Bráška dovyprávěl náš společný příběh a já dojetím nemohl ani mluvit… slzy mi stékaly jedna po druhé tak rychle, že jsem je nestihl ani olizovat…
„Podal bys mi kapesníčky?“ vzlykl jsem směrem k jeho uchu. Vysmrkal jsem se. Už dlouho jsem takhle často nebrečel… asi to potřebuju, mám toho teď v sobě tolik, co musím přebrat, roztřídit a zařadit… a bůhví, co mě ještě čeká.
„Vždycky jsi u toho filmu brečel… seš taková moje citlivka,“ usmál se na mě Tom a já mu úsměv vrátil.
„Jo, jenže já to teď viděl a slyšel poprvé, tak se mi nesměj…“ naoko uraženě odseknu a usměju se na něj přes slzy.
„Už je to dobrý?“ zeptá se starostlivě a vlepí mi pusu.
„Jo, za chvíli tu přehradu snad zastavím,“ snažím se uklidnit, ale slzy jako by to neslyšely, se pořád hrnou ven z očí.
Chvilku mi to trvalo, ale konečně je sucho… můžu už normálně mluvit.
„A co bylo dál?“ zeptám se zvědavě Toma.
„Myslíš, že to uneseš? Nebudeš zase ronit potoky? Já myslím, že bychom to mohli nechat na zítra, co říkáš?“ usměje se na mě starostlivě Tom a čeká, co já na to.
„Když já bych to chtěl vědět hned… bůhví co bude zítra…“ odvětím.
„Jo, zítra bude Sabine,“ řekne Tom a mně dojde, že je vlastně zítra pátek a Sabine tu byla naposledy v úterý. To mě vrátí do reality. Musím zjistit, jak takový den s ní probíhá, abych nenakopal nějaké chyby. Byl jsem s ní sotva dvacet minut a nic moc jsem se od brášky nedozvěděl.
„Jak to bude probíhat? Můžeš mi to nějak nastínit, abych se zbytečně neprokecl?“ zeptám se Toma.
„No, tak Sabine většinou nejdřív zavolá a domluvíte se, kde a kdy se sejdete. Vždycky se musíte spolu někde ukázat, aby byl dostatek materiálu pro novináře a večer pak přijedete domů. Když je tu Sabine, spím nahoře u sebe. Dohodli jsme se, že to tak bude lepší, aby nebyly nějaké zbytečné rozbroje. Sabine má svůj pokojík vedle ložnice, takže by všechno slyšela a to jsme zavrhli hned na začátku. Co děláte potom, to už nevím, protože já tu ty večery nebývám. Buď jdu někam s klukama, nebo jsem dole ve studiu a pracuju. Můžu jen doufat, že jdete oba spát do své vlastní postele,“ dopoví Tom a významně se na mě zadívá.
„Co na mě koukáš? Copak já to můžu vědět?“ odpovím mu nabroušeně.
„Já vím, ale zítra uvidíš. Budeš muset nějak proplout, s tím ti nepomůžu.“
„A jak jsme vlastně k Sabine přišli?“ zeptám se zvědavě, protože mi není jasné, jak zrovna ona mohla vědět o našem vztahu.
„No, to je složitá historie, to ti budu muset povyprávět,“ zašklebí se na mě Tom a já si zase položím hlavu na jeho rameno.
„Nemusím si vzít nové balení kapesníčků, že ne?“ zeptám se a zjišťuju, jestli to zase není nějaký doják.
„Ne, tak to určitě ne!“ rozchechtá se nahlas bráška, a když začne vyprávět, pochopím, že to bude všechno možné, ale určitě ne dojemná historie.
„Začalo to na jedné soukromé pařbě,“ začne Tom a mně je jasné z jeho výrazu, že to nebyla jen tak nějaká pařba. „Byli jsme pozvaní k jednomu známému z branže, nevím, jestli ho znáš, jmenuje se Manfred a dělá produkci. Myslím, že nám produkoval nejmíň jedno cédéčko. Je to asi čtyři roky. Ale to je jedno, Manfred v tom stejně nehrál žádnou roli… jen nám poskytl útulek. Se Sabine jsme se tam seznámili, když jsme si předávali jointa. Seděla v kruhu vedle mě, a čím víc jsme byli zhulení, tím víc jsme se na sebe culili. Trochu… no trochu dost… jsme to ještě podpořili alkoholem a dovedeš si asi představit, jak jsme dopadli. Víš, jak vypadá Sabine, že? Vysoká, štíhlá jako proutek, černý dlouhý vlasy… je ti prostě podobná. Byli jsme na tom všichni tři stejně a já si jí sem tam s tebou spletl. Tobě to bylo jedno, občas ses k našemu líbání i přidal… bylo to fakt hustý. Divím se, že si toho tenkrát nikdo nevšiml, ale nejspíš to bylo tím, že byli všichni v podobném stavu,“ vidím na Tomovi, že na to vzpomíná s nostalgií.
„Když už jsme měli dost, zavolali jsme si taxíka, že Sabine vyhodíme cestou a vrátíme se domů. Bylo to už k ránu, pomalu bylo světlo. Nějak jsme ale nebyli schopní tomu taxikáři vysvětlit, kde Sabine bydlí, protože nám spala na rameni a my jí vlastně neznali… nakonec jsme jí přivezli k nám. Dotáhli jsme jí do obýváku, ale ona se najednou probrala a byla čilá jako rybička… zato my vypadali… nevěděli jsme pomalu o sobě, takže se nakonec nějak stalo, že jsme skončili všichni tři tady na tý posteli…“ dopoví Tom a významně poklepe rukou na naše lůžko.
„Znám to spíš jen z vyprávění Sabine, ale dopadlo to tak, že místo trojky, kterou měla ona v plánu, jsme na ní nějak zapomněli a rozdávali si to spolu… ona na nás jen nestačila zírat a nám to bylo šumafuk. Tím se to vlastně profláklo. Jí došlo, že to neděláme poprvé, a že ona je jen nezvaný svědek naší zakázané lásky. Tiše se odplížila do obýváku a ustlala si tam na sedačce.“
„Když jsme se druhej den odpoledne probrali, vůbec jsme o ní nevěděli. Chovali jsme se, jako by v bytě nikdo další nebyl, až se najednou objevila v koupelně, zrovna když jsme dokončovali, co se nám k ránu vyčerpáním už nepodařilo… no, trapas jako blázen. Málem jsem se zabil na dlaždičkách, jak jsem od tebe odskočil a tys honem nevěděl, jak se zakrýt… strašná situace, na to fakt nerad vzpomínám. Sabine se jen zasmála a odkráčela někam zpátky do obýváku a čekala, až se nám uráčí vypadnout z koupelny. Nejhorších pět minut mýho života! Přibližovali jsme se oba k obýváku, jako by tam měla bouchnout bomba… tak jsme se báli.
Seděla tam a usmívala se na nás. Docela se nám ulevilo, protože to vypadalo nadějně.
„Byli jste strašně roztomilý,“ řekla a odkráčela do uvolněné koupelny. Zírali jsme na sebe chvíli jak dvě paka a nevěděli co teď. Vzpamatoval ses první a šel jsi udělat něco k jídlu. Když přišla Sabine z koupelny, chystala se hned k odchodu. Musel jsem jí násilím natlačit do židle, aby neutekla, protože bylo potřeba probrat nastalou situaci. Když jsem se jí na rovinu zeptal, jestli jde rovnou do novin to prásknout, koukala na mě, jako kdybych spadl z višně. „Co prosím?“ zeptala se zmateně a já nevěděl, co na to říct. „Co si to o mně myslíte, kluci?“ zeptala se vyděšeně. „Já nejsem žádná hnusná práskačka… mě jste sice včera naštvali, protože s váma nic nebylo, ale spolu vám to docela slušelo… zážitek na celej život…“ usmívala se na nás a nám oběma najednou spadl kámen ze srdce. Opravdu nevypadala, že by chtěla nějak využít to, co se dozvěděla.
„Navždy kámoši, jo?“ podávala nám ruce, když odcházela z bytu a my jen stáli a zírali, že existuje někdo, kdo nechce zneužít naší situaci. Dodržela všechno, co řekla, takže jsme dodnes kamarádi. Vím jaká je, takže když jsi s ní, nemám strach, že se něco stane,“ dovyprávěl Tom a já se v duchu zapřísahal, že už se nikdy nedotknu alkoholu, ani ničeho podobného, protože vždycky, když jsem nadranej, provedu nějakou blbost.
„Když pak přišel ten průšvih s fotografem, co nás vyfotil v autě při líbání, byla Sabine ochotná okamžitě pomoct. Ten fotograf byl naštěstí Rus, takže se dal lehce zaplatit, stačilo dvacet tisíc euro a byl od něj pokoj, ale něco už přece jen stačil roztroubit, takže to bylo chvilku takový divný období. Popírali jsme to, kde se dalo, ale v té době už bylo dost pochybností o tvé orientaci, takže tomu lidi rádi uvěřili. Od té doby máme oba v autě neprůhledná skla… Skupina chvilku nehrála, ale když jsi začal být vidět často se Sabine, uklidnilo se to a my mohli pokračovat. Chvíli ještě novináři trousili poznámky, že chodíš se svojí kopií a že jsi vlastně zamilovanej sám do sebe, ale to už nebylo podstatný. Situaci to zachránilo a vděčíme za to Sabine,“ dopoví Tom tu zábavnou a současně děsivou historku. Jak by to dopadlo, kdyby byla Sabine mrcha? Ani neuvažovat, to bude lepší.
„No vidíš, tady má Sabine tak pěknou roli, proti té vraždě minule… určitě si polepšila,“ spokojeně jsem prohlásil. „Té ta moje cesta časem, vyloženě prospěla,“ pochválil jsem si ještě skutečnost, že alespoň někdo, kromě nás dvou, na tom mém časovém experimentu vydělal. Karin bude asi ta oběť… ta to nepřežila. Neznal jsem ji v minulém životě, takže nevím, jak na tom byla tam, ale smrt jsem jí nepřál. Obětovala se vlastně za Toma.
„Ještě je brzo, povíš mi, jak to bylo dál po té gratulaci?“ zaprosil jsem psíma očima Toma. „Seš si jistý?“ ještě se zeptal, a když jsem mu to odkýval, začal vyprávět.
„Hned potom, co jsme se pustili, si nás lidi přestali celkem všímat a začali se bavit. Pili, tancovali, hráli ruletu, takže jsme ještě chvilku počkali a pak se vytratili jeden po druhém směrem k záchodům. Když jsem tam přicházel, už jsi zkoumal, co je v místnosti naproti a jen jsi mi otevřel dveře a já tam zaplul. Klíč tam nebyl, tak jsem se opřel zády o dveře, aby nás někdo nepřekvapil. Jak to mám popsat? No, bylo to takové nesmělé. Chvíli jsme se jen drželi za ruce a koukali si do očí a já ti to mohl konečně říct. Chytil jsem tě kolem krku a musel si tě k sobě přitáhnout, tak jsi byl strnulý. Odvaha byla ta tam, když jsme zůstali sami. Zašeptal jsem ti celý rozklepaný do ucha, že tě taky miluju a pak už to šlo celkem rychle. Nejdřív jsi mi sundal čepici, protože ti překážel kšilt, ale pak jsi mě začal opatrně a jemně líbat a já začal hned spolupracovat. Nakonec to byl polibek plný vášně, ale u toho to taky skončilo. Měl jsem skoro strach, aby naše zběsile bušící srdce nebyly slyšet přes dveře na chodbu,“ řekne s úsměvem Tom a na chvilinku ztichne.
„V tom kamrlíku byly akorát úklidové prostředky, ani žádná židle, takže jsme se opravdu jenom líbali, ale bylo to krásné a dlouhé. Když jsme zaslechli na chodbě hlasy, radši jsme to ukončili. Vlastně kromě těch dvou slovíček, co jsem ti zašeptal, nepadlo ani slovo. Bylo to všechno tiché a jasné. Po jednom jsme se vytratili a celý večer jsme se na sebe jen zamilovaně dívali. Nikdo si ničeho nevšiml, ale my dva věděli svoje. Ani jsme se moc neopili, byli jsme opilí naší nově objevenou láskou. Byl to náš nejkrásnější dárek k osmnáctinám, jaký jsme si mohli přát. Domů jsme přijeli až k ránu, takže jsme jen zalehli a spali každý ve své posteli, až do večera. Ani si nepamatuju, jestli se mi tehdy něco zdálo,“dovypráví Tom, když zaznamená, že jsem zívnul. Pomalu se mi začínaly klížit oči, ale chtěl jsem to všechno slyšet. „Dobrou,“ políbil mě Tom a pomohl mi sundat župan. Odvalil mě na mojí část postele a přikryl jako miminko. Usnul jsem asi hned, ale to už si opravdu ne… pa…ma… tu… ju.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
tvoe diely končia vždy tak ….vtipne 😀
"Ten fotograf byl naštěstí Rus, takže se dal lehce zaplatit"
:D:D hah
No jo .. tak na tohle jsem pamatovala ,ale přece jen jsem se zase musela smát to Sabčino .. "byli jste tak roztomilí" 😀
Vyprávění o tom, kterak dvojčata ke své osudové ženě přišla, mě vždycky spolehlivě dostane. Vlastně jim ten jejich neuvěřitelný, jedinečný a neopakovatelný vztah závidím. Myslím si, že bych možná i já byla schopná ve jménu přátelství zajít až tam kam Sabine, ale naštěstí mě nikdo nikdy nepožádal. 😉
Taktéž miluju vyprávění o tom, jak dvojčata v úklidové místnosti skončila. 🙂 Měli to, broučci, těžké hned zpočátku. 🙂
Wow, Sabine má opravdu můj obdiv a mám ji děsně ráda 🙂 Kluci měli vážně štěstí, že narazili zrovna na ni. Takovou kamarádku by si přál každý 😉