Něco nepříjemně slizkého mi přetrhlo krásný sen o Tomovi… Scotty mě budí a olizuje mi celou tvář… „Fuj hafane, necháš toho?“ houknu na něj z legrace… je to náš ranní rituál. Vstanu a jdu ten jeho ranní pozdrav smýt z tváře. Musím se dát trochu dokupy, už týden jsem zavřený doma a chodím jen na povinné venčící procházky. Začal jsem se dost zanedbávat. Než bych něco dělal s vlasama a maloval si oči, radši si narazím pokaždé Tomovu starou bejsku do čela a vyrážím ven venčit. Nehty mám už pěkně oprejskané, ale je mi to jedno. K čemu to všechno, když jsem ztratil Toma?
Naštěstí mě venku nikdo moc neotravuje, všichni na mě celkem berou ohledy, protože věděli, jaký jsme měli s bratrem blízký vztah. Mluvili jsme o tom asi ve stovce různých rozhovorů, takže všichni vědí, že to nemám lehké. Je zvláštní, že mi ještě nestojí před bytem halda novinářů a fotografů a neptají se mě, kdy to taky skončím. Vždycky jsme tvrdili, že umřeme spolu a já to nesplnil. Nebo je možné, že když je podle nich se skupinou konec, tak už o mě psát nebudou… ani mi to nevadí. Těch devět let popularity mi dalo dost zabrat, trocha odpočinku od médií mi neuškodí.
Dneska mám zase poprvé náladu trošku na sobě zapracovat. Lepší se to, hodně s Tomem v duchu mluvím, mám pocit, že mi to pomáhá. Teď, když vím, že mě taky miloval, je to mnohem snazší. Říkám mu v duchu to, co jsem mu za celý život nestačil říct a mám v sobě pocit klidu. Doufám, že mě slyší… tam někde…
Není nic lepšího, než pořádná sprcha. Umeju si strniště, co se mi za týden na hlavě udělalo a pořádně se upravím. Takhle zanedbaný bych se Tomovi určitě nelíbil. Sice mi furt nadával, že se nemám tak malovat, že mi to víc sluší normálně, ale já se tak cítím líp. Začínám mít pěkný hlad a v kuchyni už není vůbec nic. Budu muset jít na nákup a vybrat schránku. Když jsem šel večer se Scottym, všiml jsem si, že je plná, už se do ní nic dalšího nenacpe. Začíná zase všední život, tak si budu muset pomalu zvyknout.
Mrknu ven z okna. Svítí slunce, sem tam propluje malý šedý mráček, ale vypadá to, že je teplo, takže se nemusím nijak zvlášť oblíkat. Hodím na sebe jen lehkou bundu, písknu na Scottyho, nandám mu vodítko a košík a vyrážíme do civilizace. Schránku vyberu, až se budu vracet, přece to nepotáhnu všechno sebou, ne? Skočím si pro čerstvé pečivo do pekárny u nás na rohu, cestou v trafice koupím pár výtisků novin a Scotty už mě táhne do parku. Nejspíš cítí tu psí slečnu, ale to má teda smůlu, kamarád. Držím si ho pěkně nakrátko, aby mi neutekl, ale naštěstí jsme ji nikde nepotkali. Cestou zpátky vyberu přetékající schránku, je toho plná náruč. Musím dávat bacha, abych na schodech nic nevytrousil, mezi těma letákama může být klidně i něco důležitého a ten můj milej kříženec psa s teletem se mi pořád plete pod nohy.
Hodím to všechno v obýváku na stůl a jdu připravit sobě i Scottymu snídani. Čerstvé housky už jsem neměl ani nepamatuju. Dám si je s máslem a medem, udělám si k tomu kýbl kafe a jdu si sednout do obýváku, roztřídit tu zatracenou poštu. Letáky doprava, kondolence doleva, úřední věci mají svojí hromádku uprostřed… Začnu s ní, ať to mám za sebou. Tak co tu máme… pár složenek, dopis od notáře kvůli dědictví po Tomovi, ten musím předat svému právníkovi. Kondolencí je asi dvacet, všechno to přelítnu očima. Samý zdvořilostní fráze, co mi to pomůže…? Poslední obálka a mám to za sebou. Je na ní jen moje jméno a město Hamburk, přesná adresa chybí. Za ty roky už na poště vědí, kde bydlím, takže mi dojde všechno, i když někdo nezná adresu… to je tak trochu výhoda popularity… ovšem jedna z mála. Roztrhnu obálku a vyndám ručně psaný dopis… v dnešní době už lidi moc rukou nepíšou, všichni cvakaj na počítačích a tisknou, je to jednodušší, tím spíš mě to zajímá. Nejdřív kouknu od koho to je… jméno teda neznám… Michael Schultz… nic mi to neříká.
Vážený pane Kaulitzi,
nejprve Vám chci vyjádřit upřímnou soustrast k úmrtí Vašeho bratra. Moje nabídka Vám bude nejspíš připadat na první pohled zvláštní, ale věřte mi, že to je zcela vážná věc. Jsem starý člověk, bude mi skoro osmdesát let a nemám zapotřebí si z někoho, jako jste Vy, dělat legraci. Nabízím Vám možnost vidět osobně ještě jednou v životě vašeho pana bratra. Pokud máte zájem, ozvěte se mi na telefonní číslo 56 48 95 63 (Hamburk). S úctou Michael Schultz
Hergot, zase ňákej magor… ty lidi už nevědí jak mě srazit na kolena. Mám chuť na to číslo zavolat a vynadat mu, ale nejspíš bude vymyšlené a ozve se mi nějaký chudák, který s tím vtipem nemá nic společného. Zahodím dopis vzteky na zem, div na něj nedupnu. Přešla mě nálada… stejně za to může ta pitomá popularita. Kdybych byl obyčejný smrtelník, nikoho by ani nenapadlo mi psát takové blbosti. K čemu jim to je?
Kašlu na to, jdu uklízet. Za ten týden se mi tu nahromadil kopec prádla, tak ho nacpu do pračky a spustím program. Na vztek je nejlepší práce. Pustím si k tomu na plný pecky muziku a snažím se na ten blbej dopis nemyslet. Luxování sice ze srdce nesnáším, ale stará paní Bachová, která mi chodí pravidelně uklízet, se mi teď nějak neozvala a už začínám pomalu kejchat když mávnu dveřma. Musím jí zavolat, aby příští týden přišla, tohle nemám zapotřebí… Prachu je tu děsně moc, tak to vezmu všechno z gruntu. Sakra! málem mi ten blbej dopis ucpal hadici luxu!… radši ho seberu a hodím na stůl mezi letáky. Stejně je vyhazuju, kdo to má pořád luštit, jestli maj někde o cent levnější rohlík, nebo máslo. Na to ještě mám, abych tohle dělat nemusel. Chodím tam, kde mi chutná a na cenu nekoukám. Za těch devět let jsme s klukama vydělali dost peněz na to, abych nemusel už do smrti nic dělat, ale to by mě teda nebavilo… Teď mi bohužel nejspíš spadne na konto i bráškův výdělek, ale ten asi pošlu na nějakou charitu. Měl moc rád zvířata, tak to možná rozdělím mezi pár útulků, aby měl bráška radost.
Konečně je tu trochu pořádek, tak se můžu před obědem malinko prospat, docela mě to uklízení zmohlo. Scotty mě dneska vzbudil zbytečně brzo. Jsem děsnej spavec, kdybych mohl, prospal bych celý den. Ještě nedávno jsme to s klukama takhle dělávali. Celý den jsme spali a v noci pařili. Jo, jenže to člověk může dělat pár let, ale pak začne nějak stárnout a přestane to zvládat. Začne být pohodlnější. V září mi bude pětadvacet, takže už mi to tak dobře nepaří. Zažili jsme toho strašně moc a to člověka unaví. Jak se říká, mládí v hajzlu, do důchodu daleko. Mám tak úúúúžasnou postýlku, krásně se v ní usíná….
-sen-
Jdu po kamenité klikaté cestě. Znám to tady, ale nemůžu si vzpomenout, kdy jsem tu byl… V dálce na kopci je vysoká věž. Jdu směrem k ní a docela funím. Já nikdy nebyl na tyhle vycházky do přírody… Doplazím se z posledních sil k bráně věže a zabuším na ni velkým kovovým klepadlem. Nic, ticho, jen ozvěna. Bouchám znova a silněji, div mi ruka neupadne. Někdo tu přece být musí, přece jsem se sem nedrápal jen tak, pro srandu králíkům? Něco slyším… nějaké vrzání. Vrata se otvírají a v nich stojí Tom. Vypadá jako duch, je bledý. Co tady dělá? Dívá se na mě, já na něj, nechápu proč nic neříká. Pozdravím ho a on jen pomalu kývne hlavou na pozdrav. Zadívá se mi do očí a řekne: „Zavolej na to číslo, je to důležité…“ a zavře skřípající vrata…
Posadím se na posteli. Venku už se stmívá, zase jsem prospal celé odpoledne. Mám pocit, že se mi něco zdálo, ale nemůžu si vzpomenout co… nějak mi to vypadlo. Určitě tam byl brácha, ale víc se mi nevybavuje… No nic, pustím to z hlavy, asi to nebylo důležitý. Jdu se opláchnout, abych se pořádně probral a pak se mrknu, co dávají v televizi. Musím si udělat něco k večeři, ale nějak jsem ráno zapomněl, že tu nic není a koupil jsem si jenom snídani. Oběd se mi podařilo zaspat, ale žaludek se začíná pěkně vztekat. No nic, brnknu si do místní pizzerky, tam už mě znají jak svoje boty. Objednám to co vždycky a jdu si připravit místo na stole. Musím uklidit ty kondolence a vyhodit letáky. Zarazím se… navrchu letáků leží ten blbej dopis a v tom mi to cvakne v hlavě. Vzpomněl jsem si, co mi bráška v tom snu říkal. „Zavolej na to číslo, je to důležité…“ myslel snad tohle číslo? Vždyť je to celý ptákovina… radši si to ještě jednou přečtu, předtím jsem to vzteky zahodil, skoro si ten nesmysl nepamatuju.
Abych řekl pravdu, nejsem z toho moc moudrý, ale ten člověk mě tam přesvědčuje, že nemá důvod si ze mě dělat legraci… no. Asi bych to normálně neudělal, ale ten sen mě zviklal. Až se najím, tak tam zkusím brnknout. Co se může stát? Maximálně mi to zvedne někdo jiný a bude jasné, že to byl jen blbej fór.
Pizza byla jako obvykle výborná, celou jsem jí do sebe napral, nezbyl ani drobek, ale to se u mě doma stejně nemůže stát, protože Scotty po mě všechno dorazí. Je mi fajn, nesnáším hlad, jsem pak nervní a vzteklý. Dám si kafčo a budu muset sebrat odvahu a vytočit to zatracené číslo, když mě Tom v tom snu tak nutil… Jestli to bude nějaká ptákovina, tak přestanu věřit snům. Definitivně.
Vezmu mobil a diktuju číslo, které se má vytočit. Zírám na displej a čekám, koho uvidím. „Schultz, prosím,“… ozve se z telefonu a já na displeji vidím skutečně starého pána… „Ááá dobrý večer, pane Kaulitzi, už jsem si myslel, že se neozvete.“ Koukám, děda jde s dobou a má videotelefon.
„Dobrý večer, pane Schultzi. Vlastně volám jen proto, abych se ujistil, že je to celé špatný vtip. Můžete mi vysvětlit důvod, proč jste mi psal?“ jsem na dědka docela nepříjemný, protože se pořád tak divně usmívá…
„Vy jste můj dopis nečetl pozorně, že pane Kaulitzi…? Psal jsem vám přece, že to není vtip a můžu vás přesvědčit, jak vážně celou věc myslím. Skutečně jsem schopen vám zajistit setkání s vaším bratrem, ale budete mi muset víc důvěřovat. Nemáme moc času, jsem starý a nevím, kdy to, co postihlo vašeho bratra, čeká mě. Může to přijít kdykoliv, já bych rád dodělal svojí práci a k tomu potřebuji vaší pomoc.“ Zírám na něj a nejsem schopen slova… on to asi myslí vážně, netváří se, že by si dělal srandičky.
„Vy potřebujete mojí pomoc? Jak vám mám důvěřovat, po tom, co jste mi napsal? Já mám sice pohádky rád, ale ve skutečnosti jsem se s žádnou vysvobozenou princeznou ještě nesetkal a do stejné kategorie bych asi zařadil vaší nabídku,“ říkám mu, ale ve skutečnosti začínám být zvědavý a to je nebezpečné. Moje zvědavost už mě několikrát pěkně klepla přes prsty, tak snad se mi to zase nezopákne.
„Pane Kaulitzi, po telefonu vám stejně nemůžu říct žádné podrobnosti, bylo by asi nejlepší, kdybychom se mohli sejít. Bydlím v malé vesnici kousek za Hamburkem, mohl byste mě zde zítra navštívit? Ukážu a vysvětlím vám všechno, co budete potřebovat.“
Chvíli váhám, ale nakonec se nechám ukecat. Dědek je nakonec docela sympatický, tak si napíšu adresu a slíbím mu, že zítra po obědě se stavím. Když tak to bude jen jeden zbytečný výlet, ale stejně nemám nic nutného na práci, takže to nebude vadit. Splním bráchovi přání a budu mít klid.
Zapnu televizi, ale stejně nejsem schopen pořádně vnímat. Musím pořád přemýšlet, co mě tam zítra čeká. Vezmu si sebou radši pepřák, kdyby to byla past, člověk nikdy neví, kdo po něm vystartuje. „Pojď, Scotty, jdem to na vzduch rozběhat…“ řeknu svému hafanovi a jdeme spolu hledat tu psí slečnu.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
xD zase bude viať za vodidlom xD to nemá chybu ! sqelé ♥o♥
tak drsná husí kůže jako mi naskočila při větě: "Zavolej na to číslo, je to důležité…" mi snad ještě nikdy nenaskočila!!! to je moc! A u věty: "Vezmu si sebou radši pepřák," jsem se musela fakt hodně usmívat… si na starého pána mohl vzít rovnou "boxera" x))) hm… rozjíždí se to pěkně… i má zvědavost začíná pracovat :DD
Jsem zvědavá taky. Mohl si vzít slzný plyn xD
No jo … a bude z toho happyend jako vždy .. 🙂 sem tak ráda že jsem swe ukecala a najela si na to odznova 🙂
Zajímavé, tuhle kapitolu jsem vlastně nikdy nečetla. 🙂 Při svých toulkách Časoprostorem začínám vždycky až u Billovy cesty časem. Předcházející díly jsou pro mě velice obtížné z hlediska emocionálního. Ale tedˇ vidím, že když zatnu zuby, dá se to zvládnout. 🙂
Nádherný dílek, Bill se vzpamatovává ze své ztráty a začíná si všímat svého okolí, to je povzbudivá zpráva. Důležité je, že má u sebe Scottyho, musí se o někoho starat a nemyslet jen na svůj žal. I když to je určitě hrozně těžké.
Prezit to prvni obdobi po ztrate milovanho cloveka musi byt setsakramentsky tezke.
Bajecne se ti to podarilo nastinit, jak Bill prochazi svuj kazdodenni stereotyp.
Sakra, mě to přijde pořád tak neskutečně moc smutné. Na žačátku dílu jsem měla pořád slzy v očích. Vážně si nedokážu představit, jak hrozné musí být ztratit dvojče a lásku v jednom. Já bych to asi fakt nezvládla. Úplně se mi u toho svíralo srdce. Ale Bill je vážně skvělý, že to takhle zvládá. Možná ho i ten Scotty držé při životě, protože ví, že se o něj prostě musí starat a díky němu se jde alespoň projít ven.
A věřím, že děda Schultz určitě nekecá. protože právě díky němu určitě Bill potká Toma. Jinak si to vysvětli neumím. Sice pořád nemám ponětí, jak tohle dokáže, ale asi nějak jo 😀 takže je dobře, že Tom Billa ´donutil´ pánovi zavolat. Snad nebude litovat 😉
Jinak jak jsem jsi četla, že Bill jí pizzu, tak jsem na ni dostala neskutečnou chuť 😀 😀 A doma samozřejmě žádnou nemám, achjo 😀 😀