„Teda Gustave, ty jsi borec!“ zvolal nadšeně Bill, když z opraveného mikrofonu zazněl první tón jeho hlasu. Byl sice poslepovaný, ale fungoval, a to bylo důležité. Skákal po zkušebně a v duchu viděl všechno, co si koupí za předem ztracené peníze, než mu došlo, že si je vlastně stejně chtěl půjčit od bratra. Tak aspoň nebude dlužit… dodal si k tomu v duchu a jeho nadšení maličko opadlo. Objal šikovného bubeníka, ten se jen uculoval a bylo mu dobře z toho, že někomu mohl způsobit takovouhle radost.
Sobotní zkoušky byly většinou ty z těch podařených, protože chlapci vyspávali skoro do oběda a byli odpočatí. David dnes neměl žádné zvláštní kritické poznámky k jejich výkonům a všem se ulevilo, že prázdninové nahrávání jejich prvního profesionálního alba není ještě úplně ztraceno. Měli za sebou už jedno cédéčko, ale jeho zvuk nebyl srovnatelný s tím, na co se právě chystali. Byly na něm zaznamenány jejich první nesmělé rockové pokusy a podle toho to taky vypadalo. Tyhle prázdniny měly být rozhodující v jejich kariéře a všichni věděli, že na tom, jak se uvedou u profesionálů v nahrávacím studiu, závisí jejich další život. Buď se jim povede to, o čem snili, nebo bude konec všem nadějím. Ani jeden si nedovedl představit, že by s hudbou někdy skončil, ale přece jen… vidina hitparád je lákala.
Tentokrát nemusela dvojčata jet autobusem, David je hodil domů svým autem. Občas jezdíval opačným směrem za svou přítelkyní a ušetřil klukům to věčné harcování po klikatých silničkách a zastávkách v každé zapadlé vísce. Když vjížděli do vsi, uviděl Bill na kraji silnice známou postavu.
„Davide, můžeš mi tu zastavit? Potřebuju si něco vyřídit,“ poprosil manažera a ten šlápl na brzdu tak prudce, že chlapci div nepřepadli k němu na přední sedadla.
„Co… co se děje?“ vyjekl Tom, který po cestě usnul, a prudký náraz, který naštěstí ztlumil bezpečnostní pás, ho vrátil velmi nevybíravým způsobem do reality. Zrovna měl krásný sen o své spolužačce a teď byl naštvaný, že nezná konec. Měl ji tak krásně zpracovanou, že by mu za chvíli sama padla do náruče a on už to nezažije… hergot, to je k vzteku.
„Co… co se děje?“ vyjekl Tom, který po cestě usnul, a prudký náraz, který naštěstí ztlumil bezpečnostní pás, ho vrátil velmi nevybíravým způsobem do reality. Zrovna měl krásný sen o své spolužačce a teď byl naštvaný, že nezná konec. Měl ji tak krásně zpracovanou, že by mu za chvíli sama padla do náruče a on už to nezažije… hergot, to je k vzteku.
„Tvůj bratr si potřebuje nutně něco vyřídit,“ odpověděl David a vybídl očima Billa ve zpětném zrcátku, aby si vystoupil. Ten neváhal, otevřel dvířka auta a rychle je přibouchl, aby Toma nenapadlo vystoupit s ním. Teď potřeboval být sám… s ní. Se ženou, která mu neustále zůstávala v hlavě a kvůli které si dopoledne ustrouhl prst.
David se hned znovu rozjel a překvapený Tom už stačil jen otočit hlavu na silnici, která se ztrácela za jeho zády. Bill tam stál a čekal, až auto zmizí za nejbližší zatáčkou, aby jeho bratr neměl šanci odhadnout důvod jeho náhlého rozhodnutí. Věděl, že o něj bude mít Tom strach, ale teď opravdu potřeboval využít náhody, která mu nabídla setkání s ní tak brzy.
„Kde je Bill?“ zeptala se překvapeně matka dvojčat ve dveřích domu, když marně čekala, až vystoupí z auta. Její synové byli na sobě odmalička závislí, a proto ji překvapovalo, že jeden z nich chybí.
„Vystoupil dřív, že prý si musí něco vyřídit…“ sdělil překvapené matce manažer a mávl směrem, odkud přijeli. Tom mlčel a tiše proklouzl do domu. Vrtalo mu hlavou, proč to Bill udělal, ale nenalézal žádný rozumný důvod. Chystal se brášku potrápit výslechem, až se uráčí dostavit domů. I když si to nechtěl připouštět, měl o něj strach. Kdysi na sebe vzal dobrovolně roli staršího ochránce a nehodlal se jí jen tak vzdát. Jeho bráška byl pro něj ten nejdražší člověk na světě a ani máma ho v téhle roli nedokázala nikdy nahradit.
***
„Věděla jsem, že přijdeš, Hvězdičko,“ usmála se žena na černovlasého chlapce. Stáli naproti sobě u krajnice a ani jeden se nehýbal. „Chceš zjistit, jak jsem to věděla, viď?“ pronesla tiše, aniž by musela vysvětlovat, o co jde. Bill jen němě přikývl a rozpačitě se usmál. „Pojď, Hvězdičko, tady je moc zvědavých očí,“ otočila se na podpatku a kráčela směrem ke svému starému domu u lesa.
Bill šel za ní poslušně jako pejsek a přemýšlel, čím ho ta žena tak fascinuje. Bylo jí tak kolem šedesáti, měla tmavé, dlouhé vlasy, což bylo v jejím věku záhada, ale on věděl velmi dobře, jak přijít lehce k tmavé barvě, protože sám byl původně světlovlasý. Kdyby věděl, že její havraní barva rozhodně nepochází z místní drogerie, asi by se divil. Šel za ní v uctivé vzdálenosti a pozoroval její štíhlou postavu a mladou chůzi. Nikdy si toho nevšiml, protože ji vždycky viděl nahastrošenou s pytlem plným odpadků a s dřevěnou holí, kterou používala k jejich sběru. Teď se nejspíš nevracela z lesa a byla oblečená jinak než obvykle. Kdyby nevěděl, kolik jí je, nejspíš by jí tak deset let ubral.
„Tak pojď dál,“ pozvala ho do svého domu, když dorazili k jeho dveřím. Otevřela, a jakmile kolem ní proklouzl do předsíně, zavřela a zamkla, jak byla zvyklá. Podívala se do Billových vystrašených očí a otočila klíčem zase zpět. „Neboj se mě, tady se ti nemůže nic zlého stát,“ ujistila ho s úsměvem, ale přece jen mu umožnila únikovou cestu. Byla zvyklá, že se jí lidé báli, ale uměla s tím pracovat. Nikdy na nikoho nezvýšila hlas, na tváři vždy udržovala vlídný úsměv a pomohla všem, kteří si o to řekli. Proto neměla žádné nepřátele, ale jen lidi, kteří se jí vyhýbali.
„Posaď se, Hvězdičko,“ ukázala mu na židli u stolu. Mlčky si sedl a rozhlížel se po kuchyni. Na stěnách byly rozvěšeny obrázky… namalované víly se mísily s bytostmi záhadného původu, anděly a skřítky. Připadal si jako v doupěti opravdové čarodějnice. Na nízkých skříňkách ležely různě rozmístěné vzácné kameny všech možných velikostí, tvarů a barev. Největší kus byla nádherná křišťálová koule, v jejímž středu se odráželo světlo z rozsvíceného lustru.
Venku už se začínalo šeřit. Ohořelé svíce, rozeseté po celé místnosti, se snad ani nedaly spočítat. Nábytek byl starý, zřejmě původní po její matce, a podtrhoval tu ponurou atmosféru.
Postavila před něj sklenici s tmavou tekutinou, a když k ní podezřívavě přiblížil nos, dostal ihned zásah mrňavými bublinkami. Byla to cola. Tázavě zvedl oči a setkal se s dalším z ženiných úsměvů. „Dneska ráno jsem jí koupila… pro tvou večerní návštěvu. Je to tvé oblíbené pití, ne?“
„Ano,“ potvrdil udiveně a připadal si jako v nějakém fantazy filmu. Co všechno ještě ta žena o něm ví, dovede snad číst myšlenky?
„Někdy ano,“ odpověděla mu na nevyslovenou otázku. Trhl sebou, jako by dostal pohlavek. To už nemůže být pravda, kam se to dostal? Usilovně se snažil na nic nemyslet, aby si to nemohla přečíst z jeho hlavy, ale neměl v tom cvik. Je strašně těžké na nic nemyslet a on si vždycky ve vypjatých chvílích vzpomněl na svého bratra.
„On je druhá polovina tvojí duše… bez něj nejsi celý,“ pronesla, aby hosta definitivně přesvědčila o svých schopnostech. Potřebovala, aby jí věřil. Teď už měla pocit, že pro to udělala maximum. Zhasla stropní světlo a v kuchyni se rozprostřelo šero. Sedla si na protější židli, zapálila svíčku, která stála mezi nimi, a vzala chlapcovy ruce do svých.
„Když se teď budeš soustředit, uvidíš svoji možnou budoucnost. Zavři oči, opři se a snaž se nemyslet na nic, jen se poddej energii, která přijde z mých rukou,“ zašeptala do tiché kuchyně a zavřela oči. Bill chvíli pozoroval její soustředěnou tvář, ale když pocítil v rukách jemné mravenčení, zavřel oči. V duchu se snažil vymazat z mysli všechny obrazy, které se mu tam neustále míhaly, a čekal. Ruce mu postupně od konečků prstů až po ramena začal zaplavovat zvláštní mrazivý pocit. Bylo to současně teplo, ale i chlad. Nikdy tak silný proud energie nezažil a ani nevěděl, jestli je mu to příjemné, nebo ne. Obrazy začaly pomalu blikat v jeho mysli a on si najednou připadal jako hlavní hrdina uprostřed filmu.
Panebože, to je strašný řev. Uvědomil si, že neslyší nic, jen šílený jekot. Stál na nějakém vyvýšeném místě a pod sebou měl obrovský dav lidí. Když se zahleděl blíž, zjistil, že jsou to samé ječící dívky. Ohlédl se doprava a spatřil svého bratra s kytarou. Měl o hodně delší dredy svázané do culíku a prostrčené kšiltovkou. Na jeho hubené postavě viselo obrovské volné triko laděné do barvy s čepicí, a zrovna začínal hrát na svou kytaru. Zleva se ozvaly tóny Geovy basovky a jemu v tu chvíli došlo, že je to koncert. Koncert v obrovské hale. Nedokázal odhadnout, kolik je tam lidí, ale to množství ho omráčilo. Dívky křičely jeho a bratrovo jméno a některé v prvních řadách dokonce odnášeli bodyguardi na vzduch. Začal zpívat. Jekot se okamžitě zdvojnásobil a on konečně definitivně uvěřil, že ty dívky ječí kvůli nim. To oni byli objektem jejich zájmu. Byl šťastný. Vydával ze sebe všechno, co mohl a koupal se v tom štěstí, které ho zaplavilo. To je jeho splněný sen…
„Tak jaké to bylo, Hvězdičko?“ zeptala se žena, když pustila opatrně jeho ruce. „Líbilo se ti to?“ usmála se na vyplašeného chlapce.
„To… to bylo něco úžasného,“ zašeptal Bill a instinktivně chytil ženu za ruku. To spojení mu bylo příjemné a nechtěl o něj přijít. Žádné mrazení už necítil, ale s její dlaní se cítil tak nějak bezpečněji. Před očima viděl stále ten obraz… jestli tohle byla jeho budoucnost, udělá všechno pro to, aby ji prožil. Všechno…
„Opravdu všechno?“ zašeptala.
„Ano, všechno…“ vydechl a pevně se jí zahleděl do očí.
„Bude to ale hodně těžké, na to se připrav.“
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
Ahojky, máš to tu moc pěkný zatím pa
jo a na mém blogu je bleskovka tak se zapoj
uáá ! tywe tywe tywe , a odtialto to bude uz hafo napinave x) skvelééééé
Panebože Janinkooo!! To je NÁDHERNÝ NÁDHERNÝ NÁDHERNÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝ!!!!!!! ((= Děkuju, že si mi napísala, abych si to přečetla, páč se bojím už číst něco nowýho, páč nestíhám we wlastních FFkách.. Ae tohle mi za to fuckt stojí!!! Děkujúúúúúúúúúúúúúúúúúú!!!! ((=
začala som dnes znovu čítať túto skvelú poviedku a veľmi sa teším na tvoj DAR,Janulka
ááá, začíná to být napínací. 🙂 tak se ukaž, Billísi, co hodláš pro slávu protrpět. 🙂
Já jsem zvědavá, jestli bude Tom Billa opravdu vyslýchat, až přijde domů 😀 A jestli mu to Bill vůbec řekne 😀
No, když byl Bill u paní Graberové a viděl svoji budoucnost, tak mě normálně přecházel mráz po zádech, ani sama nevím z čeho 😀