Erfüllende Träumen II 7.

Bylo těsně po poledni, když dorazili na místo určení. Ani by už nedokázali vyjmenovat názvy všech hotelů, kde v posledních dnech spali, všechny jim splývaly do jediné anonymní budovy. Na recepčním pultu leželo několik klíčů s barevnými přívěsky, označujícími pokoje. Hotel byl plně obsazený, takže museli bydlet po dvou. David vyplnil formuláře a zamyšleně si hryzal ukazováček. Přemýšlel, jaké dvojice vytvořit. Mám je dát spolu? Nabízelo by se to jako přirozená varianta, ale já nechci. Nechci, aby spolu byli v jednom pokoji. Sváděl boj sám se sebou, nechtěl, aby dvojčata bydlela spolu. Sám to nechápal, bylo to něco podvědomého, co vycházelo z jeho nitra.

„Budu na pokoji s tebou,“ ozvalo se vedle něj. David překvapeně zdvihl obočí. „Opravdu? Chceš to tak?“ podivil se. „Jo, chci to přesně tak.“ „A co ostatní?“ „Georga dej s Bennym a Gustava s Billem.“ David nevycházel z údivu. „Jsi si jistý, Tome? Je ti dobře?“ Tomův obličej se stáhl do jakési grimasy, která zřejmě měla být úsměvem, sebral ze země svůj batoh, vytrhl Davidovi jeden z klíčů, které držel v ruce: „Jo, je mi fajn, nikdy jsem se necítil líp… „.

…………….

„Tak tady máte klíče od pokojů, teď si jděte vybalit a trochu si odpočinout. Sejdeme se tady asi za hodinu. Koncert začíná až v sedm, měli byste to v pohodě stihnout… Nějaké dotazy?“ David přeběhl pohledem po tvářích tří kluků před sebou. „No, Bille?“ „Kde je Tom? S kým bude bydlet Tom?“ David mu věnoval milý úsměv. „Se mnou, Bille.“ „Proč? Proč nebude bydlet se mnou? Jsem přece jeho bratr.“ „Dám na něj pozor, neboj se.“ Uličnicky na Billa mrknul a spokojeně zamířil k lesklým výtahům.

…………….

Bill seděl na kraji postele, zamyšleně strkal nohu do otevřené cestovní tašky a palcem šťouchal do pečlivě složených věcí. Bral jako samozřejmost, že pokud budou v hotelu pokoje po dvou, bude ubytovaný s Tomem, tohle mu kazilo plány. Zdvihl hlavu a zadíval se na zavřené dveře koupelny, odkud do pokoje doléhalo syčení sprchy. Nabídl Gustavovi, že může jít do koupelny první a teď se už nemohl dočkat, až tam bude volno. Najednou dostal nápad. Tom šel přece na pokoj první a logicky se tedy i první sprchoval, takže při troše štěstí bude teď ve sprše David a Tom by mohl být sám. A jestli se náhodou pletu, tak se na něco vymluvím. Úplně nad tím nápadem pookřál. Rychlým pohledem do zrcadla zkontroloval svůj vzhled, spokojeně se na sebe usmál a dlouhými kroky vyšel z pokoje ven.

Zamířil ke dveřím vzdáleným jen několik málo metrů. Přitiskl ucho k dřevěnému obložení a snažil se zachytit nějaký zvuk vycházející z pokoje, ale uvnitř bylo ticho. Nesměle zaklepal. Uběhlo pár vteřin, které však vnímal jako dlouhé minuty, když se otevřely dveře a v nich stál Tom, dlouhé vlasy stažené na temeni, štíhlé tělo zakryté pouze huňatým ručníkem s vyšitým hotelovým logem. Billovi se při tom pohledu podlomila kolena, omámeně pozoroval kapku, která si razila cestu z jednoho pramene Tomových vlasů po hladké kůži stále níž a níž. Jak je to už dlouho, co jsem se mohl naprosto svobodně dotýkat jeho těla? Mám pocit, že je to už celá věčnost. Bože, není v mých silách tohle vydržet.

„Bille?“ probral jej Tomův hlas. Byl tak překvapený, že zapomněl na obvyklou odtažitost. „Potřebuješ něco?“ „Já … jen jsem se chtěl na něco zeptat Davida.“ „Sprchuje se, řeknu mu, žes tu byl. Tak zatím.“ Bill postřehl bratrovu snahu zavřít mu dveře před nosem. Pohotově vsunul nohu mezi ně tak, aby se mu to nepodařilo, a hbitě se protáhl úzkou škvírou dovnitř. „Co to děláš?“ vydechl překvapeně Tom. „Musím využít toho, že už se cítíš líp a konečně se mnou mluvíš.“ Usmál se a špičkou jazyka si navlhčil dolní ret. „Chci ti jen popřát hodně štěstí před dnešním koncertem, jsi přece můj bráška.“ Očima se vpíjel do Tomových rtů, nemohl si nevšimnout, že jeho počínání ho nenechává tak docela chladným. Tomova nahá hruď se nyní zrychleně zdvíhala v pravidelných intervalech. Přiblížil se k němu o další nepatrný krůček.

Zastav to. Slyšíš? Dost, zastav to. Tohle přece nesmíš, Bille! To není fér. Ty dobře víš, co se mnou dělá mít tě takhle blízko a nemoci se tě dotknout. Copak nevidíš, jak mě to mučí? Velmi něžně Bill uchopil Tomovu tvář do svých dlaní a lehce se přitiskl k jeho plným rtům. „Hodně štěstí, bráško!“ zašeptal do Tomových úst. Než mohl Tom jakkoli zareagovat, byl pryč.

………………

Vyčerpaně se opřel zády o dveře, které za sebou rychle zabouchl. Zavřel oči a vybavoval si uplynulé minuty. Je vážně nádherný … jak tam stál. Nemůžu zapomenout na naše milování, jeho spalující doteky. Tome! Jeho rty, když jsem se ho dotkl … Vzrušeně vydechl a otevřel oči. Právě včas, neboť se otevřely dveře od koupelny a v oblaku páry vyšel Gustav, zamotaný do ručníku podobně jako před chvílí Tom. „Tak můžeš, koupelna je volná.“ usmál se uvolněně. Došel ke své posteli a natáhl se na ni. Po chvíli zdvihl hlavu a zadíval se na Billa, který setrvával u dveří v nezměněné pozici. „Je ti něco? Jdeš někam?“ „Ne, už jdu do té koupelny.“ oplatil mu úsměv Bill.

Zavřel za sebou dveře a ručníkem otřel zamlžené zrcadlo. Vracelo mu obraz hezké tváře s výraznýma očima, místo ní tam však viděl tvář jinou, ale velmi podobnou.

autor: Michelle M.