Seděli vedle sebe v autě, mlčeli a každý se díval okénkem na své straně ven na ulici. Bill si znovu a znovu připomínal lékařčina slova. Kdyby věděla to, co vím já… Zapadá to do sebe jako dětská skládačka, je to kvůli mně. To mě ztratil, i když ne mojí vinou. Nepotřebuju být doktor, abych to pochopil. No jo, ale já se k němu nedokážu chovat stejně jako dřív. Tolik se změnil. Když tam jen tak ležel na posteli, mohl jsem si namlouvat, že to je on, ale teď vím, že vedle mě sedí někdo naprosto jiný. Proč jen se to muselo tolik zkomplikovat?
Poočku se podíval na Toma. Jeho tvář měla jednoznačně neutrální výraz. „Jedeme ke mně, za chvíli jsme tam. Řekl jsem našim, že se můžou přijít za tebou podívat, ale bydlet budeš u mě.“ osmělil se konečně Bill a obrátil pohled k Tomovi, ten však upřeně pozoroval lidi proudící kolem nich. „Slyšíš?“ „Jo…“ „Tome, můžeš říct i něco jiného než JO?“ Chvíli čekal, ale odpovědi se nedočkal. Povzdechl si a opřel rozpálené čelo o chladné sklo. Jak se všechno změnilo. Ještě před několika dny jsem si myslel, že pro Tomovu lásku bych byl ochoten zemřít. A teď? Mohl bych říct to samé ještě dnes?Je to přece můj bratr …
Když auto zastavilo před studiem, Billa nepříjemně překvapilo, že na ulici čekalo několik novinářů a fotografů. Sakra, jak to mohli tak rychle zjistit? Přece nikdo nevěděl, kdy přesně Toma pustí a že pojedeme ke mně. Nikomu jsem to neříkal, jen našim a Davidovi. Tak jak se to dověděli?Jsou jak hyeny. Jakmile auto zastavilo, začaly blikat blesky fotografů, kteří se snažili zachytit výrazy obou dvojčat. „Počkej chvíli, já vystoupím první, něco jim řeknu a pak tě vezmu dovnitř, ano?“ oznámil Bill rozhodně bratrovi. Na odpověď už ani nečekal. Raz dva tři, jdeme na to.
S úsměvem otevřel dveře od auta a vystoupil. Pozornost všech se hned strhla na jeho osobu. „Bille, můžete nám říci, jak se daří vašemu bratrovi? … Co je pravdy na tom, že se po zprávě, že jste bratři, psychicky zhroutil? … Skutečně se teď jmenujete Bill Kaulitz? … Jak jste reagoval na informaci, že máte dvojče?…“ Otázky se sypaly jedna přes druhou. Bill obešel auto a postavil se před Tomovo okénko tak, aby na Toma bylo co nejméně vidět. „Ano, můžu potvrdit, že jsem si změnil jméno a jmenuju se teď stejně jako můj bratr, Kaulitz… Tomovi se daří už mnohem lépe, vyrážíme za dva dny na turné, příprava byla poměrně náročná a on je perfekcionista, přepracování, únava, stres, znáte to… To víte, že jsem byl překvapený, že jsem našel svého bratra, ale jsem šťastný, že to tak dopadlo. Naše rodina je zase pohromadě. Nic už nás s Tomem nerozdělí. Díky, na shledanou.“ Než stačil kdokoli jakkoli zareagovat, vytáhl Toma z auta, obejmul ho kolem ramen a několika rychlými kroky ho dovedl do budovy. Řidič za nimi nesl Tomovy věci. „Všechno dobrý, Bille?“ „Jo, Tony, díky. Už to zvládneme. Měj se.“
Jakmile za Tonym zaklaply dveře, Tom se Billovi prudce vysmekl a zamířil k výtahům. S povzdechem sebral Bill ze země Tomovy věci a sunul se pomalu za ním. Beze slov vyjeli až do posledního patra. „A kde budu spát?“ zeptal se Tom, když Bill odemkl a shodil jeho tašku v hale na zem. „No … u mě asi a …“ „Ses zbláznil, ne?“ skočil mu Tom do řeči. „Já s tebou přece nemůžu spát v jedný posteli.“ Bill pomalu začínal ztrácet trpělivost. „Kdybys mě laskavě nechal domluvit … díky. Budeš spát u mě v pokoji, já zůstanu v obýváku.“ Tom sebral svoji tašku a beze slova odešel do Billova pokoje. Nezapomněl za sebou prásknout dveřmi. Klid, zhluboka dýchej. Víš přece, co říkali doktoři? Má mít klid a máš mu dopřát čas. Taaak. No vidíš, jak ti to jde. A ještě jednou. Nádech, výdech. Zaklepal. Nic. „Tome, můžu dál? Chci s tebou mluvit.“ Pomalu otevřel dveře…
Pomalu otevřel dveře. Tom stál u okna, čepice se povalovala na posteli, dlouhé těžké vlasy mu spadaly na záda, díval se ven. Jako já před několika dny. Jenže tehdy pršelo, dneska svítí slunce a přesto tu leží temný stín. Opatrně k němu natáhl ruku, jak jen jsem mohl pochybovat, samozřejmě že bych pro jeho lásku zemřel, Tome, odpusť mi to, a dotkl se jeho ramene. „Nech toho, Bille!“ setřásl jeho ruku snad ještě dřív, než ji mohl ucítit na svém těle. „Tome …proč seš na mě naštvanej? Přece jsem ti nic neudělal. Nevěděl jsem o tom, stejně jako ty. Takhle to prostě nepůjde, musíme si spolu promluvit, musíme …“
Tom se prudce otočil. Led v jeho očích roztál pod náhlým přívalem hněvu. „Sakra, Bille, vzpamatuj se. O čem chceš ještě mluvit? My jsme přece bráchové, dvojčata… Uvědomuješ si to? Uvědomuješ si, že to, co mezi námi bylo, je tak strašně …nepřípustný? Co čekáš? Že budeme pokračovat dál?“ Hrudník se mu rozčileně zdvíhal. „Tome, já tě ale pořád miluju, nedokážu to vymazat ze dne na den. Já to ani vymazat nechci … chci být s tebou, jako dřív … Proč to nemůže být jako dřív?“ Tom pohodil nevěřícně hlavou. Neklidně začal přecházet po pokoji sem a tam, jako šelma v kleci. „Bille, ty to pořád vůbec nechápeš. Jsme bráchové, dvojčata …Já tě chci mít rád jako bráchu, jsi moje dvojče. Musím si na to zvyknout. Netvrdím, že to bude jednoduchý, ale udělám pro to maximum. A teď bych chtěl být chvíli sám, když dovolíš.“ Z jeho očí šel znovu takový chlad, že se Bill zachvěl a na rukou mu naskočila husí kůže. „Tome, co se to s námi stalo?“ Na vteřinu měl pocit, že Tom váhá, ne, to se mi asi jen zdálo. Ach Tome… Billovy oči se zalily slzami, sklopil raději hlavu a bez jediného slova odešel.
On to musel vědět, když říkal, že naše láska nás zabije. Zničeně se posadil na sedačku v obýváku a zapnul televizi. Po tváři mu stékaly slané slzy, neutíral je, k čemu taky? I kdybych už v životě neměl poznat lásku, těch několik týdnů s ním za to stálo. Nikdy na to nezapomenu.
Najednou na obrazovce uviděl sebe, jak stojí před Tonyho autem a tělem chrání Toma, slyšel svůj hlas: “ … vyrážíme za dva dny na turné … Nic už nás s Tomem nerozdělí.“ Jiskřička naděje opět zaplála. Vždyť pozítří odjíždíme …
KONEC
Děkuju za ohromnou podporu téhle povídce, kterou jsem z vaší strany cítila a kterou jste mi tady tak krásně vyjadřovali v komentářích. Jste skvělí. Díky 😡
Michelle M.
PS: pro ty, kteří čekali na vysvětlení některých zápletek naznačených v některém z minulých dílů, mám jednu zprávu. Protože jsem se na psaní téhle povídky stala – mírně řečeno – závislou a chyběla by mi, rozhodla jsem se pokračovat dál … a všechny zápletky se tedy postupně v nadcházejících dílech rozpletou… Nebo ne? ;-x
aj ja som uplny zavislak x) ano , zase to napisem , precitane uz po …..x krat x) ale stale dokonale , zabavne , prekvapujuce…skrátka , nádhera x)
Áaaa, Bill se nevzdává a stejně Toma přesvědčí, že ať už jsou bratři nebo ne, milují se pořád 😀
Bolo by pre mňa obrovským sklamaním, keby sa ich vzťah takto nedoriešil. To by som už radšej prijala alternatívu, budeme sa mať radi ako bratia… Ešteže je dvojka. je to krásna poviedka ale toto nepovažujem za žiadny koniec. Ak, tak začiatok…
Uff, tak na konci mi opět ukápla slzička. Já tohle vždycky tak strašně prožívám, úplně mě to štve! 😀 protože jsem z toho pak smutná a chtěla bych si okamžitě přečíst všechny díly, abych se dostala do té dobré části 😀
Moc už se těším na druhou řadu a na to, jak se to konečně vyřeší. Naprosto Toma chápu, že je momentálně zmatený a odmítá si připustit, že by ještě kdy mohl co s Billem mít, se s vým dvojčetem.
Ani jednomu z nich tuhle situaci rozhodně nezávidím, protože tohle je skutečně šok. Nedivím se, že Tom to nezvládl.
Moc děkuji za tuhle povídku, je skvělá! 🙂