Erfüllende Träumen II 32.

Otevřel oči. Chvíli trvalo než mu došlo, kde je. Jazykem automaticky srovnal kovovou ozdůbku ve rtu, která se mu ve spánku trošku posunula.

Pootočil hlavu. Bill ještě spal. Rozcuchané vlasy rozházené po bílém polštáři, s dlaní sevřenou v pěst a přilepenou ke tváři. Zase vypadá jak malé, bezbranné, nevinné dítě. Opatrně se otočil, aby bratra neprobudil a zadíval se na něj. Miloval chvíle, kdy leželi v posteli vedle sebe, Bill pohroužený do hlubokého spánku a on si ho mohl po libosti prohlížet a obdivovat se jeho půvabné, téměř bezchybné tváři. Tak… stalo se, co jsme oba dva chtěli… a potřebovali… a věděli, že se prostě stát musí. A dál? Láska pod stupněm nejvyššího utajení? Chvatně vyměňované polibky, pečlivě skrývané pohledy, tajné milování? A vedle nás tisíce spokojených, šťastných lidí, kteří se za svou lásku stydět nemusí, kteří můžou bez ostychu jít po ulici ruku v ruce s milovaným člověkem, můžou se jen tak zastavit na ulici a v objetí bez dechu pozorovat kýčovitý západ slunce, můžou se se smíchem líbat v dešti… to všechno my nikdy moci nebudeme… My si o tom budeme jen vyprávět, někde v úkrytu, kde nás nikdo neuvidí a jen v našich představách budeme tohle všechno prožívat… po zbytek života psanci…

Ani si nevšiml, že se mu po tvářích koulí obrovské slzy. Když si je uvědomil, přejel po nich prsty a nevěřícně se díval na vlhké stopy, které na konečcích prstů zůstaly.

Povzdechl si. Jsem sentimentální…

Co nejtišeji vstal a zamířil do koupelny…

Když se vrátil zpátky do pokoje, ke svému velkému překvapení zjistil, že se Bill mezitím někam vytratil.

………………………..

O hodinu později stanul před dveřmi bratrova pokoje.

Chvíli netrpělivě podupával před zavřenými dveřmi. Připravoval si v hlavě, co mu řekne. Pak natáhl ruku a zaklepal.

„Dále,“ ozval se zevnitř Billův rozechvělý hlas.

„Ahoj, můžu dál?“ zeptal se Tom nejistě, když otevřel dveře.

Bill seděl na posteli se zkříženýma nohama. Jen mlčky přikývl. Před očima měl pořád Tomovu tvář, po níž stékaly slzy. Lituje toho, co se stalo, on toho lituje! Tohle bude konec…

„Hodně jsem přemýšlel…“ pronesl Tom pomalu.

A je to tady. Teď mi řekne, že to byl jenom jeden velký omyl … a já se zblázním. Bill si ani neuvědomoval, že strachem z toho, co mu Tom chce sdělit, zavírá oči a ruce křečovitě tiskne v pěst. Zhluboka dýchal a přál si, aby to už měl za sebou, aby už konečně věděl, na čem je. Ještě chvíli a já to nevydržím… Pak ucítil dvě teplé ruce. Uchopily jeho sevřené pěsti a obratné prsty je jemně rozevřely. Hebké rty přejely po jeho dlani. Zmateně otevřel oči. Vůbec tomu nerozuměl.

Držel v dlaních ty bílé ruce s černými nehty a nemohl od nich odtrhnout pohled. Urputně přemýšlel, jak Billovi co nejvíc přiblížit to, co cítí. Dostaneme se do pekla… za to, co děláme. Ale než se zbláznit, udělám radši, co chceš… Chceš mě a vím, že pro to jsi ochoten udělat cokoli. Tak dlouho mě budeš držet v šachu, dokud nepovolím a nevrátím se k tobě. Nedovolíš mi zapomenout a ani sobě nedovolíš odpoutat se ode mě. Začarovaný kruh, z něhož není úniku. Ale já to risknu…

„Hodně jsem přemýšlel, Bille… asi jsi poznal, že jsem náš vztah chtěl ukončit. Ale neumím se ti postavit a donutit tě, abys na mě zapomněl,“ hladil palcem hřbet Billovy ruky. Odmlčel se a zdvihl pohled k Billovým očím.

Bill ani nedýchal. S napětím čekal na konečný verdikt, podvědomě cítil, že v tuto chvíli už nic ovlivnit nemůže, zdálo se, že Tom ví, co říká a říká to promyšleně.

„Uvědomuju si všechna rizika, pokud spolu zůstaneme a navážeme tam, kde jsme přestali, a současně mi je jasné, jak tohle bude pokračovat, když to nezvládneme… tak jako těch několik posledních týdnů.“ Znovu se odmlčel.

„Víš moc dobře, že nikdo pro mě nikdy neznamenal tolik, jako ty, Bille. To se nezměnilo. Nikdo nikdy tě nemůže vytěsnit z mého srdce, ale … budeme spolu, jestli chceš, ale nebude to tak jako doteď. Zůstane to jen mezi námi. Navenek si každý budeme žít svůj vlastní život. Nechci žádné žárlivé scény a nechci omezování. Ponecháme si volnost. Máš na výběr dvě možnosti. Vzít to tak, jak to nabízím, nebo to definitivně skončíme.“ Upřeně se díval do bratrových nevěřícných očí.

Bill se cítil naprosto zmatený. Tomova slova mu rezonovala v hlavě. Nemohl tomu věřit, s touhle variantou v žádném případě nepočítal. V hloubi duše doufal, že Tom se do něj znovu poblázní, jako tomu bylo na začátku. Nechtěl myslet na to, že by to mohlo dopadnout jinak. Pokud to dobře chápal, tak Tom mu nabízel, že spolu budou tajně spát, ale to je všechno, co od něj může čekat. A když mu to nebude stačit, může si najít ještě někoho, třeba Davida. K sakru!

„To nemůžeš myslet vážně, Tome, to přece nejde… já myslel, že… mě miluješ!“ vykřikl Bill hlasem plným zlosti a vytrhl své ruce z bratrova sevření.

Zatím se situace vyvíjela podle Tomova plánu. Věřil, že Bill má tolik hrdosti, že tuhle jeho špinavou nabídku odmítne a tím celou situaci vlastně vyřeší.

„Miloval jsem tě, Bille,“ řekl odhodlaně Tom. „Nikdy na to nezapomenu… Ale musíme dospět a být zodpovědní. Jednou budeš chtít mít vztah se vším všudy, vztah, za který se nebudeš muset stydět, který nebudeš muset skrývat před okolím… Uvidíš, zvládneme to. Každý sám to musíme zvládnout, musíme se postavit na vlastní nohy… Máme všechno teprve před sebou, nesmíme si to zkazit hned na začátku.“ Neboj se, lásko, i když nemůžeme být spolu, budu tě chránit a až jednou zapomeneš na dobu, kdy jsme ještě nebyli bratry, a vybuduješ si svůj život… vždycky budu chránit tvé štěstí.

„Cože?“ křičel Bill. „O čem to proboha žvaníš? Jaký vztah se vším všudy? Jaký stavění se na vlastní nohy? Ty ses úplně zbláznil, ne?“ Billova jindy bledá tvář zčervenala rozhořčením.

„Jednou budeš chtít rodinu, třeba i děti… To je něco, co já ti nikdy dát nemůžu.“

„Já nechci žádnou rodinu, žádný děti. Chci tebe. Slyšíš? Copak to nemůžeš pochopit, že tě miluju?“

Bill nevěřil, že Tom myslí svá slova vážně. Znovu si k němu přisedl. Teď to byl on, kdo dychtivě uchopil bratrovu ruku do své. Přitiskl si ji k tváři a zahleděl se do tmavých očí.

„Tome, lásko moje… neopouštěj mě. Chci být jen s tebou, jen s tebou můžu být šťastný. Tolik pro mě znamenáš, copak to nechápeš? Stalo se něco? Potkal jsi někoho jiného?“

Tom mlčel, jen jeho hluboké nádechy a výdechy prozrazovaly, že se uvnitř něj odehrává těžký boj. Sklopil oči, jakoby se snad styděl.

„Ne, nezamiloval jsem se do nikoho jiného… jen… mám strach.“ Zdvihl svůj pohled k bratrovým nechápavým očím.

„Čeho se bojíš?“

„Tebe. A zároveň toho, co by bylo, kdybych tě neměl, kdyby to opravdu skončilo.“

Bill se hbitě vyhoupl na bratrův klín. Oběma rukama ho objal kolem krku. „Nikdy to neskončí, neboj se,“ zašeptal.

………………

Lucas Wagner se naposledy rozhlédl po svém hotelovém pokoji. Jeho zavazadla už byla na cestě do auta, které na něj čekalo před hotelem.

Energicky sešel do přízemí a přistoupil k recepci. Vyrovnal účet. Pohledné mladé recepční věnoval milý úsměv a s pozdravem odešel.

Muž z agentury, který ho měl odvézt do Berlína, jej uctivě pozdravil a otevřel dokořán zadní dveře vozu, aby Lucas mohl nastoupit.

„Přejete si zavézt rovnou domů nebo se chcete ještě někde zastavit?“ zeptal se řidič, když se usadil na svém sedadle a pohledem ve zpětném zrcátku sledoval jeho reakci.

„Domů,“ odpověděl Lucas.

Jeho prsty zatím vyťukávaly do telefonu krátkou zprávu: Davide, vracím se do Berlína už dnes. Uvidíme se tam, až přijedete. Díky za příjemný večer. L. Mimochodem, někdy bych si rád poslechl tu zamotanou historii dvojčat K.

autor: Michelle M.