autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
Zdravíme vás, naši milovaní čtenáři. Jako první bychom Vám rády popřály krásný Štědrý den a následující Nový rok. Jak Vám již v rozhovoru bylo slibováno, zde je první díl naší nové povídky Novel of Dreams. Má dohromady 3 řady a toto je první s názvem My Dream.Chceme Vám poděkovat za obrovskou podporu při povídce Who am I?, která již vrcholí.
Tentokrát Vás ovšem nečeká žádná akce ani vraždy či jiné věci spojené s kriminálem jako v předchozí povídce. Fiktivní příběh My Dream je stavěn na životních situacích a je upřímně hodně všední. Ne, že by snad byl nudný, ale setkáte se v něm se situacemi normálního života. Ačkoli se zezačátku povídka může zdát jako fantasy či sci-fi, ujišťujeme vás, že není. V první řadě na Vás čeká krásné seznamování, kterým začne život kluků, kteří si chtějí pomalu splnit svůj sen. Život je plný zvratů a bohužel v některých případech i katastrof, které potkají Tomovu sestru, jak jistě již víte z traileru, který je mimochodem jako připomínka příběhu tady:
Rády bychom vás upozornily, že začátek povídky není bůhvíjak zajímavý a napínavý, ale všechno nějak musí začít, a tak Vás prosíme o trpělivost, než se příběh trochu rozjede, protože Vám slibujeme, že tato povídka inspirována životem za to opravdu stojí i s dalšími dvěma řadami.
Doufáme, že si naši povídku oblíbíte tak, jako to bylo u Who am I?, dodáte nám sílu svými komentáři a s radostí budete číst další díly, dokud společně nedojdeme ke konci.
Přejeme Vám příjemné čtení a Veselé Vánoce. =)
TOM Ležel jsem na studené zemi a zíral do tmy. Ruce jsem položil podél těla a na chvíli zavřel oči. Cítil jsem pod prsty chladnou hlínu a mokrá stébla trávy. Nasaji do plic čerstvý vzduch a s výdechem otevřu oči. Pohled na zářivé hvězdy nade mnou mi ovšem překazí bílý obličej s černýma očima. Přimhouřím oči a zaostřím pohled na onu postavu. Byl to mladý chlapec. Jeho pleť byla bílá, křehká a téměř průhledná. Jeho čokoládové oči zářily pod tmavou vrstvou černých líčidel. Prohlédl jsem si ho znovu. Jeho černé vlasy se tyčily vzhůru k nebi. Celé jeho tělo, obzvlášť obličej, ozařovalo bílé třpytivé světlo. Vypadal jako anděl. Toužil jsem se dotknout jeho sametových tváří a bledých rtů.
Zvednu se z té studené země, posadím se a opřu se o ruce. Znovu si toho chlapce prohlédnu, až se mu zadívám do mandlových očí. Jeho pohled byl mírumilovný.
„Kdo jsi?“ hlesnu do ticha, ačkoli se můj hlas rozlehne po celém prostoru kolem nás. Pomalu ke mně vztáhne ruku a pohladí mě hebkými prsty po paži, až mi z toho naskočí husí kůže.
„Ty nevíš?“ pošeptá sametovým hlasem a usměje se.
Nasucho polknu a narovnám se. „Nikdy jsem tě neviděl. Neznám tě. Myslel… Já myslel, že je tohle můj sen. Má se mi zdát něco, co znám a co mám rád,“ řeknu nejistě a nadále si prohlížím jeho andělský obličej.
„V tom případě bys mě měl znát,“ pousměje se lehce a přisedne si blíž ke mně. „Není důležité znát mé jméno. Jde přeci jen o to, že jsem tu – tady s tebou. Chci být s tebou. Chci ti pomáhat, být ti oporou. Vždyť společně všechno zvládneme lépe,“ zasměje se radostně. Upraví si své havraní vlasy a rukama se zapře za sebou. Mírně zakloní hlavu a podívá se na nebe. „Je to nádherné, že? Také se ti to líbí?“ pošeptá. Nestačím pobírat všechnu tu krásu vyzařující z něj. Pozoruji tančící hvězdičky v jeho záři, která jej obklopuje. Nadechnu se, abych odsouhlasil jeho tvrzení, ale jen nasucho pomlasknu. Raději pusu zavřu.
„Je něco špatně?“ podívá se na mě starostlivě. Náhle se v jeho obličeji vyrýsují obavy. Klekne si ke mně a položí mi dlaň na čelo. Pod jeho ledovým dotykem bezmocně vydechnu. Bál jsem se ho dotknout, promluvit na něj, abych mu nějak neublížil. Byl tak zvláštní. Vypadal jako z jiného světa. Jeho pokožka byla téměř jako led, ale zato nadpozemsky jemná.
„Všechno je špatně… Kdo jsi?“ otážu se nechápavě a trochu hlavou ucuknu. Nevím, kdo to je. Může mi nějak ublížit i ve snu? Nechápavě se na mě koukne, a nakonec zakroutí hlavou.
„Ale Tome, vždyť je to hloupost. Je noc… krásná noc. Podívej se na ty hvězdy,“ usměje se to zvláštní stvoření a znovu se usadí. Jeho hlas přímo nabádá k tomu, abych se zadíval na hvězdy. Vzhlédnu k černé obloze a vydechnu nad onou krásou. Všechny hvězdy i měsíc se zdají být mnohem blíž, než kdy dřív. Mám je téměř na dosah ruky. Stačí se jen dotknout… Zvednu ruku a vztáhnu ji k nebi.
„Ach, ty malý blázínku,“ zasměje se a vstane. „Chtěl bys podat hvězdu? Dám ti ji do dlaně, ano?“ Nevěřícně pozvednu obočí.
Zbláznil se?Natáhnul ruku k nebi. Chvilku to trvalo, ale nakonec jako by vyrval z oblohy jednu z hvězd. Jakmile ji uchopí do dlaně, na nebi se vytvoří nová hvězda, na tom samém místě. Ještě po tom místě přejede prstem, jako by ji snad chtěl zacelit. S radostným výrazem si ke mně sedne na bobek a podá mi hvězdu.
„Je tvá, jen tvá,“ usměje se. Vyděšeně vyjeknu a nadzvednu se, abych se od něj mohl dostat co nejdál. Vždyť je to hvězda! Musí pálit! A kdo k čertu je?! Odšoupnu se od něj alespoň o dva metry. Zůstanu sedět na zadku, opřený vzadu o ruce. Zaraženě pozoruji jeho štíhlé ruce, jak si hrají s onou hvězdou v dlaních. Jeho úsměv se náhle rozplyne. Je smutný.
„To je dárek a ty jej nechceš?“ šeptne a klekne si kousek přede mě. Ostražitě hlídám prostor mezi námi.
„Pořád jsi mi neřekl, kdo jsi a co tu děláš. Jak si od tebe mám vzít… hvězdu?“ vydám ze sebe naprosto rozrušeně. Řekl bych dárek, ale tohle není dárek. Tohle je hvězda, propána svatýho!
„Jsem tu s tebou, nevidíš?“ podzvedne obočí. „Jsem přece Bill,“ povzdechne.
„Bill?“ vydechnu. Uvolním se a sednu si normálně. „Neznám žádného Billa.“
On posmutní ale ještě víc. „Tak si vezmi tu hvězdičku, prosím.“
Chvíli jej nedůvěřivě sleduji, až povzdechnu. Otřu si ruce od mokré trávy a odvážně k němu vztáhnu ruku. Hned mi hvězdičku podá a usměje se. „A něco si přej!“ Opatrně vezmu hvězdu do dlaní a prohlédnu si ji.
Co bych si tak přál… Zavřu oči a v duchu vyřknu své přání – Ať je mojí sestřičce lépe. Ještě chvíli držím oční víčka u sebe, až je unaveně rozlepím a podívám se na něj…, tedy na Billa.„Přál sis?“ šeptne a doleze po kolenou ke mně. Nepatrně přikývnu na souhlas. Usměje se a chytne mi opatrně ruce do svých. Trošku do té hvězdičky foukne. Ona se náhle víc rozsvítí a on se opět s úsměvem na tváři odtáhne. Přejedu po tom světle prstem.
„Myslel jsem, že pálí,“ přiznám po chvilce ticha. „Navíc je nějaká malá. Ty hvězdy jsou od nás daleko. Jsou stovky světelných let vzdálené. Musejí být velké, abychom je mohli tak dobře vidět. Ale tohle je malý jako kámen.“ Nespokojeně nakrčím obočí a vzhlédnu k němu.
„Foukni na ni také a ona se ti rozsvítí. Je to jen na tobě, jak dlouho budeš chtít, aby svítila,“ usměje se.
„Hm,“ zabručím jen a dál ji zkoumám.
„Líbí se ti alespoň trošku?“ optá se.
„Je to k ničemu. Až se vzbudím, ani si tenhle sen nebudu pamatovat,“ povzdechnu a pohodím ji vedle sebe do mokré trávy. Někdy si přeji, abych se ze snů už nebudil.
„Jaký sen?“ zamračí se. „Já jsem tu přeci s tebou, tohle není žádný sen.“ Zadívám se mu do očí, pousměju se a zakroutím hlavou. Kéž by…
„Dobře, tak mi tedy nevěř,“ sklopí smutně hlavu a zvedne se ze země, poté se rozejde pryč. Ihned se neohrabaně vydrápu na nohy.
„Kam jdeš?“ zeptám se zmateně. Ještě je brzy na to, aby odešel. Pokrčí trošku rameny a povzdechne. Najednou mi přijde tak skleslý. Přijde mi, jako by zářící světlo kolem něj pohasínalo. „Nechci, abys šel. Je ještě brzy,“ řeknu s nadějí v hlase.
„Stejně mi nevěříš,“ broukne, ale zastaví se.
„Na tom přece nezáleží…, Billy,“ pousměju se. Nejistě k němu vztáhnu ruku a jen letmo se dotknu jeho ramene.
Pootočí ke mně hlavu a prohlíží si mě. „Ale mně ano, mrzí mě to. Já bych chtěl, abys mi věřil, prosím.“ No co, je to sen. Můžu mu lhát. Nerad ale lidem lžu. Neumím to, navíc se poté cítím provinile, že stejně nakonec povím pravdu, ať je sebekrutější. Ale tohle je sen… Může to být jiné…
„Dobře, věřím ti,“ řeknu po chvíli uvažování.
Vážně jsem to řekl. Mám výčitky svědomí. Nejistě si skousnu spodní ret.„Já vím, že to nejde tak rychle, ale časem, víš,“ otočí se ke mně a chytne mě za ruku.
„Tome, probuď se,“ ozve se náhle z nebes. Ihned vzhlédnu ke hvězdám.
„Ne, neposlouchej ho,“ vydechne a chytne mě pevněji.
„To-to je máma,“ vykoktám a shlédnu zpět k němu. Zadívám se mu do očí.
„Vrátíš se mi ještě? Prosím!“ upnul ke mně svoje čokolády. Bezmocně vydechnu.
„Záleží na tom, jestli tu ty budeš,“ pošeptám.
„Tome, no tak, vstávej,“ zavolá znovu hlas nad námi. Bill náhle začne mizet. Semknu jeho ruku pevněji. Nechci od něj odejít.
„Budu,“ pošeptá už jen a naposled mi ruku stiskne. Poté zmizí.
„Tome, tak vstávej už. Musíš do školy a já pojedu za Molly do nemocnice,“ povzdechne máma a zatřese se mnou. Otevřu oči a zhluboka vydechnu. Zamrkám, abych si přivyknul dennímu světlu. Bože, už je zase pondělí, a já musím do školy. Pak se budu moct na chvíli stavit za sestřičkou v nemocnici, a poté půjdu do práce. Skvěle.
„Mami, a nemohl bych s tebou raději jít do nemocnice? Stejně se nebudu moct soustředit, když je Molly ve špitále,“ zachraptím a pomalu se posadím.
„Jen běž, Tomi. Už ti zbývá poslední rok,“ pohladí mě po vlasech.
„A Molly možná už jen půl roku,“ hlesnu tiše.
„Takový věci neříkej,“ pošeptá. Se slzami v očích se na mě podívá a odejde z mého pokoje. Schovám si na okamžik obličej do dlaní, načež si protřu oči. Povzdechnu, vyhrabu se z postele, kterou ustelu, a přesunu se do koupelny, abych se sebou něco udělal. Může začít další hektický den.
Studuju vysokou školu psychologickou a jsem v posledním ročníku. Zatím je klid, ale brzy přijdou zkoušky a bude toho nad hlavu. Naštěstí jsem nikdy neměl problémy se něco naučit a psychologie mě baví. Je to něco, co chci dělat, čím se živit. Je to způsob, jak pomáhat mnoha lidem, aniž bych u toho musel čuchat rezavý zápach krve. Nemám krev rád. Děsí mě. Nejspíš to jsou následky mnoha vyšetření mé sestry, když jí odebírali mnoho krve. Moje sestra se jmenuje Molly a je jí 9 let. Má Pompeho chorobu. Při té je postiženo mnoho typů buněk a tkání, což má za následek poruchy funkcí či zničení buněk, především ve svalové tkáni srdce, dýchacího systému a kosterních svalů. Postupně v těle odumírají všechny svaly a slábnou kosti, až jste nakonec odevzdáni invalidnímu vozíku. Lidé s touto chorobu umírají poměrně brzy. Doktoři říkají, že je zázrak, že je tu s námi Molly už 9 let. Nezbývá jí podle nich moc času.
A aby toho nebylo málo, měl jsem zranění i já. O prázdninách jsme s pár přáteli byli kempovat. Nakonec jsme se opili a skákali z útesu do jezera. Neptejte se mě, jak se to stalo, protože to nevím, ale rozbil jsem si hlavu. Byl jsem dva týdny v komatu a ztratil na nějaký čas částečně paměť – naštěstí jenom poslední dny, před tou nehodou. Moje máma to nemá lehké, jak vidíte. Táta ji opustil, už když já byl ještě dítě. Bylo mi 13. Poté, co se Molly narodila a on zjistil, že je nemocná, zavrhl ji, poté i mě, a nakonec celou naši rodinu. Bylo to od něj hnusné a já mu to nikdy neodpustím. Měl být s námi, ne takhle zbaběle utéct. Nesnáším ho. Hajzl. Od té doby jsme na to s mámou sami. V nejhorších časech nám pomáhala mamčina mamka, což je moje a Mollyina babička. Bez ní bychom tu už nejspíš nikdo nebyli.
Zpět ale k mé hlavě. Po té nehodě jsem byl na operaci. Snad mi vyndali celý mozek. Grrr. Všechno je díkybohu v pořádku. Až na pár malých detailů. Neměl jsem sny, nemohl jsem spát. Musel jsem na další operaci a následně na další. Poslední operace se konečně zdařila a já mohl zase žít normálně. Mám sice divné sny, ale aspoň nějaké. Často v nich jenom ležím ve tmě a odpočívám. Je to zvláštní, ale jsem za ně rád. Připadám si pokaždé tak krásně odpočatý a odreagovaný, že se mi ani už nechce budit.
Dnes jsem měl jeden z těch divných snů… Bill… Hmm… Toho si budu pamatovat.
Vlítnu do dveří od učebny a vydechnu.
„Dobrý den, pane profesore. Omlouvám se, že jdu pozdě. Moje sestra měla včera další záchvat,“ omluvím se ihned, načež si sundám kšiltovku z hlavy. Brian…, tedy profesor Werner, ke mně vzhlédne od vykládaného učiva a pousměje se.
„V pořádku, Tome. Posaďte se,“ pobídne mě klidným hlasem. Zavřu za sebou dveře a s batohem přes rameno seběhnu dolů.
„A jak je na tom Vaše sestra? Je jí líp?“ zeptá se Brian. Zastavím se v uličce a pohlédnu k němu.
„No, je na tom už líp. Díky za optání,“ usměju se. Překročím Bena a sednu si vedle něj.
„Tak… pokračujeme,“ pronese Brian svým hlasem plným autority. Vezme fix a začne psát znovu na bílou tabuli. Vyndám si notebook a oddechnu.
„Seš v pohodě, kámo?“ položí mi Ben ruku na rameno.
„Jo, zvládám to. Dík,“ pousměju se. Položím na lavici učebnici s poznámkovým blokem a začnu hledat propisku. Najednou mi někdo zaklepe na rameno. Pozvednu obočí a ohlédnu se. Kdo jiný, než Mia podávající mi propisku.
„Díky,“ zasměju se a vezmu si ji od ní.
„Čekala jsem, že ji zase zapomeneš,“ usměje se. „Co Molly? Bude v pořádku?“ zeptá se soucitně.
Vydechnu a bezmocně zavrtím hlavou. „Nikdy nebude v pořádku.“
„Já vím, Tome. Ale myslela jsem…“
„Pane Kaulitzi, mohl byste mi prosím věnovat pozornost?“ ozve se. No jo, Briane. Otočím se a opřu se do křesla.
„Pardon,“ brouknu jen a začnu si dělat poznámky. Brian Werner je můj učitel, jak jste si jistě všimli. Je mu 32, je pohledný a milý. A proč mu říkám Brian a ne profesor Werner? No… To je těžký. Jednou to pochopíte…
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Ta povídka začíná dobře a hrozně moc se mi líbí.. :o) snad to bude tak dobře pokračovat.. :o) už se těším na další díl.. :o)
Je mi líto té malé. Chudátko malý….. A sen o Billovi…. hmmmmm…. xD těším se na další díl
Boze o.O No jak sme videla ten trailer, tak mi slza stekla, doufam, ze vsechno bude mit happy end ..
Ten sen o BIllovi bych chtela taky, aby si semnou takhle povidal 🙂
Ale Molly je mi lito .( DOufam, ze to prezije, i kdyz bohuzel ne ..
Tenhle první díl se mi moc líbí. Jen je mi líto Molly :/
no páin :)) chudák Molly… ale nějak to snad zvládnou..;)
no a sen o Billovi, 😀 mmm, nechala bych si líbit 😀 😀
super začátek 🙂 těším se na další 🙂
Hezky to začíná =) Ten sen o Billovi =)
Ale je mi děsně líto Molly ='(
To je těžký? jednou to pochopíme? on s ním něco měl? Bill je jeho sen? Páni… mám tolik otázek… tuhle povídku si určitě budu číst i dál, abych si jednou mohla na všechny odpovědět 😉
Skvělej začátek, vypadá to zajímavě, jen tak dál 😉
Teda začíná to opravdu zajímavě.
Dlouho jsem uvěžovala, jestli se pustit do čtění, ale trailer mě přesvědčil, že to bude asi hodně zajímavé.
Navíc ta hudba k tomu je taky dokonalá, takže to je další plus.
Už se těším na pokračování 🙂
Holky já vám chci strašně moc poděkovat,protože před nějakou dobou jsem trailer na tuhle povídku našla úplně náhodou na youtube a totálně mi to vyrazilo dech a chtěla jsem si jí šíleně moc přečíst,ale ještě nebyla (a ke všemu jsem netušila,že jí píšete vy,že je to česká povídka:) ) no a teď jsem přišla sem na blog a úplně na to koukám,jako na zjevení. Chci vám šíleně moc poděkovat,udělalo mi to neskutečnou radost a už teď vim,že do konce povídky budu věrnym čtenářem. Děkuju moc,že jste mi splnily můj sen si tohle přečíst.
btw: moc se mi to líbí,začíná to fakt zajímavě 🙂
holky jsem moc ráda, že je tu od vás další povídka!!! ale já se na ni vrhnu, až dočtu Who am I. nejsem si jistá, zda bych v současném chaotickém rozpoložení zvládala více povídek 😀
jsem si jistá, že mě opět nezklamete, ale ve Who am I jste nasadily laťku brutálně vysoko a nevím, zda se vám povede ji něčím překonat, at povídka dopadne jakkoliv 🙂
Začiatok ma veľmi zaujal.Molly mi je veľmi ľúto.Kráse.
To s tou hvězdou bylo krásný… 🙂 a chudák Molly :'(
Tak to je nádherný..♥ Tším se na další dílek, protože tahle povídka tza to určiotě stojí..:)*
mé očekávání se plní :D.. prý moc nezajímavé. Za mě osobně – jsem nanejvýš spokojená :). S Turmawenne máte vždycky skvělé povídky a mě nezbývá nic jiného, než je chválit 😛 :). Těším se na další díly a na další serie :)).
Skvělý holky ;))♥
Musím pochválit:) vážně nádherný začátek:) těším se na další dílek
Holky, váš příběh Who am I? je naprosto geniální a proto věřím, že tenhle bude taky. Začíná to zajímavě a už od prvních řádků se člověk nenudí. Teda aspoň já ne 😀 Chválím a těším se na další díly :))
Krásná povídka… budu číst 100%! :)) Začíná to zajímavě… je mi líto Molly… ://
Páni, tolik komentářů. Chtěla bych vám za nás obě mockrát poděkovat. Tak velký ohlas jsme opravdu nečekaly, proto z toho máme takovou radost.
Snad vás nezklameme. =)
Teda,vypadá to opravdu hodně dobře.Ten sen byl nádherný a vůbec už teď je to celé napínavé a zajímavé.A taky je mi líto Molly.Takže moc se těším na další díly =).
Vypadá to dost zajímavě, Molly je mi líto. Těším se na další díl 🙂
proč mu asi řiká Briane? XDDD chudinka Molly x)
Oh páni tak tahle povídka vypadá opravdu hodně zajímavě!!!:-) Rozhodně jí budu číst…:-) Moc se mi líbí..:-) A má tři řady???:-) paráda..:-)
Molly je mi líto, začíná mě z toho opravdu hodně mrazit po zádech,…:-(
Zase jste u mě uspěly s povídkou…:-) a chtěla jsem se zeptat, kolik to bude mít dílů???:-) každá ta řada…:-)
<3
Tuhle povídku čtu podruhe.
Brian Warner je Marilyn Manson:D no dobre tu je profesor Werner, ale pripomenulo mi to Mansona a predstava jeho ako profesora… ale na Psycho by sa aj hodil:)
Tomov sen ma zaujal, možno sa Tomovi ten sen splní? Začína to veľmi pekne aj keď Molly mi je ľúto.