Když se dva světy spojí 12.

Bill

Leželi jsme na gauči v obýváku a měli jsme puštěný nějaký film. Já jsem se asi před hodinou konečně donutil převléct se z pyžama – nic jiného mi ani nezbývalo, když jsem byl celý politý směsí na palačinky. Na stole byly dvě krabice od pizz a dvě plechovky s colou. Ležel jsem mezi Tomovýma nohama, hlavu položenou na jeho bříšku a se zavřenýma očima jsem vnímal, jak se prsty probírá mými vlasy. Film byl spíš jen kulisa, nevnímali jsme ho.

„Počkej tady chvilku,“ pohladil jsem Toma po hrudi.

„Kam jdeš?“ zeptal se zvědavě.

„Jen si zaběhnu do pokoje pro pár líčidel, abych ze sebe udělal člověka,“ zasmál jsem se a posadil jsem se. Tom si mě, ale stáhl zpátky k sobě a pokáral mě: „Kolikrát ti mám ještě říkat, že jsi krásný i bez make-upu?“

„Fajn…?“ uvelebil jsem se polichoceně opět na jeho břiše.

„Ale… když už jsi mluvil o tvém pokoji, nechtěl bys mi ho ukázat?“ zeptal se po chvilce ticha.

Překvapeně jsem si sedl a otočil jsem se na něj: „Chtěl bys?“

„Jistě,“ přikývl, „tedy… pokud by ti to nevadilo.“

„Ne, ne, ne, vůbec ne,“ zavrtěl jsem rozverně hlavou, stoupl jsem si a nadšeně jsem poskočil.

Tom mě pobaveně sledoval, nechal se ode mě vytáhnout na nohy, a pak už jsem ho rychle táhnul po schodech nahoru do mého pokojíčku. Pootevřel jsem dveře, opatrně jsem nakoukl dovnitř, abych se ujistil, že jsem vše uklidil, a když jsem zjistil, že ano, usmál jsem se na Toma se slovy: „Tak pojď dál.“

Tom vešel hned po mně a okamžitě oněměl. Nervózně jsem přešlápl z nohy na nohu a netrpělivě jsem čekal na jeho reakci. Sám jsem po svém pokoji přejel očima.

Středně tyrkysové zdi, podlaha byla ze světlého linolea, naproti dveřím na druhé straně pokoje byl velký pracovní stůl, na němž stál počítač, na jeho hraně bylo položeno pár papírů, vedle nichž byl můj školní penál – měl jsem rozdělaný úkol na němčinu. Byla na něm také bílá lampička a u něj stálo kancelářské křeslo ve stejné barvě jako lampička. V jediném volném rohu pokoje stála velká lávová lampa, která, když se v absolutní tmě zapnula, vrhala sytě rudé světlo na celý pokoj. Vlevo naproti dveřím byla ohromná manželská postel a její saténový povlak měl stejnou barvu jako zdi. Vpravo ode dveří se táhlo velké – tak dva metry široké okno, které bylo zakryto bílou záclonou. O skříňku v levém rohu u dveří byla opřená kytara, na kterou jsem se ale nikdy nenaučil hrát, a v pravém rohu u dveří stála velká skříň s mým oblečením – no, tak možná jeho polovinou. Zbytek byl v úložném prostoru v posteli. Vymyslel jsem to tak, že v posteli jsem měl věci, které nosím v zimě a letní věci mám teď ve skříni. Až bude léto pryč, zase to prohodím.

Z mých hlubokých myšlenek mě vytrhl Tomův hlas: „Bille…“

„Ano?“ podíval jsem se na něj nedočkavě. Těšil jsem se na jeho reakci, ale zároveň jsem se bál, že se mu to tu nelíbí.

„Je to tu… perfektní,“ vydechl.

„Vážně?“ rozzářila se mi očka.

„M-hm,“ pokýval na souhlas hlavou.

„Bezva!“ zaradoval jsem se a skočil jsem mu kolem krku. Nečekal to a tak-tak se posunul tak, abychom dopadli na mou postel.

„Klídek,“ rozesmál se a víc si mě k sobě přitáhl. Ležel jsem na něm celým tělem a on ležel na zádech na posteli. Rozlil se mi ruměnec na tváři a zamumlal jsem: „Počkej, počkej. Jsem těžký.“

„Ne, nejsi,“ pohladil mě po hlavě a propletl naše nohy. „Vsadím se, že vážíš maximálně tak 50 kilo.“

„55, náhodou!“ ohradil jsem se.

„No vidíš! A to měříš docela dost. Budu si tě muset pořádně vykrmit,“ provokoval. Rozverně jsem do něj šťouchl: „Hej! Nejsem tak vysoký. Mám asi 185 cenťáků.“

„Počkat – “ zarazil se. „To jsi ale vyšší než já. Já mám 184.“

„Vážně?“ škodolibě jsem se zašklebil. Neodpověděl a jen mě propaloval naoko vražedným pohledem, ale stále mě ne a ne pustit z jeho náruče.

„Ale, ale, že by mi můj dokonalý Tom záviděl?“ rýpl jsem si. No, dneska mi Tom dělá samá překvapení, která probouzí mou škodolibost. Chvilku se na mě bez odpovědi jen díval, ale pak se jeho zamračení změnilo v hřejivý úsměv: „Ne. To mně budou všichni závidět. Tebe, Billi.“

V ten okamžik už jsem to nevydržel a spojil jsem naše rty.

„Ale nepovídej,“ usmál jsem se do polibku. Na to už nic neřekl a jen mě líbal. Jednou rukou mi zajel do zadní kapsy u džín, takže jeho horká dlaň mi byla neuvěřitelně blízko. Skoro jako bych byl nahý…

Stáhl jsem Tomovi tričko a jazykem jsem mapoval jeho hrudník. Extra pozornost jsem věnoval jeho bradavkám a krku, kde ho mé dotyky nejvíce vzrušovaly.

Tom

To není možné… Tohle se mnou holka ještě nikdy neudělala. Nikdy mě nedokázala vzrušit, aniž by mi sáhla do kalhot. Ale Bill v podstatě nic nedělá a já jsem už absolutně mimo.

Přetočil jsem se nad něj, ale nechtěl jsem nic uspěchat. Zůstali jsme jen u líbání a jemného mazlení. Tenhle černovlasý anděl mě během dvou dnů (pokud nepočítám dva týdny, kdy jsme se neviděli, ale ty na mě měly také ohromný vliv) překopal od základů. Myslel jsem si, že je to nemožné.

Obloha, ale pomalu temněla a Billovi rodiče měli každou chvilku dorazit. Loučení nám trvalo neuvěřitelně dlouho.

„Už se těším, až se zase uvidíme. Pa, Billi,“ dlouze jsem ho políbil.

„Taky se těším,“ přitáhl si mě k sobě blíž.

Když jsem vyšel ven a otočil jsem se na Billa, jak tak stál ve dveřích a s něžným úsměvem mě sledoval, hned jsem se zase vrátil, abych si ukradl další polibek.

„Vážně bys měl jít. Já nechci, abys šel, ale rodiče…“
„V poho, chápu.“ Krátce jsem ho políbil, pohladil jsem ho po tváři a zadíval jsem se mu do očí. Měl jsem ještě něco na jazyku, ale nevěděl jsem co. Nedokázal jsem to zformulovat, takže jsem mu místo toho věnoval tentokrát už snad vážně poslední polibek a vydal jsem se domů.

***

„Ahoj zlato, dobře, že už jsi doma,“ přivítala mě mamka.

„Hm…,“ zářivě jsem se na ni usmál.

„Jsi nějak dobře naladěný. Co to?“ vyzvídala.

„Ale nic,“ uculil jsem se jako nějaká puberťačka.

„Tome…?“ nenechala se odradit. „Kde jsi byl?“

„U… totiž… byl jsem…“

„Mně to můžeš říct. Jsem přece tvoje máma.“

„Fajn,“ vydechl jsem odhodlaně. „Byl jsem u Billa.“ V tu chvíli se mamce nadšeně rozzářila očíčka. Nechápal jsem proč. Není to přece žádná „úžasná Sharon“, kterou maminka tak zbožňuje.

„Jsem ráda, že jste se viděli. Vypadá, že je milý a slušný.“ No, milý ano, ale slušný. No… jak se to vezme. Zatím jo, ale kdo ví, jak slušní budeme jednou v posteli…

Pak už jsem naštěstí měl klid. Zalezl jsem do koupelny rovnou pod teplou sprchu. Pomalu jsem si po těle roztíral sprchový gel a labužnicky jsem vsával jeho pronikavou, ale příjemnou vůni. Pak jsem si kolem boků omotal bílý, měkký ručník a stoupl jsem si k zrcadlu. Oholil jsem se, načež jsem začal prohlížet své svaly. Hm…, trochu se mi zmenšily. Měl bych zase začít pořádně posilovat. Pak už jsem ale zalezl do postele. Potřeboval jsem se pořádně vyspat.

Zítra mě, totiž čeká nelehký úkol.

Další den ve škole

„Cožeeeeeeee??????“ rozléhal se Sharonin pronikavý křik celou školou, no, říkal jsem si, že to možná slyšeli i v Americe.

„Rozcházím se s tebou,“ zopakoval jsem trpělivě.

„Ale, ale, ale, ale, ale, ale proč?“ koktala.

„Proboha, Sharon. Proč to tak řešíš? Stejně jsme spolu byli jenom kvůli sexu,“ pokrčil jsem rameny.

„A – ale já…“ Pak sklopila hlavu a ztichla.

„Počkej, ty… brečíš?“ vyděsil jsem se. Přeci jen, docela mi na ní záleželo.

„N – ne,“ zavrtěla prudce hlavou a rychle si setřela pár slz.

„Shar,“ chytil jsem ji jemně za bradu, „podívej se na mě.“ Pozvedl jsem jí hlavu a ona se mi váhavě podívala do očí. Ty její se leskly slzami. „Proč pláčeš?“

„Já… já…“ špitla. „Já nevím, prostě, n – nechal jsi mě. Ty.“

„No, jestli ti to udělá radost, můžeme říct, že jsi nechala ty mě,“ usmál jsem se na ni.

„To ne, to je dobrý,“ vzlykla. „Ale, s kým teď budu?“

„Sharon, jsi krásná dívka. Nejhezčí, jakou znám. Proto jsi taky jediná, se kterou jsem kdy chodil.“ Při těchto slovech se trochu pousmála. „Hned, jak se ostatní dozví, že jsi volná, strhne se o tebe pranice.“

„V – vážně si to myslíš?“

„Já to vím,“ pokýval jsem na ni povzbudivě hlavou. Chvilku mlčela a jen se na mě usmívala, ale pak řekla: „Děkuju, Tome. Sice si myslím, že děláš chybu, když se se mnou rozcházíš, ale je to tvoje volba. Jo a, o tom, že jsem brečela, nikomu neříkej, prosím.“ Pak mě objala a přemlouvavě se na mě podívala: „Můžu tě ještě jednou políbit.“

Chvilku jsem sváděl vnitřní dilema, ale pak jsem se na ni chápavě pousmál: „Jistě, že můžeš, ale je to naposledy.“

„Chápu,“ přikývla, jen krátce své rty přitiskla na mé, ale hned pak se otočila a s tichým: „Ještě jednou ti děkuju, Tome,“ se otočila a odešla.

A tehdy mi to došlo. Když mě políbila, necítil jsem už ani vzrušení. Prostě nic. Bylo to jako pusa od kamarádky. To proto jsem se do dívky nikdy nedokázal zamilovat. Nemohl jsem.

Já jsem totiž asi vážně gay!

autor: Rose