Pouť

Než se do povídky pustíte, chtěla bych alespoň trošku objasnit, proč jsem vůbec něco takového napsala. Původně, když jsem vycházela z nápadu pouti tady u nás na vesnici, kde skutečně probíhá zpívání z věže, to měla být povídka vcelku normální – seznámení v průběhu bezútěšné samoty dvou naprosto neznámých kluků. Pak z toho ale vzniklo tohle… 😀 Nechci, abyste povídku brali jako negativního, a hlavně nechci, abyste Billa považovali za někoho smutného, nešťastného… naopak, byla bych ráda, kdybyste se na něj dívali jako na vyrovnaného člověka =) Jinak písničku přikládám čistě kvůli podtržení dojmu =)

Na zdi, která obháněla kostel, seděla partička výrostků, nad kterými dospělí kroutili hlavami a ohrnovali nosy. Pokud se jim povedlo odtrhnout děti od kolotočů, nabádali je, aby si partičku pořádně prohlédly a zapamatovaly si, že takhle se v žádném případě nikdy chovat nemají. Bylo neuctivé kouřit skoro na půdě místního kostela.

Nad hlavami nedočkavých lidí se konečně rozeznělo zvonění zvonu oznamující devátou hodinu. Okénko na vrcholu věže se otevřelo a prostorem se rozezněl nepříjemný hlas – muž, který zpíval, to prakticky neuměl a často to tahalo za uši. Bohužel faráři se nepovedlo najít nikoho ochotnějšího. I přesto si však obyvatelé městečka dokázali téhle akce vážit a malé náměstíčko kolem kostela bylo prakticky přeplněné.

Mysl černovlasého mladíka zabloudila k jedné z mnoha radostnějších vzpomínek. K pouti loňského roku.

Stál v davu po boku svého bratra a něčemu se strašně smál. Bylo mu jedno, že se k němu otáčí pohledy všech, co kolem nich procházejí, a následně se stáčí k nebi s tichými výtkami typu: „Ach ta dnešní mládež.“ Všechno mu bylo jedno, nic nemohlo zkazit jeho skvělou náladu. Připadal si jako pod vlivem nějaké drogy, ale pochyboval, že by mu snad mohla nějaká droga vnést do žil až tak euforické pocity. Uvolněně se bokem otíral o svého bratra a užíval si ruky, kterou bratr obtočil kolem jeho pasu.

Bill zakroutil hlavou. To už bylo dávno pryč, nic mu to nevrátí. Nic mu nevrátí život, o který přišel. Jeho tělo se dalo pomalu do pohybu, klouzalo po dlažebních kostkách, jak na jeho průsvitné tělo nepůsobila ani špetka zemské gravitace. Tu noc to byl přesně rok od jeho smrti a on stále ještě nedošel klidu. Často se toulal po místním hřbitově, zavítal na oblíbená místa, která miloval za svého života. Také hlídal svého brášku, který sice na pohled působil vyrovnaně, ale uvnitř se stále ještě se ztrátou milovaného bratra nesrovnal.

Billovo éterické tělo klouzalo mezi spokojenými páry tisknoucími se k sobě. Kdykoliv kolem někoho prošel, přitiskli se blíž k sobě nad náhlým studenějším závanem. Bill se kochal láskou, která z nich čišela. Pomalu doplul až ke skupince sedící na zídce. Zastavil přímo před nimi a poslouchal typické pubertální řeči. Další vzpomínka zalila jeho mysl.

Zpívání z věže skončilo a všichni se pomalu zase vraceli na náměstí ke kolotočům. Starostliví rodiče vyzvedávali své děti z kolotočů, jejichž playlist se znovu spustil na plné pecky. Pubertální výrostci čekali na zábavu, která měla začít dvacet minut po skončení zpívání. Všichni se pomalu přesouvali do klášterní zahrady – na velký plac, kde většina podobných akcí probíhala. Místo mělo skvělou akustiku, a díky své poloze o něco výš než zbytek města se hudba nesla po celém městečku. Starší obyvatelé sice nadávali na hluk, ale ostatní si nestěžovali – vždyť pouť je jen jednou do roka, tak proč mládeži nedopřát trochu té zábavy.

Kolem čtvrté hodiny ranní se vraceli zpátky domů, oba naprosto namol. Bill se pletl Tomovi pod nohy, nebo naopak se zvučným smíchem poskakoval přímo uprostřed silnice. Tom by ho okřikl, ale jeho chování mu připadalo až příliš roztomilé na to, aby jej záměrně zastavoval. Také spoléhal na to, že vzhledem k pokročilé hodině už tu stejně nikdo nepojede.

Když se k tomu Bill ve vzpomínkách vracel, proklínal sám sebe za to, že byl tak bláhový. Že dokonce ani propitý alkohol ho nedonutil k vyslovení toho, co si vždycky přál říct. Měl tolik času, aby se bratrovi svěřil, že ho má moc rád… daleko radši, než by ho správně rád mít měl. A pak už bylo příliš pozdě. Doteď si pamatoval nemocniční lůžko, na kterém ležel v posledních chvílích svého života. Tom tam byl celou dobu s ním, to věděl, i když to nemohl na vlastní oči vidět. Nejvíce frustrující však bylo, že nemohl mluvit. Dokonce ani v posledních minutách, kdy ho ta dvě mocná slůvka šimrala na jazyku, je nemohl vyřknout nahlas.

Dredatý chlapec v šedé mikině najednou zvedl pohled od svých přátel a alkoholu mezi nimi. Už rok nepil a nehodlal to ani znovu obnovovat. Slíbil to mámě, ale hlavně sám sobě. S omluvou se zvedl od svých kamarádů a Bill měl snad chvíli pocit, že ho vidí, že míří k němu. Místo toho však Tom zavrtěl hlavou a vydal se na opačnou stranu – směrem ke hřbitovu. Bill s ním srovnal svoji nadnášelivou chůzi a pozorně sledoval každý pohyb, každé kopnutí do kamínku, který se Tomovi náhodou připletl do cesty. Vnímal zvuk jeho dechu, rozhodně daleko intenzivněji než vnímal zpěv z kostelní věže.

Tomovy kroky cíleně zamířily k velkému hrobu jeho bratra, kde poklekl do písku a znovu vzpomínal na jeho rozzářenou tvář, kterou připomínala už jen zažloutlá fotka v bílém rámečku uprostřed náhrobku. O tvář se mu otřel chlad, jak Bill položil svoji průsvitnou ručku na jeho rameno…

autor: Helie