Erfüllende Träumen II 28.

„Nevíte, co je s Laurou?“ zeptal se z ničeho nic Georg a zkoumavě přelétl pohledem z Toma na Gustava a zpět.

„Co by mělo být?“ Gustav naprosto netušil, kam Georg svojí otázkou míří.

„Ničeho jste si nevšimli?“ Georgovi tahle věc zřejmě ležela na srdci.

Tom mlčel.

„Nevšimli jste si, jaký má najednou šedivý kruhy pod očima? Pořád je taková ubrečená… Ani sem na tu oslavu nechtěla jít… sám jsem ji zval. Jako by ji něco trápilo, ale nevím co.“

Georg se odmlčel. Nechápavě potřásl hlavou.

„Ptal jsem se jí, jestli jí můžu nějak pomoct, ale zase se rozbrečela a utekla… to přece není normální, ne? A zvlášť u ní ne…“

Tom si povzdechl. Nemohl přece přiznat, že tuší pravou příčinu Lauřina chování, proto nasadil naoko lhostejný výraz.

„To ji zas přejde, znáš holky,“ prohodil, jako by vůbec o nic nešlo.

„Třeba…,“ pokýval Georg hlavou. Pak se znovu na Toma zadíval a přimhouření jeho očí nevěstilo nic dobrého. „Nemáš s tím nic společného, že ne?“

„Já?“ vyvalil Tom překvapeně oči. „Proč zrovna já?“

Georg pokrčil rameny. „Vždycky když potkám holku, která brečí, je to proto, že ses na ni vykašlal… Tak se radši ptám. Měl jsi s ní něco?“

Odpovědí mu bylo znechucené odfrknutí.

„Ses asi zbláznil, ne?

„Proč? Je to krásná holka a ty ses jí líbil… každý to ví. Navíc… mě odmítla.“

„Nevyspal jsem se s ní. Stačí?“ odsekl podrážděně Tom a bojácně sklouzl pohledem k protější stěně boxu, kde tušil Billovu přítomnost. Teprve teď si vlastně všiml, že Bill zmizel a David s ním.

„Kde jsou? Kam šli?“ vyrazil ze sebe. Okamžitě se rozhlédl, jestli někde nezahlédne vyčnívat Billovu vysokou postavu.

„Já nevím,“ řekl Georg a stejně jako Tom, i on se rozhlédl kolem sebe.

Po chvilce štouchl do Toma loktem.

„Hele, támhle…“.

U baru stál David a něco řešil s mužem neobvykle světlých vlasů, kterého Tom nikdy předtím neviděl, ačkoli mu byl tak nějak povědomý. Zkoumavě si ho prohlédl. Mohl být tak v Davidově věku, možná o pár let starší. Opálená kůže kontrastovala s krátkými blonďatými vlasy a pronikavě modrýma očima. Když se usmál, jeho bílé zuby zasvítily a on získal téměř dravčí vzezření. Tenhle muž rozhodně působil dojmem, že ví, co chce, a že to vždycky i dostane.

„Kde je Bill?“ procedil Tom skrze zuby.

„Támhle je.“ Georg natáhl ruku a ukazováčkem vytyčil směr, ze kterého se Bill s koktejlem v ruce blížil.

„Kde, sakra, byl?“

Teď už se zapojil i Gustav.

„Není to jedno? Přece ho nehlídáš, ne? Může si jít, kam chce…“

Tom po něm nahněvaně blýskl očima a Gustav zapochyboval, jestli se náhodou nemýlil, když si myslel, že mezi dvojčaty všechno skončilo… Něco mu na tom všem nesedělo.

………………..

Bill kráčel velmi sebevědomě. V uších mu zněla hlasitá hudba, která zaplňovala klub do nejzazšího kouta. Snažil se srovnat své kroky s jejím rytmem, takže se občas trochu zavlnil, trochu zhoupl v bocích. Bylo mu dobře, byl spokojený, jak zvládli celý ten kolotoč, pořád si vybavoval fanoušky, jak s ním před několika hodinami na koncertě procítěně zpívali, prožívali to s ním… I večer se rozbíhal naprosto skvěle. Sice ještě vůbec neměl příležitost přiblížit se k Tomovi, ale nepochyboval, že k tomu dřív nebo později rozhodně dojde. To, jak Tom reagoval na jeho blízkost, pro Billa strašně moc znamenalo. Dalo mu to novou naději, že budou zase spolu… tak jako dřív…

„Bille, podívej, kdo přijel?“ zamával na něj David.

„Lucasi, strašně rád vás vidím… Co vy tady?“ Billova tvář se roztáhla do přátelského úsměvu a jeho drobná dlaň zmizela v silné ruce staršího muže.

„Bille? Jak se vede? Slyšel jsem, že jste zabodovali na plné čáře… Mám z toho upřímnou radost.“

„Děkuju,“ zčervenal Bill.

„Kdybys Billa viděl, co při koncertu dokáže,“ vložil se do hovoru David, „to se prostě nedá vyprávět, to musíš zažít.“

„David přehání,“ zamumlal skromně Bill.

Cítil se trochu nesvůj pod pozornými pohledy obou mužů, na druhou stranu nemohl říct, že by to bylo až tak moc nepříjemné.

………………

Tom rozčileně sledoval každý Billův krok. V krku cítil podivné sucho. Čekal, že se na něj alespoň podívá, že se vrátí zpátky a konečně věnuje trochu pozornosti i jemu… A není to přesně opak toho, co sis plánoval? Vždyť jsi nechtěl být s ním… chtěl jsi konec, definitivní konec… Tak proč tě znervózňuje pozornost, kterou budí, pohledy, které přitahuje?Prostě ti vadí, že ho nemůžeš mít jenom pro sebe, co? Tak si to přiznej!

Když uviděl úsměv, který Bill věnoval tomu světlovlasému muži, a přátelské podání ruky, rozhořčeně vydechl. On ho zná? Kdo to k čertu může být?

„On ho zná? Kdo to k čertu může být?“ Ani si neuvědomil, že to vyslovil nahlas.

„Co?“ podivil se Georg. „Tome?!? Kdybych tě neznal, myslel bych, že žárlíš.“

„Já? Tsss…“ Tom musel ubrat, jestli nechtěl, aby se Georg dovtípil, jak se celá věc má.

„Dáte si ještě něco?“ Hlas mladé ženy, která přišla sebrat prázdné sklo z jejich stolu, protrhl tíživou atmosféru.

„Jo… Vodku. Čistou. Velkou.“ Objednal si Tom bez dlouhého rozmýšlení. Žena přikývla a odešla.

„Hele, neměl bys brzdit? Jsme tu teprve chvíli a ještě pořád s námi David neprobral to, čím nás chce překvapit, tak ať z toho taky něco máš…“ snažil se ho zpomalit Gustav.

„Nestarej se,“ odsekl Tom nerudně a naráz do sebe obrátil sklenku průzračně čisté tekutiny, která mu právě přistála na stole. „Ještě jednou!“

Gustav pokrčil rameny a už si ho nevšímal.

Pár vteřin se Tom rozmýšlel, jestli má jít za Billem… Nenápadně, samozřejmě. Jako že si jde objednat pití nebo něco podobného…

„Hele, neznáte toho chlapa?“ vstoupil Gustavovi a Georgovi do hovoru.

Oba svorně zakroutili hlavou a dál pokračovali v řeči.

Tom se zamračil. Nelíbilo se mu, jakým stylem si onen neznámý muž Billa prohlížel. V jeho očích totiž naprosto zřetelně zahlédl zájem. Bill ho upoutal, přišel mu zajímavý.

Mohlo mu být sice už přes čtyřicet, ale objektivně vzato vypadal pořád hodně dobře.

Jako by snad vycítil Tomův upřený pohled, zabloudil náhle očima směrem k němu. Jejich pohledy se konečně protnuly. Tom nedokázal ovládnout nesympatie, které k němu pocítil během několika málo minut, ačkoli ho vůbec neznal. A zřejmě ani onen muž nechápal, proč se na něj ten mladý muž dívá s vyzývavým nepřátelstvím. Odtrhl svůj pohled jako první, lehce objal Billa kolem ramen a otočil se spolu s ním k Tomovi zády. Rychlým pohybem druhé ruky přivolal barmana. Tom pochopil, že objednává další drink.

Obrátil do sebe třetí skleničku vodky. Ještě štěstí, že vodka není nijak cítit… nesnáším tu pachuť alkoholu…

Nedokázal si poručit. Svalnatá ruka lehce spočívající na štíhlém rameni jeho bratra přitahovala Tomovy oči jak magnet. Nedokázal zastavit adrenalin, bolestivě se hromadící v jeho ledvinách. Chtěl jediné. Uhodit toho neznámého muže, strhnout tu opálenou ruku z Billova těla a zakřičet tak, aby to všichni slyšeli, že Bill je jen jeho. Jen on se ho smí dotýkat… a nikdo jiný. Ale neudělal to. Zhluboka se nadechl a zabořil se ještě hlouběji do sedačky.

autor: Michelle M.