… Bill sebral veškeré zbytky své odvahy. Otočil se a potichu odešel do svého pokoje. Té noci dospěl k rozhodnutí, že pokud chce zachránit sebe i svého bratra, musí pryč. Nemohou být spolu, ale neumí být bez sebe. Odloučení bude jediná rozumná věc, kterou Bill musí udělat.
Když se druhý den ráno Tom probudil, místo kocoviny cítil zvláštní pocit kdesi uvnitř. Uvědomil si, že na Billa zapomenout nemůže. Své pocity musí pohřbít hluboko, to ano, ale musí začít s Billem zase mluvit. Odloučení dává Billovi najednou jinou tvář, tak to je. A pak se nechá unést – tak jako v noci. Kdyby spolu normálně komunikovali, určitě by ho nic takového nenapadlo. Jo, přišel jsem na to. Protože mi chybí můj bráška Bill, napadají mě takové věci. To bude ono! Najednou měl jasno, věděl, že bez Billa nebude jeho život úplný. Sice spolu nebudou jako pár, ale musí získat zpět svého bratra, své dvojče. Radostně vyskočil z postele a jako vítr vletěl do bratrova pokoje. Našel tam však pouze krátký lístek: Tome, už to dál nevydržím. Musím pryč. Nedokážu žít dál tak jako dosud. Odpusť mi, prosím. Bill. Tomovo srdce zrychlilo o několik desítek tepů. Četl vzkaz pořád dokola a nechtěl tomu uvěřit…
………………….
Tom si protřel oči. Ano, od té doby, co Bill odešel, se Tom nemohl zbavit snů, ve kterých hrálo jeho dvojče hlavní roli. A bylo to čím dál tím horší. Unaveně se posadil na posteli. Cítil se hrozně. Nemohl bez Billa žít, ale nemohl žít ani s ním. Bludný kruh, do kterého se zapletl, ho pevněji a pevněji svazoval. Už to bude skoro půl roku, co Billa viděl naposledy. Bill tehdy odešel a nikomu neřekl, kde je. Jednou poslal zprávu, že je v pořádku a že si o něj nemají dělat starosti. To bylo všechno. Tolik mu chyběl. To, co se mezi nimi stalo, si přehrával v mysli snad tisíckrát. Kde skončilo Tomovo předsevzetí všechno z paměti vymazat? Nedokázal to, čím víc se o to snažil, tím se jeho posedlost Billem zvětšovala. Nedokázal myslet na nic jiného než na své dvojče. Hledal ho v lidech, které potkával. Kolikrát se mu stalo, že doběhl vysokou černovlasou postavu, ale když ji uchopil za rameno, vždy uviděl cizí, nechápavý obličej. Rvalo ho to na kusy, ale stále ještě si jeho rozum nechtěl připustit, co jeho srdce vědělo už dávno. Čas ještě neuzrál …
„Budeš večer doma?“ zeptala se matka, hned jak sešel dolů do kuchyně. „Asi ne, proč? No, vlastně určitě nebudu, Andy má narozky, zastavím se u něj …“ odpověděl Tom a hrnul se k jídlu, které na něj čekalo na stole. „Myslela jsem, že bych pozvala Margot, a udělaly bychom si dámskou jízdu“ zasmála se matka potěšeně a sledovala syna, jak do sebe láduje jeden rohlík za druhým. „A necpi se tak, bude oběd“.
…………………….
Hlasitá hudba se rozléhala celou ulicí. Houpavou chůzí se hubený kluk s dlouhými dredy blížil k domu svého kamaráda, kde se ten večer sešlo snad celé město. Proč sem vlastně jdu? Vůbec nemám náladu s někým mluvit, poslouchat přiblblé holčičí chichotání a tvářit se, že mě všechny ty kecy zajímají … Seber se, Tome, zapomeň na Billa a užij si to, jinak to nejde! Přesvědčoval sám sebe. Hloučky lidí postávaly už u branky do zahrady, v zahradě, mezi dveřmi … Tom se s mírnou nechutí proplétal davy, až zahlédl kamaráda. „Jsem rád, žes přišel. Bude to fakt skvělá akce, podívej těch bab“ zašklebil se Andy. Tom si od něj vzal skleničku s bublinkami a snažil se naladit na stejnou vlnu. Andy měl pravdu, mohla by to být skvělá akce, jenom se konečně odpoutat od myšlenek na bratra a začít zase žít. A Tom chtěl tak moc žít.
Po dvou hodinách už mu davy lidí vůbec nevadily. Po dlouhé době si zase přišel svobodný a uvolněný. Skvěle se bavil. Podupával nohou do rytmu právě znějící hudby a smál se vtipu, který mu někdo vyprávěl, když ucítil mrazení v zádech. Ztuhl. Tohle přece vždycky cítil, když … Otočil se jako ve zpomaleném filmu a stanul tváří v tvář svému dvojčeti.
autor: Michelle M.
jooo xD