Zdravím. Mám taky pro vás další jednodílku. Napadlo mě to, když jsem se vracela ze školy domů, takže doufám, že se vám bude stejně líbit jako mně. Není to nic akčního, sexuálně nabitého nebo tak. Však poznáte sami, pokud si ji přečtete. Doufám, že se mi tady sesbírá aspoň pár komentářů a já vám už teď přeji krásné čtení. Tina.

Kolem prošla paní a podívala se do jízdního řádu, kdy mají jet autobusy. Poté se posadila vedle Billa na lavičku a napila se vody, kterou poté schovala do tašky.
„Ano, je moc hezky. Takovéhle počasí je nejlepší,“ přikývla a pohlédla na mladíka. I když byl jeho styl neobvyklý, působil mile.
„Kvůli tomuhle,“ vyhrnul si rukáv své bundy a ukázal pěticentimetrovou jizvu na zápěstí.
„Jsou to už asi tři roky. Chodil jsem s jedním klukem. Jmenoval se Tom. Tedy normálně se jmenoval Thomas, ale přál si, abychom mu všichni říkali Tome, protože Thomasi nesnášel. Bylo to takové sluníčko. Ten jeho úsměv. Říkal jsem tomu „sluníčkovský úsměv“. Byl hrozně roztomilý a nejlepší byl po ránu, vypadal jako medvídek.
Vždycky jsme mu utekli až na kopeček, kde stála velká lípa. Pod ni jsme si sedli a pořád se smáli a jedli ty zbylé třešně. Byl to takový adrenalin, že jsme se tam spolu i pomilovali. Na kmeni toho stromu jsou i naše iniciály. Znáte to, zamilovaní dělají různé věci.
On mě taky chránil. Kvůli mému vzhledu jsem ve škole nebyl zrovna oblíbený a stávalo se, že mě občas i šikanovali a Tom se mě zastával. Bil se za mě, až mu tekla krev, a já mu to na záchodě vždycky ošetřoval. On byl prostě moje spřízněná duše. Milý a pozorný. Taky byl chytrý. Studovali jsme na průmyslové škole a opravdu mu to šlo. Vždycky mě po večerech doučoval matematiku, protože jsem na to byl opravdu tele. Nechápal jsem ty složité rovnice, a on mi to tak něžně vysvětloval a za každý správně vypočtený příklad jsem dostal pořádnou pusu. Byla to motivace, takže jsem se fakt snažil to pochopit.
Měli jsme takovou tradici, že ať se dělo, co se dělo, vždycky jsme se šli navečer projít. Vždycky jsme si našli volný čas a společně jsme koukali na západ slunce a líbali se. Líbal jako bůh. Byl tak něžný. Vždycky si mě vzal k sobě na klín a hladil mě. Měl jsem to rád.“
Zasmál se Bill a podíval se na Veroniku, jak jej tiše poslouchá. Zřejmě ji svým vyprávěním opravdu zaujal, a proto pokračoval dál.„Pamatuju si na svůj první polibek. Dostal jsme ho od něj. Bylo to jako vystřiženo z romantického filmu, a já se můžu chlubit tím, že se mi to fakt stalo. Čekali jsme na zastávce na autobus, protože jsme spolu byli na pouti. To jsme ještě byli jenom kamarádi, jenomže on si mě k sobě přitáhl a vyznal mi své city. Že už mě dlouho miluje, ale bál se mi to říct. Tu větu nikdy nezapomenu.“ Řekl Bill a zavřel oči, jako kdyby tu scénu měl opět před očima, jako kdyby se vrátil v čase a zase to viděl.
„Billi, už dlouho jsem ti chtěl říct, že tě miluju. Jenomže jsem se tak bál. Bál jsem se toho, že by to něco změnilo mezi námi. Že moje city nebudeš opětovat a já tě ztratím i jako velmi dobrého kamaráda. Viď, že mě nikdy neopustíš, i když mě nebudeš milovat?“ Tohle přesně mi řekl. Bylo to tak romantické a já tam jako pako začal brečet. Tak hrozně mě dojal a pověděl jsem mu, že ho taky miluju, ale nebyl jsem tak odvážný jako on. A když mě chtěl políbit, zarazil jsem ho. Nevěděl jsem totiž vůbec, co dělat, nikdo mě tenkrát ještě nikdy nepolíbil. On se ale neurazil, ani se mi neposmíval. Jenom se mile usmál a řekl mi, že se nemusím bát, že mě to naučí.
Líbali jsme se pak dlouho a pořád to zkoušeli. Byl jsem hrozné dřevo, ale on byl trpělivý a zkoušel to se mnou dál. Dokonce nám, jako na potvoru, ujel autobus a začalo pršet. Ale my jsme se pořád líbali. Tak moc se mi to líbilo.
Tenkrát jsem se místo slíbených osmi vrátil domů až kolem jedenácté, a máma strašně nadávala. Vyhrožovala mi, že už mě nikam nepustí, ale já nebyl smutný. Byl jsem naplněný tím krásným pocitem lásky, že kdybych měl křídla, tak bych létal.
On byl opravdu dokonalý člověk. Naučil mě toho tolik. Byl to vášnivý hvězdář. Rád se na ně díval a věděl o nic skoro všechno. Vždycky, když jsem u něj spal nebo on u mě. Vylezli jsme si ven s dekou a koukali se na hvězdy. On mi o nich vyprávěl, ukazoval různá souhvězdí. Bylo to hrozně fajn. Vždycky jsem mu usnul v náručí a on mě něžně odnesl až do postele.
Jednou ráno jsem se probudil a viděl jeho unavený pohled a úsměv, jak se na mě dívá. Ptal jsem se ho, co se stalo? Proč nespal? Zdali jsem třeba chrápal, nebo kopal. A víte, co mi řekl?“
Zadíval se černovlásek na Veroniku a takovým zvláštním způsobem se usmíval. Vypadal tak hřejivý a vzpomínkový zároveň.Ou zapomněl jsem říct, jak vypadal. Měl krásně mandlové oči. Když byl vášnivý a vzrušený, tak skoro až čokoládově tmavé. Rty měl plné a krásně sametové. V levém koutku měl piercing, s tím si vždycky hrál jazykem, když mě chtěl škádlit. Na pravé tváři měl znamínko krásy a jeho řasy, ou. Kdybyste to viděla. Takové řasy si přeje každá modelka. Vlasy měl spletené do dredů a barva byla takový špinavý blond. Vždycky jsem si s nimi hrál a dělal, že to jsou hadi.
No, teď bych se měl asi dostat k tomu, proč mám tu jizvu.
Ta zídka byla kousek od silnice, asi pět metrů řekl bych. Stala se tam nehoda. Nějaký řidič jel příliš rychle a doslova najel na druhé auto, takže se začal kutálet. To auto se kutálelo moc rychle, nestačili jsme zareagovat. Přimáčklo Toma k té zídce tak surově, že jsem slyšel, jak mu křupou kosti. Kus plechu Toma nabodl, takže už se na mě stačil jenom podívat s vykulenýma očima. Nestačil ani zakřičet. Byl okamžitě mrtvý. Mně to namáčklo nohy, takže jsem se nemohl vůbec hnout a cítil šílenou bolest. Taky jsem viděl přímo před sebou Tomovo mrtvé a bezvládné tělo. Brečel jsem a prosil, ať mě neopouští, ale bylo to marné. Už byl na druhé straně.
Ten den byl nejhorší v mém životě. Nejenom, že jsem ztratil svou životní lásku, ale taky jsem přestal chodit. Nedokázal jsem se vůbec postavit. Další dny byly pro mě katastrofické. Jenom jsem brečel, odmítal jsem jíst a spát. Pořád jsem to viděl před sebou. Začal jsem z toho šílet. Vídal jsem v pokoji Tomovu postavu, jak ke mně natahuje ruku a snaží se mi něco říct. Když jsem dokázal usnout, měl jsem noční můry, zdálo se mi o tom.
V den Tomova pohřbu, když jsem viděl jeho bílou a klidnou tvář, když jsem věděl, že už se na mě nikdy neusměje, už mě nikdy nepolíbí, už mi nikdy neřekne, že mě miluje, rozbrečel jsem se. Prosil jsem ho, ať se mi vrátí. Prosil jsem Boha, ať mi ho pošle zpátky. Nevrátil se. Už byl na lepším místě. Ten den jsem tam omdlel a spadl z vozíku. Pamatuju si, že jsem se probudil až doma v posteli a opět jsem začal brečet. Měl jsem už opuchlé oči a červené od pláče, ale nedokázal jsem si pomoct.
Noc, co noc jsem na něj myslel. Nadával a ptal se, proč zrovna on? Tak hodný a neskutečně dobrý člověk. Proč musel odejít právě on? Odpověď jsem nedostal. Moje máma z toho byla zoufalá, nevěděla, jak mi pomoct. Normálně jsem vážil kolem 53 kilo. Žalem a tím, že jsem nedokázal jíst, jsem zhubl sedm kilo. Nedokázal jsem dělat vůbec nic. Toma jsem měl plnou hlavu, plné stránky jeho jména. Byl jsem tak zoufalý, že jednou jsem se doplazil do sprchy a pustil na sebe vodu. Jenom jsem brečel a sledoval žiletku, než jsem si s ní podřezal žíly. Chtěl jsem jít za ním, chtěl jsem být s ním, aby mě zase objal a políbil.
Ten den se všechno změnilo. Než jsem stačil zemřít, našla mě moje máma a zavolala záchranku. Když jsem byl v bezvědomí, setkal jsem se s Tomem. Káral mě za to, jak se chovám a co dělám. Říkal mi, že musím žít, že musím být dál na Zemi jako živý důkaz naší krásné lásky. Že si musím najít někoho nového. Pověděl mi, že se brzy někdo ukáže. Někdo, kdo mě opět udělá šťastným
Když jsem se probudil v nemocnici, uviděl jsem moji mámu, jak se na mě dívá. Nenadala mi, ani nekřičela. Jenom se mě zeptala, jak se cítím, a pověděla mi, ať to už nikdy nedělám, že ji nemůžu nechat tady samotnou. V tom jsme to všechno pochopil. Pochopil jsem Tomova slova i to, jak jsem byl sobecký. Jak bych ublížil své mámě, kdybych odešel, a že musím dál být živým důkazem naší lásky.
Dny se pomalu stávaly lepší, a ten prudký žal a smutek mě opustily. Poslechl jsem Toma a začal zase žít. Nebyl jsem ještě úplně odepsaný. Od lékařů jsem měl naději, že zase můžu chodit, takže jsem veškeré úsilí a svou soustředěnost vrhl na to, abych se naučil chodit, aby na mě Tom mohl být pyšný.
Celé to zotavování mi trvalo opravdu dlouho, téměř rok mi trvalo, než jsem se z toho opravdu dostal a začal zase žít.
A pak přišel ten zázrak. Bylo to tak nečekané a neuvěřitelné. Bylo léto a já si šel koupit svou oblíbenou vanilkovou zmrzlinu, jenomže do mě někdo vrazil, takže mi celá ta pochoutka, na kterou jsem se tak těšil, spadla na zem. Když jsem se otočil na toho viníka, úplně jsem oněměl. Ten mladík, co do mě vrazil, byl tak neuvěřitelně podobný Tomovi, až na to, že byl starší a vlasy měl spletené do copánků. I přesto ta neuvěřitelná podoba tam byla. Došlo mi, že takhle nějak by Tom nejspíš vypadal, kdyby byl starší. Dokonce měl i piercing na stejném místě, jako ho míval Tom.
Ten mladík se mi strašně omlouval, že opravdu nechtěl a zarazilo ho také to, proč na něj tak civím. Vysvětlil jsem mu, že je tak strašně podobný mému zesnulému příteli, až jsem přišel o slova. Mile se na mě usmál a nabídl mi, že mi koupí novou zmrzlinu. Nebyl jsem proti, a proto jsem souhlasil. On si koupil taky jednu. Čokoládovou. Přesně tuhle Tom miloval.
Šli jsme se spolu posadit na lavičku a povídali si. Ta podoba byla neuvěřitelná a já věděl, že měl tenkrát Tom pravdu. Děkoval jsem Bohu, že mi seslal na zem takovýto zázrak v podobě Dominika. Začali jsme se vídat častěji. Povídali si a sbližovali se. Pověděl jsem mu svůj příběh, a on ho pochopil. Je tak strašně chápavý. Řekl bych, že možná víc než Tom. Jsme spolu už skoro rok a půl, a já doufám, že je na mě Tom pyšný. Díky Tomovi jsem pochopil, že se nikdy nevzdám. Jsem důkaz naší velké lásky.
Dokončil Bill své vyprávění a podíval se na Veroniku, která naslouchala a celý Billův příběh si vyslechla.„Ahoj miláčku,“ ozvalo se najednou u černovláskova ucha a on se za tím líbezným hlasem otočil.
„Tak copak dneska podnikneme?“ vyptával se černovlásek a opět Doma políbil.
autor: Tina
Krásný ,ale trošku nereálný 🙂 By mě zajímalo ,jaká ženská by si takhle povídala s gayem 🙂 .. No o to víc je to krásnější 🙂 Jinak Škoda ,že se tam nevyskytl Tom ,ale Dom :)) :-)) Jeho vyprávění , úžasný 🙂 Tak krásný jak jen to má být 🙂 .. Pěkný moc pěkný .
Absolutně krásný…. no tak já jako ženská bych byl schopná povídat si s gayem…. jsou to pro mě osobnost…. když vyprávěl ten příběh tak jak se dostal k tomu, jak Tom umřel tak se přiznám, měla jsem slzy v očích. Bylo mi jich líto. Opravdu ale pak se dostal k Domovi a já se začala zase usmívat. JE to až neuvěřitelný, ale občas se to stane i v reálu. Ale co jsem se smála byla ta poslední věta. Prostě jsem to nezadržela a zacala se smát 😀 a i když je ta povídka napůl smutná, tak je nádherná… jsi úžasná spisovatelka Tino 😀
oooh božeee to bylo nádhernééé..uplně mi to vzalo slova z úst :)) úžasnéééé 🙂
wow to je fakt parádní :))taky bych si popovídala :)jinak moc hezký příběh a hezky napsaný!!
[2]: Jsem ráda, že se ti to líbilo. To byl účel vás trochu rozbrečet, ale na konci to zachránit, aby to nebylo tak smůtné a jinak ti moc děkuju. Všem děkuju za komenty 🙂
Ach.. Kdybys viděla, jak jsem u toho brečela 😀 nádherné a kouzelné.. To Billovo vyprávění bylo nádherný. Prostě naprostá nádhera ♥
To je úplne úžasné!!!..Neviem, čo na to povedať…ja som moc na takýto tip poviedok neni, ale táto mi skutočnevyráža dych…Je dokonalá!!!..Tá nehoda mala som slzy na krajíčku…ale potom, ako stretol Doma…WAA!!!…dokonalé!!…obdivujem ťa za to, že si to dokázala takto perfektne spracovať…skutočne nemám slov!!
To je úplne úžasné!!!..Neviem, čo na to povedať…ja som moc na takýto tip poviedok neni, ale táto mi skutočnevyráža dych…Je dokonalá!!!..Tá nehoda mala som slzy na krajíčku…ale potom, ako stretol Doma…WAA!!!…dokonalé!!…obdivujem ťa za to, že si to dokázala takto perfektne spracovať…skutočne nemám slov!!
Ten poslední řádek aaaaaaaa já umřu … krásný i se m si u toho poplakala 🙂
a ten obrázek ji boží 😀 asi pude na plochu 😀
Nádherné, úžasné. Nemám slov. Chudááček Tom. Jinak se zase někomu podařilo mě rozbrečet. Je to tak živě popsané, že mám pocit, jako kdyby se to opravdu stalo!! 🙂
Bože to je tak strašně dokonalý…totálně mě to rozbrečelo. Krásný příběh a hlavně se Bill uzdravil a začal být zase šťastný 🙂
Krásná povídka ♥
A o když byla o hodně smutných a krutých věcech, tak ve výsledku na mě zapůsobila jako pohlazení na duši 🙂
Vylíčila jsi Billa jako velkého bojovníka a myslím, že takový je i ve skutečnosti.
A nereálné se mi to nezdálo vůbec, Veronika byla velice empatická osoba, ochotná naslouchat a Bill na někoho takového čekal určitě dlouho, prostě jen našel tu správnou a spřízněnou duši, které svůj životní příběh mohl svěřit 🙂
Moc se ti to povedlo =)
Je to smutné, ale ten rozhovor bol krásny až do toho momentu 🙁 Dominik to trochu opravil, ale aj tak mi je Toma ľúto.
Teda… bez mučení přiznávám, že od pasáže, kdy umřel Tom, jsem řvala jak želva… nebojím se přiznat, že vím, jak se Bill cítil. Stalo se mi něco podobného,… takže zbytek povídky byl pro mě trochu zamlžený díky tý slaný vodě 😀 Jsem strašně moc ráda, že to skončilo takhle. A ještě jeden dodatek: takových lidí, jako byla Veronika, by mělo být víc. Alespoň v mojí rodině 😀 No ale už dost keců… je to krásná povídka a jsem si jistá, že se k ní ještě někdy vrátím a znovu si ji přečtu. 😉
Oh God… To bylo tak nádherný… Ještě, že jsem si to přečetla. 🙂 Zase jsem se po dlouhé době u nějaké povídky rozbrečela. To se mi moc často nestává. :') Byla to, ale vážně krása… 🙂
Tahle povídka mě úplně dostala! Je úžasná.. Po dlouhý době jsem se u nějaký povídky rozbrečela.. Je fakt skvělá! *_*
toto bola prvá poviedka v živote , ktorá ma rozplakala