Můj milý, opilý bratříček, dostal znovu ručník na hlavu, jejíž bolest si teď zavinil sám, vlastní blbostí a zapil další protikocovinový prášek. Tvářil se, jako boží umučení a když jsem se ho zeptal, jestli bude obědvat, hodil na mě vražedný pohled a zavrtal se znova do peřin.
„Na jídlo nemám ani pomyšlení,“ prohlásil a pomalu začínal vplouvat zpátky do milosrdného spánku. Musím se ho ještě zeptat, než mi usne…
„Tomí,“ přisedl jsem si opatrně k němu na postel „máme nějakého právníka, který nám sepisuje smlouvy s vydavatelstvím a podobné záležitosti?“
„Jo, Marka…“ vzdechne z polospánku Tom, „na co ho potřebuješ?“
„Ale jen tak… teď mě napadlo, že bych mu měl říct o té policii. Kdyby se to třeba dostalo do novin, aby měl přehled. Dělá pro nás i jiné věci? Třeba ochranu osobnosti, nebo tak?“ snažím se z polospícího Toma ještě dostat to, co potřebuju ze všeho nejvíc a pevně doufám, že až se probudí, nebude si to pamatovat…
„Jo, řešil ten úplatek novináře…“ zamumlá Tom „Máš ho v mobilu, jako Marka Steinera… nech mě spinkat…“ zakňourá z posledních sil, než začne pravidelně oddechovat. Přikryju ho peřinou až po bradu a jsem spokojený… dostal jsem z něj, co jsem potřeboval.
„Díky bráško a dobrou…“ pohladím ho po vlasech a potichu zavřu dveře…
Uvařím si kafe a sednu si s ním do obýváku. Potichu pustím naše nejnovější cédéčko a chvilku poslouchám sám sebe a snažím se pochopit texty, které jsem napsal během posledního roku. Jsou dost smutné, ale já nikdy nepsal jiné… buď byly smutné, o lásce, nebo drzé, ale nic mezitím. Chtěl bych proniknout do toho starého Billa, který tohle psal, možná bych pochopil i jeho složitý život. Musel být opravdu jiný než já… Prožil si pár věcí, které se mně nestaly, a to ho změnilo. Žít roky s pocitem, že vás někdo může vydíráním připravit o to nejcennější v životě, se musí na člověku podepsat.
Proč si ale tu zlost vybíjel na své jediné lásce? To mi nejde na rozum. Dělal všechno pro to, aby se o jeho nevěře Tom nedozvěděl a současně se k němu choval… jak to říct… divně? Tom říkal, že měl pocit, že už ho přestal mít rád… nevím, ale to se mi nezdá. Spíš měl strach, to bude asi ono a špatně to skrýval. Zaposlouchám se do textu skladby, která se podle bukletu cédéčka jmenuje „Proč?“. Je to o zradě, nenávisti, ale i naději, že všechno jednou skončí dobře, i když to teď zrovna tak nevypadá. Je možné, že jsem to složil v nějaké depresi, ale text není moc konkrétní, jsou to všechno metafory, zřejmě nahrazující nějakou nepříjemnou zkušenost mého života. Možná to mělo něco společného s Karin.
Zase je to tady… Cítím, že přichází ten známý záblesk staré paměti, který mi chce nejspíš připomenout další z mých životních chyb…
Jdu nahoru po schodech toho zaplivaného baráku a jsem naštvaný na celý svět. Karin zase volala a já jako ten nejposlednější sluha, letím k ní, abych jí mohl dát další prachy na chlast… Nejradši bych jí zabil… byl by klid a já bych se přestal klepat při každém zazvonění domovního zvonku, nebo Tomova telefonu. Nevěřím jí ani slovo a neustále očekávám, že jednou, v tom svém opileckém stavu, vytočí Tomovo číslo a všechno mu řekne. Proč se tohle muselo stát zrovna mě? Vždyť já nechci nic… jen milovat svého Toma a mít pokoj od všech, kteří by nám to chtěli zkazit. Ona je to ohrožení, které mi ničí život a já nejsem schopen to vyřešit jinak, než jí neustále znova a znova platit za mlčení. Jedinou mojí nadějí je, že se jednoho dne uchlastá a já budu mít pokoj… je to asi hnusné, ale pro mě by to bylo vysvobození.
Zazvoním a s nechutí a vztekem, zírám na její hnusné, poškrábané dveře… i její jméno na dveřích je mi odporné… všechno v tomhle baráku je hnusné…
Nic se neděje, tak zmáčknu zvonek ještě důrazněji a naštvaně podupávám na špinavých dlaždicích. Když se ani po dalších minutách nic neozývá, přikloním se ke dveřím a snažím se poslouchat zvuky jejího bytu, ale je tam ticho, jako v hrobě. Asi se tak zpila, že není schopná vstát… proč mě sem teda tahala, když mi ani neotevře… Vykašlu se na to a prachy jí hodím dole do schránky… vtom vrznou vedlejší dveře… proboha, nějaká zvědavá babka… to potřebuju ze všeho nejmíň, aby mě tu někdo viděl a prásknul novinářům… jak bych to vysvětloval? Nasadím si kapucu a chystám se zdrhnout po schodech dolů, aby mě ta babka nepoznala.
„Hledáte někoho?“ vystrčí nos ze dveří a v náručí drží malé dítě.
„Ne, děkuju za ochotu, asi není doma,“snažím se odpovědět tak, aby mi neviděla do obličeje. Mám sice tmavé brýle, ale i tak mě lidi většinou poznávají.
„Ale je doma. Před půlhodinkou mi přivedla kluka na hlídání a neříkala, že někam jde… ale víte, byla… jak bych to řekla slušně… trošku společensky unavená, tak asi usnula a neslyší zvonek…“ řekne ta domovní drbna a nadhodí si opatrně dítě, které jí usíná s hlavou na rameni. Co to řekla? Že jí přivedla kluka na hlídání? Vždyť Karin žádné dítě nemá, co to plácá?
„To asi nebude ona… ona nemá žádné dítě,“ odpovím babce a už jsem na pátém schodě směrem ven z baráku.
„Zvonil jste na slečnu Fischerovou, ne? Tohle je její syn,“ kývne hlavou směrem ke spícímu dítěti a já se zastavím uprostřed kroku. To není možné, proč by mi neřekla, že má dítě?
„Asi jí neznáte dobře, že?“ ušklíbne se babka a udiveně na mě zírá, když se k ní pomalu vracím ze schodů. Tady je něco, co mi nehraje a já to musím zjistit. Proč mi tají, že má dítě? Vždyť mně by to bylo přece úplně jedno… upletla si ho nejspíš někde v tom svém alkoholovém společenství… nebo že by?… ne to není možné, to je nesmysl…
„Jak je starý?“ zeptám se babky a opatrně ho pohladím po hlavičce. Spí jako andílek, s palcem v puse.
„Za měsíc mu budou dva roky,“ prohlásí babka pyšně, jako by to bylo její vlastní dítě a pomalu začne ustupovat zpátky, do svého doupěte.
„Nechcete jít dál? Můžeme si popovídat…“ nabídne babka, ale já nemám teď čas, za půl hodiny musím být na druhém konci Berlína a točit nový klip, už takhle mám zpoždění. Karin mi zavolala v tu nejblbější chvíli… ale to ona se vždycky trefí.
„Ne, děkuju, nemám čas, musím hned běžet, ale mohl bych u vás pro Karin něco nechat?“ podávám jí bílou obálku s penězi.
„Jistě, samozřejmě jí to předám, je to něco důležitého, že?“ usměje se babka, jako bych byl agent 007 a nesl jí nějakou šifrovanou zprávu. Nejspíš tak, v té kapuci a brýlích, působím…
„Ano, je to důležité,“ ujistím jí a doufám, že nebude zvědavá a prachy pro Karin jí nezůstanou za nehty.
„Tak děkuju, já už musím. Jak se jmenuje?“ kývnu směrem ke spícímu chlapci a pomalu se chystám vrátit na schody.
„Davídek,“ odpoví s úsměvem a opatrně zavře dveře, aby se nevzbudil.
Seběhnu schody do přízemí, naskočím do auta a sedím jako opařený na sedadle řidiče. „Davídek,“ zní mi v uších a usilovně počítám… hergot ta matika je moje prokletí… rok má dvanáct měsíců… za měsíc mu budou dva roky… dvakrát dvanáct mínus jeden… plus devět měsíců… panebože já se snad nikdy nedopočítám. Jo, jestli jsem to nezblbnul, tak datum početí by vycházelo přesně na ten prokletej mejdan v hotelu Hilton…néééééé, to nemůže být pravda… ona mě podvedla… mrcha jedna… na ten potrat nešla…
Probral jsem se z mrákot a sedím jako opařený… přesně jako v tom autě, před jejím domem… takže on to věděl… přišel na to sám… tak jak to, že je Dejv pořád v děcáku? Vzteky bouchnu pěstí do stolečku před sebou. To jsem byl takový hajzl, že když jsem zjistil, že mám syna, nic jsem nepodnikl? To není možné, to bych neudělal… určitě něco podnikl, cítil jsem to při té vzpomínce… určitě se na něco chystal… musím prohledat byt a najít nějaké informace… takhle to dál nejde… určitě tu budou někde nějaké doklady, fotky a podobné věci…
Tom mi ukazoval skříňku v obýváku, která je plná šanonů se smlouvami… otevřu jí a čtu nápisy na složkách… jen letopočty… rok po roce vyrovnané smlouvy, ale… hele, tady je šanon s názvem „Osobní“… tam by mohly být nějaké informace… rodné listy mě a Toma, vysvědčení ze školy, maturitní vysvědčení… to je všechno… hergot, kam bych dal něco, co bych nerad, aby Tom našel? Mám určitě někde tajnou složku, ale mezi těmihle doklady to nebude… moje kabela… je tu jedna zapnutá kapsa, ale prázdná… Nikde nic. Co oblečení? Tam by mi Tom určitě nelezl, možná najdu něco ve skříni v ložnici. Hrabu za pečlivě srovnanými komínky triček, džínů a spodního prádla…. Nemůžu nic najít. Boty… kde mám boty… ale ne, za ty se nedá nic schovat.
Ještě jednou prohrábnu spodní prádlo… jo, něco držím v ruce, opatrně to vytáhnu na světlo v ložnici. Bílá obálka… to by mohlo být ono. Nakouknu do ní… samé papíry. Zavřu skříň a přesunu se zpět do obýváku na sedačku. Klepou se mi z toho ruce… teď odhalím tajnou komnatu svého druhého já… doufám, že to nebude horší, než to čekám. Opatrně vytáhnu papíry a rozložím je na stolku. První, který mi padne do ruky je „Žádost o test paternity“… co to je?
„Potvrzujeme, že Bill Kaulitz, nar. 1.9.1989 je genetickým otcem dítěte: David Fischer, nar. 25.6.2011 v Drážďanech.“ Podpis, razítko… datum 23.2.2014.
Joooo, takže je to stoprocentní, jsem otcem Dejva… mám obrovskou radost. Rychle hledám další informace.
Něco ze sociálky… to je „podání informace“ ve věci péče o nezletilé dítě… David Fischer… matka Karin Fischerová…otec neznámý… dál, honem…lítám očima po papíru… alkohol, drogy… žádost o svěření do péče otce… dočasná ústavní péče… Takže já jsem jí udal, že se o dítě nestará. To já zavinil, že je Davídek v dětském domově… Kdo mi tohle poradil? No jistě … právní zástupce žadatele, Mark Steiner… to on mi radil, jak postupovat… třeba to byla jediná možnost, o těchhle věcech nic nevím.
Další papír na který narazím, je „Žaloba o svěření do péče“ z března 2014. Jako důvod je uváděn alkoholismus matky dítěte a pozitivní test paternity žadatele. To znamená, že žaloba už je u soudu podaná a teď běží soudní řízení. Hrabu dál v papírech a málem mi vypadnou oči, když narazím na předvolání k soudu na tohle pondělí. Začátek jednání v deset hodin dopoledne. Je to teprve první stání, takže ještě nic u soudu neproběhlo. Musím zavolat právníkovi. Třeba jsme už dávno na něčem dohodnutí, ale já nic nevím.
autor: Janule
betaread: Janik
oh kriste , vôbec to Billovi nezávidím , má to tak zložité ! ja by som vôbec nevedela čo robiť , bola by som bezradná , zmetená …x) proste píšeš kráásne =)
jooooooooooooooooo!!!Panebožéééé!!! Konečně!! Ještě soud a je tooooooooooooooooo!!!!! Huráá!!! Uch.. To chce kafe a pak budu číst dál!! (((= Oh.. Jak já tu FFku MILUJU!!!!!!!! ((=
Už aby byl leden ((=
Jee Billošku ty to máš tak jednoduchý 🙂 .. bvšechno máš už zařizený a budeš mít to skvělý dítě na krku teda doufám 🙂
Opet jsem zmatena z propletence casovych a dejovych. To vypada, ze stary Bill jednal ve veci Davidka jenom chvilicku pred tim, nez novy Bill vsechno svym zasahem v minulosti zmenil. Jenom me porad zarazi, ze Tom o nicem nevi. To ho celou tu dobu tahal stary Bill za nos a novy Bill v tom bude pokracovat?
Abych byla uprimna, tak mi Karin neni vubec lito a ze ji socialka Davidka vzala, i kdyz to bylo na Billovo udani, se taky muselo jednou stat. To budoi kapky, az Davidek bude Billuv (aspon teda doufam, ze se tak tomu stane) a klucik si zacne vzpominat na maminku. Jak mu to bude Bill chtit vysvetlit? To jsou tak tezky veci. Pokud clovek sam dite nema, tak nepochopi.
Uf, tak toto je sila. A snáď by mu ten právnik volal, pred súdom aby si ujasnili čo tam budú rozprávať či?
Toto je napínavé ako gumka v trenkách, trafí ma a hlavne z toho, že Tom stále nič netuší. ale aspoňže Bill v minulosti nebol až taká sviňa aby nechcel to dieťa.
No páni! Já jenom zírám! 😮 Tohle je prostě síla. Normálně je mi Billa líto, protože představa, že by na tyhle papíry náhodou nepřišel a v pondělí se nedostavil k soudu, tyjo! To je vážně děs, že mu všechno naskakuje takhle pomaloučku. Já bych se z toho fakt zcvokla. Chudák Bill nic neví. A taky mě udivuje, že ani Tom nic netuší. Sakra, proč byl ten ´starý´ Bill tak tajemný? On se soudí o dítě do péče a Tomovi nic neřekne. Přijde mi to divné. Tom by na to přece jednou stejnak došel..takže, kde je problém? Musím rychle číst dál, protožě jsem strašně napnutá!