Nebýt mámy, vůbec nevím, jak bych to s Davídkem všechno zvládnul. Když se včera odpoledne probudil, byl překvapený, kde je a chvilku pofňukával. Naštěstí se nechal rychle uklidnit a za chvíli už mu zase zářila očka. Skamarádil se s babičkou a hodně si spolu povídali. Bere jí už celkem normálně, strach z nového člověka už je pryč. Taky se Scottym se dali dohromady velice rychle a vypadá to, že by s ním nejradši spal v kuchyni v pelechu. Scotty drží a nechá si od něj líbit i tahání za uši, čímž mu vyjadřuje maximální důvěru.
Po večeři, kterou nám ukuchtila mamka, jsme Dejva společnými silami vykoupali a uložili ho zase do pelíšku. V pyžamku s medvídkama, které jsme mu koupili, vypadal rozkošně. Měl sice trošku delší rukávy, ale jinak docela sedlo. Posadil jsem ho mámě na klín, nastavil samospoušť, doběhl k nim a udělal historicky první rodinnou fotku. Dole pod našima nohama ležel Scotty a hlídal si svého nového kamaráda. Vypadáme jako spokojená rodinka, ale jedna důležitá osoba mi tu ke štěstí přece jen chybí.
Noc proběhla v naprostém klidu, Dejv se ani jednou nevzbudil a dokonce jsem ho musel ráno z postele tahat já. Dal jsem si budíka na osmou, protože jsem chtěl být v Loitsche co nejdřív. Sbalil jsem věci zhruba na týden, přehodili jsme sedačku do mámina auta a v deset už jsme vyráželi tou nejkratší trasou domů… za Tomem. Máma s Davídkem si povídali vzadu na sedadle, Scotty spal v odděleném nákladním prostoru a já při řízení nemyslel na nic jiného než na něj. Jak se bude tvářit, až mě uvidí? A jak se bude dívat na Dejva? Jestli měla Sabine pravdu a bude na něj žárlit, budu to mít strašně těžké.
Za hodinu a půl jsme na místě.
„Tak vystupovat, jsme u babičky,“ usměju se povzbudivě na Davida a otevřu dveře na jeho straně. Ve dveřích domu už stojí Gordon a sleduje nás, jak se hrabeme z auta.
„Pojď nám pomoct!“ zavolá na něj mamka, když vidí, jak váhá, jestli k nám přijít, nebo ne. „To je děda.“ řekne mamka Dejvovi a ukáže na přicházejícího tátu. Davídek si ho změří od hlavy až ke špičkám bot, řekne: „Ahoj dědo,“ a nahodí přátelský úsměv. Je vidět, že se rychle otrkal. Ještě včera by se styděl, ale dneska je od rána jako sluníčko. Pořád se na něco vyptává a máma mu s neuvěřitelnou trpělivostí na všechny všetečné otázky odpovídá. To je pořád samé „a próč?“ a trpělivá babička vždycky najde odpověď. Budu to muset odkoukat, abych nebyl pozadu.
Vyprávěla mu o naší rodině celou cestu, takže už dokonce ví, že tady je taky strejda Tom. Když jsem poslouchal, jak hezky o něm mamka mluví, málem jsem se rozbrečel. Vysvětlovala mu rodinné vztahy, co je to děda a co je to brácha a že ona je vlastně moje máma, děda je můj táta… Dejv z toho musel mít hlavu jak pátrací balón, ale nic nenamítal a poslouchal to jako pohádku, kterou mu babička vyprávěla včera před spaním.
Děda podal vnukovi svou velkou ruku a byli hned kamarádi. Vzal ho na koně, jak je zvyklý od nás a kráčeli spolu do domu. Vypustil jsem Scottyho, vyndal z kufru naše tašky a vydal se za nimi. Nenápadně jsem se podíval do okna Tomova pokoje a mám pocit, že stál za záclonou. Určitě to nevím, mohla to být klidně kočka, ale myslím si, že se pohnula záclona.
Tak kočka Brita to asi nebyla, protože už se s ní Davídek mazlí v kuchyni a Scotty tomu jen žárlivě přihlíží. Jsem rád, že o nás Tom projevil alespoň nepatrný zájem. Hodím naše tašky k sobě do starého pokoje a opatrně se zastavím u Tomových dveří, které jsou přímo naproti. Je tam hrobové ticho. Určitě o mně ví, musí cítit, že stojím za dveřmi, vždycky jsme to vzájemně poznali. Chvilku tam stojím, ale když se nic nestane, jdu zpátky mezi zbytek rodinky. Zadívám se zálibně na tu trojici. Gordon drží rozesmátého Dejva v náručí, tancuje s ním na nějakou rockovou vypalovačku a máma se chechtá na celé kolo. Sluší jim to všem třem. Tohle přece Tom nemůže chtít zkazit…
Je čas oběda a máma hned po příjezdu začne vařit. Včera zaúkolovala tátu, co má nakoupit, takže všechno potřebné má připravené. Za hodinku bude oběd na stole a já mám stažené hrdlo, když si uvědomím, že máma miluje společné obědy a Tom to moc dobře ví. Jestli přijde k jídlu, uvidím ho po třech dlouhých dnech odloučení. Jsem nervózní, tak nechám ty dva tanečníky, ať se seznamují a jdu do pokoje vyložit naše věci do skříně. Nechám pootevřené dveře, a když povlíkám Davídkovi polštář, zaslechnu tóny kytary. Opatrně se přiblížím ke dveřím, abych líp slyšel, a radostí se mi sevře srdce, když slyším, co Tom hraje. Je to naše písnička… „Jsi všechno, co jsem já, a všechno, co proudí v mých žilách“ pobrukuju si k Tomovu hraní a začínám doufat, že se všechno spraví. Možná ne hned, ale když mu dám čas, určitě se k nám vrátí. “ Jednou bude čas, pusť nás společně do noci, slyším, když tiše křičíš, cítím každé tvé nadechnutí… nechci být sám…“
„LASKO, HRAJES KRASNE, MILUJU TE. BILL“ nacvakám rychle zprávu a odešlu jí Tomovi. Kytara utichne, když se ozve z jeho mobilu zvuk příchozí zprávy. Doufám a dívám se na svůj displej s jeho fotkou. Možná odepíše, když ví, že jsem ve vedlejším pokoji, ale čekám marně. Padne na mě sice smutek, ale čekal jsem to. Dodělám svojí práci a rozhodnu se jít dolů.
V kuchyni jsou spolu v plné práci dva kuchaři. Máma loupe brambory a David, oblečený do obrovské zástěry, jí jeden po druhém podává.
„Vaříme, tati,“ podívá se na mě s vážnou tváří ten špunt a podá babičce další špinavou bramboru. Je tak roztomilý… důležitostí div nepraskne.
„Tak ať je to dobrý, kuchtíku,“ pohladím ho po hlavičce a jdu se podívat za Gordonem. Sedí v obýváku a zamyšleně kouká na televizi.
„Na co koukáš?“ zeptám se jen tak ze zdvořilosti, protože na něm vidím, že televizi nevnímá a přemýšlí.
„Ále ani nevím, myslím na něco jinýho,“ odpoví mi upřímně a usměje se. „Máš krásnýho syna, Bille. Gratuluju. Nic lepšího jsi mámě nemohl dát. Je tak šťastná… Tenkrát, když jste nám s Tomem řekli, jak to s vámi je, probrečela dvě noci. Jedna z věcí, se kterými se nechtěla smířit, bylo to, že nebude mít vnoučata a tys jí ho dal. Jsi borec, i když omylem,“ šťouchne do mě táta a oba se rozesmějeme. Chvilku společně mlčíme. V televizi je něco nezáživného a táta na mě vidí, jak moc se chci zeptat na Toma. Zadívá se na mě vážnýma očima.
„Je to s ním těžké… z pokoje vychází tak třikrát denně na záchod a občas, když vypadnu na zahradu, vezme si něco k jídlu. Je tam zavřený a hraje na kytaru. Nechce vůbec komunikovat. Ze začátku jsem se snažil, chtěl jsem s ním o tom mluvit, ale vždycky mě odbyl a zmizel v pokoji. Zamyká se. Mám o něj strach,“ pronese dlouhou řeč a smutně na mě kouká. „Je to na tobě, Bille, snad se to podaří tobě. Já už jsem to vzdal.“
„Zkouším to zatím přes esemesky, ale neodpovídá mi. Proto jsme přijeli,“ odpovím. „Je mi moc líto, co se stalo a svým způsobem ho chápu. Udělal jsem hodně chyb a teď za ně budu platit, ale nechci, aby trpěl. Cítím, že trpí stejně jako já.“
Víc už jsme si toho s Gordonem neřekli, všechno bylo jasné. Jsem na tahu, nikdo jiný mu nepomůže. Mám strach. Co když se mi to nepovede? Rozpadne se náš vztah i bratrské pouto a mně se nakonec splní všechny ty obavy, které jsem měl celých deset let? Že bych sem ze svého minulého života zatáhl smůlu? Tu samou, která tam způsobila, že jsme si nikdy neřekli, co cítíme a pak Tom umřel? To se nesmí stát. Podruhé už bych to nesnesl.
„Oběěěěěěd!“ ozve se z kuchyně dvojhlas. Kuchaři volají k jídlu. Zvedneme se s tátou společně a přemístíme se do kuchyně. Na stole stojí mísa s polívkou a kouř z ní stoupá až ke stropu. Davídek už je usazený u stolu ve zvýšené židličce, kterou děda vyndal ze sklepa, kolem krku má ovázanou utěrku jako bryndáček, v ruce lžíci a netrpělivě cinká o dno talíře. Usměje se na mě zářivě, když si sednu vedle něj. Gordon se vypraví k Tomovu pokoji. Zdálky slyším, jak ťuká na jeho zamčené dveře.
„Tome, oběd je na stole,“ oznamuje mu stručně, ale během chvilky je zpátky se zachmuřeným výrazem. Zavrtí hlavou na znamení, že Tom nepřijde, a když vidí v mých očích zklamání, povzbudivě se usměje.
„Strejda nemá hlad?“ zeptá se Davídek a udiveně zakroutí hlavičkou. „To já mám… velkej,“ zapíchne si prst do bříška, aby ukázal místo, odkud vychází kručení. Uvolní svou bezprostředností dusnou atmosféru a všichni se s chutí a úsměvem pustíme do jídla. Lžíce cinkají o talíře a kočka Brita líně chodí kolem stolu. Otírá se mi o nohy svým hebkým kožíškem, ale když nic nedostane, protáhne se a skočí na kuchyňské okno. Pozoruje silnici, která vede kolem našeho domu, ale bydlíme na úplném konci vesnice, takže tudy projede tak jedno auto za půl hodiny.
Vždycky jsme odtud chtěli s Tomem vypadnout, zažít velké město, připadalo nám to tu jako zakopaná díra, nehodná našich ambicí. Za těch devět let jsme procestovali snad celý svět a dneska si vážím klidu, který tu panuje. Chodili jsme s Tomem do úkrytu, který jsme si s Gordonovou pomocí postavili ze starých prken na konci naší zahrady a spřádali tam společné plány, jak odtud jednou vypadneme a dokážeme všem těm protivným pochybovačům, se kterými jsme chodili do školy, že my jsme někdo. My jsme ti, co to dokážou. Prokecali jsme tam dlouhé hodiny. Ani nevím, jestli tam ta bouda ještě stojí.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
ano , mali svoje sny a splnili sa im x) dúfam , že tie moje sa tiež raz splnia ….teda Jani , neverím ti xD že si toto napísala , isto si Billovi dala zošit , pero a vypravila ho na časoprostore , ktorý máš doma v povnici , Billlíšek všetko zapísal , vrátil sa , a na svet prišla uplne najlepšia poviedka
ano , mali svoje sny a splnili sa im x) dúfam , že tie moje sa tiež raz splnia ….teda Jani , neverím ti xD že si toto napísala , isto si Billovi dala zošit , pero a vypravila ho na časoprostore , ktorý máš doma v povnici , Billlíšek všetko zapísal , vrátil sa , a na svet prišla uplne najlepšia poviedka
Jooo!!! Přesně!!! Sny se jim splníí!! ((= Ještě chwilinku wydrž, Billí!!!!!!
starý dětský bunkr xD
To byla krasna kapitola, takove poklidna, ale zaroven strasne dulezita.
Aspoňže Tom neodišiel niekam preč
Je mi ho strašne ľúto. Keby ho klamal "starý" Bill tak, by to asi odpustil lepšie, ale oklamal ho aj tento… verím, že sa to nedá len tak spracovať. Snáď sa podarí. Mám ešte dve série pred sebou (a prečítala som si komentáre pod poslednou 
priznávam sa, nedokážem momentálne čítať poviedky so smutným koncom)
Začínám se o Toma fakt bát. Já jenom doufám v to, že se nebude opakovat minulost, kterou Bill změnil. Nerada bych, aby se Tom zase začal utápět v alkoholu. Teda o alkoholu tu řeč nebyla
ale tak co my víme, co přesně dělá v pokoji, žejo? Doufám, že se to Billovi povede všechno nějak napravit.