„Tak Scotty, můžeme vyrazit do minulosti…“ řeknu svému milému velkému hafanovi, zamknu byt a jdeme na to. Cestu už znám z hlavy, byli jsme spolu u dědy už mockrát, ale tentokrát zajedu autem až do dvora, aby ho u něj nikdo neviděl, kdybych se náhodou nevrátil. Už na mě netrpělivě čeká a otevírá mi velkou dřevěnou bránu. Tváří se dneska slavnostně, konečně se mu podařilo dodělat dvacetiletou práci, tak doufám, že mě ten jeho koníček nezabije. Čím víc se to blíží, tím větší mám z toho strach.
„Ahoj, Bille, dáš si nejdřív kafe, nebo jdeme hned za Bédou?“ zeptá se mě děda.
„Ahoj, dědo, mám nervy v kýblu, takže kafe by bodlo.“ Panebože já jsem nervní jako před koncertem. V kuchyni je pořád stejný binec jako vždycky, ale můj hrnek je už umytý a připravený na další dávku kofeinu. Děda si mě oblíbil a myje kvůli mně i hrnek. Scotty lítá po dvoře a štěká, asi honí nějaké vrabčáky, co tam zabloudili. Podívám se na dědu, který zrovna zalejvá kafe. Vypadá fakt natěšeně, tak doufám, že se nesekl ve výpočtu a nepostavil mi rakev.
„Už sis vybral, kam se chceš přesně podívat?“ ptá se mě děda.
„Jo, mám to vymyšlené. Musím vědět přesnou hodinu, abych se trefil, takže jsem zvolil naší oslavu osmnáctin. Bylo to 31. srpna 2007 v Hamburku v Indochině… to je… teda byla thajská restaurace s ledovým barem. Začínali jsme tenkrát asi v sedm večer, ale už jsme byli všichni tak trochu načatý. Byli tam kamarádi, rodina a lidi z našeho týmu, kteří už skoro patřili do rodiny, tak bych je mohl všechny ještě znova potkat. Chtěl bych tam být tak v půl osmé, abych se mohl porozhlídnout,“ informuju dědu, aby věděl, jak bude nastavovat časové hodiny. Přesné souřadnice místa zjistíme až v Bédovi, má tam skvělou navigaci.
„Chceš vidět, jak jste vypadali mladý, viď?“ směje se děda. „To se nedivím, taky jsem se při jedný cestě zpátky potkal a byl to docela šok. Dokonce jsem si vzpomněl, na co jsem v té chvíli tenkrát myslel… upozorňuju tě, že je to fakt divný pocit. Trošičku schizofrenní. Ale přežít se to dá, to se zase neboj. Hlavně se nesnaž mluvit sám se sebou, nemuselo by se ti to vyplatit. Jedeš tam kvůli Tomovi, tak si všímej hlavně jeho. Ale žádný řeči o tom kdo jsi, stejně by ti nevěřil. Musíš se tvářit i chovat jako naprosto cizí člověk. Mluv s ním, jen když to opravdu jinak nepůjde.“
„Budu se snažit, dědo,“ slíbil jsem mu, ale v duchu jsem už věděl, že to až tak vážně nemyslím a právě jsem mu poprvé zalhal.
Mám totiž s sebou Tomův první dopis. Strašně dlouho jsem nad tím doma přemýšlel a zkoumal, co by se stalo, kdybych ten dopis od Toma dostal do ruky dřív, než došlo k té pokažené gratulaci. Kdybych si přečetl jeho „Miluju tě, Bille“… Nejspíš bych si asi ze začátku myslel, že je to nějaký blbý fór od brášky, ale zase tenkrát jsem byl do něj zamilovaný až po uši a tohle si přečíst, asi se neudržím. Kromě toho to bude originál dopisu a svoje písmo jsme my dva vždycky poznali. Musím to ještě pořádně promyslet, ale myslím, že žádný časoprostorový paradox by to způsobit nemuselo.
Jasně, všechny ty ženské, které bych Tomovi možná nahradil, by s ním nespaly, ale to by jim snad nemělo nijak zvlášť změnit jejich životy, když je Tom všechny hned posílal do háje. Já jich tolik jako on neměl, ale taky jich pár bylo. Co by se s nimi stalo, kdyby se mnou chvíli nežily? Doufám, že nic závažného. Většina z nich mě stejně chtěla jen pro moji slávu a nakonec si našly jiné partnery a pár z nich už má i děti. Sabine by to mohlo dokonce pomoct. Neměla by na krku vraždu. Náš případný vztah s Tomem by stejně musel být v utajení, tohle by se asi po novinách neroztrubovalo. Já nevím, mele se mi to v hlavě pořád dokola, ale tohle snad nemůže tolik ovlivnit dějiny, jako kdybych se vypravil zachránit Ježíše z kříže, ne? Jsem asi sobec, ale já bych tak strašně rád prožil jen kousek z toho, po čem jsem celý život toužil, a teď mám šanci to ovlivnit.
„Tak jdeme na to, ne?“ vyzve mě děda k odchodu. Nějak jsem se zamyslel a kafe mi vystydlo. Dopiju tu studenou břečku, protože kofein na povzbuzení budu teď opravdu potřebovat.
Béda je pěkně naleštěný, červenočerný, vypadá fakt dobře. Snad do té doby dobře zapadne a nebude nějak nápadný a nebude nikoho lákat, aby ho ukradl, protože to by byl hodně velký průšvih. Děda do něj zabudoval sice dost hlasitý alarm, ale zloději jsou koumáci. Musím zaparkovat hned někde vedle baru, abych všechno stihl včas.
„Tak prosím, pane, račte si nastoupit,“ vyzve mě děda a podává mi speciální kombinézu, kterou musím mít na sobě na cestu, aby všechno drželo pohromadě. Natáhnu ji na sebe přes kožený oblek, na hlavu nasadím helmu a připadám si jako kosmonaut. Mám v tom zabudovaný monitor srdce, aby mě to mohlo po přistání nakopnout, kdyby to srdce nevydrželo. Děda to má všechno pěkně vymakané. Udělal mi všechny možné dostupné lékařské testy, které šly, abych věděl, jak jsem na tom.
Se Scottym jsem se už rozloučil cestou na dvoře, takže můžu nasednout za volant a připoutat se. Na displeji namačkám datum, čas a místo přistání a teď už jen otočit klíčkem v zapalování a můžu jít do toho. Panebože dej, ať mě ta mašina nezabije, modlím se já, starej ateista, k Bohu. Děda už nervózně čeká u monitoru, aby všechno proběhlo hladce. Hodinu teď budeme bez spojení. Budu pryč přesně šedesát minut, musím se vrátit zpátky o hodinu později, aby v tom tělo nemělo binec. Sice tyhle technické věci jdou mimo mě, ale děda ví, co dělá. Když všechno půjde dobře, za hodinu jsem doma. Tak Bille, jdi do toho, nebuď srab a otoč tím klíčkem… Tři… dva… jedna… nula… maminkooooooo…
31.8.2007
V hlavě mi zahučelo a ztratil jsem vědomí… probral jsem se a koukám kolem sebe, kde jsem. Nic zvláštního na sobě necítím, žádná bolest, to jsem si oddychl, nejspíš jsem ani nepotřeboval oživovat. Souřadnice byly přesné, stojím kousek od baru, ale bohužel na chodníku… ještě že jsem se netrefil do Labe, které teče pár metrů od silnice… Doufám, že tudy zrovna nikdo nešel, když jsem se tam zjevil.
Sundám si helmu, abych viděl na cestu, přepnu rychle řízení na normální provoz auta a vycouvám z chodníku na silnici. Musím najít nějaké parkovací místo za restaurací a dávat bacha na značky, aby mě nakonec neodtáhli poldové. To by byla osudová chyba. Konečně se mi podaří najít flek, Béda není naštěstí žádný velký koráb, je to spíš taková nákupní taška na benzín. Postupně se v autě vysoukám ze skafandru a nechám ho na sedadle. Béda má tmavá skla, aby nebylo dovnitř vidět, přece jen odborník by poznal, že to není normální auto. Nasadím si brýle, upravím bejsku, zkontroluju kapsu, jestli je v ní dopis a můžu vyrazit. Je přesně 19:40. Oslava už by měla být v plném proudu, ale co jsme v tu chvíli dělali, to si nevybavím. Přece jen jsme už od oběda nasávali, takže pozornost byla trošku rozostřená.
Vylezu z auta, zamknu ho a vydám se směrem k činžáku, kterým se dá projít na zadní dvůr baru. Na to, že je konec srpna, je pěkná kosa, ještě že mám pořádné oblečení. Zatím mám štěstí, protože dveře do domu jsou otevřené. Projdu barákem směrem k baru a zarazím se na místě. Moje mladší já a bráška stojíme u zadních dveří a kouříme. Honem couvnu za vrata, aby si mě nevšimli. Nesmí vědět, že jsem přišel zadem, byl bych jim hned podezřelý. No tááák, kluci, kuřte rychle, zdržujete mě a já nic nestihnu. Musím na nás neustále zpoza vrat zírat. Bože byli jsme tak mladý, krásný a nevinný. Tom je tak roztomilý, neustále poskakuje. Vždycky byl nervák, musel se furt pohybovat a nevydržel chvíli na jednom místě. Konečně cvrkne vajgla někam směrem ke mně a zapadnou oba do baru. Doufám, že za sebou nezamkli. Už podruhý se dneska modlím… to je ale frekvence… celej život nic a najednou dvakrát za den…
Vyjdu opatrně zpoza vrat, ještě jednou se rozhlídnu a rychle přeběhnu ke dveřím. Když vezmu za kliku, spadne mi kámen ze srdce… je otevřeno. Opatrně nakouknu do temné chodby, a když tam nikoho nevidím, vlezu dovnitř a zavřu za sebou. V ruce mám připravený mobil, doufám, že si nikdo nevšimne, že je to typ, který se ještě nevyrábí. Nejspíš tu vůbec nebude fungovat, ale mám ho jako zástěrku, kdybych někoho potkal, abych mohl předstírat, že telefonuju. Začal bych nejspíš mluvit něco o zabezpečení baru, aby každému došlo, že patřím k týmu. Zatím to není třeba, protože v dohledu není ani noha.
Hlavní místnosti baru jsou až úplně na konci chodby, ale nejdřív zahnu na záchod, abych se trošku opláchl… přece jen jsem se strachy zapotil. Pánské záchody jsou hned po pravé ruce, tak tam vlezu a… ztuhnu na místě. Přímo proti mně stojí Tom a myje si ruce. Kouká na sebe do zrcadla a něco si brumlá pod fousy… asi si přeříkává ty svoje milovaný songy od Samyho… Když si všimne, že tam přišel někdo další, otočí hlavu směrem ke mně, kývne na pozdrav, utře si ruce a projde kolem mě dveřmi ven. Jsem totálně tuhej! Dojde mi, že bych se měl trochu pohnout, protože pořád stojím jak socha na jednom místě. Jedna noha vpřed, druhá noha vpřed… diktuju svému ztuhlému tělu, aby se vzpamatovalo.
Byl tak blízko u mě a já nemohl nic dělat… lásko moje, to je normální mučení. Teď, když všechno vím, nejradši bych se na něj vrhnul, ale to by mi mohlo pěkně zkřížit plány. Dosunu se k bílému umyvadlu a pustím vodu… mobil zastrčím do kapsy kalhot, musím sundat brýle a namočit si obličej. Je jasné, že mě nepoznal. Když na sebe mrknu do zrcadla, vůbec se mu nedivím. Taky by mě nenapadlo, že jsem to já. Tenhle zjev se hodí tak akorát do lesa k táboráku a na tyhle divný aktivity jsme my dva s Tomem nikdy nebyli.
Když zastavím vodu, vyndám zase mobil do ruky a pomalu vyjdu ze záchodu. Zhruba kolem osmé probíhala ta gratulace, to si pamatuju, protože jsem měl hodiny přímo nad Tomovou hlavou, když se ke mně blížil a chtěl mě obejmout. Ten čas mi utkvěl v hlavě stejně jako ta chvíle.
Takže teď musím najít svoje mladší já a podstrčit mu Tomův dopis. Ještě pořád nevím, jak to přesně udělám, ale tohle se nedá naplánovat, záleží na příležitosti. Pomalu se blížím chodbou k hlavní místnosti, kde probíhá oslava. Brýle sundám, byl bych v nich v tom šeru moc nápadný, a zastrčím je do kapsy, spolu s mobilem. Bejsku si stáhnu víc do očí a vyrazím do našeho improvizovaného casina, které si Gustav tak užíval.
Mezi těmi hráči už nebude problém se ztratit v davu. Zatím si mě nikdo nevšímá. Zato já se nestačím rozhlížet. Jedna tvář za druhou mě míjí a já všechny poznávám. Většina jich v týmu už dávno nepracuje, protože to vražedné tempo začátku skupiny se na všech podepsalo, ale ještě se stále občas vídáme. Přímo proti mně stojí máma s Gordonem. Vezmu si skleničku pití, co kolem pronesla servírka na tácku, abych vypadal, že sem patřím, a trošku se k nim přiblížím, abych slyšel, co si povídají.
Máma je ještě tak krásná… naklání se ke Gordonovi a zrovna mu něco křičí do ucha, protože je tu strašný hluk. Krásně se směje. Musím udělat všechno pro to, aby za sedm let nemusela brečet nad Tomovým hrobem. Jo, jsem rozhodnutý. Doteď jsem ještě váhal, ale když vidím šťastnou mámu, je jasné, že to musím udělat… Dědo, promiň, ale já musím… snad to lidstvo přežije ve zdraví.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
ááno ! go go go ! do toho ! ♥ ach , to je krása , uplne sa rozplývam
Billi mužu tě ujistit že nikdy nebudeš litovat tehle prbní cesty ne 🙂
Mi se v tomto dile desne libila ta mala zminka o tom, ze malem skoncil s Bedou v Labi. Takove drobnustky v deji me vzdycky hrejou u srdicka, protoze se pozna, ze to psala Evropanka, ktera ma sajnu o geografii a zdejsich zvycich jako takovych. Americani to vsechno hazeji do jednoho pytle (ale zase nechci nikomu ublizovat, najdou se urcite i chytrolini). Me vzdycky nakrkne, jak se na THF mnohdy pise Nemecko, jako by to byly Staty….verandy s houpackou pred barakem, misto mackani kliky u dveri se otaceji ty "dverni koule" (door knob), pri sprchovani se vybrynda voda, az nakonec tece jen ledova a takove podobne hlody. Vzdycky me to uzasne bavi. Takze Labe moc, moc ocenuji.
[3]: No jooo, modrozelenko, tak to jsi narazila na tu správnou autorku, která je schopná kvůli věrohodnosti prošťourat přes google earth celou zeměkouli, jen aby jí to sedělo 😀
Když jsem tohle v srpnu 2007 psala, tak jsem si napsala kapitolu o narozeninách sice předem, ale když jsem se pak vzápětí po nich dozvěděla, kde a jak se to konalo, přepsala jsem to, aby to bylo přesně podle skutečnosti, takže jsem na internetu skoukla přesnou polohu Indochiny, napsala o oblekách i o kasinu, který tam probíhalo, fotky v banneru jsou přesně z týhle oslavy, a i to počasí přesně souhlasí. 31.srpna byla ten rok šílená kosa, skoro jako na podzim. 😀 A to Labe hned vedle muselo bejt šíleně studený. 😀
Taky mě tohle v povídkách američanek rozčiluje, nejvíc mě asi naštvala jedna povíkda, která byla opravdu na evropský poměry naprosto nereaálná, malinkej Bill se tam ztratil, věděl jak se jmenuje, kde bydlí, a nikdo ho nedokázal najít, ačkoliv byl v nedalekým městě u nějaký rodiny… no prostě hovadina, a ještě ke všemu tam pak byl samozřejmě soud, u kterýho byla dvanáctičlenná porota, to byl asi pro mě vrchol ignorance, ale jak já vidím američany, je tohle ani nenapadne zkoumat. 😀
Myslím, že i pro tuhle jejich lenost se spousta povídek odehrává v Americe, protože se jim nechce hledat reálie. Ty dveřní kliky a věčně studená voda by mi ani nevadily, to jsou už detaily, horší jsou Vánoce, ty mně totálně vytáčej. V Německu vůbec nenosí dárky Santa, ale nějakej jejich zrzavej skřítek, jehož jméno si ani nepamatuju, a to je ještě rozdělený na jih a sever Německa, i v tom je rozdíl… a určitě si nepředávaj dárky pětadvacátýho ráno… 😀 My to máme jednodušší, jsme vedle a máme podobný zvyky, přesto se tu najdou autorky, který Němcům v pohodě daj na Vánoce na stůl kapra se salátem, což je opravdu česká specialita, kterou v Německu dodržujou asi jen emigranti. 🙂
Snažím se to jako betareader v povídkách korigovat, aby se tam tyhle nesmysly nevyskytovaly, ale občas je to těžký. 🙂
Když jsem psala druhou řadu své povídky Dar, tak jsem potřebovala najít německý městečko někde napůl cesty mezi Hamburkem a českýma hranicema. Tak dlouho jsem šťourala v mapě, až jsem narazila na Moringen, a ten pak hrál v povídce hlavní roli. Všechno, co jsem popisovala, jsem popisovala podle skutečný mapy města, včetně toho, že v tom městečku byl za války koncentrák pro mládež.. tohle všechno pak v povídce sehrálo roli a dokonce můžu přesně ukázat na mapě na dům, ve kterém se odehrával hlavní děj… docela bych se tam jednou mrkla, Madisoon mi kdysi slíbila, že až si udělá řidičák, tak se tam zajedem mrknout. 😀 Jsem prostě šílená, ale právě tohle mě na tom baví. 🙂 Jsem ráda, že tě tyhle detaily těší, mně taky… celá povídka Dar je psaná vlastně jako "historie" kapely, je to kombinace skutečných a vymyšlených událostí, a sedí to na dny, možná někdy i na hodiny. 😀 Taky se překládá do angličtiny, prozatím první řada, tak uvidíme, musím na ni sehnat betareadera. 🙂
Sakra, se zase vykecávám, místo abych opravovala povídky, mám jich tady frontu na mejlu, jdu na to! 😀
To je prave na "fikci" to uzasne, kdyz to jenom ta fikce nakonec neni. Ja to fakt dokazu ocenit. To se ta kvalita dila hned posune o nejaky ten stupinek vys. S tim pocasim 31.8. jsi me ale dostala. To je uz fakt detailismus….ale suprovni.
No bavim se skvele, dvanacticlenna porota u soudu, Santa a smazeny kapr na vanocnim stole.
Preji prijemne opravovani.
Tak je streda a pribyl nam dalsi dil Casoprostoru na THF. Jsem rada, ze to lidi uz sleduji a tesi se na dalsi dily. Je videt, ze to lidi zajima a jsou zvedavi, co bude dal. To je teprve ceka povichr…..
Ten preklad mi Jani prijde takovy vic a vic strohy s kazdym pribyvajicim dilem. Tvuj psaci sloh v Cestine je takovy razny a primy, ale obsahuje i v te raznosti spousta legracnich a milych momentu, ale hlavne dvojsmyslnost, coz si myslim, ze se trosinku v prekladu vytraci.Ja vim, ze to musi byt desne tezke. Vyjadrit a hlavne navodit ten samy pocit, tu samou atmosferu, ktere se ti dostava v originale, je asi ze vseho nejtezsi. Ja bych rekla, ze co do obsahu, je tva povidka zachovana velice dobre, to jen ta pocitovka z ni je trochu jina. Ale to je uz holt dan prekladu, no.
Rikala si, ze v osmem dilu si prekladatelky vymenily zidle? Uz se nemuzu dockat.
Jojo, osmý díl je poslední překládaný Zuzanou a od devátýho nastupuje Alča, která to překládala až do konce a pokračuje druhou řadou.
Já vím, že můj styl psaní se v překladu musí ztratit. A to jsem se na tomhle vlastně teprve "učila" psát, je to nic proti dvojce a trojce, myslím si.
Stačí porovnat One Day You'll Be Mine s Jednou budeš můj, tam se podle mě ztratil můj styl dost značně. To byla v češtině vtipná povídka. 😀 Jak to dopadlo v angličtině, nemůžu posoudit, ale s tím jsem počítala. Myslím, že i profík by měl se mnou a mým psaním občas potíže 😀
Já jen doufám,že obsah časoprostoru je natolik poutavý, že i když se v něm občas něco ztratí, bude to lidi bavit i tak. 🙂 Jsem ráda, že mi jich pár vždycky napíše, že se těší dál, snad stoupající počet komentářů naláká i další, sama vím, jak funguju… když vidím že má povídka víc komentářů, hned se na ni dívám a zkoumám, jestli stojí za to ji sledovat a následně přečíst.
Bohužel, většina čtenářů nemá šanci si českou verzi přečíst, tak jsem ráda, že se to podařilo takhle. :-)Drž mi palečky. 🙂
Když jsem to začínala psát, neuměla jsem anglicky v podstatě už vůbec nic, ze školy jsem všechno zapomněla, to, že jsem se na ty stránky dostala a jsem schopná tam i něco přečíst bez překaladače, je pro mě naprostej zázrak. 😀 říkám si, co ještě všechno mi ti kluci z TH dají na starý kolena… už tak mi ten život změnili od základu, prdelky moje. 🙂
Obdivuju Billovu odvahu. Chápu, že touží setkat se svou láskou, a že v podstatě nemá co ztratit, ale nevím, jestli bych se, být na jeho místě, něčeho podobného odvážila. 🙂
Janule, to jejich setkání v koupelně bylo tak dojemné. Nejsem žádná plačka, ale měla jsem slzy v očích. 🙂
No jo, Janule a reálie! 🙂 To je kapitola sama pro sebe. Vzpomínám, s jakým napětím jsem četla Dar a neustále se v komentářích vyptávala, co je skutečnost a co už ne. To německé městečko si pamatuju velice dobře, vím, že jsem si ho hledala na mapě a nejsem si jistá, ale možná jsem dokonce v komentářích navrhovala upořádat cestu po stopách TH v této povídce. Tak kdyby vám s Masdisoon vybylo volné místo, jedu! 🙂
Ale musím připustit, že jinak mě nesrovnalosti tohoto druhu v povídkách nedráždí. 🙂 Je to zajímavé, ale je mi to skutečně jedno. Jak nesnáším pokusy přenést Santa Clause, Valentýna, Halloween a podobné vymoženosti do českého prostředí, v povídkách jsem podobné zhovadilosti ochotná tolerovat. I když připouštím, že občas mám drobátko problém. Četla jsem na THF takovou milou povídku od Steinsgrrl, kde dvojčata psala dopisy svatému Nicholasovi a já byla trošku vedle. Pořád mi bylo divný, co od toho Mikuláše chtějí. Ale naštěstí si hoši "pod stromeček" přáli jeden druhého, takže všechno bylo v pořádku. 🙂
Janule, s nadšením pozoruju, jak na THF přibývají komentáře, to je vážně skvělé!!! Jen tak dál, že? 🙂
Jojo, Kattys, jsem nadšená, po pěti dílech má už víc komentářů než android, to je úžasný, mám radost. 🙂
Madisoon už řidičák má, tak jí můžeme zblbnout a v létě vyrazit do Moringenu a jiných, ovšem jaksi není auto… 😀 Taky mi slibovala, že spočítá všechny sexy v mých povídkách, pořád je to jen typovaných 100, tak uvidíme 😀
Teď se tady peru s novým notebookem, starej už mi vyplivával kdykoliv mu bylo vedro, mrzák, tak jsem pokoupila novýho a ten má jinak klávesnici, jinak celej systém, no sranda… tak se s tim vyrovnávám, nastavuju, a s hrůzou čekám, jak se mladýmu povede mi sem naistalovat překladač, protože prozatím nefuní, což ně děsí. 😀 Jdu nastavit povídky, nešlo mi sakra ani vyplnit heslo k blogu, pak jsem zjistila, že ho mám blbě napsaný, no vražda 🙂 Samá zábava dneska. 🙂
Doufám, že si užíváš kanálů stále stejně a pozoruješ cvrkot na blogu. 😀
[8]:Dobry vecer!
Ja jsem teda poseroutka desna, ale asi bych konala uplne stejne jako Bill. Nema fakt co ztratit. Akorat kdyby se nevratil, tak by asi zpusobil desny smutek svym rodicum, ale byt opet s brachou je pro nej stejne asi nejdulezitejsi. Vzdyt i v RL dvojcata rikala, ze jsou si navzajem tim nejdulezitesim a nejblizsim clovekem na svete.
Ja zase placka Kattys jsem, zrovna dnaska jsem vybrecela kyble slz po precteni jedne z mych oblibenych povidek. Je to sileny sadomasochismus, ale ja tu povidka zkratka miluju, je uzasne napsana a i kdyz mi vzdycky rozdrasa vnitrnosti na kasi, tak ja nad ni opakovane zasnu, jaka ze je uzasna a naprosto nadherna i pres vsechnu tu silenou bolest, kterou mi zpusobuje.
[7]:Palecky budu urcite drzet:-)
S temi komentari je to fakt, ja funguju podobne. Kdyz prochazim nove pridane veci, tak mrknu na pisalka (nektere uz mam oblibene a ctu od nich vse automaticky), na varovani a souhrn, no a potom kouknu na komentare a ctenost. Je to svinsky system pro nove zacinajici autory, toho jsem si vedoma. Kdyz tam vidim nejaky neznamy nick, rating pod R, komentare zadne a ctenost mizernou, tak na to ani nekliknu. Jo a potom mam jeste slabost na bannery. Ja vlastne zacla cist "Escort" od Gaji jenom diky tomu naprosto dokonalemu banneru, kde Bill vypada naprosto neskutecne.
Taky se chci mrknout na "One day you'll be mine" a porovnat s ceskym originalem. Je to vzdycky zajimave to videt z uhlu pohledu dvou jazyku.
[9]:No ja jsem prave desny stoural, aniz bych si na tom sama zakladala. Mi zkratka jiste veci neuniknout, vsimnu si kazde voloviny a desne mi to vadi. Kdyz si autorka vymysli uplne fiktivni svet, tak tam at si vybasni co chce, tam mi vsechny ty nesmysly nevadi, ale kdyz ma byt pribeh zasazen do urciteho prostredi, tak mi nesrovnalosti fakt vadi.
Že já na ty kanály koukala, už jsem chtěla jít spát!!! Včera jsem se rozhodla, že je na čase, něco se sebou udělat. Já, která přečetla dvě tři stránky jakékoliv knihy a náhle bylo ráno, já, která se všem nespavcům posmívala, já poslední dobou nemůžu usnout. Asi stáří, mrcha jedna! Copak o to, věděla bych jak neprospaný čas využít, jenže ráno jsem pak jak zmlácená. Takže jsem si řekla, že dnes jdu do hajan kolem desáté a děj se vůle boží! No, tak zas nic, necháme to na zítřek, nebo na pondělí, jako když začínám hubnout! 🙂
To je zajímavý, Janule, na co se mě dneska v práci zeptali, to jsem nevěděla, ale že ti Madisoon slíbila spočítat sexy, to si pamatuju. 🙂 Teď jsi mě trochu vyděsila s tím tvým notebookem, tak snad všechno se synem doladíte. 🙂
Kanály jsou úúúžasnýýýý!!! Já ti mám přehled!!! 🙂 Jen jsem dneska zapnula počítač, hned jsem zjistila, že Lady Kay přihodila dalšího Romea. Jen jsem to tak přelétla očima, čtení i komentář si nechám na zítra. Jo, komentáře, za to můžou ty tvý čvrteční Rozhovory! Navštívila jsem blogy, kde už jsem opravdu dlouho nebyla a v nejednom případě jsem zjistila, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. 🙂
Denně sleduju, jen tak pro radost, jak si vede Časoprostor v tom velkém světě a vážně mě těší, že mu to tak pěkně jde, šikulkovi! 🙂
Zdravím, modrozelenko, a skoro se až bojím zeptat, nad kterouže povídkou se tak trápíš. 🙂 Tedy přiznávám dobrovolně, že nějaká dramata prostě číst nemůžu. Ne že bych si myslela, že povídka nutně musí končit šťastně nebo že bych nevydržela trochu toho duše drásání, ale pro čtení povídek tohoto typu musím být psychicky v pohodě, ale tedy v naprosté pohodě, jinak se při čtení hroutím. 🙂 I v češtině existuje spousta zajisté úžasných povídek od mých milovaných spisovatelek, ale nejsem si jistá, jestli si je někdy přečtu. 🙂
Už jsi četla One day you´ll be mine v češtině?
[12]: Zapomněla jsem poznamenat, že banner k povídce Escort je úchvatnej! Bill tam vypadá neuvěřitelně nádherně. A co neuvěřitelně, prostě nááádherně!!! 🙂 Zatím jsem se ke čtení ještě nepropracovala, ale chystám se. Díky banneru! 🙂
Už jste asi obě dávno v pelechu, já se tady prala statečně, tak snad už jsem v pohodě. Akorát s klávesnicí mi to bude asi chvíli trvat, oni ty blbci dneska dělaj levej shift kratší a vedle toho šoupli klávesu s tímhle:\ a já jak píšu poslepu, mám teď před velkejma písmenama furt lomítko 😀 Ale to si vošahám, doufejme. 😀
Tak jo, dámy, mějte se, jdu to taky zalomit, už se mi klížej víka.
[15]:One day you'll be mine jsem jeste v cestine necetla. Ale chystam se. Ja ted toho cetla tolik, ze nestiham, nestiham.
Ta drasacka, o ktere jsem se zminila, je "Cranes flying above us" od Amdee. Mi se jeji styl desne libi, umi vyjadrit ty nejniternejsi emoce a pocity jako malo lidi. To bude asi tou jeji skandinavskou mentalitou. Je Finka. Ja mam uchylku na angst, kdyz je dobre psany. Radsi skvele psana drasacka, nez nechutne delany sladak. Ale ja mam docela siroky zaber, ctu temer vsechno, ale angst mi blizi u srdce obzvlaste blizko. Jsem holt magor, "damaged goods". Ja se ted uz asi dva tydny smolim s desne dlouhavym review, ktery chce autorce osobne poslat. Ta povidka na me nechala takovy dojem, ze to musim sepsat, i kdybych se mela z toho zblaznit. Je to srdcovka, i kdyz bolava srdcovka.
Jestli jsi citlivejsi, tak nevim, jestli by to pro tebe bylo, ale mi se ta povidka fakt desne libi. Precetla jsem toho docela hodne za ty dva mesice, co se na THF potloukam,ale tak intenzivni proziti ficku jsem zatim zazila jen u Amdeeniniho drasaku.
[16]:"Escort" moc doporucuji. Je to velice pikantni dilko. Mi se osobne libil prvni pulka povidky uplne nejvic. Jsem zvedava, co na ni reknes.
[17]:Pry obe v pelechu. Ja se tady jeste paru s tou mou osobni zpovedi pro Amdee a jeji skvost. Ubiji me to, ale musim, musim.
Tak drzim palce, aby to s tim bookem vsechno dobre dopadlo.
[18]: Uvědomila jsem si, že Amdee vlastně znám, četla jsem od ní jednodílovku To see for the first time. Byla to jedna z povídek inspirovaná Billovou procházkou po mole v Miláně, skutečně se jich po té módní přehlídce několik vyrojilo. Všechny se mi líbily, i když si byly tak nějak podobné, ale dodnes si pamatuji na zvláštní pocit, který jsem měla po přečtení Milána od Amdee. Bylo to milé a něžné, ale tak nějak zádumčivé. Prostě sever, teď je mi to jasné. 🙂 Pokusila jsem se dokonce sesmolit komentář, ale pochopitelně jsem nedokázala popsat všechny svoje pocity.
Na "Cranes" jsem ale pohlížela vyloženě s nedůvěrou. Pochopitelně mě odradila smrt. Pak jsem se ale vzchopila, zaťala zuby a pokusila se číst. No, po několika větách jsem přestala. Necítím se na to, abych ronila potoky slz, což by se mi zajisté přihodilo. 🙂 Myslím, že si obě, autorka i povídka, zaslouží, abych k nim přistupovala naprosto připravena. 🙂 Díky za tip, věřím, že na Amdee časem dojde řada. 🙂
[21]:Jo, to je Amdee.
Je opravdu zvlastni a velmi specificka, ale me uchvacuje jeji styl psani. Ona dokaze vyjadrit emoce naprosto neskutecne, a to o emocich ani moc psat nemusi, ona to opise symbolikou, poeticnem obratu a pouziva takove neskutecne figle, ktere ti vyrazeji dech. Ja ji fakt miluji, protoze mi prijde strasne odvazna a takova syrova, proste popisuje veci, tak je vidi, ale i tak v te osklivosti a bolesti to nakonec vyzni v jejim projevu strasne krasne a nezne. Ma holt dar. Taky pouziva takova zvlastni, experimentalni styl psani, mi se to strasne libi a ocenuji to. Neni to pochopitelne na notu kazdeho, ale mi naprosto uhranula a ackoliv jeji anglictina neni dokonala, je uzasne podmaniva a velice originalni. Zkratka ti jeji styl upli v pameti. Jestli si na literaturu potrpis tak nejak jako fainshmecker, tak Amdee je ten pravy zakusek ke skousnuti.
"Cranes" jsou fakt drsne, ale jestli nekdy tu silu seberes, tak se to vyplati si to precist. Ovsem doporucuji cist privatne, v naproste samote, v poklidu. Ja jsem to cetla poprve asi mesic zpatky a zacla jsem ubekovat po prvnim odstavci, pak jsem to musela cist po kouscich, protoze se me zacala zmocnovat takova emocionalni hysterie, ze jsem plakala jeste desne dlouho po docteni. Ale fic je fo fakt nadherny. Ja tomu rikam emocionalni cisteni.
[22]: No vidíš, já měla podobné pocity po přečtení jedné, poměrně dost nenáročné, jestli to tedy mohu takto vyjádřit, jednodílky. Pokud tedy s něčím nebudu mít problém, tak je to autorčina angličtina, to opravdu nehrozí. 🙂 Vedu sice Amdee v patrnosti a většinu jejích povídek mám připravených k přečtení, ale jak říkám, ta jediná povídka na mě udělala takový dojem, že si s přečtením dalších dávám na čas. Rozhodně nemám sílu se emocionálně čistit, jak jsi velice výstižně napsala. Myslím, že by to mohl být zajímavý námět na sezení u psychologa, či snad dokonce psychiatra. Po narození syna, asi tak bych nejspíše odhadla to časové období, nejsem schopna číst nic emociálně vypjatého, nic příliš zraňujícího a bolestného. I když ani před tím jsem nebyla nijak zvlášť psychicky odolná, jen tak namátkou bych mohla vzpomenout na čiré utrpení při čtení Kafkovy Ameriky, pmatuju si, že se mi ještě několik dní poté chvěly konečky prstů. 🙂
Ale na Amdee nezapomenu a opravdu se chystám její povídky přečíst. 🙂
[23]:A mohu zase pro zmenu zadolovat ja a zeptat se, ktera ze to jednodilka nechala dojem na tebe? Jestli ti to teda nevadi:-)
S tim psychologem a psychiatrem jsi me pobavila. Ale budes mit pravdu. Kdyz pro me prave to cteni je takovou cistkou, posezenim u psychiatra, jestli to tak muzu pripodobnit. Ja mam rada fakt vsechny zanry, ale zjistila jsem, ze prave povidky na vaznejsi, smutnejsi a bolavejsi temata ve me zustanou nejvic. Ale musi se to davkovat umerene. Taky na to nemam naladu vzdycky. Kdyz tak uvazuji treba o filmech, tak vsechno, co ve mne nechalo hluboky dojem a hned se mi vybavi, je taky bud desne depresivni nebo smutne…. American beauty; Magnolia; Fargo; Ice storm; Brokeback mountain; Breaking the waves; Dancing in the dark; Dangerous elaisons; The Hours atd. Me treba vubec neoslovuji komedie, a kdyz uz tak, tak musi obsahovat hodne cerneho humoru, jako treba prvni filmy od Formana nebo anglicke komedie. Takove ty klasicky, co se delaji v Americe, komedie s lacinym humorem, me nudi k smrti. Romanticke komedie uz vubec nezvladam, to jsou pro me primo muka, no jsem asi hodne divna. Ale v tom jsme holt kazdy jiny a fakt se nema cenu nutit do neceho, co ti zpusobuje neprijemne dusevni rozpolozeni nebo hlubokou bolest, kterou nezvladas.
Mi narozeni meho chlapecka taky prineslo hodne zmen, a to dost drastickych, ale i tak jsem se moc, co se literarnich chuti tyka, nezmenila. Pro me je vzdycky nejvetsi odmenou po precteni povidky, kdyz ve mne nejak zustane, kdyz se ji nemuzu strepat, kdyz na ni myslim a vsechno si to v kebuli snazim rozlozit, analyzovat a zduvodnit. Na to me holt uzije. No a tohoto efektu se mi prave nejvic dostava pri precteni neceho vaznejsiho, nez neceho "pro dobrou naladu", co doctes, odkliknes si a reknes, bylo to faj….dalsi pan na holeni.
Ja jsem Amdee konecne poslala ten svuj elaborat v podobne recenze na tu povidku a jsem zvedava, jestli se ozve zpatky.
Taková zajímavá debata a já se nemohla probojovat k počítači! 🙂
K té diskutované povídce od Amdee jsem se pochopitelně ještě nedostala, ale kupodivu jsem za těch pár dní bez počítače získala trošku nadhled, tak snad to půjde.
Povídka, kterou jsem měla na mysli, se jmenuje To see for the first time. Ono to na první pohled nevypadá, ale prostě mi připadala tak nějak zvláštní.
Filmmy, které jmenuješ, znám, ale ještě jsem je neviděla, ovšem, chystám se. :))) Kromě Breaking the wawes. Jakýmsi záhadným způsobem jsem se ke snímku dostala, celý ho protrpěla a nikdy na něj nezapomenu. Byla jsem naprosto fascinovaná, sice jsem asi úplně všemu neporozuměla, ale o to víc jsem byla filmem nadšená. 🙂 Ovšem od té doby si na pana režisera dávám dobrý pozor, abych jako třeba náhodou nekápla na něco podobného a pak trávila bezesné noci dumáním, jak to vlastně celé myslel. :)))
A co Amdee, ozvala se? 🙂
Pripadam si jako magor, ze ti Kattys odpovidam na tento prispevek po tak ukrutansky dlouhe dobe, ale ja si toho tenkrat nevsimla. Asi si ted nevsimnes zase ty. Ale to neva. Moc dlouho jsem te na blogu nevidela a doufam, ze se ti dari dobre.
"Breaking the waves" byl opravdu uchvatny film, reziser Dan, jeden z hlavnich protagonistu Sved (Stellan Skarsgård…vyborny to herec, shledla jsem s nim docela hodne svedskych filmu a je opravdu dobry, ostatne jako svedska cinematografie povsechne).
Amdee se ozvala a byla za recenci rada. Od te doby toho opet hodne napsala a nezklamala. Ovsem i ja ctu jeji veci velice opatrne a davkuji si je po trosinkach. To ani nejde precist vse najednou jako jsem to treba udelala u Haylzee.
No nic, nekdy opet…:-)
Mne sa tento nápad s časopriestorom veľmi páči 🙂 A úplne s Billom súhlasím, budúcnosť treba zmeniť 🙂 Som na to zvedavá. Poviedka ma dostala a úplne vtiahla do deja.
Jůů, takže Bill se opravdu pokusí změnit minulost? Já jsem za to opravdu skutečně šťastná. Už jse v to pomalu ani nedoufala 😀 Tak snad se to povede. No sakra, prostě se to povést musí!
Tahle povídka je vážně skvělá 🙂 Při její začátku mě vážně ani nenapadlo, jakým směrem se bude ubírat, ale teď? Je to bomba! Tak teď jenom držím pěstičky Billovi a ´tfuj tfuj tufj´!!!! 😀