Po obědě jde Davídek na hodinku spát a já se rozhodnu, že si lehnu s ním. Jsem unavený z toho všeho shonu, který jsem za ten týden zažil, takže se společně zavrtáme do peřin a za chvíli jsme v limbu. Probudila nás až máma, která se přišla podívat, proč ještě po dvou hodinách sladkého snění nevstáváme.
„Chlapi, vstávejte, prospíte celé odpoledne,“ zašeptá mi máma u hlavy a já se líně protáhnu. Dal bych si říct klidně ještě další dvě hodiny, ale musím se chovat jako otec a ten musí vzbudit synátora a starat se o jeho další denní program. Kdyby prospal celé odpoledne, večer by se mu nechtělo do postele. Budu si těžce zvykat na pevný denní řád, ale dal jsem se na vojnu, tak musím bojovat. Zašimrám svého spícího andílka pod nosíkem… má ho tak srandovně pokrčený. Zavrní a otočí se na druhý bok. Jo, tak v tomhle je teda po mně. Vzbudí se, až když ho lechtám na chodidle, to zabere. Otevře kukadla a hned je plný energie. Vyskočí z postele a hrne se ke dveřím.
„Počkej, musíme se oblíct,“ zavolám na něj, ale než se stihnu vyhrabat z postele, už je v trapu. Vezmu jeho oblečení a zanesu ho do kuchyně, kde už sedí mámě na klíně.
„Půjdeme se s babičkou projít do lesa,“ oznámí mi Dejv informaci, kterou se právě dozvěděl. „A děda půjde s náma,“ dodá ještě, abych věděl všechno. „Ty ne, táto, tebe by štípnul brouček a byl bys nemocný,“ zadívá se na mě ustaraně a já jsem mámě vděčný, že mě netahá do přírody. Moc dobře zná můj poměr k těmhle procházkám, tak mě z toho předem vynechala. Když za půl hodiny ti zálesáci společně se Scottym odcházejí, zamávám jim od branky a vrátím se zpátky do kuchyně. Zase jsem si všiml, že se v Tomově okně pohnula záclona. Tentokrát mu dám jasně najevo, že o něm vím a pošlu mu do okna vzdušný polibek.
Hned vezmu do ruky mobil a napíšu mu: „MILUJU TE, MILUJU TE, MILUJU TE A VZDYCKY MILOVAT BUDU. ME SE NEZBAVIS :)“.
Zase žádná odpověď, ale už jsem si zvykl. Rozhodl jsem se zajít podívat, jestli náš úkryt na konci zahrady ještě stojí. Všechny stromy se mi zdají o dost vyšší… asi proto, že už jsem tu nebyl, ani nepamatuju. Zdálky už vidím, jak se naše stará bouda krčí stále na stejném místě, mezi plotem a velkým rozložitým ořešákem. Vždycky na podzim nám padaly ořechy na střechu a my je s Tomem vylupovali a jedli ještě čerstvé. Byli jsme od toho čtrnáct dní hnědí až za ušima. Otevřu vrzající dveře a opatrně vejdu do maličké místnůstky. Když jsme jí stavěli, měli jsme ještě metr rezervu, ale teď se musím sklonit, abych prošel dovnitř. Zařízení je stále stejné. Tři pařezy, jeden větší, sloužící jako stolek a dva menší na sezení. Na zdi visí náš první plakát, vyšisovaný, otrhaný, ale krásný. Bylo nám třináct, když nás fotil první profík a my jsme na to byli tak pyšní… Ve všech čtyřech rozích jsou pavučiny a okno je špinavé, ale světla je tu dost. Sednu si na pařízek a kolena mám až u brady, jak je mrňavý. Byly to krásné časy, ale už jsou pryč. Chvíli ještě vzpomínám, jak nám bylo krásně, když jsme byli malí…
Když se asi po půlhodině přiblížím ke kuchyni, slyším šramot. Asi kočka honí nějakou zvědavou myš, která nám vlezla drze do baráku. Vejdu potichu do kuchyně a ztuhnu v půli kroku. Tom stojí u linky a nandává si na talíř oběd. Nemůžu se pohnout strachem a láskou, které mě v tu chvíli společně zaplaví. Neví o mně, asi zjistil, že je sám v domě, tak se vypravil na jídlo. Cítím, že mě škrábe v krku a nemůžu zadržet ten nepříjemný pocit. Musím si odkašlat a v tu chvíli sebou Tom trhne a prudce se otočí. Jeho vyděšené oči těkají od dveří ke mně a vidím na něm, že by nejraději na místě zmizel. Když si uvědomí, že mu cestu ven blokuju já, odevzdaně svěsí ruce podél těla a ztěžka dosedne na židli.
Popojdu k lince, vezmu talíř, který si nandal, strčím ho do mikrovlnky a zapnu ohřev. Celé ty dvě minuty, než cinkne konec, je hrobové ticho. Tom sedí, hlavu má v dlaních, lokty opřené o kolena a zakrývá si obličej. Mně se honí hlavou, co všechno bych mu chtěl říct, ale všechno mi připadá v tuhle chvíli nevhodné. Postavím před něj na stůl ohřátý oběd, vyštrachám v šuplíku příbor a položím ho vedle talíře.
„Dobrou chuť… bráško… pamatuj si, že tě miluju,“ řeknu mu chraptivým hlasem a vyjdu z kuchyně ven.
Jsem v naprostém transu. Opřu se vysíleně o zeď v chodbě a sjedu po ní na zem. Musel jsem se strašně ovládat, abych se na něj nevrhl a nezlíbal ho samou láskou, ale cítil jsem, že by to dopadlo špatně. Nemůžu na něj vyjet tak rychle, musím mu dát čas. Vypadal strašně. Za ty tři dny mu zešedla pleť a připadalo mi, že je hubenější, než dřív. Pod vyděšenýma očima měl tmavé kruhy a výraz naprostého zoufalství v obličeji. Viditelně trpí a já s ním… cítím jeho bolest ve svém vlastním srdci a strašně rád bych ho objal a zašeptal mu, jak ho miluju.
Musím se zvednout, aby mě tu takhle nenašel. Zakopl by o mě, protože jsem se zhroutil těsně vedle kuchyňských dveří. Sice bych bral, aby na mě upadl, ale asi by to nebyl dobrý začátek. Doklopýtám do svého pokoje, nechám otevřené dveře a sednu si na postel. Chci ho ještě alespoň na chvilinku vidět, až půjde do svého pokoje. Zahlídnout jeho tvář alespoň z profilu a krásné světlé vlasy, stažené do culíku. Jeho štíhlou postavu, která mě fascinuje skoro celý můj život, jeho chůzi, kterou miluju i přesto, že se v těch svých obrovských kalhotách klátí ze strany na stranu. Vždycky mi jeho chůze připadala fascinující. Miluju jeho hlas… má ho hlubší, než já a miluju i jeho zpěv, kterým mě doprovází na koncertech. Zpívá dobře, ale radši hraje na svou milovanou kytaru. Miluju jeho štíhlé prsty, kterými vybrnkává ty úžasné melodie, plné citu a lásky. Miluju jeho výraz, když hraje. Někdy vypadá při hraní stejně, jako při našem milování. Prožívá při tom vášeň a tohle všechno na něm miluju k zbláznění. Proč ho nemůžu mít? Proč mě od sebe odstrčil, když já ho tolik potřebuju…
Ze zamyšlení mě probere zvuk šumění vody. Sprchuje se. Jak rád bych za ním šel, ale nepochybuju o tom, že za sebou otočil klíčem. V té kuchyni bylo vidět, že ho bolí pohled na mě. Možná se mu hnusím, možná mě opravdu přestal milovat. Třeba měl se mnou sedm let trpělivost, která mu právě došla a je všemu konec. Třeba, třeba, třeba… co všechno se stalo, o čem já ještě nemám tušení? Poslední dobou mám často záblesky vzpomínek, ale většinou jsou to jen kratinké okamžiky z obyčejného života. Nic zásadního, co by mě přivedlo k rozklíčování našeho předchozího vztahu. Jednou jsem si dokonce začal zpívat písničku, kterou jsem nikdy předtím neslyšel. Text mi sám skákal do paměti, melodie mi přišla s každou notou známější. Vrací se to všechno pomalu. Netušil jsem, jak těžkých čtrnáct dní mě čeká, když jsem odcházel z laboratoře. Byl jsem naivní a těšil jsem se jen na to krásné, ale neuvědomil jsem si, kolik budu muset prožít bolesti. V každém životě je bolest, asi se tomu nedá vyhnout.
Sprcha ztichla. Za chvíli ho uvidím. Mám mu něco říct, mám ho zastavit, nebo jen čekat, až přijde sám? Nevím, co je lepší. Já mu svou lásku vyznal už několikrát, on mi neřekl ani slovo. Neodpověděl, nepodíval se na mě… Bouchly dveře koupelny. Všechny svaly v těle se mi napnuly a já sedím na posteli strnulý, jako socha. Bojím se mrknout, abych nepropásl ten okamžik, když ho budu moci spatřit na kratinký okamžik, až půjde k sobě. Každý krok jeho bosých nohou je jako ve zpomaleném filmu… blíží se a já přestávám dýchat, přestávám přemýšlet a jen čekám na ten obraz, který se mi má objevit před očima. Jsem jako zfetovaný, v uších mi začíná hučet a přestávám vidět, mám mžitky před očima. Cítím, že tohle není normální stav, všechno kolem mě se zpomaluje, neslyším už nic než pískání… protivné pískání… zoufale se snažím vidět, ale mlha přede mnou je absolutně neprůhledná… cítím, jak se mi odkrvily ruce a nohy a neudržím svoje tělo… neposlouchá mě… panebože co to je?… sjíždím z postele… na… zem… a…
Bolest… cítím bolest… bolí mě hlava… asi jsem se praštil… co se stalo?… já jsem omdlel… panebože, to se mi stalo poprvé v životě… musím otevřít oči, ale ostré světlo mě bolí.
„Bille, Bille… je ti něco?“ slyším nad sebou ten božský hlas… jsem asi v nebi… pootevřu opatrně víčka a vidím vyděšené čokoládové oči. Tomovy oči. Jsou tak krásné… to jediné teď můžu vnímat, všechno kolem se ztratilo. Jeho oči jsou pro mě teď zdroj veškeré energie, kterou mám. Musím se vzchopit. Pomalu se snažím zvednout hlavu… jde to špatně, trochu se mi motá, asi jsem se praštil o podlahu… konečně jsem se dokázal posadit, ale musím se opřít o postel, abych se nesvezl zpátky na zem.
Tom stojí nade mnou jen v osušce s rozpuštěnými mokrými vlasy a kapky vody mu stékají po odhalené hrudi… jedna kapka, která míří přímo k pupíku, mě fascinuje a sleduju její trasu od krku až k osušce, do které se v poslední chvíli vsákne. Zvednu k němu oči a snažím se na něj omluvně usmát. „Asi jsem sebou praštil… promiň,“ řeknu nesmyslně. Proč se mu omlouvám? Za co? Že se o mě bojí? Ale to je přece skvělá zpráva… taky mě tu mohl nechat a zavřít se v pokoji.
„Chceš pomoct?“ zeptá se, nečeká na odpověď, chytne mě v podpaždí a s lehkostí mě posadí nahoru na postel. Zvedne mi nohy a já se položím do peřin.
„Děkuju… lásko,“ dodám váhavě a sleduju jeho oči, jestli v nich neuvidím záblesk něčeho, čemu by se alespoň vzdáleně dalo říkat láska… Než se stihnu zadívat, sklopí víčka, otočí se a odchází směrem ke dveřím.
„Nemáš zač,“ řekne stručně ve dveřích a já už jen slyším, jak zevnitř svého pokoje otočí klíčem.
„Nemáš zač,“ řekne stručně ve dveřích a já už jen slyším, jak zevnitř svého pokoje otočí klíčem.
Slzy mi tečou po tvářích už ve chvíli, kdy slyším cvaknout ten prokletý zámek jeho dveří. Nechce mě, odepsal mě… pomohl mi, když jsem byl na zemi, ale to je všechno. Udělal by to pro každého, kdo by se ocitl v nouzi. Nedělal to z lásky ke mně, ale z povinnosti. Bratrské povinnosti. Proč mě to tak bolí? Nedá se to vydržet, ta bolest mě svírá na hrudi a nutí mě vzlykat nahlas. Zabořím hlavu do polštáře, aby to neslyšel. Nechci, aby věděl, jak strašně mi teď je. Už nikdy se nedozví, jak mě to bolí, nesmím to před ním dávat najevo. Mám v sobě taky hrdost, kromě té zoufalé lásky. Nebudu se ponižovat, když je tak tvrdý. Nechce mě, nebudu se vnucovat. Skončil jsem se zprávami, už mu žádnou nenapíšu. Už mu nikdy neřeknu, co k němu cítím, protože on už necítí nic.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
áále ále , jake silácke rečičiky Billíku x) netrép kámo , aj tak som to už čítala milión krát a viem ako to dopadne
Žhejo, Dzesi xD Bille, hlavu hore :-)..Jo a jinak Dzesi??? Mám to brát jako že to dopadne fajne??Supér
Panebože…. Já se zbláázníím!!! Uh… Úplně se mi motá hlawa.. Musim si wyleštit brejle.. Ani psát nemůžu.. Uh.. Musim rychle čísdt dál, abych zase konečně četla ty nádherný slůwka jako: "Billí… Miluji tě… Tak\ tě miluji, lásko a navždy budu.." aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaah…. ))´=
panebože jesrkli to takhle ujde dál tak vytopím barak svejma slzama .. :'(
Janul…. já jsem ti chtěla až potom napsat mejlíka, kde bych zhodnotila celou povídku, ale po tomhle díle to nejde. Vím, že jako webmiss tenhle koment najdeš….
oh bože, jak jsem to mohla nečíst? Jak jsem jen mohla? popravdě, četla jsem první díl asi před rokem už, ale tak jsem se bála jak to dopadne a co se tam bude dít, kvůli Tomově smrti, že jsem nakonec nenašla ani zrnko odvahy. Až teď a musím si asi omlátit hlavu o stěnu, protože jsem tohle měla číst už dávno. A musím říct, že tu druhou část tohohle dílu jsem totálně probrečela… sakra, Bill pro Toma udělal tolik a ve finálese to takhle dokonale posere… :((( No sakra…
Tak tahle kapitola mi prijde jako korunni klenot celeho dilka. Narazim tim na scenu v kuchyni a potom to Billovo omdleni.
Moc se mi libi, jak jsi v te prvni scene vyhrotila jejich konflikt, kdyz se konecne potkali a Tom byl v naproste panice a soku, jako stvane, zranene zvire. Nadherne popsano. Taky jsem byla naprosto unesena z toho, jak jsi potom napsala Billa. Mi to prijde neskutecne vyzrale a psychologicky promakane. Doufam, ze se neurazis, ale u toho se prave pozna, ze to psala "zrala" spisovatelka. Ta bolest, co z toho cisi, to souzeni, co oba pocituji; ale zaroven z Billovy strany naprosty respekt vuci Tomovi. Dava mu prostor, netlaci na nej, neklaviruje do nej, kdyz vidi, jak je Tom zavreny jako musle. Kolik sil ho to muselo stat. Ale byla to fakt nadherna, silna, bolava, ale taky obdivuhodne realisticka scena. Ja totiz vim, v co by se takova scena z 90% mohla zvrhnout byti to psano nekym mladsim, ale ty jsi to zkratka zvladla naprosto bravurne. Fakt dobre!
Ty Billovy mrakoty byly taky nadherne (ne ze bych mu to prala). Zase jsi to vybicovala do nejvyssiho stupne, jak popisuj tu naprostou posedlost Toma aspon na vterinku skvirou dveri uvidet, jak je s nervama uplne v haji, jak ho to emocionalne nici a potom jak omdli…. Tomova reakce opet naprosty skvost; mi se to aspon desne libilo. Dalsi ukazkovy kousek, jak realne lidske vztahy opravduji funguji.
PARADA. Moje absolutne nej kapitolka.
[6]:Díky moc… :-*, na tohle se nedá nic jinýho říct.
No tááák, Bill to vzdáva nejako rýchlo
je to strašne smutné, normálne sa mi ťažko dýcha.
Jejda néé
Takhle to nemůže být. Bille, ještě to nevzdávej! Mě je z toho tak strašně smutno 
Já nechci, aby tohle skončilo špatně. Vím, že jsou ještě další dvě řady, ale i tak! 
Smutné konce prostě nemám ráda a já chci, aby spolu byli hned! 
Snad se ještě něco stane, musí!!!