Opusť mi, prosím

Řekl jsi, že se nic neděje a já uvěřil. Proč jsem nemohl slyšet tvé „všechno“, když jsi se otočil?? Proč jsi mi to neřekl bráško?? Proč jsi mi neřekl své všechno?? Teď tu u tebe sedím a po tváří mi tečou slzy strachu o tebe. Sedím tu a přemýšlím, co jsem zkazil. Proč jsem nevycítil, že tvoje nic, znamená všechno?? Musel jsem být slepý, když jsem neviděl, jak se trápíš. Byl jsem zaslepen svými malichernými problémy a neviděl, že ten veselý ohníček v tvých očích pomalu uhasíná. Zatímco já se bavil, tvůj úsměv byl jen dobrá přetvářka. Věřil jsem jí do chvíle, kdy mi zavolal David a řekl mi, že tady ležíš. Hned mi to došlo. Tvé nálady, naše hádky, vyčítavé pohledy. Proč mi to nemohlo dojít dřív?? Nechal jsem tě to udělat. Měl jsem si více všímat tvého výrazu, když sis myslel, že se nikdo nedívá. Ano, jednou jsem zahlédl, jak se tvůj frajerský úsměv změnil na bolestnou grimasu, jen na chvíli jsem to zpozoroval, protože jak sis všiml, že se dívám, opět jsi nasadil pro tebe tak typický úsměv. Ten úsměv, kterým všem dokazuješ, že jsi kluk, kterého nic nerozhodí. I já tomu věřil. Spíš jsem chtěl věřit. Nechtěl jsem si kazit svůj pocit štěstí. Byl jsem tak sobecký. Ale už nebudu. Vážně. Jen se, bráško, prosím probuď. Bez tebe nejsem nic. Svět pro mě neznamená nic, když tě nemám vedle sebe. Teď už to vím. Pozdě. Ať už tě bráško trápí cokoli prosím, probuď se a vyřešíme to. Ať už ti kdokoli ublížil, ať tě cokoli trápí, já slibuji, že ti pomůžu to vyřešit. Uvědomil jsem si, jak jsem se poslední dobou choval. Měl jsi pravdu. Změnil jsem se. Já to neviděl, ale ty ano. Omlouvám se, že jsem na tebe kvůli tomu křičel, ale nechtěl jsem si přiznat svou změnu. Ano, změnil jsem se, teď už to vím. Uvědomil jsem si to pozdě. Kvůli mně tu teď ležíš, kolem tebe jen pípají přístroje a já neschopen čehokoli tu píšu své myšlenky na papír. Papír, který je smáčen slzami strachu o tebe, a o kterém doufám, že si ho přečteš. Modlím se o to, abys ses probudil a mohl si ho přečíst. Doufám, že mi odpovíš na otázky : Proč jsi to udělal tohle?? Proč jsi se chtěl zabít?? Vím, že jsem tě neposlouchal, ale proč jsi už nechtěl být mezi námi? Co tak velkého tě trápilo, že jsi to chtěl ukončit?? Proč jsi nemohl přijít a říct mi, co tě trápí?? Já vím, poslední dobou jsem tě nechtěl poslouchat. Ale měl jsem. Teď už to vím. Proč jsem tě nemohl poslouchat, když jsi za mnou přišel?? Prosím, bráško, probuď se a odpověz mi na všechny mé otázky.

„Prosím,“ zaštká chlapec sedící u nemocničního lůžka. Jen bezmocně složí hlavu na promáčený papír. V této pozici také usne. Probudí ho až táhlé uši rvoucí pípání. Nejdříve se nemůže zorientovat, kde je, ale pak si uvědomí, co to nepříjemné pípání znamená. Podívá se se slzami v očích na svého bratra ležícího na posteli. V tu chvíli se do pokoje nahrnou sestřičky a doktoři. Jedna ze sester ho jemně vystrká ze dveří. Neustále se z pokoje ozývá ten nepříjemný pisklavý zvuk. Černovlasý chlapec se sveze podél zdi na podlahu. Stáhne hlavu co nejvíce mezi ramena a zakryje si uši, aby neslyšel, že srdce jeho bratra se zastavilo. Jen se tiše modlí, aby to nebylo navždy. Ale při pohledu a vycházející sestry a doktory zjistí, že jeho prosby nebyly vyslyšeny. Srdce jeho bratra se navždy zastavilo. Už nikdo nikdy neuvidí ty veselé ohníčky plné života v jeho očích. Než k chlapci dojde doktor oznámit mu, že opravdu zkusil vše, chlapec se na místě s očima plnýma smutku otočí a se srdcervoucím výkřikem utíká nemocniční chodbou neznámo kam.

Nikdo se nikdy nedozvěděl, kam tento černovlasý chlapec utíkal. Druhý den po smrti jeho bratra byl nalezen v pokoji, jak leží mrtvý v ještě rozestlané posteli svého bratra s jeho deníkem v ruce. Vedle něho ležel dopis na rozloučenou, na kterém stálo :

Bill

autor: Akkira
betaread: Kajess