinak se jí pod sukni nedostane. Bill jeden rozhovor vydrží a jeho to nebude vlastně stát vůbec nic. Docela se mu ta podmínka líbila, myslel si, že bude chtít něco dražšího.

„No vidíš, kocourku, tak v sedm pa,“ odpověděla Kiara a zavěsila.

„Bille, můžeš ke mně na chvilku?“ poprosil svého svěřence David, a když dostal potvrzení, típnul telefon. Musí mu vysvětlit, jak se věci mají. Bill je náladový a ještě by mu to mohl s Avou pokazit, tak se rozhodl mu dát jasné instrukce.

„Dále,“ vyzval Billa a nabídl mu místo na sedačce.

„Co je, Davide, zrovna jsem lezl do sprchy. Mám už toho dneska docela dost a myslel jsem si, že půjdem… půjdu brzo spát,“ dokončil rozpačitě větu a byl rád, že si David nevšiml jeho omylu. Ještě aby mu sám vykecal, že je bratr na pokoji s ním. Zatím se jim to dařilo úspěšně tajit. Každý den zašli k Tomovi a trochu rozváleli jeho postel, aby měly pokojské co dělat, namydlili se v koupelně hotelovým mýdlem a namočené ručníky rozházeli, aby vypadali jako správné rockové hvězdy. Doufali, že se na to nepřijde.

„Potřebuju od tebe malou službičku. Hodně mi na tom záleží, tak mi to prosím tě nepokaz. V sedm hodin sem přijde moje známá, je to novinářka a chce s tebou udělat rozhovor. Počítej, že to bude trvat tak půl hodinky, víc tě snad zdržovat nebude, ale ber na vědomí, že je to můj osobní zájem a vyhov jí naprosto ve všem. Kdyby se tě ptala na něco hodně nepříjemného, snaž se z toho nějak jemně vybruslit, ale ty už si poradíš… už to znáš. Nechci, aby byla naštvaná, potřebuju s ní ještě potom… něco zařídit,“ domluvil s vážnou tváří a trochu omluvně se na Billa usmál, když viděl jeho evidentně otrávený výraz.

„Tak uděláš to pro mě?“ zeptal se, když stále neodpovídal.

„Jo, ale prosím tě, příště bych prosil alespoň den předem, nejsem natahovací panenka, potřebuju si taky odpočinout…“ svolil otráveně Bill. „V kolik?“ zeptal se ještě.

„V sedm tady u mě… máš ještě čas, tak se uprav a snaž se, jo? Já tady s váma nebudu, musím někam odejít,“ dodal ještě David. Nebudu mu troubit, že si to dala jako podmínku a já poslouchám její příkazy…

„Budeš muset vydržet, Tomi…“ oznámil Bill svému bráškovi, když za ním zaklaply dveře pokoje. Tom už ležel, napůl spal a čekal, až si k němu jeho bráška lehne. Nerad usínal sám, zvykl si na jeho štíhlé tělo, které tak miloval. Dodávalo mu jistotu v cizím prostředí, ve kterém byli teď skoro pořád. Líně otevřel jedno oko a zahleděl se na nešťastného Billa. Stále se opíral o dveře a vypadal, jako by se mu nechtělo dovnitř. Byl zamyšlený…

„Co chtěl?“ zeptal se Tom.

„Za půl hodiny mám sraz s nějakou novinářkou u něj v apartmá… je to takový divný,“ odpověděl zamyšleně Bill a bylo vidět, že mu to v hlavě šrotuje. Ještě nikdy nedělal rozhovor v soukromí, a to, že je to Davidova známá, ho nijak neuklidňovalo. Spíš naopak. Vzpomněl si na tu ženu, kterou viděl v jeho snu… a na tu vůni v noci…

„Pojď ke mně, ještě máš čas,“ uslyšel z postele prosbu. Odlepil se od dveří a pomalu se k bráškovi přiblížil. Nechtěl si k němu lehnout, věděl, že by usnul, a to si teď nemohl dovolit. Měli za sebou dnes cestu do Oberhausenu na předávání cen, kde museli i účinkovat a cesta zpět byla už dokonale únavná. Dostali další z mnoha cen za nejlepšího nováčka roku, byli potěšení, ale strašně, strašně unavení.

Sedl si, zády se opřel o pelest postele a přitáhl si Tomovu hlavu na klín. Pomalu ho hladil po jeho spletených vlasech a cítil, jak Tom pravidelně oddechuje. Bylo jasné, že pomalu usíná, taky toho měl dost. Sklonil se k němu a líbnul ho na čelo. „Dobrou, Tomi,“ zašeptal a dál ho jemně hladil. Alespoň jeden z nich si může odpočinout. Dneska už toho všeho měl opravdu dost, cítil se absolutně vyčerpaný, a když si může konečně oddechnout, přijde David ještě se svou známou. Zrovna dneska, když je tak vyřízený a mele z posledního.

Co tohle bude zase za kšeft… David je poslední dobou divný… když se ho včera na něco ptal, čučel zaraženě a neodpovídal. Skoro to vypadalo, jako by byl zamilovaný. Měla to na svědomí ta hnědovláska ze snu? Nejspíš ano. Když je člověk zamilovaný, dělá blbosti, které by normálně neudělal, přemýšlel Bill. Vždycky to byl David, který je upozorňoval, aby nikdy nedělali něco soukromě, hlavně ne rozhovory. Vždycky trval na tom, že musí být u všeho, aby kontroloval, co odchází do tisku. Teď najednou udělá tohle? Je to přinejmenším zvláštní a vypadá to podezřele. Co to musí být za známou novinářku, aby pro ni udělal takovýhle ústupek ze svých zásad? Musí ji milovat, to je jasný. Budu muset být opatrný, abych neudělal nějakou botu. Většinou mu David při rozhovorech pomáhal, a když položil někdo moc vlezlou otázku, on většinou zasáhl a ukončil to. Tady to bude muset zvládnout sám.

Bože můj, on je z Loitsche… udiveně zíral na obrazovku svého notebooku Rawen. Odtud je přece Meg Graberová. Byl jsem tam za ní před lety kvůli Kiaře, pomyslel si a pomalu si začínal v hlavě rovnat skládanku. Takže už je jasné, kdo je jeho učitel.

„Kiaro!“ zakřičel, aby ho slyšela, ale neozval se ani hlásek. „No tak, Kiaro! Pojď sem!“ zkusil znovu zavolat do útrob tmavé haly, která dělila jejich pokoje. Nic, stále nic. Asi už odešla. Dneska se chystala zvlášť pečlivě a proklouzla tak, že si toho ani nevšiml. Jak je to možné? Chtěl ji zase sledovat, aby se nedostala do problémů, a ona mu takhle zdrhne.

Hergot, ale teď už to není žádná legrace. Vytočil její číslo a čekal… tůůůůt… ozývalo se z přístroje, ale nikdo to nezvedal. HERGOT! KIARO!!! Začínal mít strach. Jestli se rozhodla, že toho kluka dostane, může o ni přijít. Meg je zatraceně dobrá a jen tak nějakého obyčejného učně by si nenašla. Musel být nadaný, hodně nadaný, když ho vazala do učení. Kiara má sice sebevědomí, ale zdaleka není tak dobrá, jak si o sobě myslí. Ano, má talent dostat každého chlapa do postele, zblbnout ho, ale na vyšší úroveň nemá. Oblékl se a rychle vyrazil. Zkusí nejdřív hotel, ve kterém byla včera v noci, třeba se tam vrací za ním. Ten maník, s kterým včera tančila v baru, vypadal jako jeden z té skupiny.

(…)

Řítila se po silnici ve svém mercedesu a zpívala si. Pustila si ďáblíkovo cédéčko a volume vytočila na hodně vysoký stupeň… zvonění telefonu v tu chvíli neměla šanci slyšet. Těšila se, až jí padne k nohám a vyzná jí lásku… nemohla se dočkat, až si s ním pohraje, až mu dá všechno, co si bude přát… byla šťastná. Byla zamilovaná… konečně jí to došlo. BOŽE, NE! ozvalo se jí varování v hlavě, když si připustila tu myšlenku. Nemůžu být zamilovaná! Nechci být zamilovaná! To byli všichni ti plazivci, co se jí klaněli, a ona taková není! Ona se nemůže plazit před někým… ani před ním… nebo může? Váhala… kdyby ji o to poprosil… možná… Dupla na brzdu! Auto za ní ji tak tak nenabořilo kufr, jak se to řidič snažil ubrzdit. Když jí objížděl, klepal si významně na čelo. Seděla a zírala před sebe. Tohle ne! Tohle nesmí nikdy připustit! Nechce se nikomu podřizovat, to přece nejde!

Seděla v autě jako socha, hlavou jí vířily myšlenky na to, co teď dělat. Takhle ne… takhle si to nepředstavovala. Nějaký šestnáctiletý cucák jí přece nemůže takhle pokořit. Vlnu něžnosti, která ji přelila při vzpomínce na něj, okamžitě vystřídala vlna vzteku. Taky na něj! To on! Určitě ji nějak dostal a ona si toho nevšimla. Jak by to ale bylo možné? Vždyť se s ním viděla jen jednou u té dodávky. V tom pokoji přece spal… nebylo jí jasné, jak by to udělal, ale chtěla to zjistit, za každou cenu. Tohle bylo něco zvláštního… na dálku se jí to nikdy s žádným mužem nepovedlo… on musí být geniální, nebo má daleko větší schopnosti než ona.

Nenapadlo ji, že je to prostě obyčejná láska, co ji potkalo… ona za vším hledala čáry a kouzla… deformace z povolání…

Zíral na sebe do zrcadla a snažil se usměrnit ofinu, která po celodenním náročném držení, začínala zlobit. „Sakra, lehni!“ houkl na ni jako na psa… Usmál se tomu, co právě řekl svému obrazu… „Už blbneš, viď?“ ušklíbl se na sebe a vykašlal se na to. Vždyť je to jedno, stejně na tom nezáleží. Novinářka mi může bejt ukradená, je to Davidova milenka nebo co, tak nemusím kvůli ní vyšilovat, jestli mi to sluší nebo ne. Ale sakra, ta ofina je ale svéhlavá… Chvilku se s ní ještě pral, ale nakonec jen domaloval chybějící kousíček linky, aby byl perfektní a vypadl z koupelny. „Ahoj, Tomi,“ mávl ještě spícímu bratrovi, vzal si kartu od pokoje a vyšel na chodbu. Bylo za pět minut sedm.

autor: Janule
betaread: Janik