„Právnická kancelář Schwarz, prosím,“ ozve se z telefonu a na displeji se na mě culí pěkná mladá sekretářka.
„Dobrý den, prosil bych pana doktora… Zimmera,“ podívám se rychle do dopisu, protože jsem to jméno hned zapomněl.
„Vyčkejte na spojení, prosím,“ usměje se na mě s profesionálním úsměvem a za chvilku se objeví vousatá tvář s brejličkami.
„Zimmer, prosím,“ řekne asi padesátiletý právník, „á pan Kaulitz, zdravím vás. Voláte kvůli sponzorskému daru, který jsme vám museli s politováním vrátit, že?“
„Ano, přesně kvůli tomu,“ ujistím ho. „Můžete mi vysvětlit důvod toho odmítnutí? Zlobí se na mě snad pan Schultz?“
„Ne, samozřejmě, že ne, pan Schulz už se nemůže bohužel zlobit na nikoho, protože zemřel. Váš dar přišel na jeho konto až po jeho smrti, takže se již nemohl stát součástí dědického řízení a proto jsme byli nuceni vám jej vrátit zpět na účet. Je něco v nepořádku? Peníze nedorazily?“ zeptá se ještě pro svůj klid.
„Ne… tedy ano, dorazily. Kdy pan Schultz zemřel, prosím vás? A jak se to stalo? V té televizi vypadal jako poměrně zdravý a čilý stařík…“ zeptám se ještě napůl v šoku. Tak děda je po smrti a já to nevěděl. Bylo mi divné, že se neozývá a nenadává mi, co jsem to v té minulosti provedl, ale myslel jsem si, že jen chvíli trvá, než si mě najde. Zmizel jsem z Hamburku do Berlína a to je přece jen větší vzdálenost.
„Neměl bych vám takové věci říkat, ale váš velkorysý dar mi napovídá, že jste měl o pana Schultze starost, že? Bohužel zemřel v úterý před čtrnácti dny na následky pádu ze střechy. Doktor konstatoval, že se to muselo stát někdy těsně před polednem. Našel ho pošťák až v pátek odpoledne, když mu nesl ohlasy na tu natočenou televizní reportáž. Bohužel, už svůj vynález nikdy nedokončí. No… mezi námi, stejně to byla nejspíš nějaká jeho ptákovina, ve vsi mu přezdívali bláznivý dědek,“ zasmál se právník na displeji. Proč jsou všichni právníci takoví necitelní blbci… tohle už je druhej… Mark je něco podobného.
„Děkuji za důvěru, nebudu to samozřejmě nikomu vyprávět. Má pan Schultz nějaké dědice?“ zeptám se ještě.
„Ne, byl už sám, přece jen v tomhle věku, když nemáte děti, tak je většina příbuzných už na pravdě boží, že?“ šklebí se zase ten blbec.
„Mohl bych si najmout vaši kancelář, aby pro mě koupila dům pana Schultze s veškerým jeho vybavením… včetně stodoly a pozemku?“ dodám, aby bylo jasno, že chci koupit všechno.
„Samozřejmě, bude nám ctí, pane Kaulitzi, dědictví propadne státu, takže cena nebude příliš vysoká. Nemělo by to být dražší než sto tisíc. Kam až jste ochoten jít s výší vaší investice?“ ověřuje si nenápadně stav mého konta…
„To je jedno, prostě to kupte. Sepište smlouvu a pošlete mi ji, dostanete ji zpět podepsanou a ověřenou notářem,“ chci to mít rychle za sebou, abych se s tím blbem nemusel už zabývat.
„Samozřejmě, samozřejmě… cena našich právnických služeb bude jasně uvedena ve smlouvě, ale nejsme určitě dražší, než jsou berlínští právníci, to se můžete spolehnout. Jsme seriózní podnik, pane Kaulitzi,“ ujistí mě ten patolízal… má radost, že bude kšeft, tak se lísá, abych si to nerozmyslel. Rozloučím se s ním už stručně a zavěsím.
Takže děda je po smrti, to mě mrzí… měl jsem ho moc rád. Kdy že to říkal, že zemřel? V úterý před čtrnácti dny… to je přece ten den, kdy jsem byl na cestě do minulosti… před polednem jsme akorát vycházeli z laboratoře… to snad vypadá, jako by zemřel hned potom, ale co by dělal v tu chvíli na střeše? No vlastně… já se hned po záblesku objevil tady v koupelně s fénem v ruce, ale kde se ocitl v tu chvíli děda, to jsem neřešil. Vypadá to, že měl smůlu a zrovna v tu chvíli svého nového života něco montoval na střeše, a když se tam náhle ocitl, lekl se a spadl dolů… to je asi nejpravděpodobnější scénář jeho smrti. Měl prostě smůlu, kterou ani jeden z nás nemohl předpokládat… cítím vinu, ale je pozdě.
Ta reportáž v televizi byla zřejmě už natočená předtím, takže když jí vysílali, byl už děda mrtvý na svém dvoře. Tím pádem Béda stále čeká na své dokončení, ale o to už se postarám já. Koupím to všechno, seženu nějakého mladého zapáleného vědce, který dodělá dědovu práci. Děda by to tak určitě chtěl… teda doufám. Když jsme spolu sledovali jeho výlety do budoucnosti, nemluvil o tom, že by tam ještě někdy potkal sám sebe a teď už je jasné proč. Po roce 2014 už se potkat nemohl, protože už tu nebyl. Možná to věděl… Nepamatuju se, do kterých let budoucnosti se tenkrát v Bédovi podíval, ale je docela možné, že ho na jedné z jeho toulek ještě potkám. Bédu poznám mezi tisíci auty, tak odedneška budu dávat pozor a možná se s ním ještě setkám jinde, než v dědově stodole.
Moji dva miláčkové ještě chrní, a dokonce ve společné posteli. Prej „večer si tě podám…“ ykřikoval odpoledne Tom… velký kulový si podal. Utahali se s Dejvem tak dokonale, že když se spolu vykoupali, najedli a uložili, usnuli oba jako špalek. Strejda se ještě chvíli snažil vyprávět pohádku, ale podle toho, co jsem zaslechl, to byl spíš nějaký jeho vymyšlený horror. No, snad to nebylo o nic horší, než Červená Karkulka… to je taky pěknej krvák.
Najednou bylo v pokojíčku podezřelé ticho a ozývalo se už jen dvoje spokojené oddechování. Chvíli jsem na ty dva andílky zálibně koukal a pak jsem Toma přikryl, aby mi nenastydl a nechal je tam spolu spát. Jsou to pěkní raubíři, jeden jako druhý. V Tomovi se v posledním týdnu naplno probudila jeho dětská duše, a proto si s Dejvem dokonale rozumějí.
Hergot, už je skoro půl jedenácté, snídaně pomalu okorává a oni pořád chrní. Musím na ně vlítnout, aby neprospali celý den. Potichu otevřu dveře do pokojíčku a to, co spatřím, mě dokonale odrovná. Tom leží rozvalený, jak široký, tak dlouhý na posteli a Davídek si tiše jako myška hraje na koberci s hračkami. Zvedne ke mně kukadla, a když mě vidí, dá si prstíček před pusinku a naznačí mi, abych byl zticha.
„Pššššt, tati, strejda spinká,“ zašeptá tak nahlas, že sebou zmíněný strejda škubne.
„Strejda už bude taky vstávat, viď strejdo?“ oslovím probírajícího se Toma.
„Jé, já jsem tu usnul, to je mi líto lás… bráško,“ zarazí se, když si uvědomí přítomnost mého synka. „Ale dneska večer ti to určitě vynahradím,“ zašeptá, když kolem mě prochází ven z pokoje a nenápadně mě plácne přes zadek.
„Neslibuj, když nevíš, jestli to budeš moct splnit, slibotechno,“ houknu na něj do chodby.
„Tak pojď, miláčku, půjdem se vyčůrat, umýt, převlíknout a snídat,“ vyzvednu ze země Dejva a jdeme se přifařit k Tomovi do koupelny. „A tatí, co je to slibotechna?“…
Dejv byl dneska tak dokonale vyspalý, že už po obědě nezamhouřil oči, tak jsme se vypravili na pouť. Celé odpoledne jsme lítali z jedné atrakce na druhou, Tom to malinko přehnal s cukrovou vatou, takže jsme na něj museli čekat, než se mu uklidní žaludek, ale jinak to všechno proběhlo bez větších karambolů. Dejvovi se nejvíc líbilo na houpačkách, protože strejda s ním házel tak vysoko, že jsem ho musel krotit. Stál jsem tam se zaťatýma zubama a čekal, kdy mi ta chudinka z houpačky vypadne na zem. Chudinka se ovšem statečně držela a ječela jak pominutá. Tátovy hloupé poznámky o nebezpečné situaci, nebrali ani jeden vážně. Jsem jim prostě pro srandu a na tom už nic nezměním. Občas si s nimi připadám, jako starostlivá matka… no nic, to nebudu řešit, nemá to cenu.
Večer si dal Tom pozor, aby zase neusnul u Dejva, takže jsem pohádku tentokrát vyprávěl já. Bylo to teda složitější, než jsem čekal, protože neustálé otázky toho mrňavého špunta, mě odváděly od děje, ale nakonec jsme to zvládli a on usnul. Jen asi hodinku jsem u televize odpočíval příjemně utahaný ze sprchy, když se přiřítil můj dreadatý andílek.
„Lásko, pojď za mnou…“ táhl mě zbytečně brzo do ložnice, aby mi splnil ranní slib.
„Proč tak brzo, máme konečně chvilku klidu, tak si můžeme třeba jen tak sednout a povídat si, ne?“ zkoušel jsem to na něj, ale nedal se zviklat.
„Něco jsem ti včera slíbil, tak to musím splnit. Neodmlouvej a pojď.“
Položil mě hezky do postýlky, rozsvítil intimní osvětlení, romantickou hudbu a zacházel se mnou jako s porcelánovou panenkou, což se mi sice zas až tak nelíbilo, ale bylo to od něj pozorné. Radši bych, aby se zase jednou projevil jako dobyvatel, ale to jsem dneska čekat nemohl, tak jsem se poddal okamžiku. Ve chvíli, kdy se ze mě chystal stáhnout poslední kousek látky, jsme oba zaslechli vrznutí dveří. Tom se rychle vrhnul na druhou stranu postele a já ho přikryl, aby nebyl vidět. Na poslední chvíli jsem sebou práskl na bok, abych kryl za zády přikrytého Toma a ve dveřích se objevil andílek v pyžamu.
„Tatíííí, já mám žízeň a chce se mi čůůůůrat.“
No neříkal jsem to? Adrenalinový sport!!!
autor: Janule
betaread: Janik
Na závěr bych ráda poděkovala všem, kteří mojí povídku dočetli až sem a všem, kteří mi zanechali svoje milé komentáře. Zvláštní dík patří Janince (Deviantce), která mě nejdřív ubezpečovala, že se to dá číst a pak mi dělala betaread. Díky Janiku. :o) Vaše Janule
Ach bože, člověk pak má chuť si taky nějakého toho malého ďáblíka pořídit, to budou ty hormony:D
No, musela jsem napsat komentář, ačkliv by bylo lepší video, na kterém se hluboce klaním, teď se musím konečně vrhnout na povinnosti, ale celou dobu mi bude vrtat hlavou, co s nimi ve druhé řadě provádíš. I ty jedna!!! 😀
podle me je to jedna z nejuzasnejsich povidek co sem cetla(a ze jich bylo:D)….uplne si to predstavim jak chudaci musi byt nastvany:D
najlepsie 🙂
Já nemám slov… celou povídku jsem přetla skoro jedním dechem a najednou vidím, že mám dočtený poslední díl… nicméně, za dvě minuty se vrhnu na druhou řadu, jelikož jsem v prvním stadiu závislosti na téhle povídce:)
Je to nádherná povídka, úžasně napsaná… prostě nej.
Občas jsem měla slzy v očích, ať už smíchy nebo dojetím… to se mi stalo snad jen u dvou tří povídek, které jsem četla…a že jsem jich četla už požehnaně:)
som odrovnaná , prečítane znova x) sqelý zažitok , vždy na túto poviedku spomínam nasledujúci polrok , než si ju znova prečítam x)
nejlepší povídka na světě!!! <3
Tahle povídka je uplně famózní….máš velkou fantazii…mooc pěkné jdu hned na druhou řadu 🙂
prdlačku pol rok xD ani nie dva mesiace x) zase mám v krvi poriadnu dávku drog , snádˇ to nejaký ten piatok vydrží ,a dúfam že sa k tejto poviekde nevrátim hneď zajtra , som toho schopná =D krááááááááááááááásny koniec , fakt klobúk , šiltovku , šatku , čelenku aj parochňu dolu 😀
Týýjo xD by si nejradši pořídila andílka i se strejdou a s tatínkem 😀 prostě krásná povídka..
To je nádherná powídka …..Je to snad nejlepší powídka jakou sem kdy četla a to jich nebylo zrovna málo xD…Mno nic jdu se vrhnout na 2. řadu x))
Nádhera!!! Tahle povídka byla asi (co asi, určitě!!!) nejlepšejší povídka, jakou sem kdy četla… četla jsem jí jedním dechem a obdivuju autorku za její kreativitu… dokáže přesně popsat všechny pocity a situace, až si člověk připadá, že je součástí tý povídky x) hlavně celkově je to téma naprosto supééér, i když představit si Billího jako taťku mi chvilku trvalo, ale o to se mi tak pak líp četlo xD … já se jdu hned vrhnout na druhou řadu a doufám, že bude stejně podařená jako tahle x)
Anooo!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Přesně tohle se mi w hlawě odehráwá pokaždý, když jdu na bus, bo přijdu domů a zapnu compa… Prostě pokaždýý!!! (((= Jednou jsem cukrowala piškoty a chytla jsem takowej wýtlem, že jsem rozfoukala wšechen cukr po celý dílně (((= Já nic.. To wětříček =D Achjooo!!! Ae i když wím, že na mě netrpěliwě čeká dlouhá (ikdyž pro mě krátká) druhá řada, připadá mi, jako bych prožila něco, co se už nikdy newrátí.. Jako 3.4. 2007…. Byl to můj nejkrásnější zážitek a dá se srownat jenom s touhle powídkou ((= Děkuji, Jani, žes tuhle nádheru napsala ((=
Ani nedokážu wyjádřit pocity, který jsem měla při každým dílu. Při určitých situacích jsem brečela a při dalších jsem se zase smála. Cítila jsem ten smutek, když se Tomí od Billího odloučil. Užíwala jsem si tu radost, když jsem si četla, jak si pro Dawídka Billí přišel a jak mu řekl TÁTO… To jsem neuwěřitelně brečela a smála se zárowen. Tohle se mi nikdy w žiwotě nestalo a nedokázala jsem pochopit, když se někdo z pláče začal smát… Ted už jsem to poznala a je to nádherný pocit.. ((=
Děkuji, Jani ((= Děkuji ti, žes Časoprostor pro nás napsala. A wěřím, že si každý písmenko psala s neuwěřitelnou láskou, kterou jsi rozdala nám wšem ((=
Díky, Jitaaaaaaaaaaaa ((=
A tak píšu znovu, s odstupem čtyřech měsíců.a opět tak strašně šťastná a uslzená…tahle povídka mi poskytuje pocit , kdy utíkám z normálního světa a vnímám jen tehle, tak neskutečně nereálnej a přesto tak úchvatnej.Janulko, stvořila si něco tak skvělýho, že se to písmenky nedá popsat.hned zítra se vrhnu na druhou řadu, protože nikdy není na škodu si hezké věci zopakovat :o)…A nesmím zapomenout…přeji všem krásné vánoce.
Ach, krásná povídka 🙂 Nechápu, že jsem si jí nepřečetla už dřív 😀
Už od prvního dílu mě uplně úchvátila. Taky je to možná tim, že sem jako malá měla hrozně ráda ten film, o kterym si se zmiňovala na začátku 😀 Tyjo, ani neumim popsat, jaký jsem měla nervy, když se Bill vrátil na tu oslavu… tak jsem se bála, že se mu to nepovede! 😀 Celý to mělo takovou strašně pěknou atmosféru. Je mi líto toho dědy, to byl sympaťák, ale nesmutnim… hádám, že v druhý řadě se ještě objeví 🙂 Snad 😀 Fakt pěkná povídka… konec už jsem sice tak neprožívala, protože – přiznám se dobrovolně – nemam moc v lásce děti, ale i tak mam z tý povídky hrozně dobrej pocit 😀 Přeju jim to 🙂
A teď jdu spát, četla jsem to celou noc 😀
je to moc moc krásnéé..
Janule je to krásny pocit čítať túto poviedku ďakujem za nádherné chvíle
neuvěřitelně skvostná povídka, strašně moc se ti povedla Janule
Aww, to bylo tak rozkošné! Hned jdu na druhou sérii 🙂
Naprosto úžasné!!!!Máš můj neskonalý obdiv!!!!!
:):) fakt nádhera, začala som a neodtrhla som sa od obrazovky, kým som neprečítala všetky diely… a teraz idem na časoprostor II
Janulka práve som dočítala túto nádhernú poviedku po koľký krát?ani neviem. Milujem
to ako píšeš človeka to vtiahne do deja a
nepustí.Včera večer som prestala čítať pretože som nechcela vstávať opuchnutá od plaču.Ale už teraz viem že zanedlho ju budem čítať znovu.
A teraz idem na Časoprostor II.
Ďakujem.
Miluju tuhle povídku…čtu ji po 3 a nezklamala dnes se ještě vrhnu na II řadu=) Janulko obdivuju tě…jsi můj spisovatelský vzor =)
Tak dokonaléé.. 🙂 prostě užasné.. 🙂 To je andilek .. to budou mít ještě těžký twinatka ale večer začnu už podruhe z druhou řadou 😀
To je prostě krásný, já to musim číst pořád dokola! ♥
Naprosto krásná povídka, tento týden jsem ji četla poprvé a myslím, že to nebude naposedy, některé pasáže jsou v ní tak krásně napsané, že to ani slovy vyslovit nelze…autorka má moje díky za něco tak neuvěřitelného!!!
teda.. k zemi se klaním.. je to úžasný.. zhltla jsem to .. užila jsem si to a okamžitě se vrhám na pokračování.. takový talent co máš.. všechny ty nápady a scény. Bylo to skvělý 🙂
to je dokonalé!!.. uplně jsem si tu povídku zamilovala!! ♥♥ :-))
Tak poslusne hlasim, ze jsem se dobrala finale.
Bylo to Janulko uzasne. Mas muj obdiv. Charakterove velice pekne popsane, ja jsem se dokazala velice citove angazovat, jak jsi zajiste poznala z mych predeslych komentaru. Davidek byl naprosta bomba, skvely prinos do deje a vztahu kluku. Jen musim rict, ze zenske postavy teto story, krome pani Kaulitzove, mi byly trnem v oku.
Moje oblibene sceny uz asi znas, z cehoz vyplyva i ktera kapitolka byla u me favoritkou.
Ja jsem nekomentovala uplne vsechno, budu se vracet, jak se to bude postupne publikovat u sousedu v angline. Ty sporadicke komentare jsou jenom takovym spontannim vybuchem, kdy jsem se neudrzela.-)
Jdu na 2. radu
[28]: 😀 Díkes za hlášení, tvoje citové angažování mě nesnírně těšilo celou dobu, co jsi to četla. 🙂 Díky moc, jsem ráda, že tě to nutí jít na další řadu, pro mě skvělá zpráva. 🙂 Pa J. :o)
Tak jsem se konečně dostala k tomu, abych si přečetla ten tvůj všemi opěvovaný časoprostor (ano, stydím se, ale já ho prostě doteď nečetla, až na pár náhodných dílů…) a musím říct, že je naprosto úžasný. Sice jsem kvůli němu poslední dvě noci chodila spát až ve dvě ráno, ale stálo to za to!!!!
Máš úžasnou fantazii, tohle bych v životě nevymyslela. Davídek je úžasný a celé to bylo prostě skvělé!! Ani nevím, jakými jinými slovy to popsat.
Jdu okamžitě na další řadu-zřejmě mě čeká ještě několik probdělých nocí 🙂 🙂
[30]: Děkuji za tvé probdělé noci 😀 Dvě ráno? To je obvyklá hodina, kdy mizím do postele :-D, ale mně nikdo v noci nebudí, ani kopající tvoreček, takže pak spím jako dřevo až do rána a pak taky následně pospávám v práci, jako třeba dneska. 😀
Jsem ráda, že se ti to líbilo a stálo ti to za to. Myslím, že Davídek tě ve druhé řadě víc než potěší, je to srandovní vykuk… no prostě malej Kaulitz :o) Díky, Zuzu. 🙂
PS: kdyby se ti chtělo dát si repete, na THF to máš v angličtině :-D, ale zatím jen 10 dílů :-D… tentokrát je lepší, umět česky, nemusí se čekat tak dlouho. 🙂
Janulko, já jsem naprosto ohromená. Jakmile jsem se do tvého příběhu začetla, jakoby se strhla lavina, která se nedala zastavit. Děj mě tolik strhl, pohltil a hlavně okouzlil, že jsem otevírala a otevírala kapitolu po kapitole a MUSELA jsem číst dál. Nešlo to zastavit. Naprosto sis mě získala a podmanila svým překrásným stylem psaní. Já ani nedýchala, jen jsem musela stále číst dál. Úplně jsem děj s twins a později "špuntem" prožívala spolu s nimi…
Ten zážitek je natolik silný, že nebudu schopná vlastně napsat nic, protože těch okamžiků, kdy jsem plakala a naopak se smála, bylo hodně.
Ale alespoň, co se mi vybaví, když se řekne Časoprostor… nejdříve veliký smutek a spíše šok při zjištění, že je Tommy mrtvý a to hned na začátku. Ale znám Návrat do budoucnosti, tak mi bylo jasné, že se musí něco stát, tak jsem trpělivě četla dál. Ale Janulko, bylo to těžké srovnat se s těmi prvními smutnými okamžiky. Obzvlášť pro mě… Stálo to však za to, číst dál. Ty Tommyho dopisy mi snad rvaly srdce. I teď se mi ženou znovu slzy do očí, jak byly nádherné.
Dostaly mě ty pohřební utahané slátaniny…:))) Já mám také vybranou Ich brech aus, kdyby něco, spolu s In die Nacht 🙂
"Nesmíš umřít dřív než já… snad mě slyšíš tam nahoře…" Na jedné straně se mi zalévají oči, na té druhé se usmívám. Typický Tommy, je vždy nad věcí.
Pak už jsem jen s napětím čekala. "JSEM DOBREEEJ" – ještěže je Bill tak zvědavý pokaždé. To byly ale nervy v 7.díle při oslavě, jak se Billovo mladší já zachová! Ale Billovy slzy, když mu Tommy pouštěl právě tuto oslavu narozenin, chycení za ruku a vůbec, tento okamžik byl tolik silný, úplně mi buší srdce. Krááásně popsané.
A Davídek – no to je zlatíčko. Když se Bill objevil v dětském centru, hned jsem si říkala, že bude mít nějakou roli. Bill okamžitě vzpomínal, že byl stejný… Když jsi dodala a dala Davídkovi do úst větu: "Ty jsi můj tatínek?", hned mě napadlo, musíš být, Bille! Scéna, kdy spolu vyťukávali na klavír tu písničku, byla výjimečná.
Jinak musím říct, že se ty novinářské hyeny nedokážou krotit ani, když jde o dítě. Jak ho Bill chránil, když opouštěli centrum…
A ještě trochu k Tommymu, když poté dorazili Bill s Davídkem a babičkou – nejdříve Tommy a kytara, tam bych chtěla být a slyšet, jak Tommy hraje. Asi to bylo hodně teskné, když byl tak zlomený a bolavý. Přesto, miluju v povídkách právě okamžiky, kdy je Tommy se svou láskou, kytarou a hraje na ni… Takže velikáááááánské poděkování, že jsem si mohla tyto chvíle vychutnat a tady maximálně. Nádhera!♥♥♥ "Při hraní Tommy vypadá stejně jako při milování…" Tos vyjádřila nadpozemsky krásně, snad božsky!
Když na sebe s Billem narazili v kuchyni, to bylo dojemné. Jakoby byl Tommy úplně tou bolestí vyčerpaný, bez vůle dál bojovat… smutný okamžik. Byl skoro až vyděšený, že ho tam Bill nachytal. Ach, to byla taky silná chvíle.
A pak už samozřejmě přišly jen ty krásné a úsměvné okamžiky. Prý – "táta umí všechno"… tak to jsem se začala tak smát, skákání z postele do dálky a sex jako adrenalinový sport… Janulko, ty jsi jedinečná! Jinak ještě poslední věc, to konečné Billovo vyprávění bylo nádherné, nejen Tommymu ukápla slza.
No, Janulko, jestli ten můj román přečteš, jsi dobrá, ale znáš mě, já to nějak do jedné věty neumím nacpat!
Nádhera, krása, cítím naprosté okouzlení.
Okamžitě začnu číst další řadu a děkuji za výjimečný zážitek!♥♥♥
[32]: To víš, že jsem si to přečetla, a děkuju za uznání, vždycky mě znovu a znovu potěší, když se to někomu líbí a napíše mi o tom. :o) Užij si druhou řadu, myslím, že tě potěší, že tam má Tom svůj samostatnej prostor, je jako jeden z vypravěčů. Prostě časoprostorovej Tom. :o) Díky moc, J. :o*
Ďakujem za túto nádhernú poviedku, okamžite sa vrhnem na pokračovanie. Je to tak nádherne nežné až mi každú chvíľu slzili oči. Malý Davídek je úžasné dieťa a Tom s Billom sú skvelí rodičia. Píšeš veľmi krásne.
Abych byla upřímná, tak k téhle povídce mě dokopala kámoška, protože z ní je uplně unešená a já i přes to, že tokio hotel neposloucham a více méně o nich nic nevím, sem se do toho pustila…popravdě říkám…teda píšu, že jsem ji přečetla téměř jedním dechem…téměř protože jsem měla nedaleko k tomu abych se u nějakých pasáží zklátila, takže jsem musela dýchat do pytlíku…jsem ukecaná…no prostě a jednoduše – skvělá a úžasná povídka a to prostě bez debat 🙂
[35]: Díky moc, jsem ráda, že se to líbí i někomu, kdo kluky vůbec nemusí a nezná. No jo, Kathulle, ta je Časoprostoru věrná 😀 Dohazovačka 😀 J. :o)
No jo…tak když to člověk slyší ve škole, u ni, na fb…tak nejde jinak 🙂 a jelikož jsem yaoi fanynka tak to nebylo tak těžké 😀
Opravdu skvělá povídka, přečetla jsem jí jedním dechem. Moc se mi líbí, jak je to zdánlivě jednoduchý a snadno pochopitelný, i když zápletka se skvěle vyvíjí do poslední chvíle a nenechá čtenáře ani pořádně nadechnout.
Moc díky Janule, žes mi jí poslala, byl to zážitek! Líbí se mi ta něha v tom, ta realita… no prostě všechno:-)
Po víkendu se vrhnu na další sérii, už se nemůžu dočkat!
Tak lepší konec jsem ani nemohla přát! 🙂
Takovýhle šťastný konec mi udělal opravdu obrovskou radost! Pár posledních dílů do zadu jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že tahle řada skončí špatně a bude se to všechno napravovat v řadě druhé. Ale jsem ráda, že se tohle nestalo 🙂 Tom je s Dejvem naprosto okouzlující! ♥ Já si ho naprosto živě dokážu představit, jak s ním vymýšlí lumpárny, utahuje si z Dejva a třeba si později budou dělat srandu i z hodného taťky Billa 😀
Z tohoto ´nového´ Billa jsem taky nadšená 🙂 Podle všeho je naprosto jiný než ten starý, daleko pozornější, hodnější a prostě lepší! Jenom je mi líto dědy Schlutze 🙁 Taky jsem jej měla ráda, ale hold nějaké oběti být prostě musely. Na dědu si vzpomenu určitě vždycky, stejně jako Bill..protože jen díky němu může Bill žít tenhle nový život s jeho láskou a jeho okouzlujícím synem.
Opravdu se těším na další dvě řady a jsem strašně zvědavá, co se v nich bude odehrávat. Vůbec nic mě totiž nenapadá, ale určitě to bude stejně skvělé jako tahle řada 🙂 Jen doufám, že se kluci nebudou mco hádat a nerozejdou se – takové věci se mi vůbec nelíbí, protože je těžko nesu 😀
Tahle povídka je opravdu jiná, než jaké jsem doposud četla a je prostě úžasná! ostatně jako zatím všechny povídky, které jsem od Tebe četla 🙂
Děkuji za povídku! ♥♥
Tak, první řada opět dočtená, mám už v těch povídkách takový guláš, že jsem až v průběhu čtení zjistila, že už jsem ji četla. Stejně jako další dvě řady. Dokonce tu mám i komentář 🙂
Opět jsem šla spát asi ve 3 ráno. Teď už mě žádný raubíř v bříšku nekope, ale za to mě holky vytáhly z postele už o půl osmé a bylo to kruté 😀
No nic, večer se vrhnu na druhou řadu. Je to pořád stejně úžasné. Měla bys zase něco napsat 🙂
Tak sex ako adrenalínový šport? Muhehe, to je dobré! Ale bolo to zaujímavé, prísť do druhého života a zistiť, že si ho skazil… A teraz, keď to už všetko vyzerá tak super, bojím sa ďalšej série, že sa zas všetko pokazí a on bude musieť začínať odznova s novým Tomom a novými ľuďmi… Ale tak budem dúfať, že to tak nebude a idem čítať ďalej, :-p