Nevinná otázka (1/2)

(Bill)

Deštivý večer, nebaví mě to. Nemám déšť rád. A v mém současném rozpoložení mi rozhodně na optimismu nepřidá.

Sedím úplně sám ve studiu, zůstal jsem tady poslední. Všichni už odešli, dokonce i Tom. Vedle mě do tmy září modrá obrazovka notebooku. Nevím, kdo vymyslel ten pitomý nápad se zodpovídáním otázek od fans. Závidím Tomovi, že už to má za sebou. Má to dobrý, lidi se ho pořád ptají na takový stejný blbosti, jako jestli opravdu přefikl pětadvacet holek, kdy se poprvý líbal, kdy měl naposledy sex, jestli má přítelkyni, jaký typ holek se mu líbí, na jakou část těla se jim napoprvé dívá. Prostě všechno se to točí kolem sexu. Člověk nemusí ani být kdovíjakým přeborníkem, aby na tyhle otázky vymyslel pár univerzálních odpovědí, se kterýma si vystačí na všech rozhovorech a ve všech televizních vystoupeních. Stejně je všem jasný, že ve svým věku pětadvacet holek rozhodně neměl, ale dokud to on neřekne najisto, pořád se kolem toho bude spekulovat.

Mě se tak maximálně zeptají na to, jestli jsem na kluky nebo na holky, což mě teda umí parádně naštvat. Jasně že se mi líbí holky. Jsem úplně normální kluk. Úplně? Ale jo, dneska se spousta kluků maluje… A že si lakuju nehty? No a co. Tak si je nalakujte taky a dejte mi pokoj!

Po nekonečných minutách zírání do zatažené oblohy, na které není vidět jedinou hvězdu, protože všude jsou ty odporný mraky, se s nechutí znovu obrátím k počítači. Přepnul se mi mezitím do úsporného režimu. Ach jo, nebaví mě pořád čekat, až se rozběhne. Zmáčknu restart. Vztekle bouchnu rukou do stolu a vyrazím do kuchyňky pro něco k pití, než to zase naběhne.

Jsem línej si rozsvítit světlo, tak jen poslepu tápu a snažím se neupadnout. Samozřejmě se mi nohy zamotají do kabelů a já sebou prásknu na zem. Pěkně od plic si zanadávám a přece jen nahmatám vypínač. Místnost zaplní žluté světlo a mě je jasné, že zítra bude nadávat asi Tom. Zakopl jsem totiž o kabel od jeho nejoblíbenější Gibsonky a tak trochu jsem ji, no, jak to říct, pochroumal. Podmračeně zkoumám nalomený krk kytary, na který jsem zřejmě šlápl, když jsem vstával. Opatrně naaranžuju kytaru do držáku a až do zítra se budu modlit, aby si toho hned nevšiml.

Z lednice vytáhnu orosenou petlahev a přímo z ní si leju do pusy příšerně ledovou colu. Vím, že riskuju angínu nebo přinejmenším to, že budu chraptět a David bude zase nadávat, že na sebe nedávám pozor, ale je mi to jedno.

Mám tak hrozně blbou náladu, že je mi všechno jedno.

S povzdechem se vracím zpátky k počítači a jen doufám, že se těmi maily prokoušu co nejdřív a jako bonus mě napadnou i nějaký vtipný odpovědi. Naštěstí nemusím číst všechny maily, ale program, do kterého se zaznamenávají, je náhodně vybírá a ten náhodný výběr pak uloží do souboru, ze kterého si je vyzvednu a napíšu odpovědi. Neděláme to takhle často. Většinou nějaký otázky někde schrastí náš tým a i za nás vymyslí nějaký odpovědi v duchu toho, co obvykle říkáme, ale David měl pocit, že bychom měli taky jednou napsat něco za sebe a tak vlastně vznikla tahle akce „15 otázek pro…“. Jak už jsem řekl, Tom měl štěstí, že byl první a stihl odpovědi dřív, než se fanoušci rozkoukali a vymysleli pořádný špeky.

Tak jo, dáme se do toho. Zasednu k počítači a šipkami jedu po seznamu mailů. Náhodně rozklikávám dotazy. Kdybych nebyl tak naštvanej, musel bych se smát nahlas, co ty holky všechno nevymyslí. Ale nesměju se, jsem vážně naštvanej, nevěříte mi? Vaše chyba.

Za chvíli už mě ty otázky splývají jedna s druhou. Je to pořád to samý. Ty holky jsou úplně bez fantazie. Až narazím na jeden mail, který mě totálně uzemní. Schválně si to poslechněte:

Tak to je vážně krutý. Ještě jednou zamrkám a dokonce si protřu oči. Kašlu na líčení, stejně už mám tužku rozmatlanou po celým obličeji. Hledám, kdo to psal. Holka, co si říká Ketty. Jo a děkuje za koncert v Praze, takže zřejmě Češka. Zrovna koncert v Praze, první z celý dlouhý šňůry, tolik jsme se na něj těšili a vůbec se nepovedl. Pohádali jsme se s Davidem a odjeli jsme tak rychle, jak jen to bylo možný. Žádný setkání s fanouškama, žádný rozhovory, žádný focení.

Můj mozek je tak v šoku z toho přímého dotazu, že se podvědomě snaží se zabývat čímkoli jiným než tím, na co se dotyčná ptala.

Já a Tom? Absurdní. Nesmysl. Blbost. V první chvíli mám sto chutí mu zavolat, aby si tuhle blbost poslechl, ale něco mi říká, abych to nedělal.

Zavřu maily. Nějak jsem přišel i o poslední zbytky vůle dodělat ty podělaný otázky. Balím to. Zaklapnu notebook a znovu se podívám z okna.

Déšť pomalu ustává. Mezi mraky se dokonce objevil ostrý srpeček měsíce. Nevěřícně zatřepu vlasy, až mě roztřepené konečky švihnou přes nos. Nemůžu z mysli vymazat tu otázku. Tak přímá a jednoduchá otázka. Dokážeš ho vnímat i jinak než jen jako bratra? Je to směšný, Tom je přece brácha, já ho nemůžu vnímat jinak. Co po mě pořád všichni chcete?

autor: Michelle M.