Erfüllende Träumen II 41.

…………..o týden později……………….

„Tak Bille, pozor! Vezmeme to ještě jednou.“ Zazněl pokyn, klapka cvakla, kamery se rozsvítily a veškerá pozornost se znovu, ten den už asi po stopadesáté, upřela na Billa.

Předklonil hlavu a zatřásl dlouhými vlasy. Prudce se narovnal, ve tváři náhle zcela cizí výraz. Tom ho zamyšleně pozoroval s rukama založenýma křížem na hrudi. Obdivoval jeho schopnost přizpůsobovat se situaci a prostředí, kde se zrovna nacházel. Měl to prostě v sobě, byl profesionál každým coulem.

„Ten dokument z turné už je hotovej,“ promluvil k němu David stojící vedle něj s cigaretou čoudící mezi sevřenými prsty. „Před odjezdem jsem mluvil s Laurou… až se vrátíme, musíme se na něj kouknout. Nějaký drobný změny by tam asi možný byly, ale v zásadě to pojala po svým a já jsem přesvědčenej, že to bude dobrý. Ta holka má na tohle nos.“

Tom po něm stočil pohled. Od toho výstupu v Berlíně spolu moc nemluvili. Sice se navzájem nevyhýbali, ale ani svou společnost nevyhledávali. Laura? Myslel jsem, že už ji nikdy v životě neuvidím… a znovu mi kříží cestu.

„Laura,“ zopakoval nahlas a znovu se vrátil pohledem k Billovi. „Jak se má?“ zeptal se neutrálně.

„Snad už to je dobrý,“ pronesl David váhavě. „Od té doby co jsme se vrátili do Berlína, byla divná. Taková zamlklejší, bez energie… rozhodně to nebyla ta Laura, kterou jsem dřív znával. Ale když jsem s ní mluvil teď po Vánocích, přišlo mi, že už to snad nabírá lepší směr…“ Pátravě se po Tomovi otočil.

„Dlouho jsem ji neviděl,“ pronesl Tom, aniž by spustil Billa z očí.

„Tak teď budeš mít brzy příležitost.“

Chvíli mlčeli a pozorně sledovali natáčení.

Kamera na okamžik zhasla. Bill zdvihl hlavu a propátrával přítomné přihlížející pohledem. Konečně našel toho, koho hledal. Rozpustile na Toma mávnul a pak už poslušně otočil obličej k maskérce, která na něj zaútočila s velikou krabicí pudru. Očima ale stále sklouzával k bratrovi. Tom se na něj usmál a taky na něj zamával.

„Mimochodem… víš kdo produkuje tenhle klip?“ zeptal se David po chvíli ticha.

„Ne,“ odpověděl Tom po pravdě a zvědavě se k Davidovi obrátil.

„Zkus hádat,“ zasmál se David, „znáš ho.“

Tom zbledl. „Neříkej, že ten klip bude produkovat Lucas…“

David spokojeně přikývl. „Ne bude, on ho skutečně produkuje. A financuje všechno… včetně té vaší dovolené tady.“

Tomovy rty se vztekle sevřely do tenké linky. Sakra. Nevím proč, ale toho chlapa z duše nenávidím… ty jeho mrtvolný oči a silný ruce… a ten pohled, kterým si měřil Billa… jako kus výstavního zboží… „A co si od toho slibuje?“

David mírně pokrčil rameny. „Myslí si, že máte budoucnost… je to pro něj vhodná investice.“

„Takže to nedělá kvůli Billovi?“ vyletělo z něj rychleji, než si stačil uvědomit, co říká.

„Připouštím, že Bill na něj mimořádně zapůsobil… už při jejich prvním setkání loni na podzim, u Lucase doma na večírku… byl z Billa nadšený. Tvrdí, že má hodně velký potenciál, který je škoda nevyužít.“ David se odmlčel a vrhnul rychlý pohled po Billovi. Tom jeho pohled následoval. „Jo… on je mimořádný,“ procedil skrz sevřené zuby, “ ale buď si jistej, že si pohlídám, aby ho nikdo nevyužíval.“

……………………

„Ale bylo tu krásně, viď?“ Bill se ještě naposledy otočil ve dveřích jejich hotelového pokoje, který jim po dva báječné týdny nahrazoval domov. Povzdechl si. A teď už to bude jiné… vracíme se do Berlína a začne kolotoč. Doufám, že jsem na to připravený.

Ucítil dotek Tomovy ruky na svém boku. Posmutněle se usmál a přitiskl se k němu. „Bylo mi tu s tebou moc dobře,“ Tomův dech smíšený se slovy mazlivě vnikl do jeho ucha. Propletl s ním prsty a pevně sevřel jeho dlaň.

Zdvihl hlavu a zadíval se do těch krásně hnědých očí. Tolik by mu chtěl vypovědět, co se odehrává uvnitř něj… všechny své temné obavy z budoucnosti… všechnu tu nahromaděnou lásku, která ho stravuje… místo toho jen sklopil pohled… „A je to pryč,“ zašeptal. Silou vůle zamáčkl slzy tlačící se do pečlivě nalíčených očí. Jen letmo se otřel o Tomovy rty, cítil, že on na to čeká…

„Tak jdeme,“pronesl tiše a vykročil ke dveřím.

„Opravdu už chceš odejít? Takhle?“ Tomův pohled se do něj zavrtával, musel mu vidět až do žaludku.

„Už na nás čekají.“

„Na to jsem se neptal… Chceš takhle odejít?“ Udivilo ho, jak nekompromisní a tvrdohlavý umí Tom někdy být.

Zavrtěl sklopenou hlavou. Nikdy bych nevěřil, jak ve mně dokáže číst… nemusím nic říct a on hned ví, jak mi je, co bych chtěl… co cítím. Jen ve vypjatých situacích tenhle jeho instinkt selhává. Proč?

Vzpurně pohodil uhlazenými vlasy. „Nechci.“

Odpovědí mu byl Tomův vědoucný úsměv. Přitáhl si ho za ruku do náruče a silně přitiskl k sobě. „Tohle nám musí vydržet až domů.“ Očima držel Billa v těsném sevření, když se jejich rty setkaly. Zprvu jemný dotek se rázem změnil… dobyvačně vnikl Tomův jazyk do Billových úst… neptal se, jestli smí, nečekal na pozvání… prostě jen získával již tisíckrát dobyté území… znovu a znovu se ujišťoval o svém vlastnictví… hladce klouzal po jemné tkáni, srážel se se svým protivníkem… aby ho přesvědčil, že kromě jejich lásky nic neexistuje…

……….po návratu do Berlína…………

„Tak jak jste se měli? Musíte mi všechno povědět,“ pan Kaulitz odložil na stůl skleničku a otřel si rty tmavě červeným ubrouskem.

„Děkuji,“ kývl na číšníka, který pohotově posbíral tři špinavé talíře se zbytky jídla a s úhledně složenými příbory.

„Přejete si ještě něco, pane? Kávu? Dezert pro dámu?“ Otec vyděšeně zamrkal a sklouzl pohledem k mladšímu synovi.

„Pro dámu?“ vydechl přiškrceným hlasem.

„Děkujeme, teď nic nepotřebujeme.“ Vložil se do toho Tom. Nechtěl, aby otec, byť neplánovaně, rozvinul debatu, že půvabná černovláska je ve skutečnosti jeho synem.

Číšník s mírnou úklonou zmizel.

„Já… ehm.“ Otec se nervózně zatáhl za kravatu.

„To je v pohodě, tati,“ řekl Tom pobaveně, „občas se to stává, zvykneš si, viď?“ Spiklenecky šťouchnul do Billa loktem.

„Já jsem si tedy ještě nezvykl.“ Billa se tentokrát číšníkův omyl dotknul víc než obvykle, možná proto, že byl s nimi otec. Možná pro ten otcův nejistý pohled, kterým ho vzápětí obdařil.

„V klidu.“ Tomova dlaň konejšivě přistála na Billově předloktí. „On to tak nemyslel, prostě ho zmátly tvoje vlasy a to líčení.“ Párkrát ho poplácal po natažené ruce a zase se stáhl. „No tak… Bille, táta to chápe, viď?“ Vyzývavě kývnul na otce, aby jeho slova podpořil.

„Jasně Bille, chápu to… to je přece naprosto běžná věc.“ Najednou jako by mu došla absurdnost celé situace, rozesmál se na celé kolo. Natáhl se přes stůl a stejně jako Tom, i on pohladil syna po ruce. „Je mi to jedno, Bille, mám tě rád takového, jaký jsi. Je to jasné?“

Bill k němu důvěřivě zdvihl nejisté oči. „Opravdu, t a t i?“

Pan Kaulitz několikrát prudce zamrkal. Slyšel dobře? Skutečně mu Bill poprvé řekl tati?

„Opravdu,“ přisvědčil dojatě. „A teď už honem vyprávějte!“

……..o dva dny později……….

Ačkoli si tisíckrát opakoval, že se setkání s Laurou nebojí a rozhodně ho nechává zcela lhostejným, když sledoval Billův černý nehet, jak ve výtahu mačká tlačítko s číslem příslušného patra, musel si přiznat, že je trochu nervózní. David jim řekl, že se sejdou v televizi, pro kterou Laura příležitostně pracuje. Zajistila prostory, kde shlédnou dokument, řeknou jí k tomu svůj názor, proberou případné změny a zase půjdeme pryč. A nic se nestane. Je to tak, ne? Je to mezi vámi vyřešené… Skutečně je? Od chvíle, kdy opustila tehdy večer můj pokoj, jsme spolu nepromluvili. Jak se k ní mám chovat? Co když nás něčím prozradí? Sakra… to je situace. Nesnáším to. Zatímco Tom horečně uvažoval nad velmi blízkou budoucností, byli na místě.

Místnost s číslem, které jim David poslal smskou, našli poměrně snadno. Z pootevřených dveří se ozýval nepřeslechnutelný hluk, útržky hovoru promíchané s úryvky jejich songů.

Bill zbystřil pozornost. „To bylo Rette mich!“ Jeho oči se na okamžik zasnily. „Pamatuješ ještě, jak ta písnička vznikla?“ otočil se k bratrovi.

Zmínka o jejich neuvěřitelném propojení dokázala Toma na chvíli vytrhnout z trudných myšlenek. „Pamatuju,“ odpověděl, „a pamatuju se i na to první ráno, když jsem tě přišel vzbudit a ty ses tak roztomile styděl… byl jsi tak zavrtaný pod peřinou, jako by ses chtěl někam vypařit.“ Jeho tvář se při té vzpomínce rozzářila. Bill vztáhl ruku a letmo stiskl Tomovu dlaň. Druhou rukou se natáhl po dveřích a rychlým pohybem je otevřel dokořán.

Uvnitř už byla spousta lidí. Zřejmě se čekalo jen na ně.

Tom se pohotově rozhlédl. Kromě Davida a zbývajících dvou členů kapely, tu bylo několik chlápků, zřejmě technici, Lauru viděl stát u okna s mobilem přilepeným u ucha a … než stihl svůj průzkum dokončit, všiml si, že se k nim něco rozložitého řítí. A než se nadál, už mizela Billova štíhlá dlaň v silné opálené ruce muže s nepřirozeně světle blond vlasy.

„Bille, hrozně rád tě vidím,“ zaduněl jeho hlas nepříjemně blízko. „Ahoj Tome.“

Tom se nevzmohl na víc, než na přikývnutí. Jestli se někdy cítil blízko toho, aby doslova puknul vzteky, byla to právě tahle situace.

autor: Michelle M.