Dar 28.

„Takže chlapi,“ pronášel ke shromážděné kapele Saki. „Dnes po obědě je odjezd do Lipska, pozdní příchody se netrpí, uvědomte si, kolik lidí se kolem vás bude motat, takže vás chci mít pěkně pohromadě. Po příjezdu se ubytujete v hotelu, navečer bude nějaká zkouška, to vám řekne David, pak už jen klid na pokojích a zejtra to vypukne. Budete neustále pod kontrolou, sami víte, že je to pro vaši bezpečnost, tak žádný útěky,“ zahledí se upřeně na Georga, který si rád občas někam odskočí sám. Ten jen sklopí hlavu a kývne, aby dal najevo, že rozumí.

„V neděli večer bude první koncert, takže vám držím palce, a hlavně nám, abychom to všechno zvládli a přežili bez úrazu… a bude to maso, to vám povídám…“ významně dodal, aby tak trošku uplatnil důležitost své funkce, o které stejně nikdo nepochyboval. „Ještě jsem vám chtěl představit nového člena naší ochranky, kterého jsem si vybral sám a myslím, že vás všechny potěším…“ dodal skoro s hereckým nasazením a svojí dlouhou rukou sáhl za sebe, do chumlu chlápků v černých uniformách.

„Nazdar houžvičky!“ zahlaholil na ně Hugo z plných plic a vrhl se vstříc svým čtyřem kamarádům, které dva týdny neviděl. Stáli, ohromení jeho zjevem, kterému černá uniforma bodyguarda dávala vážnější vzezření,než cvičební úbor, ve kterém ho znali. Dvě vteřiny trvalo, než se vzpamatovali z šoku a vrhli se mu na jeho silný býčí krk. Hugo samou radostí obtočil ruce kolem pasu Billa a Toma a zvedl je do výšky. Jekot, který v tu chvíli vydal překvapený Bill, prořízl poklidnou atmosféru hotelové haly, ve které zrovna byli, a všechny oči se zapíchly do jejich bláznivého sousoší. Kolotoč jménem Schrei tour 2005 mohl začít.

„Poslechni si to Rawe,“ přiblížila Kiara k jeho uchu diktafon a naznačila, aby se na nic neptal. „Tak pojď, lásko…“ ozval se Tomův hlas tichounce z maximálně zesíleného diktafonu. Bylo slyšet jeho namáhavé funění, jak si Billa nakládal na rameno. Jen úplnou náhodou se Kiara před chvílí dotkla tlačítka, které na jejím diktafonu spustilo přehrávání, a když zaslechla v pokoji divný šramot, který připomínal ztišené kopání do dveří, udiveně se otočila směrem k východu. Nikdo tam nebyl. Její pohled padl na diktafon, ležící na stole, a když zaznamenala, že svítí světýlko oznamující přehrávání, vzala jej do ruky. Přiložila si ho k uchu a poslouchala. To, co slyšela, jí vyrazilo dech. Odkdy se bratři takhle oslovují? A proč tam pro něj přišel? To nemohl odejít sám? Vzpomněla si hned na obrázek, který spatřila v jejich pokoji a všechny informace najednou zapadly k sobě. Oni dva jsou milenci…

„Asi tomu rozumím,“ pronesl tiše Rawen, když ji vyslechl. Nechápavě na něj zírala, co tím myslel. „Víš, miláčku, on je jeden z těch, co pro svůj dar museli něco obětovat,“ řekl vážným hlasem a bylo na něm vidět, že se jí chystá říct něco důležitého.

„Jak obětovat? Jak to myslíš?“ nechápavě pronesla Kiara.

„On je o hodně lepší, co se týče schopností, než ty… to už víš. Meg… jeho učitelka… měla štěstí, že ho našla včas. Ještě dřív, než stihl přijít o své panictví. To je totiž asi ta věc, kterou musel svému daru obětovat, jinak by své schopnosti ztratil,“ rozpovídal se Rawen.

„Když jsem tě našel ve třinácti letech na ulici, myslel jsem, že budeš stejně nadaná jako on. Všechno tomu nasvědčovalo… jenže pak jsem zjistil, že už nejsi panna… Kdybys jí zůstala, mohla jsi mít totéž co on,“ uzavřel to téma, ale Kiara byla zvědavá.

„Takže on nesmí mít sex?“ dumala nad tím, co se právě dozvěděla.

„Ne tak docela. Nesmí mít sex se ženou… proto asi ten bratr… jsou dvojčata, viď?“ podíval se na ni.

„Jo, jednovaječná,“ potvrdila mu jeho domněnku.

„No, tak tím spíš… ve společnosti je to sice nemorální a nepřípustné, ale z hlediska energií, je to to nejlepší, co se mu mohlo stát. Mají oba stejné vibrace, tím pádem mu jeho dar nemůže nic narušit. Nejspíš je mezi nimi opravdu láska… u dvojčat se to někdy výjimečně stává.“

Kiara přemýšlela. Takže proto ji tak bezcitně odkopl. Ona pro něj byla ohrožení. Konečně ví, jak na něj. Jak se mu dokonale pomstít. Zbaví ho jeho daru, který je pro něj stejně prokletí, když kvůli tomu musí spát s vlastním bratrem… nevěří, že je to láska… Na tváři se jí objevil pomstychtivý škleb. Jo, to je ono… dostane ho, kdyby ji to mělo zabít. Nebojí se ho, přijde na to, jak ho oslabit, aby jí podlehl… dobrovolně, nebo násilím… a on mi v tom pomůže, zadívala se na Rawena.

„Ale to se mi nějak nezdá… Láska? V tom určitě bude něco jinýho… Nechápu, proč si tam pro něj brácha chodil? To nemohl odejít po svých?“ divila se naoko Kiara. Chtěla toho o ďáblíkových schopnostech z Rawena dostat co nejvíc.

„Jak na tom byl, když jste spolu mluvili? Myslím… byl unavenej?“ zeptal se Rawen.

„Jo, asi dvakrát zívl… je pěkně nevychovanej, ani si nedal ruku před pusu, viděla jsem mu mandle, kocourkovi… a tak trochu se mu klížily oči… proč?“

„Hmmm… tak to nejspíš na to, aby se tě zbavil, spotřeboval zbytek energie a upadl do šoku… to se stává, když umíš jít s energií do mínusu a přeženeš to… ještě asi není tak zkušený, že to dopustil. Musel být hodně unavený… nejspíš ho bráška odnášel na rameni. Byl na tom podobně jako ty, ale sám se z toho určitě neprobral. Musel mu někdo pomoct… nejspíš jeho dvojče. Megí je v tomhle hodně zkušená, určitě jim poradila. Bůhví, v jakém je dneska stavu…“ přemýšlel potichu Rawen, aniž by si uvědomil, že má pozornou posluchačku, které z jeho slov neuniklo ani jediné mrňavé zajímavé písmenko…

„Tome, mně je zle,“ zašeptal Bill svému bráškovi do vlasů, když spolu zapadli na pánský záchod. Do začátku jejich prvního koncertu zbývalo přesně dvacet minut, z haly se ozýval šílený řev fanynek a Billovi se z toho začala klepat kolena… „Já budu asi zvracet…“ vytrhl se najednou Tomovi z náruče a zapadl rychle do kabinky. Dávivé zvuky vycházející z kabinky rvaly Tomovi srdce, ale bylo mu jasné, že v tuhle chvíli nemůže Billovi nijak pomoct. Sám byl na pokraji zhroucení. Proč musejí mít oba takové stavy, když Gustav si klidně poskakuje po chodbě, protahuje si svaly, aby mu to dobře bubnovalo, a Georg jen tak sedí a zírá do blba… jen oni dva jsou zelení a je jim špatně.

„Pojď ke mně,“ objal Billa, když se opláchl a vzpamatoval. Bylo jim jedno, že může kdokoliv přijít a vidět je, jak se jeden o druhého opírají, protože momentálně v nich nebyl ani kousek chuti na jakékoliv erotické hrátky… nervy pracovaly a jejich sen se pomalými kroky přibližoval, aby se zhmotnil. „Víš co?“ řekl potichu Tom s úsměvem. „Narodili jsme se v tomhle městě, tak tu společně i strachy umřem, jo?“ Bill se rozklepal, jakoby brečel, ale Tom věděl, že se mu ho konečně podařilo trošku rozesmát. Jak blízko jsou tyhle dva podobné projevy emocí, když někomu nevidíte do tváře. Nikdy nepoznáte, jestli se dotyčný směje nebo brečí. Bill se krásně smál. Podíval se vděčně na Toma a vlepil mu úlevnou pusu. „Za chvíli to začne… musíme jít…“

(…)

Tom sevřel ruku v kapse a naposledy se ujistil, že jeho staré trsátko je tam, kde má být… vyběhl schody a potmě se došoural rozevlátou chůzí na své místo. Hrábl do strun a celé to odstartoval. Gustav začal udávat rytmus, Georg ho následoval, a konečně mohlo všechno začít. Už dávno měl na svých kytarách ty nejdražší struny a cenu svých současných nástrojů si ještě před dvěma lety vůbec nedokázal představit. Peníze, které teď všichni vydělávali, byly pro ně v té době kapesného nesmírné bohatství. Když uslyšel hlas svého bratra, zachvěl se mu žaludek. Trpěl s ním, protože věděl, že první dvě písničky jsou pro něj tou nejhorší noční můrou a většinou si není schopen vzpomenout, co zpíval, co říkal a jak se choval… Měl absolutní okno, které postupně odcházelo s tím, jak se na jevišti rozjížděl. Při třetí písničce už bylo všechno v nejlepším pořádku, a konečně si mohl oddechnout. Teď už to všechno zvládnou.

Hráli jako o život, který tak milovali. Všichni čtyři byli nesmírně šťastní, že to konečně dokázali. Stáli ve velké hale, ve světlech reflektorů, které je oslňovaly. Slyšeli své fanynky, jak křičí jejich jména a nic jim nescházelo. Teď už měli všechno, co kdy chtěli, a všechno to, co přijde potom, už bude navíc… oba bratři si právě teď vybavili zážitek, který jim Meg zprostředkovala kdysi před dvěma lety. Zdálo se jim to jako věčnost. Bill při té vzpomínce nenápadně nahmatal svůj fialový kamínek, který se snažil mít neustále u sebe. Byl v kapse na svém místě, které opouštěl jen ve chvíli, kdy se přemisťoval do nových kalhot. Opatroval ho jako oko v hlavě a na jeho nepřítomnost byl opravdu pověrčivý. Nevylezl by bez něj na pódium, tak moc mu věřil.

„To bylo dokonalý, pánové…“ zahlaholil David, když za nimi vtrhl do šatny. Seděli unaveně rozházení po místnosti tak, jak upadli, když přišli… Byli šťastní, ale utahaní jako koťata. Bill s Tomem mysleli oba na stejnou věc… Hugo měl pravdu, když jim tvrdil, že to budou těžko zvládat s jejich svalovým vybavením. Hlavně Bill, který běhal po jevišti jako ďábel, spadl na sedačku a nebyl schopen dalšího pohybu. Ale hlavní pocit, který všichni čtyři právě prožívali, byla euforie… štěstí… „Kluci, jste nějaký vyždímaný,“ stál David uprostřed místnosti a smál se od ucha k uchu. „Kdo to půjde zapít?“ nabídl jim v euforii malou oslavu, ale jak by jindy skákali radostí, dnes jen protočili oči v sloup.

„Já to vidím tak akorát na sprchu a postel,“ pronesl pomalu Bill a ostatní tři jen souhlasně zakývali hlavami.

„Teda to jsem nevěděl, že jste takový másla, jak chcete vydržet celou tour?“ začal se viditelně bát David, ale Georg ho usadil jako nejstarší člen skupiny.

„Tak, že nebudem courat po mejdanech a půjdem všichni spát, Dejve, asi tak.“

Kiara vykoukla opatrně na hotelovou chodbu. Nemýlila se, když poznala Billův hlas. První koncert jejich šňůry dopadl asi dobře a únava byla vidět na všech čtyřech spoluhráčích. Doufejme, že je dostatečná. Potřebovala zjistit, které pokoje jsou jejich. Když viděla, kam jednotliví členové skupiny zapadli, spokojeně přiklapla dveře. Šli každý do svého, takže měla ulehčenou práci. Propočítávala si v duchu, jak dlouho může trvat, než se dostanou do postele a usnou. Vyšlo jí to zhruba na půl hodinky, ale radši si dala rezervu, aby ji nic nemohlo překvapit. Zkontrolovala, jestli má všechno, co bude potřebovat a spokojeně se usmála. Teď jim ukáže, co Kiara umí, to budou zírat, miláčkové…

Rawen zase seděl v hotelovém baru. Poslední dobou nedělal nic jiného, než čekal. Sledoval Kiaru až sem do Lipska a nebylo mu jasné, co tu chce dělat. Řekla mu, že jede prostě na vánoční nákupy. Věřil jí každé páté slovo a v duchu už věděl, že ji bude sledovat. Zatím mu na její cestě nepřipadalo nic podezřelého, ale pořád měl dojem, že by mělo. Pokoj v hotelu už měl zaplacený, ale zatím si říkal, že počká, jestli se Kiara večer někam nechystá. Z baru měl docela slušný výhled na hlavní východ z hotelu, takže doufal, že mu neuteče. Zatím cítil, že je Kiara v klidu. Měl napojení na její emocionální osobnost, o kterém ona neměla ani tušení, a využíval jej jen v nejkrajnějších situacích. Teď měl zrovna pocit, že čas využít toto napojení nastal. Hlídal každý výkyv její nálady a čekal…

Bill stál ve sprše, nechal svoje štíhlé unavené tělo bičovat provazy horké vody a doufal, že nedostatek energie, o kterém věděl, dožene spánkem. Zase to přehnal, a to si sliboval, že už to tak daleko nikdy nenechá zajít, jenže první koncert ho totálně odrovnal. Do dalšího musí doplnit, co dnes svým výkonem spotřeboval. Na to byl ale třeba čas a hluboký spánek. Jeho život byl teď složitější než kdy dřív. Dokonale ovládal energii, ale díky tomu mohl zajít do extrému při její spotřebě… a ve chvíli, kdy by normální smrtelník usnul únavou, on pokračoval dál… využíval této možnosti, protože vypětí posledních měsíců by při své tělesné konstituci zvládal asi dost těžko. Několikrát už zašel tak daleko, že málem upadl do šoku, ale až na tu situaci s Avou, se tomu dosud zdárně vyhýbal.

Jejich fanynky nebyly zvědavé na utahaného zpěváka, ploužícího se po jevišti… musel být dokonalý, vždycky to byla jeho touha a cíl. Proto riskoval a vydával ze sebe maximum. Dnes večer se domluvili s Tomem, že zůstanou každý ve svém pokoji… potřeboval opravdu odpočinek a blízkost bratrova těla byla sice příjemná, ale provokovala je k vzájemným dotykům, které zatím vždy skončily stejně… dnes potřeboval konečně spát hlubokým spánkem, ve kterém načerpá to, co za poslední dny ztratil. Tom ho sice chvíli přemlouval, ale sám byl unavený a nechal se lehce přesvědčit, že to tak bude pro oba lepší.

autor: Janule
betaread: Janik