Novel of Dreams – My Dream 37.

BILL

Ještě nějakou dobu jsem se na Toma díval jako na nejdokonalejší skvost světa, vlastně… on pro mě skvostem světa byl. Je pro mě mým štěstím. Jen to, že u mě spinká a klidně oddechuje, mě dělá šťastným a spokojeným. Nepřeju si nic jiného, než tohle zažívat den co den. Je to doopravdy dokonalé, mít takové stvořeníčko u sebe a pro sebe. Nikdy jsem nevěřil tomu, že někoho takového potkám. Hlavně jsem si říkal, že neexistuje, ale mýlil jsem se. On tu byl… takový kousek ode mě.

Dnešní večer sice nevyšel podle našich představ, ale snad si to vynahradíme. Udělal jsem chybu a budu ji muset napravit, hlavně ji napravit chci. Bylo to příliš rychlé. Asi jsem mu o tom třeba měl říct, měli jsme si o tom promluvit. Jen jsem rád, že jsme si to vyjasnili. Netušil jsem, že si tohle s Brianem prožil. Další důvod toho vola nesnášet. Jak jen někdo může být k tomuhle nevinnému stvoření tak… necitelný? Nejspíš to nikdy nepochopím.

Tiše oddechnu a pohladím ho po tváři. Dál sleduji jeho andělskou tvář. Je tak nádherný. Trošku se pousměju a pak zvážním. Mrzí mě, že to tak dopadlo. Napřed ten jeho odchod a potom to s Brianem.

*“Ještě nejsem připravený. Já ti věřím, ale… je to pro mě něco strašně důvěrného a intimního. Promiň mi, že jsem to celý pokazil.“*

Pořád si tuhle větu přemítám v hlavě, aniž bych chtěl. Něco důvěrného a intimního… a Brian to měl. Sice to s ním bylo jiné. Tom mi přeci říkal, že šlo jen o sex… ale dovolil mu to. Možná to s ním měl zažité, ale i tak. Mrzí mě to. On tu možnost měl, aniž by ho možná miloval nebo… neměl bych si dovolit říkat, že jej nemiloval, ale podle toho, jak se k němu choval, bych neřekl. Ale to je fuk. Musím žít přítomností. Nedovolil mi to. Nevadí mi to, uznávám, že by to bylo rychlé. Ale já přímo sex ještě nechtěl. Chtěl jsem ho jen maličko tímhle způsobem dráždit. Nepočítal jsem s tím, že by to skončilo takhle. Netušil jsem to… Ale pokud je to pro něj tolik intimní a jemu to dovolil, jeho vztah k němu musel být silný.

Když jsem se ráno probudil, Tomi ještě spal. Promnul jsem si trošku oči a protáhnul se. Spalo se mi vedle něj tak hezky. Měl jsem takový… klidný pocit, necítil jsem se tu sám. Snažil jsem se ale moc nehýbat, abych jej neprobudil. Bože můj, děkuji ti za tohoto andílka. Je vážně sladký, naprosto rozkošný. Ještě jak se tváří… ty lehce našpulené rtíky, mmm. Na tohle musím mít památku. Bez dlouhého rozmýšlení jsem se natáhnul pro mobil a vyfotil si jej. Hned jsem si tu fotku dal jako tapetu a usmál se nad tím. Sice mě asi zabije, ale nevadí. Tiše jsem se vyškrábal z postele a zašel do koupelny. Oh, to v té vaně. Miluju ty hrátky s ním. Není to nikdy stejné, vždy v tom objevím něco nového.

Udělal jsem si ranní hygienu, vysprchoval se, navoněl a zabalil se jen do županu. Neměl jsem chuť se ještě oblékat. Měl jsem rád tu volnost, když jsem byl doma. Nejradši jsem tu chodil nahý. Tiše jsem vyšel z koupelny ven a zašel jsem si udělat latté. Rád bych mu také udělal snídani, ale chci ho nechat ještě spát. Potřebuje to. Navíc… udělám mu snídani kdykoli a rád. Zjistil jsem, že mě najednou začalo bavit připravovat jídlo. Samozřejmě, jen pokud je to pro něj. Rád se s tím zdobím a aranžuji. Jak se říká, jíme i očima. Když už se kuchyní linula ta sladká vůně latté, zašel jsem tiše zpět do ložnice. Stále spinkal, takže jsem se usadil a byl tiše. Jen trošku jsem se napil té sladké závislosti a zůstal se na něj dívat. Mm, to by se dalo nějak využít. Co nejtišeji jsem vstal a došel k pracovnímu stolu, kde jsem si vzal blok a měkkou tužku. Posadil jsem se zpět na křeslo. Jen jsem se nad svou myšlenkou usmál a pomalu jsem ho začal kreslit. Sice ještě ten předešlý obraz hotový nemám, ale tohle nenakreslit… to by byl hřích. Naštěstí se nepřetáčel, stále ležel ve stejné poloze. Jen občas nahlas oddechnul, zabručel a pomlaskal si, ale to mi nebránilo v pokračování. Dával jsem si hodně záležet na tom, jak je hezky zachumlaný, a přitom téměř celý odhalený.

Asi až po dvou hodinách, kdy jsem skončil a své dílko si prohlédl, zabručel o něco hlasitěji a začal se protahovat. Hned jsem blok zastrčil do šuplíku a zvedl se. Došel jsem k němu a usmál se. Jakmile na mě otevřel rozespale oči, nezmohl jsem se na nic jiného, než se sladce usmát.

„Dobré ráno, lásko,“ pošeptám a pohladím ho po tváři. Tenhle okamžik je nenahraditelný.

„Mm… Ahoj,“ broukne. Promne si oko a zívne. Trochu se protáhne.

„Jak ses vyspal?“ šeptnu. Nerad bych do něj po ránu hned nějak šil. Mně osobně by to bylo asi nepříjemné. Podle mě by se po ránu na každého mělo jít něžně a pomalu.

„Krásně,“ usměje se. Zavrtí se, obejme polštář a s úsměvem na mě rozespale kouká. „Jak ty? Jsi už dlouho vzhůru?“

„No…“ odkašlu si a prohrábnu si vlasy. Asi dvě hodiny jsem tě kreslil, zlatíčko. Mm, chci mu to ukázat, ale až se pořádně probere. „Chvilku už vzhůru jsem,“ přívětivě se na něj usměju a položím se na břicho vedle něj. „Jsem rád, že krásně, Tomi. Vypadal jsi spokojeně, troufnu si říct.“

„Spí se mi u tebe nádherně. Ani si nemusím brát prášky,“ pošeptá. Dá mi pusu na rameno, přivine se ke mně a z boku mě obejme. A přesně tohle je jeden z důvodů.

„Ani nevíš, jak jsem za tohle rád,“ přiznám a chytnu ho za ruku. Něžně ho hladím po prstech a dlani. Naprosto mi imponuje, jak má jemné ruce. Líbí se mi to. Pohladí mě ve vlasech a jemně mě políbí na čelist.

„Přál jsem si, abych tě viděl, jak spíš. Jenomže pokaždé usneš dýl a vstaneš dřív než já,“ zasměje se tiše.

„Mhh,“ zaculím se a zabořím hlavu do polštáře. Když ji po pár vteřinách zvednu a celý rozcuchaný se na něj kouknu, začnu se tiše smát. Určitě bych si při své smůle zrovna cucal palec nebo chrápal. „To si nepřej, ale ono se ti to stejně jednou povede,“ uculím se.

„Určitě jo,“ usměje se. „I tak seš slaďoučkej. Takovej můj malej koblížek,“ pošeptá a začne mě něžně pusinkovat na krku.

„…koblížek,“ zopakuju po něm s úsměvem. „Děkuju,“ líbnu ho pod ouško. Je tak milý a pozorný. „Já jsem si tak říkal, až mě uvidíš odlíčeného, co si řekneš. Ještě třeba jen v boxerkách… takový monstrum,“ zasměju se.

„Seš nádhernej. A i kdybys nebyl, miloval bych tě i tak. Já taky někdy vypadám po ránu fakt strašně,“ zasměje se a pohladí mě po zádech. Troubík. Je vždycky tak rozkošný.

„Neviděl jsem u tebe, že bys vypadal strašně,“ usměju se a přitulím se víc k němu. Aaa, potřebuju mu to už ukázat. Chci, aby se viděl. „Dobře… Říkal jsem si, že to nechám v tajnosti, ale… když budeš hodný, tak ti něco ukážu,“ zaculím se.

„Děláš, jako bych snad někdy zlobil,“ začne se smát. Něžně mě kousne do ramene a překulí se na záda.

„Někdy zlobíš,“ podzvednu obočí a zasměju se. „Ne, to byl vtip. Jsi můj hodný Tomi,“ zvednu se z postele.

„Hmmm, pojď sem zpátky,“ natáhne se hned po mně. Chytne mě za pas a stáhne si mě k sobě. Mám tohle tak strašně rád. Když si mě k sobě přitáhne, když mě u sebe drží a svírá mě. Připadám si doopravdy jeho. Že mu patřím.

Kleknu si před něj a usměju se. „Copak?“

„Docela se děsím toho, co mi chceš ukázat, takže ať bude moje reakce jakákoliv, což znamená, že můžu jednat unáhleně, můžu se rozčilovat, můžu pištět, utíkat nebo dokonce brečet nebo smát se jako šílený, chci, abys věděl, že tě šíleně miluju,“ řekne mi se smíchem. Stáhne si mě za zadek k sobě a něžně mě políbí. To je ale šmudlínek. Jen doufám, že mu tohle nějaký šok nezpůsobí.

„Mm, ty jsi blázínek,“ zašeptám a polibek mu vřele oplatím. „Doufám, že… tvá reakce nebude nějak špatná,“ šeptnu a majetnicky ho obejmu. „Šíleně mě miluješ? Já tebe taky, lásko…“ zašeptám až po chvilce a přitisknu se k němu.

„Hmm,“ usměje se. Ještě jednou mě líbne, až mě poplácá po zadku. „Tak mi to ukaž.“

„Hned,“ zaculím se a zvednu se.

Dojdu k šuplíku a pomalu to vyndám. Jsem k němu zády, takže si to ještě chvilku prohlížím. Nakonec se zhluboka nadechnu a otočím se k němu. Rychle si to dám za záda a rozejdu se k němu.

„Co tam schováváš?“ zasměje se a div si nevykroutí hlavu, jak se za mě snaží nahlédnout. „Jé, to je blok. Ty už to máš dokreslený?“ vypískne nadšeně. Ach jo, on taky prokoukne všechno.

„Ah, nekoukej,“ zasměju se a schovám to, jak to jen jde. „No, jak se to vezme,“ podrbu se nenápadně na krku.

„Áha, takže ne,“ kousne se do rtu, ale i přesto se usměje. „Ukaž, co to je.“

„Ale musíš mi slíbit, že mě nezabiješ,“ zasměju se. Posadím se k němu, a potom to strčím přímo před něj.

„Proč bych…“ sklouzne pohledem ke kresbě. Nadechne se, zamrká a zase jen naprázdno vydechne. Je zaražený. Se strachem ho sleduji. Kousnu se nervózně do rtu. To asi nebyl ten nejlepší nápad.

„Bylo to… narychlo, promiň.“ Beze slov vzal blok do rukou a přejel prstem po obrázku. Na tváři se mu pomalu rýsoval úsměv.

„Je to hezký,“ broukne a vzhlédne ke mně.

„Děkuju, ale… bylo to vážně na rychlo. Nemohl jsem odolat…“ šeptnu a kouknu se na tu kresbu. I kdybych kreslil desítky hodin, použil jakoukoli tužku, nikdy nevykreslím jeho krásu. Je tak dokonalý. Sklonil k ní zpět pohled a znovu po ní přejel prstem.

„Děkuju,“ pošeptá. Odloží blok vedle sebe a přitiskne se ke mně, načež mi ovine ruce kolem pasu.

„Neděkuj, vždyť není zač,“ šeptnu a přivinu se k němu. Ruce mu omotám kolem krku.

„Nejsem hezkej, ale na tom obrázku docela pěkně vypadám,“ zasměje se mi tiše do ucha.

„Ne, nejsi hezkej,“ odsouhlasím. „Jsi dokonalý, hm,“ líbnu ho na ouško.

„Blázínku,“ odtáhne se smíchem. Dá mi pusu na tvář a vyleze z postele.

„Měl bych si dojít do sprchy a něco se sebou udělat.“

„Pokud chceš, tak běž, ale ještě mám jeden dotaz, pak už tě pustím,“ usměju se a pohladím ho po tváři. Sjedu si pohledem jeho obličej. On nemá chybu, ne, nemá.

„Copak?“ usměje se.

„Co si dáme k snídani, pane?“ uculím se.

„K snídani? Já bych radši oběd,“ zasměje se a vezme si s sebou čisté boxerky. „Udělej, co chceš, lásko. Já jím všechno.“ Políbil mě, ještě jednou se s úsměvem podíval na tu kresbu a odešel do koupelny.

„Dobře,“ zasmál jsem se za ním ještě. No, budiž. Vstal jsem, ustlal jsem postel a tu kresbu mu položil na polštář. Došel jsem si pro džíny, co jsem většinou nosil doma. K tomu jsem si vzal jen obyčejné černé tričko a zamířil do kuchyně. Podíval jsem se, co tu vlastně všechno mám. Nechci ho pohostit nějak špatně. Co se jídla týká, musíme si ještě promluvit. Nerad bych mu vařil něco, co nemá rád. Nakonec jsem se rozhodl, že udělám těstoviny se sýrovou omáčkou. Nechci, aby na oběd čekal dlouho a tohle je poměrně rychlé. Snad to bude jíst…Dal jsem vařit těstoviny a pustil se do omáčky. Při tom jsem dal nádobí do myčky.

„Něco tu krásně voní,“ ozve se ode dveří Tomovo brouknutí.

„To bude ta sýrová omáčka,“ zaculím se a otočím se za jeho hlasem. Držel se rukama futer a lehce se mezi nimi kýval. Na sobě měl jenom černé boxerky a bílé tílko. Mmm, tak tohle je pohled pro Bohy.

„Tu mám moc rád,“ usměje se.

„Vážně? Tak to jsem rád. Víš, o jídle si s tebou musím promluvit,“ oznámím mu se smíchem.

„Jo, měli bychom. Taky nevím, co jíš,“ zasměje se. Odpíchne se od místa a rozejde se ke mně. Vyhupne u mě na linku a zaculí se. Neviňátko. Pousměju se a dojdu až k němu. Pohladím ho dlaněmi po stehnech a přitáhnu si ho k sobě. Jen zlehka ho políbím.

„Spapám si tebe,“ uculím se.

„No, na to zapomeň. S kým by ses pak mazlil. Já tě jinému nedám,“ zasměje se. To zní tak strašně hezky. Ovine spokojeně nohy kolem mě a ruce mi položí kolem ramen.

„Vážně mě nedáš?“ Můj výraz zjihne.

„Nedám. Musel bys sám chtít,“ pousměje se.

„Nechci, nechci, nechci,“ zašeptám a obejmu ho kolem pasu.

„To jsem rád,“ usměje se a pohladí mě po tváři.

„Ale já tě taky nikdy nedám,“ brouknu tiše.

„Není komu,“ skloní se ke mně a opře si své čelo o mé. To bych se hádal, ale já ho nedám.

„Mmm,“ oddechnu jenom spokojeně a otřu se mu mazlivě o nos. Vezme mi obličej něžně do dlaní a otře se mi o rty. Vroucně ho políbím a přitáhnu si ho za boky blíž k sobě. Začal mě něžně líbat.

„Miluju… tě… moc…“ šeptal mezi krásným mlaskáním našich rtů. Tyhle zvuky mě tak strašně vzrušují, nemůžu si pomoct.

„Já tebe… taky,“ vydechnu a chytnu ho za tvářičky. Přivinul si mě až k sobě, stáhnul sevření kolem mého krku a dál mi polibky oplácel. Každý polibek byl něžný a klidný, ale zároveň láskyplný. Pohladil mě po šíji a tiše oddechl. Naprosto jsem se do jeho rtů vpil. Sjel jsem mu dlaněmi po stehnech a pak se odtáhnul.

„Omáčka,“ zaculím se trošku. Jak to vidím, budeme bez oběda. Posmutněle mě pustil a zůstal tam tak sedět. Decentně si otřel prstem koutek rtů.

„Hned jsem u tebe, miláčku,“ usměju se a zamíchám vařící se těstoviny. Promíchám omáčku a kouknu se na něj. „Kde jsme to skončili?“

„Mmm, nejspíš u toho, že bych si přál už navždycky zůstat s tebou,“ broukne. Přitáhne si mě k sobě s citem za ruku, žádostivě se ke mně přivine a začne pomalu lézt z linky dolů. Mmm, mám nápad.

„Taky bych si to přál,“ pousměju se lehce a přitáhnu ho k sobě, když sleze. Položí se mi na rameno a nešťastně vydechne.

„Vím, jak to zní absurdně, ale… nechci, abys mě někdy opustil. Ať se stane cokoli, já tu pro tebe vždycky budu. Přál bych si, aby to bylo i opačně…“ Jsem rád, že je tak citlivý a dokáže se mnou o tomhle mluvit. Pro mě to bylo vždy těžké a teď… najednou to jde samo. Cítím, že mě změnil.

„Nemusíš si to přát. Ono to tak je,“ líbnu ho na čelist.

„Nechci tě nikdy ztratit,“ šeptne sotva slyšitelně a položí si mi hlavičku mezi krk a rameno.

„Já tebe taky ne, broučku,“ pohladím ho vlídně mezi lopatkami a políbím ho na krk. Tiše vydechl a jemně mě hladil prsty po šíji.

„Jsi to nejlepší, co mi život dal…“ řeknu naprosto vážně a víc si ho k sobě přitisknu.

„Kéž by,“ vydechne.

„Je to tak. Já to tak cítím, lásko.“

„Kdo by to kdy řekl. Vzpomínám si, jak jsi na mě koukal, když jsem na tebe jako úchyl skočil na té ulici,“ začne se tiše smát. Svraštím obočí a tentokrát jsem to já, kdo se mu schová mezi krk a rameno. Já se vážně stydím. Choval jsem se hrozně. Sám sebe teď nechápu.

„Mrzí mě to,“ zabručím.

„Nemusí. Nebýt toho, nepoznali bychom se. A já jsem za to rád,“ dá mi něžnou pusinku na ucho.

„To máš pravdu, ale neměl jsem se tak chovat,“ stáhnu paže kolem jeho pasu pevněji.

„Je to za námi. Můžeme na to vzpomínat jenom s úsměvem, hm?“ pohladí mě a začne mě se smíchem pusinkovat. „A pálí se ti omáčka, miláčku.“

„Ježiši,“ vyjeknu trošku, dám mu rychle pusinku a odběhnu k plotně.

„Úplně jsi mi připomněl takovou tu správnou ženušku,“ zasměje se a vyleze zpátky na linku. To nemyslel vážně, že ne…

„Tak tohle…“ poukážu na něj vařečkou, „…si vyřídíme,“ zasměju se.

„Háh a teď ještě víc,“ začne se smát. Výhružně se na něj podívám, ale pak se začnu smát.

„Ne… chybí mi zástěra.“ Tom ihned seskočí, popadne utěrku a zastrká mi ji za pas.

„Ženuško mojeee,“ zacukruje na mě, chytí mě za tváře a zatahá. Pak mi dá dlouhatánskou pusu a se smíchem mě obejme. No není to na zabití? Jenže já se na něj zlobit nedokážu. S ním mám důvod se smát.

„Víš… víš, co by sis zasloužil?“ vyndám si se smíchem tu utěrku. Plácnu ho s ní po zadečku a zasměju se. „Na zadek a pořádně.“

„Ale zlatíčko,“ ušklíbne se pobaveně. Schválně ladně dojde ke stolu a položí se na něj. „Tak mi pojď naplácat,“ vyšpulí na mě zadeček. Hned si dojdu pro čistou vařečku a poplácám si s ní trošku dlaň.

„Tak… jdeme na to,“ řeknu naoko naprosto vážně a dojdu k němu. Napřed ho po tom zadečku pohladím, a pak vařečkou silně napřáhnu. Až když se přiblížím těsně k jeho zadečku, tak ho tou vařečkou jen pohladím. Nedokázal bych ho uhodit. To prostě nejde.

„Auuuu,“ zakňučí a začne se smát. „Ještě, lásko, ještě…“ Jsem tak rád, že se zase směje.

„Tak ono se to pánovi bude ještě nakonec líbit,“ zasměju se a opravdu lehce ho plácnu.

„Mmm, to mě vzrušuje,“ řekne se smíchem a trochu se zavrtí.

„Vážně?“ nahnu se mu k oušku a plácnu ho.

„Rukou by to bylo lepší,“ broukne jako by nic. No, proti tomu nic nemám. Ale bít ho nebudu. Odložím tedy vařečku stranou a plácnu ho párkrát lehce rukou. Podepřel si hlavu o lokty o stůl a zasněně hleděl z okna. Celý on. Vtipálek můj.

„Je venku hezky, co?“ zasměju se a nechám toho. Nahnu se k němu víc a něžně ho políbím.

„Zkoušel jsi někdy erekční kroužky?“ zeptá se náhle. Eh?

„Cože?“ šeptnu trošku překvapeně.

„Zkoušel?“ usměje se.

„Ne, nezkoušel,“ olíznu si rty. „Ty ano?“

„Ne,“ zavrtí hlavou.

„Jak tě to napadlo?“ Někdy mě opravdu překvapí.

„Já nevím. Koukám na támhle to dítě na hřišti, jak se věší na kruhy, tak mi to tak bliklo hlavou,“ zakření se.

„Aha,“ začnu se tiše smát. Potom se už zase ale odeberu k omáčce a těstovinám.

„Hm,“ jen si povzdechl a dál tam tak zasněně ležel. Těstoviny sliji a omáčku už jen promíchám. Je hotovo.

„Najíme se, hm?“ otočím se na něj.

„Jo, jo,“ broukne a zvedne se.

„Dobře,“ usměju se. Prostřu a připravím jídlo na stůl, abychom si mohli nandat.

V klidu jsme společně poobědvali. Byl jsem nervózní, že mu to nebude chutnat, ale když si ještě trošku přidal, řekl jsem si, že to asi tak příšerné nebude. Byl jsem za to všechno tak rád. Nemohl jsem přestat myslet na to, jak u mě zase spinkal, jak jsme byli spolu. To je pro mě to nejdůležitější. Je to moje motivace. Je to on.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne