Erfüllende Träumen II 27.

……o hodinu později…..

„Bille? Jsi tady?“ zavolal Tom ode dveří. Opatrně nahlížel do Billova pokoje, ale nikde ho neviděl.

„Tady jsem,“ zazněl Billův zastřený hlas.

„Kde „tady“?“

„V koupelně… Pojď sem…“

„No… já radši… ehm…“ Tom si nervózně odkašlal. „Počkám tady. David ti vzkazuje, že sebou máš hodit.“

„Tome?“ Tentokrát byl zvuk Billova hlasu slyšet mnohem blíž, ale pořád ho ještě neviděl.

„Snad se mě nebojíš?“ Tom nemohl přeslechnout lehce posměšný tón, kterým ta slova vyslovil, ale tak nějak zvláštně. Jako kdyby věděl něco víc…

„Ne, samozřejmě že ne. Proč bych měl?“ pohotově ze sebe vychrlil Tom.

Konečně vyšel Bill z koupelny. Tmavé vlasy mu splývaly kolem obličeje… pouze velmi pozorný pozorovatel by mohl postřehnout stopy lehkého make-upu… černá tužka jen zvýraznila přirozenou krásu jeho očí. V tmavém oblečení se zdál být ještě štíhlejší a křehčí než ve skutečnosti.

Tom hlasitě polkl.

Bill mu věnoval milý úsměv a zamířil ke krabičce s náramky, ležící na stolku u postele. Vytáhl jeden jediný… silný náramek z černé kůže s matným plíškem z bílého kovu, na němž zářilo šest vyrytých písmen. Tom nehnutě sledoval jeho počínání. Viděl, jak Bill zápasí se složitým zapínáním, ale střežil se jediného pohybu, jediného slova, že by mu nějak pomohl, jediného, byť náhodného doteku…

„Mohl bys…?“ Bill větu nedopověděl, jen nataženou rukou naznačil, co má na mysli.

„Ji-jistě,“ zamumlal Tom a doufal, že si Bill nevšimne jeho roztřesených končetin.

„Tak, hotovo,“ zašeptal po chvilce usilovného zápasu s nezvedeným náramkem. Vážně to nebylo jednoduché připevnit jej na Billovo útlé zápěstí bez toho, že by se ho dotkl.

Bill si s ním spokojeně několikrát po ruce posunul.

„Děkuju,“ usmál se. Znovu tak zářivě a mile.

Tom raději uhnul pohledem. Nechtěl se na něj dívat. Nechtěl obdivovat, jak strašně moc mu to sluší, jak strašně přirozeně, a o to víc přitažlivě, dnes působí. Dýchala z něj tak báječně uvolněná a spokojená nálada…

Ne, nechci se na tebe dívat. Alespoň ne teď, když tu stojíme vedle sebe… blíž než na vzdálenost tvé ruky… Možná později, až bude kolem nás spousta lidí a ty si mě nebudeš všímat… možná potom… Chci hladit tvoji hebkou tvář… alespoň očima. Nevěřím, že by mě ruce nezradily… Jeden dotek a nechtěly by tě pustit…

Bill dobře postřehl jeho protikladné pocity, vyčetl z pohledu těch čokoládových očí nebezpečnou směsici lehkého vzrušení a vydřeného odříkání.

Poslední pohled do zrcadla, poslední pohození dlouhými vlasy, spiklenecký úsměv na sebe sama. Ano, takhle přesně to má začít. Vidím na něm, jak je nesvůj. Ví, že se připravuju na další tah, ví, že jsem na řadě… a bojí se. Bojí se, že znovu prohraje.

„Jdeme?“ pobídl Bill konečně bratra k odchodu. Natáhl se pro koženou bundou pohozenou na nízkém stolku. Tom zprudka nasál smyslnou vůni, která ho obklopovala. Znal ji, vybavil si i černý flakónek zdobený šedivým květem růže a gotickými bílými písmeny Black XS, který stával na Billově poličce v koupelně. Nádherná vůně, která jitřila jeho citlivé smysly… Patřila prostě k němu… Tohle je Bill!

Ani si nevšiml, že Bill stále s tím uvolněným úsměvem ve tváři stojí vedle něj a zpytavě sleduje jeho výraz.

„Máš tu smítko,“ zašeptal a něžně setřel bříšky prstů z Tomovy lícní kosti neexistující šmouhu. Spokojeně vydechl, když se tmavé řasy zatřepetaly jak poplašení motýlci. Kdyby mohl, křičel by Bill na celé kolo… křičel by štěstím.

Jeho obavy z toho, že si Tom někoho našel, a proto se mu vyhýbá, že pro něj přestal být přitažlivý, že k němu nic necítí… všechny tyhle obavy se rázem ukázaly jako liché. Je rozkošný, když se takhle chvěje, když bezmocně přivírá oči, jen aby se na mě nepodíval… Snaží se zklidnit rozbouřený, neklidný dech. Svírá ruce v pěst, aby odolal pokušení sevřít mě v náruči… Tome, tak si přiznej, že ti chybím! Každý milimetr tvého těla na mě křičí… křičí touhou a láskou, tak proč si hrajeme na to, že to mezi námi vychládá? Vždyť hoříš! A já jsem připravený nechat se zapálit a shořet s tebou…

Tom se s povzdechem zabořil do hluboké tmavé kožené sedačky v boxu, který pro ně majitel podniku rezervoval. Nějak mu cestou vyschlo v krku. Nedočkavě natáhl ruku po průzračně čistém koktejlu. S požitkem vychutnával výrazné aroma máty v kontrastu s limetkami, podpořené jemnou chutí bílého havajského rumu. Stiskl červené i černé brčko mezi zuby zároveň a rozkošnicky se napil. Tuhle chuť miloval. Byla tak osvěžující a čistá… Zuřivě koktejl zamíchal. Drtil brčky ledové kostky, rozdíral nakrájené limetky do mátových lístků, až se mu podařilo je roztrhat na maličkaté kousky.

Nenápadně se rozhlédl kolem sebe.

Sice bylo teprve těsně po půlnoci, ale bylo tady lidí tak akorát. Nemuseli se prodírat davy a na druhou stranu neměli pocit, že místní personál svou přítomností jen zdržují.

Bill seděl jen kousek od něj. Živě diskutoval s Davidem. Tom mu nerozuměl, co říká, jen se na něj díval. Nejdřív opatrně, připravený kdykoli změnit úhel a směr svého pohledu, ale postupně, jak zjišťoval, že Bill si ho nevšímá a je zcela zaujatý Davidem, odvážil se ke stále delším a delším výpravám… zasněně sledoval rychlý pohyb jeho úst, zavíření rukou, poklepávání špičkou nohy… Jeden by nevěřil, že tenhle živý, emotivní a netrpělivý kluk je schopný dělat něco pomalu, vychutnávat si to. Hlavou mu proletěla vzpomínka na pomalé, lenivé milování, když už se zdálo, že není možné přinutit jejich těla znovu zažít ten omamný pocit… dotek nebes…

Povzdechl si.

Bylo mu fajn.

Sice měl v sobě už asi třetí koktejl za tu hodinu, co tady seděli, ale cítil se báječně uvolněně. Mírně protáhl ztuhlé ruce a spojil je za hlavou.

„Co je na Billovi tak zvláštního, že na něj civíš už dobrou hodinu?“ zaslechl vedle sebe Georgův potměšilý hlas. „Nebo snad koukáš na Davida?“ Svému vtípku se pobaveně zasmál.

„Hele… nemáš nic lepšího na práci než mě pozorovat?“ nenechal se Tom.

„Já tě nepozoruju–.“ Georg chtěl ještě pokračovat, ale Tom mu nedal šanci.

„Tak jak víš, že hodinu koukám na Billa? To teda znamená, že tu hodinu ty koukáš na mě… Proč?“ smečoval.

„Nehádejte se,“ naklonil se k nim Gustav. Stále nepřestával doufat, že to mezi dvojčaty skončilo. Měl kapelu rád a nechtěl, aby se kvůli takové hlouposti něco pokazilo. Na druhou stranu nebylo nutné, aby do té nepříjemné, prekérní situace musel být zasvěcený i Georg.

„Nehádáme se,“ Tom pobaveně zamrkal. Už dlouho si z Georga neutahoval a teď se mu nabízela báječná příležitost.

Strhla se doslova slovní přestřelka a všichni tři se tak zabrali do rozverné zábavy, že ani jeden nepostřehl, že zbývající dvě místa v jejich boxu už hodnou chvíli zejí prázdnotou…

autor: Michelle M.