Erfüllende Träumen II 44.

Schůzka skončila patovou situací. Tom se zaseknul, že se společností, která má co do činění s Lucasem Wagnerem, on nikdy spolupracovat nebude. Bill se zase natruc rozhodl, že nabídku přijmout chce. Gustav a Georg by byli asi také spíš pro, ale nerozuměli tomu… nevěděli, jestli Tom neví něco víc, než oni… takže setrvali na neutrálním bodě.

Závěr? Necháme vychladnout emoce a uvidí se. Dostali dva dny na rozmyšlenou. Ze schůzky odcházeli všichni mírně sklíčení, jen Tom se vší razancí, které byl schopen. David ho mlčky sledoval, jeho klátivou chůzi, kterou šel k výtahu s naštvaným Billem v patách a rozpačitě vykračujícími zbylými členy kapely.

Když se za nimi zavřely dveře a David ve studiu osaměl, mrštil na zem první věc, která mu přišla pod ruku. Mohl se vzteknout. Počítal s tím, že kluci na Lucasovu nabídku kývnou. Po pravdě si ani nedovedl představit, jak se dá jeho nabídka odmítnout, aniž by se urazil… Tom mu znovu komplikoval život. Měl na něj zlost. Jeho averzi vůči Lucasovi nechápal. Znal Lucase už dlouho a věděl, že pokud člověk respektuje pravidla, může se na Lucase spolehnout. Ve světě šoubyznysu se vyznal jako nikdo jiný. Měl dlouhé prsty a dokázal téměř nemožné. Věděl, že kluci potřebují, aby za nimi stál někdo jako on. Někdo mocnější než David. David sám sebe hodnotil jako vcelku úspěšného manažera, ale Lucasových kvalit rozhodně nedosahoval. Ale za úspěch se přece dá považovat i to, že je dám s ním dohromady, ne? Tak o co tady proboha jde?

Ještě dlouho potom, co si lehl doma do postele a zavřel oči, marně se snažil přivolat spánek. Před očima se mu pořád zjevovala ta tolik kontroverzní osoba… okouzlující kluk s duší rebela. Proč jsem musel potkat zrovna jeho? A proč já?

………..druhý den ráno……….

„Zvoní ti telefon,“ zamumlal Bill rozespale a drcnul do Toma loktem. Přitiskl si polštář na uši. „Tak Tome, ty to neslyšíš?“

„Cože?“ zdvihl Tom nechápavě hlavu. Melodie jeho telefonu mu pronikla do spánku a splynula se snem, který se mu právě zdál. „Aha… mobil… jo, už jdu.“ Překulil se přes Billa k okraji postele a vstal. „No jo? Ale kde je?“ rozpačitě se podrbal ve vlasech a rozhlédl se kolem sebe.

„Zkus to v kalhotách,“ poradil mu Bill. „Hlavně to už, prosím tě, vezmi… já chci ještě spát.“

Tom sebral ze země své džíny a sáhl do hluboké kapsy. „No jo, je tady.“ Zadíval se na displej. „Co mi, sakra, chce tak brzo ráno?“ zamumlal udiveně sám pro sebe. „Děje se něco?“ řekl do telefonu bez pozdravu. „Aha… ne, dneska nemůžu, už mám něco naplánovaný… dobře, zítra… jo, to by šlo. Fajn.“ Odhodil telefon zpátky na haldu svého oblečení.

„Kdo to byl?“ zeptal se zvědavě Bill.

„David,“ odpověděl Tom a zalezl zimomřivě pod vyhřátou deku.

„Co chtěl?“ Bill se posadil na posteli a přísně se na Toma podíval.

„Nevím, chce si promluvit.“ Tom zívnul.

„S tebou? Nebo i se mnou?“ Nedal Bill pokoj.

„Se mnou.“

„A o čem?“

Tom se k němu otočil čelem. „To je výslech?– Nevím, neptal jsem se ho. Snad mi to zítra řekne.“ Přetočil se na pravý bok. „Dobrou… chci ještě spát.“

Bill zdvihl tázavě obočí, ale mlčel. „Dobrou.“ Zamumlal po chvilce a znovu si lehl. Opatrně se přikryl dekou, když se ale neúmyslně dotknul bokem Tomova zadku, ucuknul, jak kdyby se popálil. Červíček nedůvěry a pochybností zahlodal…

………..odpoledne………….

Kavárnu, kde se měl sejít s Laurou, prostě ne a ne najít. Tom si byl jistý, že zná všechny restaurační a kavárenská zařízení v centru Berlína, proto se ani nenamáhal najít si adresu podniku, kde se měla schůzka konat. Samozřejmě to dopadlo tak, že jak šílený běhal po ulicích, o kterých se domníval, že tam ta kavárna prostě být musí.

Když už ztrácel naději, že ji najde a sahal do kapsy pro telefon, aby potupně Lauře zavolal, že se ztratil, objevila se před ním. Už z dálky viděl Lauru sedět u malého stolku hned u prosklené stěny. Zádumčivě se opírala bradou o dlaň a nepřítomně sledovala pohyb na ulici. Vypadala tak ztraceně a osaměle…

Na okamžik se zastavil. Lauřina neuvěřitelná podobnost s Billem byla až zarážející. Nebylo to v tom, že by si byli skutečně fyzicky podobní, snad s výjimkou černých vlasů a velmi štíhlé postavy… jen ho v některých okamžicích strašně připomínala. Svým výrazem… stylem, jakým si podepřela bradu rukou… nevědomým gestem… Tom se přitiskl zády ke zdi nejbližšího domu. Očima mapoval šedivý chodník. Ještě naposledy zaváhal.

„Ahoj, omlouvám se, že jdu pozdě… Nečekáš dlouho?“ Tom se na Lauru omluvně usmál a ztěžka dosedl na sedačku proti ní.

Laura jeho úsměv opětovala. „V pohodě… zrovna jsem přišla. Ani jsem si ještě nestihla objednat.“

Postrčila k Tomovi útlý sešitek v kávově hnědých deskách.

„Díky.“ Otevřel nápojový lístek na první stránce a zkoumavě se do něj zahleděl. „Co sis vybrala?“ zeptal se a rychle kmitnul k Lauře očima.

Pokrčila rameny. „Asi latté.“

„To já si dám horkou čokoládu se šlehačkou.“ Razantně zaklapl desky a rozhlédl se po místnosti. Číšník jeho pohyb zaregistroval a během chvilky už byl u nich.

„To je ale spíš pro holky,“ upozornila ho Laura ještě šeptem. Jen se jejím slovům zasmál a vychrlil na číšníka svoji objednávku. O chvilku později už labužnicky sbíral sladkou bílou šlehačku… bylo jí tolik, že když do ní poprvé zabořil lžičku, skoro mu přetekla přes okraj vysoké sklenice ze silného skla.

„Jaký to je?“ zeptala se zvědavě, s pohledem upřeným na lžičku, která hbitě zmizela v jeho ústech.

„Hmmmm,“ zabručel procítěně Tom. „Dobré to je. Slaďounké…“

Zasmála se tomu, jak si uměl tuhle lahůdku vychutnat.

Natáhl k ní na lžičce kopec šlehačky. „Chceš ochutnat?“

Trošku zčervenala a zavrtěla hlavou. „Ne, díky.“ Plácla se rukou do břicha. „Musím se hlídat, abych se vešla do kalhot.“

Nechápavě potřásl hlavou. „Nechápu, co vy holky pořád řešíte. Po jedný lžičce šlehačky přece nepřibereš.“

Pousmála se. „To možná ne, ale co když pak budu mít chuť ještě na další? Když nevím, jak je dobrá, není tak těžké na ni nemyslet.“

Její úsměv na okamžik ztuhnul. Jako kdyby řekla něco víc, než chtěla. Tom si toho všiml. Stáhl zpátky svoji ruku a nabranou šlehačku rychle spolknul.

„Tak o čem jsi chtěla mluvit?“ zeptal se konečně po chvilce mlčení.

Rozpačitě pokrčila rameny a pustila z prstů zip mikiny, se kterým si pohrávala. „Stalo se toho tolik, Tome…“

Pokýval hlavou. „Jo, to máš pravdu.“

Její oči rozpačitě těkaly po desce stolu a snažily se vyhnout pohledu na něj. „Jsem moc ráda, žes přišel. Je mi jasné, že to pro tebe nemohlo být jednoduché, po tom všem… víš, moc bych si přála, abychom na to mohli zapomenout. Aby z nás byli přátelé.“

Sklouzl očima ke svým rukám. Přátelé? Není to příliš silný výraz pro nás dva? Je to vůbec možné? Existuje přátelství mezi muži a ženami?

Vyložila si jeho mlčení po svém. „Promiň,“ zašeptala. Opatrně natáhla ruku a jemně se dotkla jeho prstů, ležících na chladné desce stolku. Bedlivě sledoval její počínání, ale neuhnul. „Omlouvám se, Tome. To bylo to, proč jsem chtěla, abychom se sešli… Víš, po tom, co se stalo ve tvém pokoji… chtěla jsem tě nenávidět… ale nemůžu. Já vím, že na tom mám svůj podíl viny. Kdybych tě nechala na pokoji, nikdy by ses tak ke mně nezachoval… můžu si za to vlastně sama…“ Něžně hladila ukazováčkem jeho dlouhé prsty. Na jedné straně byla šťastná, že se schůzkou souhlasil, že s ní komunikuje, že ho teď dokonce hladí po ruce, aniž by se snažil jí uniknout… na druhou stranu však věděla, že je to jen pomíjivé. Dneska si už nemusím nalhávat, že ke mně možná něco cítí… já už to vím. Nejsem to já, komu patří všechny jeho myšlenky, jeho noci…

Uvažoval, co říct. Tušil, že musí jednat opatrně. Nechtěl jí dávat naději, i když nějakým skrytým smyslem poznal, že naděje už ji opustila… nebo je alespoň ukryta velmi velmi hluboko v její duši. Zhluboka se nadechl a jemně vyprostil své prsty z jejího něžného laskání.

„Asi bych se ti měl omluvit i já… ať jsi udělala cokoli, nedalo mi to právo jednat s tebou tímhle způsobem. Tohle se holkám nedělá.“ Uchopil do ruky nerezovou lžičku a nepřítomně zamíchal chladnoucí čokoládu. „Promiň… nechtěl jsem ti ublížit.“

„Tome,“ vydechla. Jeho slova ji překvapila. Znovu dychtivě uchopila jeho ruku do své a pevně stiskla. „To ne…“ Její světlé oči se zaplnily slzami. „Tohle si nezasloužím,“ vyhrkla a slané potoky se spustily po jejích tvářích.

„Ale no tak,“ snažil se ji utěšit Tom. Pomalu začínal litovat, že se schůzkou souhlasil. Laura evidentně nebyla ještě vůbec v pohodě a její lítostivé výlevy byly to poslední, na co měl náladu. Přemohl ale svoji nechuť… Poplácal ji po ruce. „Nebreč, nestojí to za to.“

„Ale stojí,“ zaštkala Laura bolestně a zhroutila se v pláči na desku stolu. Veškerá její odvaha a sebeovládání byly pryč. Uzlíček zjitřených nervů se bezmocně otřásal.

Několik lidí se po nich zvědavě otočilo.

„Lauro, uklidni se,“ vyzval ji Tom ztišeným hlasem. Pozornost tohohle druhu mu byla vyloženě nepříjemná. Rozhodl se. Vstal ze svého místa a přisedl si k ní. Pohladil ji po třesoucích se zádech. „No tak, to bude dobrý, slyšíš?“ Vrhla se mu kolem krku a křečovitě se k němu přitiskla. Její tělo se stále otřásalo mohutnými vzlyky. Rezignovaně ji obejmul a mlčky držel v náruči. Kdyby mě teď viděl Bill, zabije mě! problesklo Tomovi hlavou, nicméně spoléhal na to, že Bill uvěřil jeho historce o nutném nakupování s Gustavem a nachází se teď v bezpečí doma. Ponořený do svých myšlenek, nepřítomně zíral ven přes Lauřinu hlavu a ani si neuvědomil, že zcela automaticky ji konejšivě hladí po zádech a ona že se zklidnila a vděčně, se zatajeným dechem jeho něžnost přijímá. Zavřel oči. Proč to musí být tak složité?

„Už je to dobrý?“ zeptal se po chvíli a odtáhl se od ní na délku paží. Stále ještě svíral její štíhlá ramena.

Zdvihla k němu uplakaný obličej a pokývala hlavou. „Omlouvám se… nějak jsem to nezvládla.“ Cítila se nesmírně provinile a trapně. „Já vím, že to není omluva, ale prostě k tobě pořád ještě něco cítím… promiň mi to.“ Se sklopenou hlavou sáhla do kabelky. Začala se v ní přehrabovat a vytáhla pár věcí, které jí zřejmě překážely, a hodila je na stůl. Konečně našla balíček papírových kapesníčků. Rozbalila jej a rychle setřela slzy ze své tváře.

„Děje se něco?“ zeptala se udiveně.

Tom držel v ruce lesklý zapalovač s vyrytým monogramem LW. „Odkud to máš?“ zeptal se tvrdě.

autor: Michelle M.