Erfüllende Träumen II 30.

Dychtivě, s rozechvělýma rukama, hladil Tomova záda, přitahoval si ho stále blíž a blíž, prsty přejížděl po páteři až hluboko dolů, k okraji velmi nízko posazených džínů.

Objímali se a vychutnávali si pocit znovu objeveného štěstí… štěstí z pouhé přítomnosti toho druhého.

Asi by vydrželi stát v temném nevlídném průjezdu ještě mnoho hodin, kdyby se ulicí nerozlehl Davidův ustaraný hlas: „Toméééé! Billéééé!“

Bill sebou polekaně trhnul, otočil hlavu za naléhavým hlasem a zašeptal: „David! Co budeme dělat?“ Jeho hlas zněl trošku ustrašeně.

Tom neochotně zdvihl hlavu od Billova krku a zatáhl jej hlouběji do tmy.

„Nic,“ zašeptal, „nebudeme si ho všímat, za chvilku odejde, uvidíš.“ Rukou téměř neznatelně pohladil Billa po zadku, přesto si ten nepatrný dotek oba uvědomili.

„To nejde,“ odstrčil ho mírně Bill, „vždyť on je schopnej zalarmovat policajty s tím, že nás někdo unesl. Víš co by to bylo za průšvih?“

Jemně políbil Toma na ústa.

„Budeš muset ještě chvilku počkat,“ usmál se velmi sebejistě, „a slibuju, že ti pak všechno vynahradím, ano?“ Přejel horkými rty spodní okraj Tomova ucha. „Zatím můžeš přemýšlet o tom, co bys se mnou nejradši dělal a pak si o tom můžeme povídat… „. Stiskl zuby jemnou kůži. „A když budeš hodný, tak to možná i vyzkoušíme. Co tomu říkáš?“

I v té tmě mohl Tom vidět, jak se mu vzrušeně zablesklo v očích.

Bill se chraplavě zasmál, když namísto odpovědi zaznamenal podivný zvuk, který byl kombinací slov ztrácejících se v krátkém zasténání.

„Uvidíme se uvnitř,“ zašeptal ještě spiklenecky. Letmo políbil Toma na špičku nosu, pak se vymanil z jeho náruče a rychlými kroky zamířil ke vchodu do klubu.

Tom si povzdechl. Přes volnou látku kalhot lehce pohladil své mírně probuzené vzrušení a na tváři se mu rozprostřel široký úsměv. Když jsme spolu, je to tak neuvěřitelně přirozené. Když ho objemu, je mi strašně fajn, jsem šťastný, jako jsem nikdy s nikým nebyl…bohužel je to můj bratr. Úsměv na Tomově tváři pohasl stejně rychle, jako se objevil.

Znovu si povzdechl a se zádumčivě skloněnou hlavou vešel zpátky do klubu.

Nechtělo se mu jít ke klukům, tak se usadil na baru a objednal si ještě jednou malou vodku – na uklidnění. Snažil se utřídit myšlenky a vymyslet postup co dál.

Když šel ven za Billem, sám pořádně nevěděl, proč to dělá. Chtěl být s ním, třeba jen vedle něj stát, ale být s ním. Vědět že on ví o jeho přítomnosti, že mu rozumí beze slov, že ho vnímá a nic jiného není důležité. Taky s ním chtěl vlastně mluvit. Cítil, že musí definitivně – pokolikáté už? – vyřešit jejich vzájemné vztahy. Bylo několik nevyřečených věcí, které Toma pálily na jazyku.

Dlouho uvažoval, jestli Billovi říct o hrozbě v podobě Laury. Věděl, že není schopen přiznat, že se s ní trochu sblížil, to ne, ale asi by měl vědět, že ona o nás ví. Na druhou stranu oni dva se nesnášeli od první chvíle a pochybuju, že by se spolu někdy nějak víc bavili. Ach jo. Proč to musí být tak složitý? V hlavě se mi motá páté přes deváté a já jsem úplně neschopnej to nějak srovnat a konečně se rozhodnout, co vlastně chci. Moment! Já vím, co chci. Chci Billa. A co nechci? Nechci problémy. Jenže mít Billa rovná se mít problémy. Nejsložitější rovnice mého života. A kdo zná řešení?

„Ještě dvakrát to samé,“ ozval se vedle zamyšleného Toma Davidův hlas. „Můžu si přisednout?“ zeptal, ačkoli na odpověď vlastně ani nečekal.

Tom dopil zbytek průzračné tekutiny z nízké skleničky a kývnul.

„Tak to máte za sebou… Jak se cítíš?“ vyslovil David otázku s milým úsměvem.

„Popravdě nad tím ani moc nepřemýšlím,“ zareagoval Tom upřímněji než chtěl.

„A nad čím tedy přemýšlíš?“

„Tak… nad sebou, nad životem… Řekni mi, Dave, když něco chceš, hodně to chceš, na nic jiného nejsi schopný myslet… a zároveň víš, že když to získáš, můžeš ztratit úplně všechno, co máš… vezmeš si to?“

Tom se zavrtal očima do Davidových modrých studánek a vyčkával.

Černovlasý muž si ho zkoumavě přeměřil. Snažil se odhadnout podstatu téhle metafory, nicméně se po malé chvíli pousmál a řekl: „Když se rozhodnu, že mi to za to stojí, abych o všechno přišel, vezmu si to… Ono totiž nic v životě netrvá věčně a to co teď máš, už tady zítra být nemusí. Všechno je pomíjivé… tak proč se vázat tím, že teď tady něco je?“ Něžně pohladil Toma po hřbetu ruky. Tomovy oči sklouzly okamžitě k jejich spojeným rukám. „Tome, kdo tě má rád, tak tě stejně neopustí, ať uděláš cokoli.“ Provinile stáhl ruku zpátky a uchopil plnou skleničku.

Tom pomalu vracel pohled zpět k jeho tváři, ale stihl si ještě povšimnout zachvění, s nímž nesl David sklenici k ústům.

„Pořád jsi ještě nezapomněl… je to tak?“ zašeptal a upřeně ho pozoroval.

David do sebe obrátil skleničku. Několikrát prudce zamrkal. Zadíval se Tomovi hluboce do očí a pomalu zavrtěl hlavou.

……………..

„Kde jste?“ zavrčel Georg na Billa, když sebou hodil na pohodlnou sedačku jejich boxu.

Bill se široce usmál a uvolněně zatřepal hlavou, až se mu vlasy rozlétly do všech stran.

„Nikde,“ sdělil mírně se nudícímu basákovi s výrazem naprostého neviňátka.

„Hledal vás tu David,“ Gustav se přidal na Georgovu stranu a doslova Billa propaloval očima. Na rozdíl od Georga aspoň tušil, o co tady jde.

„A co chtěl?“

„Chtěl nám říct o tom překvapení, ale když jste tu nebyli, šel vás nejdřív hledat, takže zase nic nevíme,“ durdil se Georg.

„Stejně to bude nějaká blbost,“ odtušil Bill. Tmavé oči se rozletěly po prostorách klubu a hledaly štíhlou postavu navlečenou do zbytečně velkého oblečení. Nespokojeně se stáhly do uzoučkých štěrbinek, když našly Toma v Davidově společnosti se skleničkou v ruce.

Gustav jeho pohled následoval. Nemusel se ptát a bylo mu jasné, že tady rozhodně nic ještě neskončilo.

„Hele, Geo, neskočil bys pro nějaký pití?“ zkusil nenápadně vystrnadit mrzutého kamaráda.

„A proč si nejdeš sám?“ odsekl mu nevrle.

„Copak sis nevšiml, jaký na tebe ta barmanka dělá oči? Já bych tam čekal hodinu, tebe si všimne hned,“ vystrkoval ho Gustav pryč už víc důrazně.

Georg si povzdechl.

„Tak co si dáte?“

„Pro mě Cuba Libre,“ přihlásil se pohotově Bill. „A málo ledu!“

„Pro mě taky,“ připojil se Gustav.

„To bylo fakt nenápadný,“ zamumlal Bill. „Tak spusť.“

„Pořád ještě jste s tím neskončili?“ Uhodil na něj Gustav zpříma.

Bill si povzdechl. „Asi ne.“

„Jak „asi ne“? Tak jste spolu nebo ne?“ Gustav tuhle odpověď nějak nemohl pochopit.

„Nerozešli jsme se, ale už nějakou dobu spolu prostě nejsme, jestli mi rozumíš,“ sdělil nepříliš ochotně Bill.

„A dneska?“ zdvihl Gustav tázavě obočí.

Bill se rozzářil jak sluníčko: „Dneska spolu asi budeme.“

Gustav mu chtěl vynadat, chtěl mu říct, že je to od nich nesmírně sobecké, že ohrožují kariéru jich všech… ale když se díval do Billových tmavých očí a viděl tu bolest posledních dní, překrytou lehkým závojem znovu objeveného štěstí… a hlavně tu obrovskou, čistou lásku, prostupující tím vším, najednou si uvědomil, že tady nejde jen o nějaké pobláznění nebo flirt. Pochopil.

Sklopil oči k mírně ošoupané látce džínů na svých kolenou. Kdo mi dal právo je soudit a zasahovat do jejich životů? Vždyť člověk už odnepaměti má v sobě zakořeněnou touhu po lásce a štěstí… nebýt sám… najít svou druhou polovinu. Proti tomu se přece nedá bojovat…

„Jestli k sobě skutečně patříte,“ promluvil konečně po dlouhé odmlce, „budete spolu navždycky… a nic to nezmění.“

Bill nevěřícně vytřeštil oči, párkrát zmateně zamrkal. Nemohl uvěřit, že právě od Gustava slyší tahle slova. Bez přemýšlení se Gustavovi vrhnul kolek krku. Pevně ho stiskl v objetí a pípnul:“Děkuju.“

Gustav ho přátelsky poplácal po zádech. „Nemáš zač, prosím tě. Od toho přece kamarádi jsou, ne? A… neměl bys být náhodou s ním? Vždyť se spolu celý večer vůbec nebavíte.“

Bill se odtáhl na vzdálenost paží. „Vlastně jo. Máš pravdu. Půjdu za ním, teď hned.“ Ještě jednou stiskl Gustava v objetí a zmizel směrem bar.

Gustav se otočil za odcházejícím kamarádem. Viděl, jak velmi živelně vpadl mezi Toma a Davida sedící vedle sebe ponuře na vysokých barových židličkách, bez dlouhých řečí chytil Toma za ruku a odtáhl ho směrem k východu. Evidentně mu nedal nejmenší šanci na odpor a Tom vypadal tak překvapeně, že by se zřejmě na žádný odpor ani nevzmohl.

David na baru osaměl.

Gustav mrknul směrem ke Georgovi a když se ujistil, že ten je plně zaujatý sympatickou barmankou a rozhodně nevypadá, že by se nudil, zamířil k osamělému manažerovi.

„To je teda oslava,“ zamumlal David tak nějak zlomeně a zadíval se na dno své skleničky. „Všechno je na draka, nikdy nebudu šťastnej…“

Gustav zakoulel očima. Tohle mi tak ještě chybělo. Měl ze mě být samaritán místo bubeníka. Šlo by mi to skvěle. Drcnul do Davida. „Seber se, ono to nebude tak hrozný… Co kdybych tě hodil na hotel? Vyspíš se a zítra bude líp.“

„Když já vám ještě neřekl o tom překvapení, co pro vás mám…“ drmolil David. Jeho skelný pohled však říkal dost jasně, že Gustavův návrh by se v dané situaci hodil víc.

„Jen řeknu Geovi, že tě odvezu… Vydrž tady chvíli, jo?“

autor: Michelle M.