Dar 31.

„Hej, Hugo, pojď mi to přidržet,“ volal technik na silného bodyguarda, kterého si hned celý tým náramně oblíbil. Byl to pohodář, nezkazil žádnou legraci a všichni ho tak brali. Hugo jen zamával rukou, jako že rozuměl, a pomalým tempem se rozešel k technikovi. Bill na to všechno koukal z výšky. Stál na pódiu a otráveně mručel do mikrofonu, než se ho zvukařovi podaří naladit tak, aby večer na koncertě bylo všechno dobře slyšet. Někdy pochyboval o účelnosti této nezáživné činnosti, protože decibely jejich hudby a zpěvu zdaleka nedosahovaly decibelů, které vydávaly jejich divoké fanynky. Holky měly holt vysoké ječáky a přeřvaly i obrovské bedny na krajích pódia.

Bože to je nuda… zíval Bill a nejradši by skočil do peřin. Dva dny se nemohl vzpamatovat ze zážitku, který mu připravila zamilovaná Ava. Nechápal, jak někdo, kdo tvrdí, že ho miluje, může zajít tak daleko… ale ono je to pořád stejné… jejich fanynky je taky „milují“, ale když se k nim dostanou příliš blízko, jsou schopné jim vytrhat vlasy… ta láska je ale divná věc.

Z přemýšlení ho vytrhl výkřik a rána. Hluboký hlas, který zařval sprostou nadávku přišel z místa, kam před chvílí zamířil Hugo. Když viděl Huga, jak bezmocně leží přiskřípnutý obrovskou černou bednou, seskočil z pódia, mikrofon pustil z ruky a koutkem oka jen zavadil o udivený zvukařův pohled, když se mu z jeho počítače ozvala rána, jak mikrofon dopadl na podlahu.

Bill vyvinul neuvěřitelnou rychlost, v životě snad takhle rychle neběžel. K Hugovi měl od jisté doby zvláštní srdečný vztah. Utrpení mladého bodyguarda bylo v tu chvíli tou nejdůležitější věcí, které ho hodlal rychle zbavit. V hlavě mu to šrotovalo rychlostí závodní motorky, musel okamžitě vymyslet, jak to udělat, aby na něj nepadlo ani zrnko podezření, že má v záchranné misi prsty. Chtěl vypadat jako zvědavý zpěvák, kterému přišlo líto jeho statného ochránce a v žádném případě nestál o nějaké oslavné ódy na svou osobu.

Na místo nehody doběhl mezi prvními a sklonil se k Hugovi.

„Hugo, co tě bolí?“ zeptal se vystrašeně.

„Noha, houžvičko, zavolej babičce Saxaně, budu jí potřebovat,“ usmál se na něj bolestně ten pořez, který na svém těle momentálně nesl čtvrt tuny těžký náklad a sotva dýchal. Nebýt jeho vypracovaných svalů, bylo by po něm. Chlapi, kteří se shromáždili okolo, už hlasitě diskutovali, jak co nejšetrněji z Huga to obrovské závaží odstranit, a když konečně udělali první krok a opřeli se všichni do bedny, Bill se mohl zapojit. Všechno, co v sobě měl, soustředil do jedno místa a se zavřenýma očima posílal potřebnou odstředivou sílu, která pomáhala nadzvedávat těžkou bednu. Za chviličku se to začalo dařit a on pomohl vytáhnout Huga ze stále nebezpečné zóny. Hugo začal neuvěřitelně naříkat. Dokud měl nohu v jedné zpevněné poloze pod bednou, nebolelo to tolik, jako když s ní pohnul. Zavíral oči bolestí a bylo vidět i zaťaté zuby. Bill nemohl nic dělat. Musel by se k jeho noze dostat, ale to se mu nemohlo přes ostatní zachránce podařit. Opatrně podložili Hugovi hlavu péřovou bundou a čekali, až přijede přivolaná záchranka.

Bill rychle zaběhl za zvukařem a domluvil se s ním, že to za něj zatím odmručí někdo jiný. Vrátil se zpátky k Hugovi a vzal ho za ruku. Jemně mu položil svoji dlaň na čelo a zkusil mu dodat trochu energie a alespoň malinko zmírnit bolest, která mu projížděla zlomenou nohou. Za chvíli uviděl udivené bodyguardovy oči, jak se dívají do těch jeho soustředěných. Usmál se, naklonil se Hugovi k uchu a zašeptal: „To máš od babičky, posílá ti trochu úlevy.“ Hugo zamrkal a vrátil mu úsměv. Bylo vidět, že se mu znatelně ulevilo. V té chvíli už se o něj začali starat muži v červenožlutých uniformách a Billova práce skončila. Chtěl jet s Hugem do nemocnice, ale Saki mu to zatrhl… musel by jet ještě někdo s nimi, aby hlídal jeho, a na to nebyl čas. Za pár hodin začínal koncert a Bill musel být tady.

(…)

„Dneska měl Hugo štěstí, že tě Ava nedostala,“ zašklebil se na Billa Tom, když za nimi zapadly dveře hotelového pokoje.

„Tys sis toho všiml?“ udiveně na něj zíral Bill.

„Jo, bylo mi to jasný, když jsem tě viděl, jak za ním sprintuješ. V životě jsi takhle neběžel a to tě znám šestnáct let. Pomohls mu?“ usmíval se Tom s otázkou v očích.

„Jo, trošku jsem nadnášel tu bednu, aby se líp zvedala. A pak jsem mu tišil bolest, asi to bude mít ošklivě zlomený. Prý si ho nechají zatím v nemocnici a možná to budou muset operovat. Je to prej spirálovitá zlomenina.“

„Jsi můj hrdina, viď,“ popošel Tom blíž a objal brášku kolem krku. „Jsi takovej můj malej skrytej Superman,“ a vlepil mu pusu na čelo.

„Jo? Tak to abych se už pomalu začal učit lítat, ne? Musím se zeptat Meg, jak moc je to těžký?“ zašklebil se Bill a opřel si čelo o to bratrovo. Chvilku tak spolu stáli a jen se na sebe dívali. „Máš mě ještě rád,“ zašeptal nesměle Bill. Zaznamenal údiv v Tomových očích a rychle dodal: „Myslím tam po tom…“ sklopil radši oči, aby se nedozvěděl něco, co nechtěl slyšet.

„Blázníš? Proč bych tě po tom neměl mít rád?“ usmál se Tom a zlehka Billa pohladil po tváři. Palcem nadzvedl Billovu sklopenou hlavu a něžně ho políbil. Oba se poddali okamžiku a rozmazlovali svými rty toho druhého. Milovali líbání a nikdy se ho nemohli nabažit.

(…)

Než odjeli do nového města, ve kterém pokračovala jejich tour, zašli ještě oba za Hugem do nemocnice. Přivítal je s hlasitým hlaholením a byl rád, že si na něj vzpomněli.

„Teda houžvičky, já mám na vás ňákou děsnou smůlu. Chvíli vás vidim a hned mám hnátu v háji. Kterej z vás mi to udělal?“ zašklebil se na ně dobrosrdečně, když si sedli každý z jedné strany na jeho postel. Oba po sobě koukli spikleneckým pohledem a vzpomněli si na jídelnu v Osnabrüku.

„Jsi pako, Hugo, strkáš hnáty kam nemáš, víš?“ odpověděl mu s úšklebkem Tom a poplácal ho po rameni.

Bill se mezitím soustředil a zkoušel vymyslet, jak se svýma štíhlýma rukama dostat co nejblíže k Hugovu zranění, ale sádra byla pevná a těsná. Zkusil odhadnout místo, ve kterém je noha zlomená a poslat tam dávku léčivé energie, ale jako u všech zranění, začalo to Huga nejdřív bolet.

„Jáááááu,“ zařval a Bill v tu chvíli ucukl. „Jo ty zase čaruješ, jo? Hele vyřiď babičce, že moc děkuju, ale tohle moc bolí, radši to nech, nebo mě budeš mít na svědomí.“ Bill se usmál a strčil ruce do kapes. Nemohl pokračovat, když ho odmítl, to byl zákon, který nesměl porušit. Mohl pomáhat jen tomu, kdo souhlasil nebo kdo byl bezmocný.

Procházel zasněženou krajinou a s rozechvělým pocitem se blížil k jejímu domu. Nebyl tu už dlouhé týdny a Meg mu začala brzy scházet. Zvykl si na svoji učitelku, a přesto, že si občas telefonovali, osobní setkání mu nemohlo nic nahradit. Turné skončilo a za dva dny budou Vánoce. Sníh pokryl krajinu a Bill se s nevolí podřídil máminu požadavku, aby vytáhl z botníku staré sněhule… teď jí byl vděčný, když si uvědomil, jak by vypadaly jeho nízké boty a džíny. Měl strach z nachlazení a tahle nevinná procházka by mu jednu parádní rýmu zcela určitě zařídila.

„Ahoj, Hvězdičko,“ vrhla se mu Meg kolem krku, a když zjistila, že si musí povyskočit, aby na něj dosáhla, roztáhla ústa do neodolatelného úsměvu. „Ty jsi zase vyrostl, kam to až potáhneš? Za chvíli ti nebudu moct ani nafackovat…“ smála se. Oplatil jí zářivý úsměv a nechal se vtáhnout dovnitř. Objali se a on se k ní přitiskl s důvěrou a něhou. Byla jako jeho druhá babička.

„Měla jsem o tebe strach,“ zadívala se na Billa, když se posadili ke starému kuchyňskému stolu a pohladila ho po ruce. Její starostlivý pohled ho dojal a vzal její drobné ruce do svých. Za ty dva roky, co se znali, se jeho zvětšily a lehce v nich schoval ty její. Nikdy si neuvědomoval, jak je vlastně drobná a křehká, a přitom má v sobě takovou obrovskou sílu. Najednou si připadal dospělý, když si uvědomil, jak moc se za tu dobu změnil. Když tu prožíval svůj první přenos myšlenek, byl ještě malý kluk, tak mu to teď připadalo. To sláva a zášť, kterou prožil, mu dodala dospělost a pocit zodpovědnosti už v šestnácti letech.

„Snad už je to za mnou,“ usmál se na Meg povzbudivě. Podrobnosti jejich setkání s Avou už dávno probrali po telefonu, teď už nebylo důležité o tom moc mluvit. Řekl jí, jakou hrůzu prožil, strach o Toma a nakonec rozčarování z toho, jak jednoduché by bývalo bylo se jí zbavit. Stačilo ji popadnout a vystrčit na chodbu, ale po bitvě je každý generál… už si to přestal vyčítat a brát to jako své selhání. Vzal si z toho poučení, že není všechno takové, jak se to tváří a měl zase o pár zkušeností víc.

„Něco jsem ti přinesl,“ zamrkal na ni a už tušil, že to s ní nebude jednoduché. Sehnul se pro igelitovou tašku, kterou předtím opřel o nohu stolu a chvilku v ní štrachal.

„Co to je?“ udiveně zírala na placatou krabičku, kterou jí přes stůl podával.

„To je naše první dívídíčko,“ pochlubil se s pýchou, kterou nebyl schopen potlačit. Jejich sláva byla stále čerstvá a ještě si úplně nezvykl, že je to samozřejmost.

„A to je jako co? Dívídíčko? To je nějaký nový slovo?“ čučela pořád, protože absolutně nechápala o co jde. Naštěstí si včas uvědomil, že nikdy neviděl u Meg ani televizi, natož něco takového, jako je DVD přehrávač. Žila ve svém světě a technické vymoženosti nahrazovala svými schopnostmi. Sehnul se znovu do igelitky a vytáhl krabičku.

„Tady do toho to strčíš a přehraje ti to film,“ vysvětlil Meg a vytáhl z krabice nový přenosný DVD přehrávač s obrazovkou.

Začala se nahlas smát, až se na židli prohla trochu dozadu a v tom záchvatu jen přerývaně vysvětlovala.

„Ty si myslíš, že na tohle někdy sáhnu? Na tuhle ďáblovu krabičku? To mě teda ještě neznáš, já se toho bojím.“

Bill věděl, že to nebude jednoduché, a proto už dopředu vymyslel, jak na Meg.

„Já jsem to zkoušel ovládat myslí a mám dojem, že jsem na to přišel, tak se dívej, jo?“ Otevřel přehrávač, vsunul stříbrný kotouč a aniž by se čehokoliv dotknul, film se spustil. „Ono se to spouští samo, tak se bát nemusíš, ale když to budeš chtít zastavit, stačí se soustředit tady na ten bod,“ ukázal Meg přesné místo a zastavil přehrávání. „Vidíš?“ zářily mu oči radostí a doufal, že alespoň jednou si Meg jejich film sama pustí. Byl hrdý na to, co dokázali a přál si, aby byla hrdá i Meg. Vždyť ona na tom měla velký podíl.

Meg se řídila jeho radou, protože jak šlo o využití svých schopností, zkusila ráda všechno. Za chvíli už sledovali čtyři malé kluky s manažerem, jak se prohánějí v nákupním vozíku po supermarketu, vybírají si oblečení v butiku a perou se o koupelnu. Bože, byli tak roztomilí, myslel si Bill. Přitom je to jen pár let, co to točili a detaily má ještě stále v hlavě. Káravý pohled nejstaršího Georga, když si Gustav v legraci nasadil na hlavu igelitový pytlík, mu skoro vehnal slzy do očí. Pamatoval si, jak to tehdy Geo prožíval a z pozice nejstaršího chudákovi Gustavovi vysvětloval slovy své matky, jak by se klidně mohl udusit… bylo tak dojemné tohle sledovat. Přisedl si k Meg a objal ji kolem ramen. Teď teprve byl dokonale šťastný.

autor: Janule
betaread: Janik