Sabine měla pravdu. Vůbec jsem nepřemýšlel, kde bude Dejv u mě bydlet a volný pokoj se mi hodí. Nechtěl jsem jí přemlouvat, když se na roli náhradní matky necítila. Nemůžu jí zatahovat do věcí, o které nestojí.
Odpoledne jsme zajeli s mamkou do velkého nákupního centra a zašli do nábytku. Musím dát pokojík do pořádku a vybavit ho dětským nábytkem. Malíře jsem už objednal a přijdou zítra ráno, aby bylo odpoledne všechno připravené na Dejvův příjezd. Taky nemám sedačku do auta, ale nebýt mamky, vůbec by mě takové praktické věci nenapadly. Nevím, jestli dostane Dejv sebou svoje oblečení, nebo ne, tak zajdeme do dětských oděvů.
Když se tím vším probíráme už asi patnáct minut, přitočí se k nám ochotná prodavačka a s profesionálním úsměvem pronese: „Na jak staré dítě to bude, dámy?“ Vyprskneme oba smíchy. Když se máma trošku zklidní, řekne jí věk dítěte a ona nás s udiveným výrazem zavede k úplně jiné velikosti oblečení. Nemám prostě na tyhle věci odhad… kde jsem ho měl asi tak vzít?
Na mámě je vidět, že si to užívá, a když platíme u pokladny, podívá se na mě s úsměvem. „Připadám si trochu, jako bych kupovala výbavičku se svojí těhotnou dcerou,“ pošeptá mi, aby to nikdo neslyšel.
„Teda mami, už i ty?“ usměju se na ní vyčítavě. Když jsme bylí malí, občas si povzdechla, že by místo dvou raubířů, měla občas radši dvě princezny, ale nebrali jsme to nikdo vážně. Věděli jsme, že nás miluje, i když jsme zlobili jako čerti.
„Máš zase dlouhé vlasy do půli zad, postavu perfektní, tak se nediv, že lidem připadáš jako holka. Ale sluší ti to, vypadáš mladší,“ uklidní mě mamka a omluvně mě líbne na tvář.
Miluju nákupy, ale tohle je něco jiného. Vždycky jsem nakupoval pro sebe a teď myslím celou dobu na někoho jiného. Je to moc hezký pocit. Vždycky mi všichni vyčítali, jaký jsem egoista, ale teď už nebudou mít šanci. Přiznat oddanou lásku ke svému bratrovi jsem nikdy nesměl, ale říkat nahlas, že miluju svého syna, bude o to větší potěšení. Jediné, co mě na tom mrzí, je pomyšlení, že by to Tomovi mohlo vadit. Nevím, jak dalece je žárlivý, ale teď to stejně nevyřeším. Je zavřený v domě rodičů a skoro nevychází ze svého pokoje. Máma večer volala Gordonovi a kladla mu na srdce, aby dal na Toma pozor a hlídal ho na každém kroku.
Celý zbytek odpoledne jsme strávili úklidem a vynášením věcí, z budoucího Dejvova pokojíčku. Máma se v našem domě vyzná líp než já, takže mi odhalila místnost vedle studia, kam jsme to harampádí všechno nacpali. Večer jsme oba padli zmožení před televizi a budoucí babča za chvíli usnula. Přikryl jsem jí dekou, aby mi nenastydla a nechal jí trochu prospat.
Zůstal jsem sedět na sedačce před zapnutou televizí a vzpomněl si na včerejší scénu. Okamžitě se mi zase spustily potoky slz a přepadla mě lítost, že jsem se ho nesnažil zadržet a nechal ho utéct. Byl jsem v tak zoufalém stavu, že jsem toho nebyl schopen. Musí si myslet, že o něj už nestojím… neudělal jsem už nic, když za sebou práskl dveřmi, nesnažil jsem se ho přemlouvat, nepřišel jsem za ním nahoru, abych mu to všechno vysvětlil a nechal jsem ho odjet. Měl by vědět, že se mi po něm stýská, ale na to abych mu zavolal, nemám odvahu. Stejně by mi to nevzal, vím to jistě. Rozhodl jsem se, že mu napíšu zprávu. Tu si snad přečte… doufám. Složitě vymýšlím, co do ní napsat, ale nakonec napíšu stručný a jasný text. „MILUJU TE, VRAT SE KE ME,LASKO. TVUJ BILL“ a po kratičkém zaváhání odešlu zprávu. Za chvilku mi dorazí potvrzení o doručení, ale jestli si jí adresát přečetl, nebo jí rovnou vymazal, to už se dneska nedozvím.
Za chvíli začnou v televizi zprávy, ve kterých bude naše odpolední tiskovka. Chvíli sleduju události ze světa, ale nevnímám nic z toho. Samé násilí, války, neštěstí, bouračky… to opravdu nemusím vidět. Mám svého neštěstí dost. Když konečně dojde na tiskovku, dostanu hlad jako vlk. Netrpělivě čekám, až to celé skončí, zkonstatuju, že to bylo všechno v pořádku a udělám mraženou pizzu, protože nic složitějšího se mi tvořit nechce. Jsem utahaný jako kotě a mamka stále spokojeně chrupká. Ani vůně jídla jí nevzbudila…
Probudím se prochladlý o půlnoci v obýváku, a když zjistím, že máma pokračuje vesele dál ve svém snění, pořádně jí přikryju a jdu spát do ložnice. Snad jí z té sedačky nebudou zítra bolet záda…
Celé dopoledne jsme se zabývali Davidovým pokojem. Konečný výsledek ale stojí za to. Je to chlap, tak má modré stěny, ale samozřejmě s dětskými motivy. Nábytek je rozestavěný a postel i s peřinami na svém místě. Koupili jsme pár základních hraček, ale určitě budou časem přibývat. Zaručeně se mu tu bude líbit, to jsem si jistý.
Tom se mi neozval… na mojí zprávu nereagoval, ale já to nevzdám. Pošlu mu další.
„LASKO, MILUJU TE STALE VIC A VIC A NIKDY SE TE NEVZDAM. CHYBIS MI. TVUJ NESTASTNY BILL.“
Budu ho těmi zprávami bombardovat, dokud nezabere. Přece mě nemůže takhle rychle přestat milovat, to není v lidských silách. Určitě se někde trápí, stejně jako já a jeden z nás musí přijít první. Já udělal chybu, takže je to na mně.
Oběd tentokrát uvaří mamka, její zapečené těstoviny už jsem neměl strašně dlouho. V mém minulém životě jsme k našim jezdívali vždycky na otočku, protože jsme byli neustále na cestách, ale teď se to určitě změní. Probírali jsme s mámou, jak to bude v září, až budeme muset vyjet na turné a slíbila mi, že se o Davídka postará. Nebudu ho muset tahat sebou, protože by to bylo nejspíš pro něj moc náročné. Je malý a potřebuje svůj klid. Musí si ovšem na babičku a dědu nejdřív zvyknout, takže tam budeme jezdit co nejčastěji.
V půl druhé konečně zavolal Mark. Rozsudek dostane za chvíli do ruky a bude na nás čekat před Bambulkou. Někdy mi ta popularita fakt leze na nervy. Už od domu nás sledují dvě auta, a když dorazíme na místo, první co vidím, je další chumel novinářů. Zřejmě tam jsou od rána. No nic, budeme to muset nějak vydržet, teď bude asi chvíli šrumec, než se to uklidní.
Pozdravíme se s Markem, bez zbytečných řečí vejdeme společně dovnitř a zamíříme rovnou k paní ředitelce, se kterou to Mark před naším příjezdem telefonicky domluvil. Čeká nás a já už se potřetí posadím na stejné místo v její staré sedačce. Usmívá se jako profík, ale vidím na ní překvapení, když se s ní zdravím. Nejspíš netušila, kdo si pro Davídka vlastně přijede. Většinu času mluví jen s Markem a mě si nevšímá. Já radši mlčím a moc se nezapojuju do hovoru. Podepíšeme asi deset různých papírů, ale nemám sílu to všechno číst. Musím věřit Markovi, že je to v pořádku.
Jednání je u konce a my se pomalu loučíme. Za dveřmi už na nás čeká psycholožka Mandy, aby nám předala Davídka s potřebnými instrukcemi. Budu rád, když si jí máma vyslechne, abych jí nemusel všechno vysvětlovat já, přece jen už si taky všechno tak podrobně nepamatuju. Máma s Markem už jsou na chodbě a mně to nedá. Musím paní ředitelce alespoň něco vysvětlit, aby mě taky nepovažovala za lháře. Postavím se proti ní, ale připadám si divně, protože je o hlavu menší než já. Kouká na mě nahoru a čeká, co jí chci říct. Nadechnu se a začnu se staženým hrdlem.
„Omlouvám se, paní ředitelko. Nechtěl jsem vám lhát, ale nemohl jsem jinak, kvůli novinářům a soudu. Chtěli jsme to s mým právníkem utajit až do samotného konce, ale nakonec se nám to stejně nepovedlo,“ usměju se na ní omluvně.
„Neomlouvejte se, já to chápu. Kdybyste viděl, co nám tu občas někteří rodiče říkají za lži, zvykl byste si taky. Vy jste k tomu měl alespoň pádný důvod, takže si s tím nelamte hlavu. Hlavně vám přeju s Davídkem hodně štěstí. Ještě nic neví, protože jsme nevěděli, kdy přesně pro něj přijdete, ale vy jste rychlejší, než blesk,“ napřáhne ke mně ruku a já jí vděčně přijmu a stisknu. Rozloučím se a vyjdu za ostatníma na chodbu.
Mandy mě pozdraví kývnutím hlavy a milým úsměvem a jdeme dolů do přízemí. Zavede nás do kanceláře, kde jsem byl už minule a znovu nám zopakuje základní Davídkovy potíže a zacházení s ním. Máma pozorně poslouchá a já netrpělivě podupávám, protože už se nemůžu dočkat, až svého syna uvidím. Konečně je to všechno, co nám chtěla říct, slíbil jsem, že se budu pravidelně ozývat a přijdu se k ní s Dejvem párkrát ukázat, aby věděla, jak mu pobyt u nás v rodině svědčí. Konečně je to všechno a my se přesuneme do sesterny, ze které je krásný výhled na děti v herně. Je jich tam asi dvacet.
Chvíli pátrám po hnědé hlavičce a netrvá mi dlouho, jí najít. V náručí svírá medvídka Pú a sedí na židličce pod oknem. Je sám, ostatní děti si ho nevšímají, ale on jich taky ne. Nosík má zabořený do medvídkova bříška a zvedne oči až ve chvíli, kdy se ve dveřích herny objeví Mandy. Obejmu mámu kolem ramen a ukážu směrem, kde sedí její vnuk. Rozsvítí se jí oči, a když Dejv zvedne ty svoje směrem k nám, vidím na ní, jak je dojatá. „On je ti podobný… má tvoje a Tomovy oči,“ vzlykne a zaboří mi hlavu do ramene. Hladím jí a jsem v tu chvíli šťastný. V duchu děkuju Karin za to, že mi dopřála tenhle okamžik.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
majinký drobčííček x) jéééžiš x) toe rozkošnéé x) mám chuť objímať celý svet
Panebože já jsem takowej… Newim jak popsat to, že od dwacátýho dílu pokaždý brečim ((= At už dojetím nebo smutkem ((= Ted je to to prwní a wim, že w příštím dílů wytopim dědu pode mnou ((=
je to užasný jak je štastný Simone bude skvělá babička …ae už aby se ti dva blbouni dali dohomady ..
Bože, som normálne dojatá. Toto je nádherné. A tiež som šťastná z toho, že Bill sa snaží a píše tie krásne sms-ky Tomovi. ja dúfam, že ten ich číta a nevymazáva a celkom chápem, že neodpovedá, ale keď uvidí malého synovca zmäkne aj on.
Bože, já se tak těším až bude Dejv s Billem! Určitě bude rád, že si pro něj konečně přišel, když mu to slíbil 😉 A Billovy smsky Tomovi mě taky těší. Tak snad to zabere 😉