Snažím se vzpomenout, kde jsem byl těsně před gratulací. Nenápadně zkoumám svoje okolí, ale zatím mě nic nenapadá… vím jistě, že jsem určitě netancoval, protože netancuju dodneška. Nikdy mi to moc nešlo a hlavně se mi s nikým nechtělo… Kluci byli u rulety a hráli jako o život. Nejspíš někde sedím v koutě, protože jsem byl vždycky tak trochu samotář a když jsem mohl, tak jsem se někam zašil a řešil svoje depresivní myšlenky. Pomalu se protahuju davem, sakra… málem jsem Andreasovi šlápl na nohu. Vrhnul po mě zkoumavý pohled, ale dál se se mnou nezabýval… neznal všechny lidi z týmu, takže mu nejspíš nepřijde, že sem nepatřím, a i kdyby, on to určitě řešit nebude… pije taky od rána. Jsem asi fakt zjev, tak proto na mě nejspíš tak čučel. Toma nikde nevidím, možná budeme někde spolu, ale to by se mi dost nehodilo. Potřebuju, abych byl alespoň chvilku sám se svým mladším já.
Projdu skoro celou potemnělou místností a konečně mě to napadlo… jasně, tamhle vzadu jsou takové útulné kožené boxy, je tam soukromí a já se tam tenkrát zašil. Potřeboval jsem být chvíli sám, než se na nás všichni sesypou. Pomalu se vydám tím směrem, abych nikoho příliš nevyplašil. Tady už není tolik lidí, tak dávám bacha, abych nepůsobil moc nápadně, ale zase ne ustrašeně.
Moje mladší já je přesně tam, kde jsem ho očekával. Sedí v koženém boxu, před sebou skleničku nějakýho slaďáku. Nechápu, jak jsem to mohl tenkrát pít, byly to strašný lepidla. Kouká nepřítomně před sebe a je vidět, že usilovně přemýšlí. Hergot, co jsem tenkrát měl tak důležitého v hlavě… nejspíš asi Toma, jako vždycky, ale alkohol ty vzpomínky pěkně zazdil.
Nadechnu se zhluboka, srdce mi bije až v krku a ruce se mi klepou, ale rozhodnu se, že to nebudu dál protahovat, protože čas neúprosně běží. Teď jdu a změním si život… totálně ho obrátím vzhůru nohama. Doufám, že tím sám sebe nezabiju, ale v to můžu jenom doufat… Přiblížím se k boxu, kývnu na své mladší já a podávám mu znovu zalepenou obálku. Naštěstí je tu dost šero, tak si toho lepení snad nevšimne.
„Ahoj, tohle bude asi pro tebe, Bille, někdo to vytrousil na záchodě,“ snažím se mluvit hlubším hlasem. Podívá se na mě smutnýma očima, kývne a řekne: „Dík.“
„Není zač,“ odpovím, seberu se a rychle padám odtud. Teď už je to v tvých rukách, můj milý Bille, já udělal všechno, co jsem mohl. Rychle se ztratím za roh, ale stoupnu si tak, abych měl dobrý výhled. Jedině tak můžu pozorovat, co se děje s dopisem. Před chviličkou jsem vlastně narušil časoprostor… promiň, dědo… napadne mě… Tohle už se v roce 2007 nestalo, takže všechno je jinak. Modlím se za nás, aby to vyšlo. Doufám, že ten dopis nestrčí jen tak do kapsy.
„Není zač,“ odpovím, seberu se a rychle padám odtud. Teď už je to v tvých rukách, můj milý Bille, já udělal všechno, co jsem mohl. Rychle se ztratím za roh, ale stoupnu si tak, abych měl dobrý výhled. Jedině tak můžu pozorovat, co se děje s dopisem. Před chviličkou jsem vlastně narušil časoprostor… promiň, dědo… napadne mě… Tohle už se v roce 2007 nestalo, takže všechno je jinak. Modlím se za nás, aby to vyšlo. Doufám, že ten dopis nestrčí jen tak do kapsy.
Hypnotizuju sám sebe očima a modlím se skoro nahlas… pokolikáté už? Zírá na obálku a čte si Tomovu výhrůžku: „Tento dopis je určen pouze pro Billa Kaulitze, narozeného 1.9.1989 v Lipsku. Jestli jsi někdo jiný,nesahej na to, nebo si tě najdu a rozbiju ti hubu !!! Tom Kaulitz“ Vidím na něm, jak se usmívá. Taky jsem se tomu smál, když jsem to poprvé četl. Je netrpělivý, když se snaží tu obálku otevřít… nakonec to udělá úplně stejně, jako já… holt jsme jedno tělo, jedna duše. Vyndává dopis a mně se tají dech. Jeho výraz v obličeji, když to začne číst, je kamenný, žádné velké emoce nejsou vidět, ale za chvilku už se tváří mírně nechápavě. Rozhlíží se po místnosti, nejspíš mě hledá očima, aby se mě zeptal, co je to za blbinu. Rychle zapadnu za dveře, aby si mě nevšiml. Po chvilce zase vykouknu, musím vědět, co dělá dál. Doufám, že nebude tak poctivý a přečte si i druhou stranu, jinak se půjdu picnout. Začnu se v duchu zase modlit. Zatají se mi dech, když ho vidím, jak obrací list… jo! jo! jo!… zvědavost mě vždycky přemohla… jsem dobreeeej.
Vidím ten šok v jeho očích, když si přečetl oslovení „Bille, má lásko“. Úplně přesně vím, jak se teď cítí. Musí to být ohromná radost, vždyť je to jeho splněný sen. Poplašeně se rozhlídne kolem sebe, jestli ho někdo nepozoruje a nenápadně ten dopis zasune pod stůl. Vidím na něm, jak mu to vrtá hlavou, ale čte dál a to je důležité. Chtěl bych mu teď vidět do hlavy. Začínají se mu lesknout oči. Jedna slza mu teče po tváři a já jsem si jistý, že je vyhráno. Teď už jen počkám, až to dočte a půjdu se mrknout, jak dopadne gratulace. Čas letí jako blázen a myslím, že v kuchyni už zapalují osmnáct svíček na dortu. Je na něm vidět, že je zmatený, ale taky vidím štěstí v těch uslzených očích. Asi je mu jedno, že ten dopis je psaný až zítra, hlavní je to, co tam Tom napsal. Složí dopis do obálky, strčí si ho do kapsy proužkovaného saka a já slyším zdálky, že ho začínají shánět.
Pošlou pro mě brášku a ten jde celkem najisto do boxu. Vždycky věděl, kde mě hledat. Já se radši vytrácím, aby mě neviděli, a přesouvám se směrem k zadnímu východu, kudy budu muset za chvíli vypadnout. Na všechno už můžu koukat jenom od dveří a doufat, že to dobře dopadne. Jsem ukrytý ve stínu thajské sochy a čekám, až kluci dojdou k dortu. Gordon má proslov, ale jenom krátký, nikdy neuměl moc řečnit. Všichni dostanou do ruky skleničku se šampusem a sborově nám zazpívají Happy Birthday. Je to běs, jsou děsně falešní a moje cvičené uši trpí. Společně sfoukneme svíčky a teď si musím držet palce… jde o náš další život…
Postupně nám všichni gratulují, jedna podaná ruka střídá další a další, ,všechno nejlepší‘ si vyslechneme s bráškou snad stokrát. Musím vydržet, chvilku to ještě potrvá, je tu dost lidí… dělejte, nebo mi projde čas a já se nic nedozvím… konečně poslední podaná ruka a pusa od mámy. Teď přijde ta chvíle… nemůžu dýchat, zase se klepu a jsem absolutně v háji. Vidím v Tomových očích, jak je odhodlaný ke mně přijít a obejmout mě, ale na sebe nevidím… stojím k sobě zády, takže vůbec netuším, co mám teď v očích pro něj za zprávu. Modlím se, modlím se… a vyšlo mi to… místo kroku zpátky, jdu Tomovi naproti a obejmu ho tak silně, že si toho musí snad všichni všimnout. Zaregistroval jsem něco jako pusu na ucho, ale nejspíš jsem Tomovi jenom něco šeptnul. On ke mně zvedne oči a usměje se tak krásně… povedlo se. Teď už je to všechno jasné. Chtěl bych s nimi být, až si budou večer povídat… no možná si už nebudou jen povídat, ale bohužel musím zpátky. Mám tak akorát čas, vrátit se k Bédovi, navlíknout na sebe kombinézu a odfrčet zpátky do budoucnosti. Doufám pevně, že ta budoucnost bude podle mých představ. Děda mě asi zabije, až zjistí, co jsem provedl…
Venku už se setmělo, je zataženo a od Labe táhne pěkná zima. Až si budou připíjet o půlnoci v ledovém baru, budu já už nejspíš ve svém novém životě. Takže kombinézu mám na sobě, helma sedí, souřadnice jsou nastavené a můžu domů. Otočím klíčem v zapalování, ale tentokrát už strach nemám. Vím, co mě čeká. Vlastně já vůbec nevím, co mě čeká…
Otevřu oči a jsem v dědově laboratoři. Tentokrát už mě žádný pocit nepřekvapí, všechno je tak jak má být a já jsem zpátky. Děda sedí na židli zády ke mně a kouká na monitor, ani si mě nevšiml. Že už by hůř slyšel? Zaťukám zevnitř na okýnko, děda sebou trošku trhne, ohlídne se, a když mě vidí, začne se na mě zubit. Otevře mi přední dveře, a když vylezu, pevně mě sevře v náručí. Musím sundat helmu, abych na něj mohl mluvit, ale samým dojetím se mi slova zadrhla v krku.
„Vítám tě doma, Bille,“ řekne děda a je na něm vidět štěstí. Nejspíš z toho, že jsem živý. Tím ovšem končí všechny radostné myšlenky v mé hlavě, protože další věta už pro mě není tak jednoduchá… musím začít dědovi lhát. Kdybych mu přiznal, co jsem tam provedl, určitě by mě chtěl poslat zpátky, abych to napravil. Musím mlčet jako hrob.
„Doufám, že všechno proběhlo hladce, jak jsme se domluvili a nepovedlo se ti tam provést nějakou blbinu,“ zadívá se na mě zkoumavým pohledem.
„Jasně, dědo, všechno je v cajku,“ lžu, až se mi od huby práší. „Bráchu i sebe jsem viděl a dokonce ještě všechny staré známé z produkčního týmu a rodiče. Byli tam úplně všichni. Bylo to fajn, díky, dědo, moc mi to pomohlo.“
„Nemáš zač, chlapče, já ti taky děkuju, bez tebe bych Bédu nikdy nedokončil.“
Jsem rád, že jsem dědovi mohl pomoct, ale teď budu muset vyrazit do nového života. Jak to bude, až se vrátím zpátky, jsme spolu probírali před cestou. Laboratoř je celou tu hodinu v časoprostorovém vakuu, takže se tam nemůžou promítnout žádné změny, které bych v minulosti způsobil. Ovšem jakmile opustíme dveře laboratoře, skočí všechno do takového stavu, jak to má být, podle nových skutečností. Děda s tím nepočítá, ale já vím, že to bude pecka.
Až vylezu ze dveří, ocitnu se na místě, kde mám v tu dobu být podle svého nového života. Může to být klidně na druhém konci světa, ale s tím počítám. Je mi jasné, že nevylezu na dvůr, nevezmu Scottyho a neodjedu svým starým autem. Můžu se jen modlit, že jsme si Scottyho s bráchou taky pořídili a čekat, jestli se s ním ještě někdy setkám. To jediné je mi líto. Auto je mi samozřejmě ukradené, stejně už na dvoře stát nebude.
Děda mi při našich setkáních vykládal případy lidí, kteří v minulosti něco způsobili a pak se vrátili zpátky. Zjistili, že člověk, který se vrátí do změněné skutečnosti, má v hlavě společně dvě paměti. První je ta stará, z doby před výletem a druhá je nová, vytvořená díky změnám. Postupně se spojí do jedné, ale to trvá podle dědy zhruba čtrnáct dní až měsíc. Vzpomínání na novou skutečnost prý naskakuje postupně, pomocí paměťových záblesků a snů, takže budu muset chvíli improvizovat. Mám z toho strach, ale za ten nový život, který mě čeká, mi to stojí. Vím určitě, že budu žít nový život, protože to co jsem udělal, mi ho muselo obrátit vzhůru nohama. Taky je tu ovšem riziko, že jsem někde mezitím umřel, už nebude vůbec nic a já se rozpadnu na prach. To už se snad nedozvím… možná je tohle moje poslední hodina…
V novém životě, který mě nejspíš teď čeká, asi nebudu znát dědu s Bédou, protože když brácha neumře, nebude mít děda důvod mi volat a tím pádem se nikdy nesetkáme. Chtěl bych mu dát ty peníze, aby mohl dokončit svůj sen, ale risk je, že on bude mít taky dvojí paměť a nejspíš mě hezky sjede za to, co jsem provedl. Radši mu ty peníze pošlu poštou…
Ještě chvíli se mě děda vyptává na technické detaily výletu, vyšetří mě, jestli je všechno jak má být, ale blíží se doba, kdy opustím tenhle zvláštní prostor a začínám se bát. Je vidět, že lžu dobře, protože nevidím, že by měl z něčeho obavy. „Tak pojď, chlapče, dáme si ještě kafe v kuchyni a pak pofrčíte se Scottym domů,“ vyzve mě děda a já vím, že nastal okamžik pravdy. Ještě jednou se na Bédu ohlídnu, v duchu mu poděkuju za hezký výlet a vezmu za kliku dveří. Vím, že žádné kafe v kuchyni už nebude… cítím náraz energie a pak… asi… omdlím…
Procitnu v koupelně. Stojím před zrcadlem a vypadám úplně jinak, než když jsem se vrátil z minulosti. Vousy jsou pryč, právě si dělám vlasy, v ruce držím zapnutý fén a hřeben. Jsem skoro nahý, jenom kolem pasu mám obtočenou bílou osušku, takže jsem nejspíš už po koupeli. V hlavě mi naskočí blesková vzpomínka na právě proběhlé koupání… jasně, to je ta nová paměť, co se mi dostává do hlavy… to to jde nějak fofrem…
Ruce mi bezradně klesnou dolů, vypnu fén, nějak nevím jak pokračovat s tím účesem. Tohle jsem na hlavě ještě neměl, budu muset rychle vzpomínat co s tím, ale v hlavě nikde nic, prázdno jako v jeskyni… asi to tak rychle nepůjde. Mám zase melír, koukám, že perfektně upravené černé nehty… něco mi cinklo o zuby, když jsem se zašklebil. Vypláznu jazyk a hele… můj starej pírs v jazyku. Ten jsem přestal nosit někdy před čtyřmi lety, protože už ho měl skoro každý. Já musím svůj vzhled neustále měnit, abych nezakrněl, ovšem teď ho mám pěkně zpátky. Asi se mi k něčemu hodil, hádám, že to bude mít něco společného s Tomem… teda pevně v to doufám.
Odložím vypnutý fén a hřeben na umyvadlo a otevřu toaletní skříňku, abych se podíval, co tam je. Samá kosmetika, holení a kelímek s pastou a dvěma kartáčky… začíná se to rýsovat hezky, vypadá to, že tu bydlí dva lidi. V duchu se modlím, aby to byl Tom. Rozhlédnu se po koupelně, ale tady už asi žádnou další informaci nenajdu. Všechno je tu hezké, ale takové sterilní. Nikde žádný binec, kachličky pečlivě vyleštěné… na věšáku visí modrý župan. Nejspíš bude můj, tak si ho oblíknu, abych nenastydl, vlezu do chlupatých bačkůrek a pomalinku otevřu dveře koupelny.
Nikde ani noha, prázdná hala. Dost prostorná hala. Všude jsou samé dveře, tak teď ještě zvolit ty správné. Jedny určitě vedou ven z bytu, jsou u nich pánské boty a věšák, na kterém visí několik bund mojí velikosti. Opatrně nakouknu do prvních dveří a zjistím, že jsem zřejmě v obýváku. Je to tu pěkně zařízené, uprostřed krásná kožená sedačka, luxusní nábytek a velké francouzské okno. Musím se mrknout, kde to vlastně jsem. Odhrnu trochu záclonu, ale venku není nic, co by mi napovědělo, jen velká zahrada plná stromů a keřů. Rozhlídnu se po pokoji a moje oči se zastaví na skříňce u dveří. Leží tam černá pánská kabelka. Mrknu se dovnitř, protože nejspíš bude moje. Vyndám peněženku, rozepnu jí a… ztuhnu na místě. Ze slídového okýnka na mě kouká fotka Sabine. Ježíšikriste… co jsem komu provedl? Proč je v mojí peněžence zrovna ona? Rychle hledám v kabelce občanku. Oddechnu si, když zjistím, že jsem svobodný, ale teda málem se mi zastavilo srdce. Proč mám ale Sabine v peněžence, to nechápu. Začínám se pomalu obávat toho, co jsem způsobil. Těch sedm let je přece jenom dlouhá doba a možná nám to s Tomem neklapalo a místo u něj, skončila Sabine u mě… no to abych se šel rovnou picnout, než mě stihne zabít…
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
nééééé ! bože xD upe ma myklo !! super záááživne x) hltám každú čiarku , písmenko .všeckoooooooo !
joo.. a teď se to dozví seš celkem v hsjzlu BIlle co ? 😀 ne kecám já vím co ho čekám 🙂
No to se to rozjizdi. Ja jsem uz jednou rikala, jak obdivuji tvou fantazii. Ja bych scifi, nebo i krimi nikdy nemohla psat, protoze bych se do toho tak zapletla, ze by se v tom ani prase nevyznalo. Normalne jsem nechapala, komu ten dopis Bill na oslave dat chce dat. No pako, no.
To bylo bajecne, jak chudak Bill nepoznaval nejen ten byt, kde se ocitl, ale ani nevedel, jak si ma vyfenovat vlasy. Fakt dobre napsano. Jdu na dalsi dil.
[3]: No jo, na tohle je dobrej právě ten můj technickej mozek, víš? Ten to všechno vymyslí, vyhodnotí, spojí dohromady a mám[3]: No jo, na tohle je dobrej právě ten můj technickej mozek, víš? Ten to všechno vymyslí, vyhodnotí, spojí dohromady a mám to přesný. 😀 Asi by to nemohl psát každej, ale já sci-fi i ráda čtu, zrovna dneska jsem zjistila, že nejenže jsem měla inspiraci v Back to the feature, což byl ten film s Foxem, ale i v úžasným českým seriálu Návštěvníci, na kterej jsem čučela dneska při vaření nebo v knížce Přejezd od Jiřího Švejdy, kterou jsem četla někdy před dvaceti lety. Tak dlouho jsem si četla o skocích časem, až z toho vzniklo tohle, i když co do ztráty paměti naprosto originálně pojatý. 😀 Aspoň něco. 🙂 to přesný. 😀 Asi by to nemohl psát každej, ale já sci-fi i ráda čtu, zrovna dneska jsem zjistila, že nejenže jsem měla inspiraci v Back to the feature, což byl ten film s Foxem, ale i v úžasným českým seriálu Návštěvníci, na kterej jsem čučela dneska při vaření nebo v knížce Přejezd od Jiřího Švejdy, kterou jsem četla někdy před dvaceti lety. Tak dlouho jsem si četla o skocích časem, až z toho vzniklo tohle, i když co do ztráty paměti naprosto originálně pojatý. 😀 Aspoň něco. 🙂
Mas moje nejvetsi uznani a nesmirny obdiv.
Ja pracuji jenom na dvou dimenzich, jak zrakove tak vjemove. Jenom dusevno a citova stranka lidskeho byti ma v mem pripade dimenzi asi milión a ja se v tom vsem brodim a hnohnam. To mi sedi se v tom lidskem trapeni a radosti stourat ze vsech moznych uhlu a poloh, ale deskriptivni geometrie byla pro me na gymplu vrazdou. Architektka z vas nebude, mi rikal pedagog.
Je, Navstevnici….ja zabrousim casove jeste dale, "Pane, vy jste vdova", "Zitra rano vstanu a oparim se cajem", "Co takhle dat si spenat"….suprovni filmy na bednu.
Videlas "Memento"? To je delano tak, ze je dej vypraven odzadu. Muj mozek to nebyl schopen pojmout.
Nedávno jsem tady vykřikovala, jak jsem si příběh seskládala dohromady bez znalosti klíčových dílů, ale teď vidím, že mi přece jen nějaké ty kousky chyběly. 🙂 Vlastně jsem nikdy nepochopila, jak je možné, že se Bill objevil zrovna v koupelně s fénem v ruce a také mi nebylo moc jasné, jak je to s tou vracející se pamětí. I když jsem i bez těchto znalostí žila do této chvíle poměrně spokojeně, jsem ráda, že konečně vím. 🙂
Nádherný díl, plný napětí i překvapení. 🙂
Souhlasím s modrozelenkou co do obdivu k tvým kombinačním schopnostem. Naprosto neuvěřitelné. Příběh je dokonale propracovaný, ale za tím lehce plynoucím dějem se musí skrývat hromada práce.
[7]: 😀 teď koukám, co jsem to zprznila v komentáři č. 4, to je úžasný 😀 To vypadá, že jsem byla napůl mrtvá, když jsem to psala a zřejmě kopírovala 😀 Šikovná, hlavně na techniku ;-D Ani slovo future už neumim napsat, tak mě to THF zblblo 😀
No vidíš, asi ti prostě tyhle technický detaily nevadily, no… a já si na tom dávala tak záležet, když jsem to psala 😀 Ale zase taková hromada práce to nebyla, mně to tak prostě myslí samo, takže se mi to skládá dohromady, aniž bych musela nějak moc kombinovat. Ve druhý řadě už to bylo horší, tam jo, abych nepsala hovadiny, ale tady to bylo ještě lážo plážo. 🙂 Díky za pochvalu dámy, to vždycky potěší, dneska obzvlášť mám celej den radost ze života.
[8]: Ten komentář je roztomilej, bavila jsem se. 🙂
Janule, mě neumluvíš, stejně mi to připadá hrozně složitý, sepsat něco takovýho, hlavně aby to dávalo smysl. Dáš si s tím práci, moříš se s technickejma detailama a různejma jinejma vychytávkama a pak ti nějakej dobrodinec napíše, že ty úvodní díly ani nečet a vůbec mu to ke spokojenosti nechybělo. Na zabití! Teda řeknu ti, že i kdybych, nedej bože, psát uměla, na čtenářstvo bych nervy neměla. 🙂
Já už se tak děsně těším, až bude Bill vařit!!!! :))) To mi připomíná, už jsem dlouho nepřipravovala to jeho slavný jídlo, musím neprodleně napravit. 🙂
[9]: No jo, no, čtenáři, to je něco, viď? 😀 Strkaj si mě do nepohodlnejch šanonů, pořád mě chválej, někdy je to už na obtíž, to ti povim ;-D To si počkáš, než bude Bill dělat švejžužu 😀 ale já ho mám právě naložený v lednici a zejtra bude k obědu. S jasmínovou rejží 🙂
A víš co? Dneska jsem konečně pochopila, proč se ten překlad tak dlouho táhnul, proč s tím byly takový potíže… protože kdyby to bylo dřív, tak by určitě zrovna nebyla žádná soutěž v dohledu, do který by se to dalo nominovat… 😀 Všechno je, jak má být, amen. 😀
[10 Já mám hlad!!!! Ale přece nebudu jíst v jednu v noci! Nebo že bych se mrkla na něco malýho, dobrýho, kalorickýho a šíleně nezdravýho? 🙂
Myslela jsem si, že čtenáři jsou největší mor a zhouba spisovatelů, ale jak tak koukám, oni si s nimi autoři nezadají. 🙂 Kritizuješ je, urazí se, chválíš je, taky se jim to nelíbí. No je to možný, tohleto?!? :))))))))))
A s tou soutěží a překladem, to budeš mít pravdu, ale člověk aby měl nervy jak špagáty, než do sebe všechno zapadne a konečně dospěje k tomu bodu Bé, že jo? 🙂
[11]: Simtě, je vyloženě nezdravý jít spát hladová, ještě by tě to budilo 😀
No jo, když si sečtu, jak ten bod B byl ve finále drahej, tak by mohl za to stát. 😀 Bod B jako Bill, of course 😀 Jdu do pelechu, a věz, že chválením nic nezkazíš, nenech se mnou odradit :-))))))))))
Bod B jako Bill, moc pěkně řečeno! 🙂
Jo, jo, já si hned neuvědomila, pevné nervy a tučné konto v záložně, takhle jsem to původně měla napsat. 🙂
Tak dobrou. 🙂
Takže Billovi se to povedlo! Jsem teď opravdu šťastná! Ovšem co se mi moc nelíbí je to, že má v peněžence fotku Sabrine 😀 😀 Jenom doufám, že není Billova přítelkyně, to by mě fakt kleplo 😀 😀 Chudák Bill podniká cesty do minulosti, aby mohl být s Tomem a nakonec bude s nějakou holkou? No to teda neee! 😀 Ale tak coo, vždycky se jí může zbavit a sbalit Toma 😀 Jen doufám, že si kluci nic nepodělali a že se spolu baví a pořád k sobě cítí to, co před lety. Každopádně to zatím vypadá, že Tom mrtvý nebude, že je minulost kompletně jiná, než byla, a to mě těší 🙂
Ovšem nechtěla bych být v Billově kůži 😀 To musí být strašné, když si teď nic nepamatuje ze svého nového života.
No musím jít číst hnedka dál, nebo jsem fakt děsně zvědavá! 🙂