Wenn es manchmal regnet 7.

autor: Lisa

Díky moc všem, kteří WEMR čtou a komentujou, jste zlatí!
A máme tady okamžik, na který jsme čekali, tak si tenhle díl užijte 🙂

*

Rozhodl se, že půjde pěšky. Za dnešek měl metra už dost, a možná se mu podaří si trochu vyčistit hlavu. Měl chuť na další cigaretu, ale když se natáhl pro krabičku, zjistil, že už mu žádná nezbyla. Začínal být rozmrzelý a přemítal, kde by si mohl koupit nový balíček. Přemýšlel nad tím, že se vrátí zase do obchodního centra, kde si byl jistý, že by cigarety sehnal. Zastyděl se sám před sebou, když si uvědomil, že jen hledá výmluvy, aby cestu co nejdéle prodloužil. Vynadal si do zbabělců a vykročil trochu rychleji.

I když jindy by kňoural nad tím, jakou dálku musel ujít, dnes mu připadalo, že se ta vzdálenost zmenšila tak na desetinu. Uvažoval, jestli tady platí stejná pravidla, jak to bývá s časem – když se na něco těšíte, vleče se, až máte pocit, že ručičky jdou pozadu a naopak.

Konečně byl u zahradní branky. Nejistě svíral pletivo, které se mu zarývalo do kůže na rukou, a zíral na dům. Byl tmavý, v žádném okně se nesvítilo.

Třeba Tom ještě nepřišel. Možná musel do práce kvůli něčemu opravdu důležitému a protáhlo se mu to. Bill uvažoval, jestli se mu podaří proplížit do domu a předstírat, že vlastně vůbec neodešel.
Přemýšlel, jestli Tom pořád schovává klíč pod květináč, jak to dělali vždycky.

No, pokud se nepohne od branky, těžko se to dozví.

Neochotně se pustil pletiva a potichu proklouznul do zahrady. Nevěděl, co by raději – jestli tam chce klíč najít, nebo by bylo lepší zazvonit. Koneckonců – může to tady ještě pořád považovat za domov? Teoreticky by mohl. Ale dávno k tomuhle místu neměl vztah.

A chtěl, aby byl Tom doma nebo ne? Nevěděl, která varianta je lepší, vlastně se mu všechny zdály na houby. Nic to nemění na tom, že se zahanbený vrací za vlastním bratrem, kterého okradl. Ale on ho prostě musel vidět.

Se zatajeným dechem odklopil květináč a srdce mu hrklo nervozitou, když pod ním spatřil malý, špinavý klíč. Vzal ho do ruky a trochu očistil. Musí potom Tomovi říct, ať už tam ten klíč nedává – jak směšně snadná cesta pro zloděje.

Potichu si odemkl a zamžoural do ztemnělé chodby. Bylo tam ticho a dům se zdál být prázdný. Možná opravdu Tom nebyl ještě doma. Možná ho někde hledal. Billa píchlo v hrudníku a nasucho polkl. Měl chuť vzít nohy na ramena, jen aby nemusel čelit konfrontaci, ke které se schylovalo. Jak se asi jeho bratr zachová, až uvidí, že se vrátil? A přišel už na to, kolik mu zmizelo peněz? Ale bylo už pozdě na to jít teď pryč. Zavřel za sebou dveře a ani nevěděl, proč se chová tak tiše. Chvíli stál v chodbě, potom se zul a na věšáček si pověsil mikinu. Připadal si divně. Nebyl zvyklý se chovat takhle. Nebyl zvyklý být někde doma.

Zamířil k bratrovu pokoji, ale vypadalo to, že i on je prázdný.

„Tome?“ zaklepal nejistě na pootevřené dveře, než vešel dovnitř úplně. Jak předpokládal – nikdo tam nebyl. Bill si povzdechl. Nebo vydechl úlevou – sám nevěděl. Chvíli tam jen postával a pak se rozhodl jít do svého pokoje. Předtím neměl možnost se tam porozhlédnout.

Otevřel dveře a překvapením se zarazil. Na posteli se krčil jeho bratr, schoulený do nepatrného klubíčka na polštáři. U ruky mu ležela fotka z Billova nočního stolku, jak ji pravděpodobně držel v ruce, než usnul a vypadla mu.

Přiklekl k posteli a fotku postavil zase na noční stolek. Tom se trochu zavrtěl a převrátil se.

„Tome.“ zašeptal Bill a jemně s ním zatřásl.

„Ještě chvíli, mami…“ zakňoural Tom nespokojeně a zase se zavrtěl. Billovi se sevřelo srdce. Už zase na něj padl smutek, který ho přepadal kvůli její smrti. Protože ona je už nikdy probudit nepřijde. Už nikdy se nebudou hádat o dalších pět minut ve vyhřáté posteli, protože jejich máma byla mrtvá.

Jako by mu teprve teď došlo, že Tom je opravdu jediný, kdo mu zbyl. Na otce ani nepomyslel.

„Tome,“ zašeptal zase a zatřásl s ním trochu silněji.

„Hmm…“ zaprotestoval Tom a otevřel rozespalé oči, které se mu překvapením rozšířily, když spatřil bratrovu tvář. Zamrkal a protřel si je, aby se přesvědčil, že ještě pořád nespí.

„Bille?“ zachraptěl nevěřícně a dál na něj kulil oči. Jeho dvojče jen přikývlo, protože kvůli staženému hrdlu nemohl promluvit. Dívali se navzájem do očí a nic neříkali. Bill nevěděl, kdo ten pohyb udělal jako první, ale v dalším okamžiku se objímali a jeden přes druhého se omlouvali.

„Promiň, prosím, promiň mi to, že jsem utekl. Promiň, promiň,“ opakoval pořád dokola.

„Ty mi to promiň. Neměl jsem na tebe tak tlačit,“ kroutil jeho bratr hlavou a tiskl si ho k sobě.

„Nezlobíš se na mě?“ divil se Bill s nosem zabořeným v jeho krku.

„Nezlobím,“ vydechl Tom a věděl, že říká pravdu. Odpustil by mu všechno, jak byl šťastný, že se k němu bratr zase vrátil. Když přišel před několika hodinami domů, měl v žaludku divný pocit, který se stával palčivějším, čím více se blížil k bratrovu pokoji. Nechtělo se mu ráno od něj odcházet – ne, když věděl, v jakém bude stavu, ale musel prostě na skok do práce.

Normálně pracoval z domu – dělal grafika pro jednu firmu, ale dnes musel odevzdat nějaké papíry a probrat se svým šéfem návrh pro nový projekt. Snažil se to co nejvíce urychlit, ale nebyl dost rychlý, jak se přesvědčil, když přišel domů a na bratrově posteli našel jen papír s omluvným slovem. Od té chvíle vlastně nedělal nic jiného, než proléval hořké slzy a mačkal papír v dlani. Připadal si zoufale. Konečně, když myslel, že se všechno obrátí k lepšímu a on už nebude sám, si nechal tak hloupě příležitost proklouznout mezi prsty a ztratil Billa dříve, než ho doopravdy zase získal zpátky.

„Zůstaneš se mnou?“ odtáhl se od něj Tom, aby se mu mohl podívat do očí. Nemyslel si, že by mohl přijmout zápornou odpověď. Nemyslel si, že by mohl vydržet zase tu samotu, která ho provázela dle jeho názoru až příliš dlouho, kdyby věděl, že jeho bratr tam venku někde je. Bill znova přikývnul a snažil se na bratra povzbudivě usmát. Něco v Tomových očích způsobovalo, že se mu bolestivě svíralo nitro. Nedokázal říct, co v nich přesně vidí, ale Tom vypadal tak jiný, než si ho pamatoval před rokem. Byl starý. Neměl vrásky, ani šedivé vlasy, ale přesto Bill mohl vidět, jak je jeho bratr unavený – unavený a ztrápený. Už v jeho pohledu nemohl najít toho bezstarostného bratra, který si s ničím nedělal hlavu. Naopak v nich viděl ztrápeného a vyčerpaného člověka. Přemýšlel, jestli mu taky chyběl tolik, jako jemu chyběl Tom. Podle toho, jak jej bratr objímal, usoudil, že ano.

*

„Hodně mi tenkrát pomáhala teta Nina,“ vyprávěl Tom. Leželi oba pořád na Billově posteli a snažili se dohnat aspoň trochu času, který za poslední rok ztratili.

„Chtěla, abych dům prodal a přestěhoval se k nim, ale ukázalo se, že to nejde. Rodiče ho přepsali na nás oba, takže bych k tomu potřeboval tvůj souhlas. Navíc pořád jsem doufal, že se někdo z vás vrátí – ty, nebo otec. Myslím, že dlouhou dobu jsem čekal, že se vrátí i máma. Pořád nemůžu uvěřit, že už ji nikdy neuvidím,“ odmlčel se Tom a protřel si oči, do kterých se mu draly slzy.

„Taky mi chybí.“ hlesl Bill potichu. Po dlouhé době, kdy k matce cítil jen hořkost, mu připadalo správné, že pro ni může truchlit.

„Je mi to líto,“ omlouval se Bill dnes už po několikáté. Uvědomil si, že kvůli němu to měl bratr ještě těžší. Musel sledovat, jak ho opouští jeden po druhém, aniž by věděl, jestli je ještě někdy uvidí, a musel zůstat sám v prázdném domě, kde mu všechno připomínalo ztracenou rodinu. Neměl nikoho, kdo by ho mohl utěšit. Nikoho, kdo by aspoň trochu zmírnil jeho samotu a smutek. Už zase cítil tu palčivou vinu, která mu do žaludku propalovala díru.

„Jsem rád, že ses vrátil,“ otočil se k němu Tom a Bill mohl v jeho pohledu číst zoufalou prosbu, aby ho už neopouštěl. „Mrzí mě, že jsme začali tak špatně,“ pokračoval. „Já jen… když jsem tě tam našel… nemohl jsem uvěřit, že to jsi ty. Nemůžu ti dovolit v tom pokračovat,“ zakroutil Tom hlavou.

„Prosím, můžeme o tom nemluvit?“ zaúpěl Bill. Nechtěl si kazit tuhle chvíli tím, že se budou bavit o jeho závislosti. Copak si Tom myslel, že přestat je tak jednoduché? Jednoduché bylo o tom mluvit. A ještě jednodušší bylo, když o tom mluvil někdo, kdo neměl tušení, jaké to je snažit se přestat. Když si Bill zase vybavil tu nesnesitelnou bolest, bezděčně se otřásl.

„Kde jsi celou tu dobu byl?“ zadíval se na něj Tom zvědavě a jeho žádost přešel bez odpovědi. „Zkoušel jsem tě hledat u všech známých, jestli jsi u někoho nezůstal.“ To už Bill nevydržel a rozesmál se. „Proč se směješ?“ nechápal, co mu přišlo tak vtipné.

„Tome! Já přece nejel na prázdniny ke kámošům,“ uchechtl se Bill nad nevinností a naivitou vlastního bratra.

„I když občas to tak mohlo vypadat,“ dodal zamyšleně. „Zůstával jsem na různých squatech a tak – kde se dalo. Přál bych ti to tam vidět. Parta heráků na přespávacím večírku. Člověk pod tím bordelem nenašel ani podlahu,“ ušklíbl se pořád pobaveně.

„Nedokážu si tě tam představit. Ty prostě nejsi jeden z nich,“ zakroutil Tom hlavou a zkoumavě se na něj díval, jako by se snažil v něm toho Billa, o kterém mu vyprávěl, najít.

„Vážně, Tome. Opravdu mezi námi nevidím rozdíl,“ povzdechl si Bill.

„Ty za to nemůžeš, že jsi s tím začal, ale oni – dělají to dobrovolně.“

„Všichni to děláme dobrovolně,“ přerušil ho Bill. On nebyl o nic lepší než všichni ostatní heráci, které znal. Nezáleželo na tom, co Tom říkal.

„A takhle to opravdu chceš? To je tvůj vysněný život?“

„Nevím.“ hlesl Bill potichu. „Přijde mi, že se nemám k čemu vracet. Všechno už jsem ztratil.“

„To není pravda,“ zakroutil Tom zase hlavou a přisedl si k němu blíž. „Ještě pořád máš mě. A já ti slibuju, že jestli budeš chtít, tak ti pomůžu. Spolu to můžeme zvládnout, Bille. Já nikam neodejdu. Přísahám, že už tě neopustím,“ jeho tón byl naléhavý a Bill mu chtěl věřit. Chtěl se tomu poddat.

„Copak si nepamatuješ, co jsme si slíbili už jako malí? Že tady pro sebe budeme. Vzpomínáš, jak jsme vždycky chtěli velký dům a spoustu psů? Můžeme to mít, Bille. Tohle všechno může být naše. Copak ty to nechceš?“

„Chci,“ zašeptal Bill a nechal se obejmout bratrem, který se na něj usmál. Tohle slyšet, Tomovi zatím stačilo. Rozhodl se, že už neudělá takovou chybu jako předtím. Nebude bratra do ničeho nutit. Ukáže mu, že bez drog se dá žít. Pro dnešek si hodlal užít bratrovu přítomnost, jak jen to bude možné. Už o heroinu nebudou mluvit. Koneckonců – zítra je taky den.

Tom mu šeptal do ucha věci, na které už dávno zapomněl a Bill se rozvzlykal, jak mu představy jejich budoucnosti začaly vířit hlavou.

Dlouho drželi jeden druhého v náručí a plakali. Bill mohl cítit, jak prostor mezi nimi naplnila naděje a on ji nechal.

autor: Lisa