Doma, doma, doma… Sladká čtyři písmena. Konečně doma.
Bill nadšeně hupsnul na svoji postel a očima přeletěl pokoj. Jak dlouho už tady nebydlím? Skoro pět měsíců… mám pocit, že pět měsíců je věčnost. Tolik věcí se za tu dobu přihodilo. Úplně se bojím na to jen pomyslet, abych se náhodou neprobudil tady, doma… ale jako naprosto nevýznamný, obyčejný kluk.
„Bille, až si odpočineš, přijď, prosím tě, dolů, ano? Bude večeře a musíš nám všechno vyprávět,“ ozval se matčin hlas z chodby.
„Jasně, přijdu,“ zavolal Bill v odpověď.
David nám cestou do Berlína konečně řekl, jaké úžasné překvapení má pro nás připravené. No, vlastně to jsou překvapení dvě, i když jsou tak nějak propojená. Strávíme dva týdny v ráji… Jo, v ráji. Nezbláznil jsem se. V týdnu mezi Vánoci a Silvestrem odjíždíme na dva týdny na nějaký ostrov, kde se bude natáčet pár záběrů pro náš první klip… a to je to druhý překvapení. Moře a klip. Ještě tedy netuším, kde přesně to bude, ale hrozně se těším. Moře, písek, palmy, já a Tom… nic víc ke štěstí nepotřebuju. Život je báječnej…
Po návratu do Berlína na nás čekal otec – pan Kaulitz. Pořád nevím, jak ho mám vlastně oslovovat, protože táta je pro mě Gordon. Vyřešil jsem to tak, že ho pro jistotu neoslovuji vůbec a tak neurčitě mu tyko-vykám. Snad se to časem podá.
Tom vypadal, že má radost, že tátu vidí. Zřejmě už mu aspoň částečně odpustil. Po odjezdu z hotelu nebyl čas se o tomhle bavit. Je to příliš osobní a příliš vážné, než abychom to řešili v autě před ostatními.
Pan Kaulitz nás vzal na oběd, chtěl vědět, jak jsme se měli, ale oba jsme byli příliš unavení, než aby z nás dostal souvislé vyprávění. A pak už jsem musel jít, čekalo na mě auto, které mě mělo vzít domů do Magdeburgu… Vlastně jsem ani neměl příležitost se s Tomem rozloučit o samotě. Jen jsme se rychle obejmuli. Odstrčil mě dřív, než mi stihly vyhrknout slzy. Určitě to cítil…
A teď jsem tady…
Měl bych jít za mámou a Gordonem a vyprávět jim o našem úspěchu…
Vytáhl z kapsy telefon a rychlými pohyby vyťukal zprávu: Stýská se mi, strašně moc. Miluju tě. B. Odeslal zprávu a zasnil se. Kdyby tady tak mohl být se mnou, bylo by to dokonalé.
…………………
„Podáš mi sůl, Tome?“
Otec opásaný barevnou zástěrou stál u linky a zuřivě míchal hladké těsto. Nestávalo se často, že by se odhodlal něco uvařit, ale těsto na palačinky patřilo mezi ty jednodušší věci, které byl schopen zvládnout i on. Navíc Tom palačinky odmalička zbožňoval a otec mu tím chtěl udělat radost.
Tom se natáhl do úzké skříňky a podal otci hranatou krabici se solí.
„Tady máš.“
„Díky.“
„Mám už připravit pánvičku?“
„Jo, myslím, že lepší už to nebude. Začneme je smažit.“
„Na čem to budeme dělat? Je tu někde máslo?“
„Na másle? Tome… Olivový olej, to je přece zdravá věc.“
Tom se jen ušklíbl. Na stůl narovnal talíře, příbory, džem, kakao, cukr i ochucený tvaroh, aby si každý mohl vybrat, na co bude mít chuť. Přednáška o zdravé výživě rozhodně nebyla vítaná.
Posadil se na židli a pozoroval otce, jak kmitá kolem sporáku. Jeho vysoká postava vypadala v krátké zástěrce legračně. Hodil si nohy na druhou židli a pohrával si s tkaničkou od svých volných bílých tepláků. Špičkou nohy vyťukával rychlý rytmus.
Pohled se mu zatoulal k černému telefonu klidně odpočívajícímu na poličce. Co asi dělá Bill? Určitě už je doma… Představoval si dům, kde Bill vyrostl, jeho pokoj, věci, kterými je obklopen. Najednou si všiml, že se displej rozzářil. Pohotově k němu vystartoval: Stýská se mi, strašně moc. Miluju tě. B. Hlásil telefon pravdomluvně. Po tváři se mu rozprostřel spokojený úsměv. Myslí na mě a stýská se mu. Mě taky. Zoufale mi chybí. Tolik jsem si na něj zvykl, pořád byl někdo okolo, pořád jsem věděl, že je na blízku… a teď? Nacvakal rychlou odpověď: Myslím na tebe. Pořád. Chci, abys byl se mnou. Chybíš mi víc, než jsem si myslel. S láskou Tom
„Tak jdeme jíst,“ zavelel otec a umístil na stůl mísu plnou voňavých zlatavých palačinek.
„Jo, už jdu,“ odpověděl Tom a s povzdechem telefon odložil zase zpátky.
Mlsně si naložil první palačinku. Měla sice trochu tmavší než zlatavou barvu, ale rozhodně jí to neubíralo na báječné chuti.
„Chmpf… povedly se ti,“ huhlal Tom s plnou pusou pochvalná slova.
Otec se pýchou začervenal.
O půl hodiny později seděli proti sobě, v ruce štíhlou skleničku se skvělým bílým vínem. Ne že by to bylo obvyklé, aby by spolu takhle popíjeli, ale pan Kaulitz vyhodnotil celou situaci jaký výjimečnou, a proto neváhal otevřít archivní ročník, který čekal právě na takovou výjimečnou příležitost.
„Měli bychom si promluvit, Tome,“ otevřel konečně ožehavé téma.
Tom ho sledoval mlčky, s nic neříkajícím výrazem. Čekal, s čím otec přijde.
„Určitě je spousta věcí, na které by ses mě rád zeptal. Udělej to. Budu se snažit ti odpovědět po pravdě… tak, abys mě, vlastně nás oba, mě i Simone, pochopil.“
Sledoval svého syna, jak váhavě upíjí ze skleničky. Odložil ji na stůl a zamyslel se.
„Proč?“ Upřel na otce zkoumavý pohled.
„Co – proč? Proč jsme se rozešli?“ Neporozuměl otec, na co se syn ptá.
„Ne, to je mezi vámi,“ odvětil rychle Tom, „ptám se, proč jste nás rozdělili?“
Otec si povzdechl.
„Simone si chtěla samozřejmě nechat vás oba. Ale já jsem váš otec, taky jsem vás chtěl mít u sebe. Proč by mělo být tak automatické, že děti musí vychovávat matka? Je snad otec horším rodičem? Dokud nebudeš mít sám děti, asi tohle nemůžeš pochopit. I když jsem s vámi tolik nebyl, protože jsem hodně pracoval, pořád jste byli mí kluci a já vás měl oba strašně moc rád… Věděl jsem, že až se rozejdeme, Simone v Berlíně nezůstane a já vás uvidím tak maximálně na Vánoce. Byl to můj nápad, přiznávám, ale nakonec to vypadalo jako to nejlepší, co můžeme udělat.“ Natáhl ruku po skleničce a trochu upil.
Tom mlčky přihlížel. Uvnitř něj všechno křičelo: Jak to můžeš říct, že to bylo to nejlepší, co jste mohli udělat? A co my? Co já?, ale žádná hláska ven nevyšla.
„Po dlouhých hádkách a dohadech jsme se tedy domluvili, že si každý necháme jednoho z vás. Ale teprve když jsme si uvědomili, že toho druhého tím vlastně ztratíme, to rozhodování… byla to ta nejtěžší věc v mém životě…“ Na malý okamžik se pohnutě odmlčel a skryl sklopené oči pod rozechvělými prsty.
„Bylo to šílené. Simone se z toho hroutila. Pořád brečela, kdykoli se na vás podívala… jeden den chtěla tebe, druhý den Billa… nakonec jsme to museli vyřešit radikálně. Už jako malé dítě jsi byl trochu jiný než Bill. Tys byl velmi samostatné dítě… Bill… on nedokázal být sám. Musel být pořád s tebou nebo alespoň s mámou, jinak hrozně vyváděl. Ty ne. Tys dokázal být i sám… jako já… a to rozhodlo.“
Takže o mém osudu rozhodlo to, že jsem už jako dítě dokázal být sám? To je neuvěřitelně směšný. Kdybych uměl víc brečet, změnilo by to něco?
„Jednoho dne se prostě Simone sbalila a vrátila se k rodičům do Magdeburgu… Žila tam její matka, tak se na čas nastěhovala k ní. S Billem. A my osaměli… a co bylo dál, si už pamatuješ.“
Vyhledal Tomův pohled.
„Odpusť mi, prosím. Mám tě moc rád, Tome, a vždycky jsem měl. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit…“
Sevřel synovu ruku ve své dlani.
Tom se chtěl zlobit, chtěl být naštvaný, ale když viděl otce sedět před sebou… shrbeného a nešťastného, nedokázal to. Lehce pohnul prsty v jeho dlani.
„Taky tě mám rád, tati.“
Otec pevně stiskl jeho ruku a smutně se pousmál.
„Já vím, že ty ztracené roky tobě ani Billovi nikdo nevynahradí… Tolik mě to mrzí. Chtěl bych ho víc poznat. Jaký vlastně je? Vyprávěj mi o něm. Byli jste teď spolu docela dlouho? Jak spolu vycházíte?“
Tom viditelně ztuhnul.
„Jaký Bill je?“ Něžný, divoký, smyslný, nezapomenutelný, poživačný, nezkrotný, MŮJ! Můžu ho takhle popsat vlastnímu otci? Našemu společnému?
„On je… zvláštní. Já… on… rozumíme si.“ Táta se tolik snaží o upřímnost a já mu bezostyšně lžu do očí. Ale tohle by nepřekousl. Nemůžu mu říct, že jsem se do Billa zamiloval a že nikoho jiného než jeho nechci…
„To je dobře,“ dodal rychle otec. „Simone chce, abys přijel do Magdeburgu na Vánoce…“ Odmlčel se a zadíval se na svého syna.
„Jako že bych jel za Billem a za mámou?“ vykulil Tom překvapeně oči.
Otec přikývl.
„A co ty?“ vyptával se Tom.
„Já bych zůstal tady. Uvědom si, že Simone se znovu provdala a jejímu manželovi by asi nebylo zrovna příjemné, že má trávit Vánoce s jejím bývalým… a Billa tady v Berlíně teď snad budu moci vídat častěji…“
Tom horečnatě uvažoval a po krátké chvíli řekl: „Nenechám tě na Štědrý den samotného… Buď pojedeme oba nebo zůstanu v Berlíně a do Magdeburgu pojedu až po Vánocích.“
„Ale Tome… máma přece–„
Tom se na něj usmál. „Když vydržela čekat patnáct let, vydrží i těch pár dní. Nenechám tě tu samotného, jsi přece můj táta… vždycky jsme byli na Vánoce spolu, tak to nebudeme měnit.“
Otec dojetím zamrkal. Nemohl uvěřit, že jeho malý Tom náhle tak neuvěřitelně dospěl. Přišel si jak dítě… dítě, které se podřizuje svému rozhodnému otci.
„Jsi moc hodný kluk, Tome,“ vymáčkl ze sebe s dojetím. „Jsem na tebe pyšný.“
autor: Michelle M.
krásne! to je tak krásne , opet ma to dojalo x) ach x) ….nebul Míííšo x( to hovorim sebe x) pste užasné x)
nevím, jak to děláš Michelle, že mě baví číst i o kuchtění palačinek. :D:D
ještě jedou…moc krásný díl. 🙂
no mám já se opakovat? 😀
Tomova změna je fantastická. 🙂
Já jsem dneska nějaká přecitlivělá, protože jsem se na konci nromálně rozbrečela. Já vlastně sama nevím proč, ale nějak to na mě všechno dolehlo.