Ozve se zaťukání na dveře kanceláře a já se nervózně zvednu ze židle.
„Dále,“ řekne podivně nahlas Mandy, až mě to překvapí. Dveře se otevřou a sestřička vpluje do dveří s Davídkem v náručí.
„Nechtěl jít se mnou Mandy, tak jsem ho musela odnést,“ řekne zklamaně sestřička, a postaví Davídka na zem. Stojím přímo proti němu, ale jeho výška mě donutí, abych si přidřepl, jako včera.
„Nechtěl jít se mnou Mandy, tak jsem ho musela odnést,“ řekne zklamaně sestřička, a postaví Davídka na zem. Stojím přímo proti němu, ale jeho výška mě donutí, abych si přidřepl, jako včera.
„Ahoj, Dejve,“ řeknu a napřáhnu k němu ruku. Zvedne ke mně kukadla a nepatrně se usměje. Úplně se mi zatajil dech.
„Ahoj Bille,“ řekne zřetelně klučina a vsune svojí malou ručičku do mé velké tlapy. Trošku jí stisknu, a když jí chci pustit, zjistím, že se mě drží za dva prsty jako klíště. Druhou ručičkou k sobě tiskne medvídka Pú. On si mě pamatuje… to je úspěch. Ohlédnu se na Mandy co ona na to a vidím jí na tváři úsměv.
„Tak myslím, že si budete rozumět. Davídku, půjdeš tady s Billem na chvilku na procházku?“ zeptá se, a když klučina kývne na souhlas, propustí nás ze dveří kanceláře.
Je tak malinký, že když chci jít vedle něho a držet ho za ruku, musím se k němu trochu naklánět. Ještě že mám tak dlouhé ruce. Pevně se mě drží, a když přicházíme k hlavním dveřím, zastaví se a kouká na mě.
„Copak?“ leknu se, že se mnou nechce jít, ale on jenom ukáže na svoje puntíkaté bačkůrky a řekne: „Nemám boty.“
„Aha, no a kde je vezmem?“ bezradně se rozhlížím po chodbě, až se očima zastavím u botníku.
„Tam,“ ukáže ručičkou směrem, kde se zastavily moje oči a táhne mě k němu. Posadí se na lavičku, soustředěně sundá obě bačkůrky a podává mi je. Bezradně se dívám na to množství chlívečků v botníku a snažím se odhadnout, které by mu asi tak mohly patřit, když mi řekne: „Mám bubínek,“ a ukáže do levého rohu botníku. Všimnu si obrázků a okamžitě pochopím, že botičky u bubínku budou ty správné. Obuju mu je a jsem sám se sebou spokojený. Moje první péče o syna dopadla vcelku dobře.
Venku je krásně, začíná svítit letní slunce, tak si spolu sedneme na lavičku a koukáme přes plot zahrady do lesa. „Jak se máš?“ zeptám se neutrálně.
„Jde to,“ odpoví mi dospěle a já se musím usmát.
„Jo?“ řeknu na to duchaplně a nějak nevím, co dál.
„Kde máš tu tetu?“ zeptá se mě zvědavě.
„Myslíš tu, co byla včera se mnou?“
„Jo, tu s těma černýma vlasama.“
„Musela do práce.“
„A ty nemusíš?“
„Ne, já mám volno.“
„Aha.“
Chvilku je zase ticho, oba svorně mlčíme a já se snažím vymyslet nějaké téma konverzace, ale nic mě nenapadá. Mandy, pomóóóc, volám v duchu, ale vtom dostanu otázku, která mi vyrazí dech.
„Budeš můj nový tatínek?“
Tak a teď se Bille snaž, musíš vymyslet, co mu odpovíš… hergot, co se na to dá říct? Snad jo, ale ještě to není jistý… nesmím mu dát naději a pak mu jí třeba zase vzít. Napadne mě odpovědět na otázku otázkou.
„A ty bys chtěl, abych byl?“ podívám se mu do kukadel.
„Jo, chtěl. Líbíš se mi,“ řekne rozhodně a mně radostí poskočí srdce, div mi neprolítne tričkem ven. Hurááááááá, chtěl bych křičet do toho tichého lesa, ale nemůžu. Mandy mi to zakázala.
Popadnu Davídka kolem pasu a posadím si ho na kolena obličejem k sobě.
„Ty se mi taky líbíš… moc,“ vrátím mu lichotku a líbnu ho na čelíčko.
„Tak popros paní ředitelku, třeba mi tě dá…“ doporučí mi můj syn ten správný úřední postup a já mu to s vážnou tváří odkejvám.
„Zkusím to, jo?“
„Tak jo,“ bere to Dejv jako hotovou věc a napřáhne ruku na stvrzení dohody. Sevřu tu jeho malinkou pacinku do své a neubráním se slze, která se mi dere ven z pravého oka… Dejv si toho všimne, natáhne se k mojí tváři a prstem jí setře.
„Nebreč, chlapi přece nepláčou,“ řekne mi s vážnou tváří a já se uprostřed slz začnu smát nahlas. Usmívá se na mě taky a já v tu chvíli vím, že je můj. Má úplně stejný úsměv jako Tom, když byl malý. Ohníčky v hnědých očích mu září úplně stejně. Chytnu ho a pevně sevřu v náručí. Jeho malé ručičky se sepnou za mým krkem a hlavu mi položí na rameno. Jak rád bych mu řekl celou pravdu, ale vůbec nemám jistotu, že mi ho svěří… budu bojovat jako lev, ale dokud to není jisté, nemůžu mu to říct. Má ke mně důvěru a nerad bych ho zklamal.
„Voníš jako sestřička Monika,“ sdělí mi, když mě pustí ze sevření.
„Vážně?“ usměju se na něj.
„Jo, taky jí tak voněj vlasy,“
Chvíli si jen tak užíváme objetí toho druhého, ale čas utíká nějak strašně rychle.
„Můžu za tebou zase přijet?“ zeptám se.
„Musíš, jinak mi tě přece nemůžou dát,“ vážně si mě změří a zatřepe hlavinkou, jako by mi chtěl říct, proč se tak hloupě ptám. To je snad jasné, ne?, říkají jeho oči.
„Tak jo, musíme už jít, budete mít svačinu,“ sdělím mu důvod našeho návratu a postavím ho zpátky na zem.
„Vezmeš mě na koně?“ zeptá se s nadějí v hlase a já si vzpomenu, jak nás táta nosil na ramenou, když jsme byli malí. Vždycky jsme se s Tomem hádali o to, kdo se poveze první. Vzájemně jsme si určovali časy, aby to bylo spravedlivé.
„Tak se otoč,“ dal jsem Dejvovi povel, aby se postavil ke mně zády. Chytil jsem ho v pase a přes hlavu si ho posadil za krk. V tu ránu jsem měl na čele jeho packy. Bradu mi zabořil do vlasů a držel se pevně.
Chytil jsem ho za nohy a společně jsme kráčeli směrem k domu. Byl čas se rozloučit. Nejradši bych s ním byl celý den, ale Mandy mi dala pro začátek jen půl hodiny.
„Tak ahoj, Bille,“ napřáhl ručku k pozdravu a bylo na něm vidět, že je mu to líto.
„Ahoj, Dejve,“ řekl jsem náš pozdrav a zdvihl si ho k sobě do náruče.
„Dáš mi pusu?“ zeptal jsem se a v tu ránu jsem měl jeho vlhké rtíky na své tváři přilepené nevídanou silou.
„Děkuju,“ řekl jsem tomu krásnému špuntovi a vlepil mu taky jednu na tvář.
„Přijedu brzo,“ slíbil jsem mu a měl jsem co dělat, aby mi zase nevyhrkly do očí slzy. Odevzdal jsem ho sestřičce a ještě se třikrát otočil a zamával, než mi zmizel z dohledu. Slzy mi tekly samospádem po tvářích, když jsem nasedal do auta. Domluvil jsem s Mandy, že až přijedu příště, dá nám víc času. Mám štěstí, že se Dejvovi líbím a komunikuje se mnou, jinak by to asi nebylo tak jednoduché. Příště si musím vzít foťák a udělat si jeho fotky.
Cestou jsem se stavil pro benzín a při té příležitosti si koupil k obědu bagetu. Vzal jsem pro jistotu ještě jednu, kdyby mi to nestačilo a vyrazil jsem zpátky k domovu. Blížila se doba oběda… normálně touhle dobou vstávám, ale ty časy dlouhých rán už asi brzy skončí. Budu mít syna a ten mě vzbudí určitě dřív než Scotty… ten starej lenoch se to od nás pěkně naučil, ale takový bezva prcek, jako je Dejv, to asi respektovat nebude.
Zastavím se ještě narychlo v supermarketu, nakoupím nějaký hotovky a mražený pizzy a frčím domů za Tomem… Hergot, nějak jsem zapomněl na to, že to s ním budu muset probrat. Ta myšlenka mi úplně zkazila náladu. Třeba Sab neměla pravdu, když tvrdila, že Tom bude proti. Až Dejva pozná, určitě si ho zamiluje, ale to bude ještě chvíli trvat, než mu ho budu moct představit. Teď ho hlavně musím vyléčit z tý kocoviny a dát s ním důležitou řeč. Předevčírem mi tak dlouho vyprávěl on, dneska večer to bude na mně. Ne, že bych se těšil, ale Dejv mi za tu chvíli strachu stojí.
„Jsem domááááááááá!“ zahulákám, když vlezu do domovních dveří. Nic, ticho jako v hrobě, jen za dveřmi mého bytu, slyším běžet Scottyho. Stojí tam a jen co odemknu, vrhne se na mě s tou svou uslintanou tlamou a celého mě zmáchá. Když mě náležitě uvítá, zaleze zase do svého pelechu v kuchyni a chrápe, jako by se nechumelilo. Tom asi ještě taky spí. Uložím jídlo do mrazáku, převlíknu si uslintané tričko a jdu se nahoru podívat, jak je na tom. Potichu odemknu svým klíčem a přejdu do jeho ložnice. Ručník, co měl původně na hlavě, je dávno suchý a válí se vedle postele. Zpod peřiny vykukují jen jeho světlé vlasy, jinak je celý zavrtaný ve svém doupěti.
Nedá mi to a odtáhnu kousek peřiny, která mu kryje tvář, abych se podíval na jeho výraz, když spí. Špatné sny ho už asi netrápí, protože má spokojený výraz nakrmeného kojence a pravidelně oddechuje. Už mu chybí jen dudlík a je dokonalý… pohladím ho jemně po tváři a líbnu na čelo. Přikryju ho zpátky a v tu chvíli mě chytne prudce za ruku a stáhne na sebe.
„Uáááááááá,“ zařve přitom a v tu ránu má výraz raněného soba, protože zjistí, že ho bolí hlava z vlastního křiku… „Jauuuuu,“ zakňourá a dívá se na mě, jak se snažím zvednout z jeho přikrytého těla.
„Tentokrát jsi dostal sám sebe, viď?“ ušklíbnu se na něj a plácnu ho po ruce, která mě stáhla. Sice jsem se lekl jako vždycky, ale alespoň v tom nejsem sám.
„Nechoď nikam, Tomíka bolí hlavička, potřebuje léčit,“ zakňučí na mě dětským hláskem a snaží se mě zadržet ve své posteli.
„Ať ho vyléčí ten, který ho včera tak ožral,“ doporučím mu a hrabu se ven.
„Gustav za to nemohl, on mi říkal, že toho mám nechat, ale mě to včera táááák chutnalo,“ vzpomíná na včerejší večer s naším bubeníkem. „Byli jsme na tahu, prošli jsme čtyři kluby a pět hospod a v každý měli něco jinýho, co jsem musel ochutnat, víš?“ snaží se omluvit, proč se tak zpil.
„Děláš tohle často? Včera se mě ptala Sabine, když jsme tě rvali po schodech nahoru a já nevěděl co říct,“ vyčítavě jsem se na něj podíval a sedl si vedle něho na postel.
„Naposledy jsem byl opilej na Geový svatbě, ale předtím je to nejmíň půl roku,“ řekne nevinně a já si oddechnu. Nerad bych, aby se mi zvrhl jako v minulém životě, to už bych asi nepřežil.
autor: Janule
betaread: Janik
Nějak mi zvlhly oči, když se Bill loučil s Davídkem… sakra, to se mi nestává…
zvlhy oči ? veď ja tu revem jak postihnutá !!! kriste ….toe kráása ! nech si ho Bill už zobere domov ..ja brečíím , je to totálne náádherné , ááááááááááááááááááááááááááááááááááá
Panebožeeeeeeeeeeeeeee!!!! Kdyby tahle kapitola neskončila taghle… Tag bych si wytopila kláwesnicu!!!! Ae Tomí mě spolehliwě wočata wysušil ((= Náádhernýý!!! Už to čtu po třetí a pořád se diwim tomu, jak je to nádhernýý!! ((=
To bylo nádherný.. To děťátko mě dostalo… Bille, makej, protože si ho adoptuju já..
bože táto poviedka je dokonalosť,cez slzy nevidím na monitor je to tak krásne napísané!
Janulka si bezkonkurenčne najlepšia!
ou.. je to tak užasný já jsem málem nedychala jak se loučili 🙂
Bože to bolo tak krásne s Davídkem. Prosím prosím, nech sa Tom nenaštve, nech mu odpustí. Mám obrovský strach. Je to krásna poviedka 🙂
Jejda, mě bylo úplně líto, když se Bill musel rozloučit s Davídkem. Úplně jsem chtěla, aby s ním byl ještě dýl a dokonce mi málem vhrkly slzy do očí. Davídek je opravdu roztomilý a jsem vážně ráda, že mu Bill padl do oka 🙂 Vypadá na svůj věk už i takový rozumný a prostě je děsně sladký 🙂 Strašně v povídkách miluju malé děti, takže se už těším, až bude mít Billa Davču jenom pro sebe 🙂
A jsem opravdu zvědavá, jak to vezme Tom. Vůbec si netroufám odhadovat..