„Ahoj, Marku,“ risknu tykání s právníkem, který se objeví na displeji mého mobilu.
„Ahoj, co potřebuješ, Bille?“ zeptá se mě stručně. Jo, je to právník a jeho čas jsou peníze… a určitě ne malé peníze.
„Volám kvůli tomu pondělku,“ řeknu stručně zase já a čekám, co mi na to odpoví.
„Jsi tam sám?“ zeptá se a mně nezbývá, než mu to odsouhlasit. Není mi docela jasné, proč se na to ptá, ale neřeším to.
„Radši se sejdeme, nebudem to probírat po telefonu, mohl by tě slyšet Tom…“ skoro šeptá Mark a já se usměju.
„Ten je, chudák, po včerejším flámu nahoře v posteli a spí jako miminko, to se neboj.“
„Stejně bych s tebou rád mluvil osobně. Za půl hodiny se pro tebe stavím, buď připravený, ať zase nečekám před domem půl hodiny, jasný?“ vyhrožuje v legraci. Co pořád mají všichni s tím čekáním, poslední léta jsem se snažil vždycky dodržovat časy… jo, já jsem se snažil, ale ten starý Bill asi ne. To je jasný.
„Jo, spolehni se, budu čekat před brankou,“ ujistím ho a ukončím hovor.
Mám akorát tak čas se upravit, uklidit papíry zpátky do obálky a strčit pod spodní prádlo. Vypustím Scottyho na zahradu a nechám ho chvíli proběhnout. Sednu si na schody domu a sleduju, jak si to psisko užívá volnosti. Volnost… o tu teď nejspíš přijdu. Davídek mi jí sebere a já už se nemůžu dočkat, až to udělá. Strašně moc se těším, až ho zase uvidím. Je neuvěřitelné, jak rychle se člověk do dítěte zamiluje… je tak roztomilý… Možná bych ho mohl dostat už v úterý… snad soud rozhodne rychle, když je Karin mrtvá. Čas se pomalu krátí, tak písknu na Scottyho, zaženu ho zase domů a jdu se připravit na odjezd s Markem. Rychle ještě nakouknu k Tomovi, ale spí jako mimino, tak mu ani nebudu nechávat vzkaz, kde jsem… než se probere, budu snad zpátky.
Tom… to je to jediné, co mi na celé věci dělá vrásky… o co jednodušší by bylo, kdybych se mu se vším svěřil hned na začátku. Ale na to je už teď pozdě. Budu to muset udělat, ale nejsem si jistý, jestli to dneska večer dokážu. Bojím se… strašně se bojím, že mě opustí. Svírá se mi srdce, při té představě, ale ještě horší by bylo, kdyby mi nedali Davídka. Sabine měla pravdu, že bude pro Toma konkurence… nedovedu si představit co bych dělal, kdyby mě Tom postavil před volbu „Buď já, nebo on.“ To by bylo strašné. Toma miluju, ale Davídek je moje dítě, za které mám zodpovědnost a za tu chvilku mi přirostl srdci. Byla by to těžká volba, ale nedovedu si představit, že bych ho nechal v dětském domově, nebo svolil k adopci cizími lidmi. Tahle možnost volby vůbec nesmí nastat, protože já bych sám zvolit nedokázal. Oba jsou pro mě ti nejdůležitější chlapi na tomhle světě a chci je mít oba. Musím to Tomovi vysvětlit nějak opatrně, aby to pochopil.
Z přemýšlení mě vytrhne troubení auta… vyběhnu na zahradu a spěchám k brance. Když za sebou zamknu, rozhlídnu se po nejbližších autech a zamířím k obsazenému BMW s berlínskou poznávací značkou. Za volantem se na mě kření Mark a naklání se, aby mi otevřel dveře u spolujezdce. Otipoval bych ho tak na třicet, ale na tohle jsem neměl nikdy talent, takže je možná i starší. V každém případě je to na první pohled příjemný člověk.
„Čau, kámo,“ zahlaholí na mě, a když dosednu, začne mě připoutávat pásem.
„Ahoj, promiň, že jsem tu nestepoval, ale připadal bych si tu jako na pranýři… sousedi čuměj,“ udělám na něj znechucený obličej.
„Neva, hlavně že nečekám hodinu, jako jindy,“ plácne mě s úšklebkem lehce po rameni a nastartuje auto.
„Kam to zahnem?“ zeptá se a já mám stejný problém jako se Sabine.
„To je jedno, kam chceš, já přežiju všechno,“ ujistím ho o své důvěře k němu a nechám se unášet do centra města. Za deset minut zaparkuje v podzemní garáži a výtahem vyjedeme do luxusní restaurace. Chvilku něco vyjednává s číšníkem a pak zamíříme do soukromého salónku. Má tu asi známé, takže je to všechno jednodušší.
„Tady budeme mít absolutní soukromí, nikdo nás nebude vyrušovat,“ pronese se spikleneckým výrazem v obličeji.
„Co si dáte, pánové?“ zeptá se s uctivou poklonou číšník, a když mu nadiktujeme pití a jídlo, znovu se ukloní a vycouvá uctivě ze salónku. Má je tady Mark pěkně omotané kolem prstu, to se musí nechat.
Ani se nestačíme nadechnout k rozhovoru a číšník před nás postaví objednané pití… to je ale rychlost… „Jídlo bude přibližně za patnáct minutek pánové,“ oznámí a odfrčí pryč, zase s tou servilní úklonou.
„Takže k tomu pondělku…“ zadívá se na mě Mark, když upije ze své sklenice. „V podstatě jsme domluvení, ale zopakujem si ty nejdůležitější body. První bod je samozřejmě, že přijdeš včas. Bille… víš co je to včas?“ zahledí se mi do očí, mírně káravým pohledem.
„Jasně že vím… v deset jsem tam, jako na koni,“ ujistím ho s úsměvem.
„Říkali jsme v půl desátý, tak si to, prosím tě, zapamatuj… musíme se ještě před stáním domluvit o detailech a v deset už musíme sedět v soudní síni.“
„Jo, jasně, chápu… takže v půl desátý před soudní budovou.“
„Další věc je oblečení… přijdeš v obleku, s kravatou, žádný výstřední doplňky… účes normální… Máme sice soudkyni, ale nikdy nevíš, jestli není zrovna proti tobě zaujatá, takže se nebudeš stylizovat do role hvězdy, ale do role otce dítěte, které hodláš vychovávat, jasný? I kdyby to stokrát neměla být pravda, ona ti to musí uvěřit.“
Kývnu na souhlas a přiznám se, že takovéhle detaily, jako je oblečení, jsem zatím opravdu neřešil. Co to říkal? Proč by to sakra neměla být pravda? Já chci Dejva vychovávat. Mark ale hned pokračuje, takže nestačím ani nic namítnout.
„Za třetí,“ prohlásí a zvedne ukazováček výhrůžně před můj obličej, „žádné hovory s Karin! I kdyby se jí k tobě podařilo dostat, což se doufám přes ochranku nepovede, tak mlč jako ryba. Bude překvapená, že tě tam vidí, nejspíš konečně pochopí, kdo jí zařídil odloučení od synáčka, takže bude pěkně vzteklá. Připrav se na hodně drsné nadávky… Nesmíš na to reagovat, zachovej kamennou tvář, žádný emoce, žádný hovory… pro nás by bylo nejlepší, kdyby tam přišla opilá…“ domluví Mark dlouhý příkaz a mně pomalu dochází, že on neví zásadní informaci.
„Tak to se bát opravdu nemusíš, Marku… Karin tam určitě nepřijde. Je mrtvá,“ vypálím na něj informaci, která je stará jen tři dny. Nejdřív vypadá, jako by mu spadla čelist pod stůl, ale pak se vzpamatuje, zavře pusu a tázavě se na mě zahledí.
„Tys jí konečně zabil?“ zeptá se zcela bez úsměvu ve tváři. Vypadá, jako by to myslel snad vážně… jsem z toho zaražený, ale nesmím mu dát najevo žádný údiv, vzpomínám si, že něco o zabití jsem si říkal před jejíma dveřma tenkrát, když mi nešla otevřít… no nic, odpovím mu s největším možným klidem, jakého jsem v té chvíli schopen.
„Ne Marku, to jsem opravdu nemusel, zvládla to sama. Předávkovala se chlastem a práškama a umřela ve středu v noci ve svý posteli. Těsně předtím mi volala, že je jí blbě, abych přijel, ale mně se nikam nechtělo. Druhej den mi zavolali z kriminálky, tak jsem se to od nich dozvěděl. Byl jsem poslední, komu volala, musel jsem vysvětlit, odkud jí znám, ale uzavřeli to jako nešťastnou náhodu,“ usměju se na Marka, protože vidím, že se mu evidentně ulevilo.
Že by mě opravdu podezříval? Fakt si myslel, že bych byl schopen jí zabít? Bože, co s tím starým Billem spolu řešili, že si tohle myslí?
„Tak to jsme asi rovnou vyhráli…“ zašklebí se Mark vítězně, „jestliže je mrtvá, soudkyni nezbude nic jiného, než ho dát tobě. Máš to v kapse, Bille… akorát nesmíš u soudu provést nějakou blbost…“ zahledí se na mě, ale je vidět, že je i trošku zklamaný. „To mě tam vlastně nebudeš ani moc potřebovat… myslel jsem, že svedu lítej boj s tou mrchou, který se chceš za každou cenu pomstít, a ona tam nakonec nebude. Pomsta nevyšla,“ dodá celkem potichu. Pomsta? Co tím myslel?
„Co s tím klukem uděláš? Nic není připravené… nějak se to tím celé urychlilo,“ zadívá se na mě zkoumavě. Nechápu jeho dotaz, takže mě ani nenapadne mu začít lhát.
„Co bych s ním dělal? Budu ho vychovávat,“ odpovím celkem udiveně, protože nechápu, kam tím míří.
„Cože? No to nemyslíš vážně, Bille!“ rozčíleně na mě vyjede. „Domluvili jsme se přece, že najmeš chůvu a byt a tam ho uklidíš, aby se Tom nic nedozvěděl. Víš, co by nastalo, kdyby se to domákli novináři? Takový prachy dáš nejdřív za to, aby bylo všechno v utajení… podmazali jsme snad všechny úředníky v celým Berlíně a ty si chceš najednou vzít dítě a začít ho vychovávat? Spadla ti cihla na hlavu, nebo co?“ syčí na mě přes stůl už docela rozčíleně.
Koukám na něj zřejmě tak nevěřícně, že se zarazí a čeká, co odpovím.
„Ne, Marku, žádná chůva… jsem si zcela jistý, že si ho odvezu z děcáku, jak nejdřív to půjde a budu jeho táta. Mám ho moc rád a nechápu, proč by ho měla vychovávat nějaká cizí chůva. Takovej hajzl nejsem, abych mu nejdřív slíbil, že budu jeho táta a pak ho šoupl další cizí vychovatelce,“ zvýším hlas a nenechám ho ani nadechnout. „Má toho za ten rok, díky mně, dost… kdybys viděl, jak je tam nešťastný a sám, brečel bys na tím, co jsme mu provedli. To já za to můžu, že je z něj psychická troska v tak malým věku… já, protože jsem se chtěl Karin pomstít. Došlo ti vůbec, když jsi mi radil, že tomu dítěti ublížíme? Došlo ti to?“ křičím přes stůl na Marka, protože mě jeho přístup k věci hodně naštval. Zírá na mě nevěřícně.
„Co se to s tebou stalo?“ zeptá se mě. „Vždyť jsme byli jasně domluvení… já to nechápu… ty chceš přijít o Toma? Nedochází ti, že ho celý roky obelháváš a teď se to všechno dozví? Víš, že nesnáší, když mu lžeš? Dáš přednost tomu malýmu parchantovi před Tomem? Vždyť ti to za to nestojí… jak to, že víš, kde je? Tys za ním byl? Proč o tom nic nevím? Tohle jsme si teda milej zlatej nedomluvili. Já se tady o to starám už rok a ty mi začneš házet klacky pod nohy. Kdys za ním byl?“ zadívá se na mě s otazníky v očích a výhrůžně vystrčí bradu.
Za jeho zády se otevřou dveře a vejde číšník s jídlem. Zmlknu a dívám se do jeho nechápavých očí. Napětí mezi námi je cítit hmatatelně ve vzduchu. Trhne sebou překvapeně, když mu číšník postaví talíř na stůl a odtrhne ode mě tázavý pohled.
Co jsem to byl za hajzla? Panebože, teď mi to celé dochází… mně vůbec nešlo o Davídka, ale jen o pitomou pomstu Karin, za to, že mě podvedla. Mám sám sebe dost a vůbec nevím, jak tohle všechno Tomovi vysvětlím. Budu vůbec schopen omluvit jeho chování? Já jsem přece někdo úplně jiný. Bože můj, kam jsem se to dostal? Nebude nakonec tenhle život těžší, než ten minulý?
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
tyjo , parádna hádka , ža mi oči z dulek vylízali 😀 super diel !!!
Oh OMG OMG!!!! Jooo!!!! Ae už oba předem lituju!! Sice wim, jak to bude dál, ae pořád jsem nerwozní, jako bych to četla poprwíí!!! To na tý FFce tak miluju!! ((=
Hezký věci se na sebwe dozvidáš miláčku co ? .. Tos byl ale parchant ježiš až uť se to vylepší já jsem tak hgapy že se ještě dnes dozvím pokračovaní juchuu.. 🙂
To ten stary Bill byl decela sketa, co?
Je to psychologicky dobre propracovane. Je fakt zajimave, jak dva odlisne zivotni osudy zformovaly Billa uplne jinak….ten jeden, strasne nestastnej, kdy zil nenaplnenou laskou k Tomovi a nakonec o nej i prisel ho zformoval moralne naprosto vporadku. Je hodny, citlivy, uvazeny (teda az na to lhani a zatajovani pred Tomem ty hnupe)a asi si veho diky tem predchozim zitotnim mukam a ztratam daleko vice vazi. …..ten druhy, kdy se mu Toma dostalo uz v osmnacti a tak vlastne dosahl sveho vysneneho zivotniho blaha ho pritom zkurvil, jakoby mu to vsechno stesti nejak zaclo splouchat na majak. Hmmm, s tou Karin to uz vubec nechapu, takovy ulet. Blbec.
Tak u minulého dílu jsem sice zírala, ale to není nic v porovnání s tímto dílem. Opravdu mám oči doslova vykulené a pusa mi spadla snad až na stůj. Nechápu. Opravdu nechápu a je mi smutno z toho, jak zlý, sobecký a podlý člověk byl starý Bill. Vůbec se mi to nelíbí a opravdu jsem ráda, že se tenhle nový Bill objevil v pravou chvíli. Věřím, že se teď musí cítit opravdu divně. On sám by tohle nikdy neudělal a přitom ten starý Bill..tyjo. Jenom čumím a pomalu nejsem schopna slova. Zvláštní, jak jsou tihle Billové zcela jiní lidé. Taky už je mi jasné, proč Tom nic neví. A myslím, že jestli mu Bill řekne o tomhle všem celou pravdu, tak bude jenom zírat, jak špatný člověk byl dřívější Bill. Achjo, teď je mi vážně smutno 🙁