Chvíli jsem koukal a nevěděl, co tím myslí, ale když mě chytla za ruku a potichu řekla tu jednoduchou větu, bylo mi jasné, proč ten vážný výraz.
„Máš syna, Bille…“
Otevřel jsem jen pusu překvapením a zase jí zavřel. Došla mi slova. To byl šok, na který jsem nebyl připravený. Myšlenky mi lítaly jedna přes druhou, v hlavě jsem měl neuvěřitelný zmatek. Sabine si ke mně přisedla blíž a objala mě.
„Promiň, že jsem ti to neřekla dřív, ale slíbila jsem to Karin,“ mumlala mi do ucha. „Bála se, že když ti to prozradím, budeš o něj třeba bojovat a sebereš jí to jediné, co jí po tobě zbylo. Chtěla se jít léčit, ale čekací doba na léčebnu byla dlouhá. Už to nestihla,“ podívala se mi do očí a políbila mě na čelo. Nevěděl jsem, co mám říkat, co mám dělat… jen jsem němě zíral na Sabine a hlavou se mi honila jedna jediná myšlenka. Já mám dítě… Pořád dokola ta samá věta. Asi jsem vypadal hodně vyděšeně a nešťastně, protože mě Sabine chytla za ruku, jako kdybych se něčeho bál. Absurdně mě v tu chvíli napadlo, že máma se konečně dočkala vnoučete… ta jediná asi bude mít radost…
„Jak… jak jsi na to přišla?“ vykoktal jsem ze sebe.
„Podle data narození. V den, kdy ho Karin odvedla sociálka, mu byly dva roky. Mluvila o tom už předtím, ale to mě nějak netrklo. Když jsem se nad tím zamyslela, spočítala jsem si jednoduše, že to bylo skoro přesně dva roky a devět měsíců od vaší společné noci. Byla jsem si opravdu jistá, tak jsem na ní druhý den vlítla a snažila se to z ní vypáčit. Dalo mi to práci, ale nakonec se přiznala. Zhroutila se, ale pak byla ráda, že se může někomu svěřit.
Vyprávěla mi, že nejdřív byla opravdu rozhodnutá, ale na poslední chvíli si ten potrat rozmyslela. Milovala tě pořád a chtěla mít tvoje dítě. Nenávist jí přešla, ale nechtěla, aby ses to dozvěděl. Potřebovala ho mít jen pro sebe. Věděla, že máš peníze a moc a byl bys schopen jí to dítě odvést, tak odjela z Berlína a porodila ho v Drážďanech. Co nejdál od tebe.
Když jí došly peníze, cos jí dal na potrat, musela se vrátit, aby z tebe dostávala další, jinak by neměli z čeho žít. Rodiče už dávno neměla, a pokud vím, o příbuzných nikdy nemluvila. Vždycky, když jsi měl přijet, schovala kluka k sousedce. Nějak to ale přestávala zvládat a začala utápět žal v alkoholu. Postupně se z ní stávala troska, až na to doplatila definitivně,“ smutně dovyprávěla a zmlkla.
Chvilku panovalo mezi námi napjaté ticho. Skoro jsem slyšel svoje bušící srdce.
„Kde je?“ dokázal jsem ze sebe vysoukat jen holou větu.
„Kdo?“ nepochopila Sabine, co po ní chci.
„Můj syn, přece,“ odpověděl jsem nervózně a visel jí očima na rtech.
„Dneska jste se spolu seznámili,“ odpověděla mi s úsměvem Sab. „Jmenuje se David.“
Okamžitě jsem si vybavil malého samotáře s kaštanovými vlasy. Vyhrkly mi slzy do očí. To ne, to není možné… to byl můj syn? A já mu řekl, že nejsem jeho táta… on si mě tak důvěřivě prohlížel, byl tak roztomilý a já ho tak zklamal. Je tam sám, v rohu u piána a čeká, kdo si pro něj přijde.
„Musím za ním!“ zvedl jsem se prudce ze sedačky, až málem spadla láhev s vínem. Sab mě chytla za ruku a stáhla mě silou zpátky.
„Neblázni, je pátek večer, teď tě za ním nikdo nepustí. Už dávno spí,“ řekla mi vlídně a utřela mi slzu z tváře. Nalila mi skleničku vína a násilím mě donutila, jí vypít. Nechal jsem se, nějak mi došly všechny síly. Vzala mě za ramena a mojí hlavu si položil do klína. Podvolil jsem se jejímu něžnému násilí a lehl si. Hladila mě po vlasech, jako malého kluka. Jak rád bych jím teď znova byl… všechny tyhle starosti dospělých, bych zahodil a běžel se někam schovat, aby mě nikdo nenašel.
„Myslíš, že by ses o něj chtěl starat?“ zeptala se potichu Sab. Sám jsem byl udivený z toho, jak rozhodně jsem řekl ano. Samozřejmě, že chtěl. Je to přece můj syn… nemůžu ho nechat cizím lidem. Celý život bych si to vyčítal. Byl tak bezbranný, v těch puntíkatých bačkůrkách…
„Nebude to tak jednoduché, Bille,“ vytrhla mě z přemýšlení Sabine. „Všechno jsem už tak trochu zjišťovala u právníka, když jsem se dozvěděla o její smrti. Kdybys ho opravdu chtěl, musel bys nejdřív požádat soudně o svěření do péče a nechat si udělat test otcovství, protože Karin tě do rodného listu nezapsala. Má tam „Otec neznámý“. Příjmení má po ní. Když umřela, automaticky ho přesunuli z dětského domova do Bambulky a čeká na nové rodiče. Je právně volný, takže by to mělo jít rychle. Musíš spěchat, ale do pondělka to počká,“ uklidňuje mě.
„Kromě toho… nesmíš zapomínat, že je tu ještě Tom. Nemá o ničem tušení. Karin v životě nepotkal, tys mu nic neřekl, takže to bude složité vysvětlování. Jsi připravený na to, že se mu to nebude líbit?“ zeptá se mě zcela logicky a čeká, co já na to.
„Tom mě miluje, pochopí to. Přece mi nezakáže vlastního syna? Takový on přece není?“ udiveně odvětím Sabine, ale sám si nejsem jistý, jestli to, co říkám, je pravda. Tom mě sice miluje, ale tohle byl podraz. Zase jsem mu nic neřekl, i když jsem mu to slíbil, ale protože jsem netušil, že to bude mít ještě nějaké pokračování, rozhodl jsem se ho ušetřit zklamání z mé nevěry… tím jsem mu ovšem připravil ještě větší. Možná daleko horší. Vůbec netuším, jak mu to řeknu, jak to přijme… co když mě opustí? Myšlenky mi víří hlavou, jako zběsilé a z poklidného dne, plného zážitků, se najednou stává večer, plný děsivých otázek.
Chvíli jen tak ležím dál Sabine na klíně a poslouchám její dech. Kam jsem se to svým neuváženým rozhodnutím vlastně dostal? Čekal jsem, že to nebude jednoduché, ale nový život mi připravuje stále nová a nová překvapení. I když, tohle zase není tak špatná věc. Je ze mě najednou táta, z naší mámy bude babička… Když jsem byl ve svém bývalém životě sám, vždycky jsem uvažoval o možnosti, mít jednou děti. Tom pro mě byl nedosažitelný, takže bylo možné se oženit a být otcem rodiny. Čekal jsem, až přijde ta pravá, taková, do které se konečně zamiluju a zapomenu na Toma. Nevím, jestli by se to někdy stalo, kdybych tam zůstal, ale to už nikdy nezjistím. Teď jsem ale tady a všechno je už hotové. Nic se nedá vzít zpět.
Mám strach… strach z toho, jak to zvládnu, starat se o tříleté dítě. Nikdy jsem neměl příležitost něco takového zažít, takže vůbec netuším, co to obnáší.
Mám strach… obrovský strach z toho, jak to všechno přijme moje láska… zatratí mě, nebo podpoří? Jeho vztah k dětem byl vždycky spíš záporný… heslo jeho života je „Užít dne“, ale s tím se malé dítě nedá moc spojit. Je to zodpovědnost, strach, radost i starost, ale určitě ne bezstarostná zábava. Tom si vždycky rád užíval, dělal jen to, co ho bavilo, na ostatní nebral moc ohledy… vlastně nevím, jaký je v tomhle životě. Zatím jsem ho poznal jako citlivého milujícího partnera, vášnivého milence, ale jaký by byl strejda?
„Sab, jak myslíš, že to přijme Tom?“ zeptám se do ticha temného pokoje.
„Nevím Billí, ale mám obavy, že to nebude lehké. Myslím, že bude žárlit,“ odpoví mi Sab.
„Žárlit?“ zarazím se. „Na koho? Na Karin? Ale vždyť ta je mrtvá, na tu už přece žárlit nemusí,“ zamyslím se nad tím, co řekla, ale přijde mi to nelogické.
„Ne na Karin, ale na Davídka,“ vysvětlí mi Sab, jak to myslela.
„Když jsem vás dneska odpoledne viděla spolu, cítila jsem, že to bude mezi vámi fungovat. To, jak jsi se k němu choval, mě potěšilo. Zamiluješ si ho, je to milé dítě a to je pro Toma ohrožení. Najednou nebude mít všechnu tvojí pozornost jen pro sebe… bude se muset dělit a na to on není zvyklý. Nezapomeň, že od chvíle, kdy jste začali váš vztah, jsi byl jen jeho.“
Má pravdu, to mě vůbec nenapadlo. Ale jak to udělat, aby k tomuhle nedošlo? Jsem v koncích, nevím si rady. Já sebevědomý, slavný, úžasný Bill Kaulitz, nevím jak dál…
„Jsem ospalá, půjdu si lehnout,“ řekne Sab. „Nejlepší bude, když to necháš na ráno. Ráno je moudřejší večera,“ udělí mi dobrou radu a naznačí rukou, abych vstal. Mám pořád hlavu v jejím klíně, tak se pomalu zvednu, aby mohla odejít.
„Tak dobrou taťko, hezky se vyspi,“ usměje se na mě a zmizí ve svém pokoji. Slyším cvaknout zámek a kolem mě nastane hrobové ticho. To se ti řekne, hezky se vyspi. Bůhví, jestli dneska vůbec zamhouřím oko. Mám v hlavě takový zmatek, že si nedovedu představit, jak budu usínat. Naopak, potřebuju se probrat a na to je nejlepší vlažná sprcha.
Stojím v koupelně u zrcadla, fénuju svojí černou hřívu a přemýšlím o tom, jak to zítra všechno Tomovi řeknu. Tak, hotovo… Vypnu fén, uklidím ho do skříňky a vyjdu z koupelny do předsíně, když vtom slyším šílenou ránu. Co to bylo? Práskly dveře? Něco na chodbě před bytem? Se strachem otevřu dveře bytu a na schodech za dveřmi uvidím ležet postavu.
„Tome!“ vykřiknu, když poznám, kdo tam leží.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
toe tak smutnéé !!!! ja , úbohá bezvýznamná Dzesi , si neviem rady ……čím dlhšie a čím viac sa k poviedke vraciam , tým viac začínam chápať a ešte silnejšie tie slová prežívam
Achjooooooooooooo.. ))´= to je tag složitý… ))´= Wůbec tohle Billímu nezáwidím.. Já bych se asi totálně složila a bylo by po mě ((=
chudinka moe kdybych to neznala řekla bych že se bojím jak to bude pokrčovat 😀
A je to tady! 🙂 Vůbec si neumím představit sebe Billově místě, když se dozvěděl o Davídkovi. To musel být takový šok. Vlastně ještě neví úplně všechno ze své… no jak bych to nejlépe… přítomnosti? a už se na něj valí takovéhle pohromy. Potěšila mě jeho spontánní reakce, kdy se chtěl okamžitě vydat za Davídkem, to svědčí o jeho dobrém srdci. 🙂 Mám ho zkrátka v téhle povídce moc a moc ráda, je to takové moje sluníčko černovlasé. 🙂
Je to v prdeli táto realita 🙁 nič proti Davídkovi, ale tie klamstvá… Je mi Toma tak hrozne ľúto, a vlastne tak trochu aj Billa.
Takže přece jenom Davídek. Jsem ráda, že je to on, protože se mi moc líbil. Navíc šlo i na Billovi vidět, že o něj měl ze všech dětí největší zájem…ale. Na druhou stranu jsem strašně smutná, protože nevím, jak tohle Tom unese. Přesně jak řekl Bill, nic Tomovi neřekl. Neřekl mu o Karin, i když o ní dlouho ví a ještě zapíral tehdy, když musel na policii. Opravdu se obávám o to, jak tohle Tom vezme. Určitě se zlobit bude, ale snad jej to po chvíli přejde.