Erfüllende Träumen I 7.

Čekal, že se dveře otevřou a tam bude stát Tom, ale nic takového se nestalo. Výtah sjel tiše do přízemí a nikdo zpátky nahoru nejel. Bill se zklamaně odlepil od dveří a vrátil se domů. Vlezl si do sprchy a nechal vodu, aby svými bodavými doteky očistila jeho tělo od všech špatných myšlenek. Stál tak pár minut, možná i hodinu, nevěděl. Když vyšel ven, zaslechl naléhavé zvonění telefonu. „Ahoj mami … jo, mám se dobře … ne, chodím spát brzy a jím, jasně, neboj, nejsem přece malej… Co? Dneska máme volno, zkoušet začínáme zase zítra. .. Na turné vyrážíme za dva měsíce. .. Co? Domů? No to bych se musel zeptat Davida. … Vlastně proč ne. Zavolám ti, ahoj“. Chvíli mlčky zíral na telefon. Jet na pár dní domů? Vlastně proč ne? Vyčistím si hlavu a Tom bude mít dost času, aby si ujasnil, co vlastně chce. Co když zjistí, že už mě nechce? To je riziko. Chci to podstoupit? Musím. Jestli chci, aby se do mě zamiloval, musím to udělat. Bill si olízl suché rty a s povzdechem vytočil Davidovo číslo.

„Omlouvám se, Davide, ale musím s tebou něco probrat. Chci jet na pár dní domů, myslíš, že to půjde zařídit? … No, asi tak na tři dny. … Jo, super. Seš skvělej. Díky. Budu s tím počítat.“ S úlevou si vydechl. David mu cestu domů schválil a dokonce mu dá auto s řidičem, aby se mu nic cestou nestalo. „Mami? Přijedu zítra. Počítej se mnou na oběd. Tak zatím. A pozdravuj tátu.“

…………………

Tom se ploužil domů. Necítil se moc dobře, trochu to večer přehnal a tělo mu to teď dávalo znát. Hlava ho bolela, že nebyl schopen vůbec nad ničím přemýšlet. Teprve když před domem uviděl otcovo auto, uvědomil si, že otec se měl ze služební cesty vrátit včera večer. To je jak naschvál, to bude zas kázání, kde se flákám. Auuu, moje hlava. Tom se nemýlil. Když otec viděl, v jakém stavu se syn vrací ze sobotního flámu, popadl ho rodičovský výchovný amok. „Tome, tak tohle jsme si nedomluvili. Věřil jsem, že když nejsem doma, chováš se slušně a netouláš se bůhví kde po nocích.“ Otec se musel hodně krotit, aby nezačal křičet. Tom si stáhl kšiltovku a vzpurně pohodil hlavou. „To je fakt skvělý, na pár hodin seš doma a chceš mi hned dělat kázání. Netvař se, že tě zajímá, co celý dny dělám. Je ti to úplně jedno, máš svůj život a pro mě tam místo není, t a t i!“. „To si vážně myslíš?“ „Jo, to si piš, že jo. Kdyby tady byla máma, nikdy by se nic takovýho nedělo!“ Únava a zmatené pocity v Tomově nitru naprosto odbouraly zábrany. Nikdy s otcem takhle nemluvil, ale teď musel.

Vběhl do svého pokoje a bouchl za sebou dveřmi. Skočil na postel a chvíli jen ležel. Najednou na něj dolehla tíha několika posledních let a událostí, které ho donutily dospět dřív než jeho kamarádi, naučit se o sebe postarat bez pomoci, přežít. Snad nikdy neměl vedle sebe nikoho, komu by mohl bezmezně věřit, kdo by tu byl jen pro něj, kdykoli by potřeboval, komu by záleželo na něm jako člověku, ne jako na Tomu Kaulitzovi, kvůli jeho pohledné tvářičce nebo bravurní hře na kytaru. Vyhrabal ze skříně starou dřevěnou krabici, v níž ukrýval poklady nastřádané od dětství. Jako už tolikrát, vytáhl ohmatanou fotografii mladé ženy. Proč jsi mě opustila? Proč jsi mě tady nechala? Za nic jsem přece nemohl, byl jsem malý kluk. Co se tehdy stalo?Proč je téhle fotografie jenom půl? Kdo má druhou polovinu? Nikdy se to nedozvím. Tolik otazníků.

Otec stál tiše za dveřmi synova pokoje a přemítal, jestli vstoupit nebo ho nechat o samotě. Nakonec se rozhodl pro druhou možnost. Po špičkách se vrátil do obýváku. Nechtěl se s Tomem hádat, viděli se přece tak málo. Neudělal tehdy chybu? Možná kdyby tenkrát nechal Toma jít s matkou, byl by dneska šťastnější. Ale já ho nemohl nechat jít. V tomhle dítěti jsem našel všechno, co jsem já. Nemohl jsem ho nechat jít. Tohle nebylo její dítě, tohle dítě bylo moje. Proto Tom zůstal se mnou. Je stejný jako jsem byl já… Ale … co když jsem mu tím připravil stejný osud jako sobě? Ne, to ne. On bude mít lepší život než já. Bude šťastnější, jemu se podaří to, co mě se nikdy nepodařilo. Tom najde lásku. Musí!

……………..

Tom prospal celé odpoledne i celou noc. Po dlouhé době spal klidně, jeho tělo sbíralo síly. Bylo pondělí ráno, když ho otec přišel vzbudit. „Tome, vstávej, už je čas. Musím do práce a ty máš v deset zkoušku. Včera volal David, ale nechtěl jsem tě budit. Jak ti je? Je to lepší? Snídani máš na stole.“ Tom si rozespale mnul oči. „Jo, dobrý.“ Díval se na otcova záda, jak už zase mizí mezi dveřmi pokoje. Zavolal. „Tati? Promiň, já … nemyslel jsem to tak. Vím, že ti na mě záleží, i když nemáš čas.“ Otec se pousmál. „Mám tě rád, Tome, to si pamatuj“.

V horké vaně plné pěny se den začíná fakticky dobře. Osušil se a s ručníkem kolem beder zamířil do kuchyně. Zanedlouho se už bytem linula lákavá vůně černé kávy. Pomalu usrkával horkou tekutinu a vychutnával si ten báječný pocit. Ačkoli se tomu snažil vyhnout, přesto nedokázal nemyslet na podivnou sobotní noc. Bill! Všechny moje myšlenky končí u něj. Co se to se mnou děje? Sexuální terapie nezabrala. Je to ještě horší. A od té doby, co vím, jaké to s ním je, chci ho ještě víc.

Na zkoušku dorazil Tom o půl hodiny dřív. U něj něco naprosto nevídaného. Uvažoval, jestli se má zastavit za Billem, ale nakonec to neudělal. Nechtěl nic lámat přes koleno, byl rozhodnutý nechat věcem volný průběh. Netrpělivě čekal, kdy se Bill objeví. Vysvětlení přišlo s Davidem. „Jak odjel domů? Proč? To jako napořád?“ nemohl Tom pochopit, co jim David říká. „Ne napořád, jenom už dlouho nebyl doma. Tak jel na pár dní domů. Je to tak nepochopitelné, Tome?“ David tázavě zdvihl obočí. Všiml si, že od té doby, co Bill přišel do kapely, se s Tomem něco děje, ale nepřikládal tomu váhu.

………………

Tři dny, které Bill strávil doma, utekly jako voda. Bylo 2. září a Bill se měl vrátit zpátky do Berlína. Loučení nabíralo na dramatičnosti. Matka plakala, jako kdyby odcházel do války a neměla ho už nikdy vidět. Později si nemohl vzpomenout, koho napadlo, že by matka za ním mohla přijet do Berlína ještě před začátkem šňůry. Kolo osudu se dalo do pohybu …

Zase doma, proletělo Billovi hlavou, když odemykal dveře svého podkrovního bytu. Zvláštní, jak jsem si tady rychle zvykl, že to tady beru jako domov stejně jako v Magdeburgu. Co asi kluci? Určitě budou dneska zkoušet. Je překvapím, že už jsem zpátky. Na Toma se raději ani neopovážil pomyslet. Vybalil věci z kufru. Zabral se do toho tolik, že skoro přeslechl zvonění. „Jé, Davide, pojď dál.“ „Tak co doma? Dobrý?“ „Jo, v pohodě. Víš, potřeboval jsem se trochu srovnat. Přece jenom toho teď na mě bylo moc, tolik změn. Musel jsem to všechno vstřebat, ale teď už jsem zpátky a připravenej se do toho pustit.“ Smál se Bill. „Skvělý, tak jdeme na to.“ „Jasně, Dave, hned jsem dole.“

O několik minut později se zastavil před dveřmi do zkušebny. Zase zhluboka dýchal. Jak dlouho jsem Toma neviděl? Rychle počítal. Budou to čtyři dny, přitom mám pocit, jako kdyby to byly čtyři měsíce. „Bille?“ Prudce se otočil. Samým rozrušením se mu zatočila hlava. „Tome“, vydechl. Všechna předsevzetí, že si nebude Toma všímat a nechá mu prostor, aby se sám rozhodl, byla rázem pryč. Při pohledu do Tomovy nádherné tváře se mu podlamovala kolena, cítil adrenalin, který se rozproudil jeho žilami. Vztáhl ruku a štíhlými prsty se dotkl roztomilého znaménka na jeho tváři a měl co dělat, aby ho pevně neobejmul. „Chyběls mi“, zašeptal Tom. Rychle přitiskl své rty na jeho, jenom se o ně lehce otřel, přesto se Bill podvědomě zachvěl a zavřel oči. Čekal, kdy ucítí Tomův dobyvačný jazyk, ale nestalo se. Tom se odtáhl a něžně se usmál. „Pojď, musíme jít“.

autor: Michelle M.