Musím si sednout na křeslo, nějak mě to vzalo… první pusa s mojí vysněnou láskou a já to musím přerušit. Leží tu přímo přede mnou a já na něj jen němě zírám, jak je krásný. Už to není ten osmnáctiletý kluk, kterého jsem dneska dopoledne potkal na záchodě v klubu, ale krásný dospělý muž. Dready si nechal, to jsem rád, byl jsem na ně zvyklý od jeho jedenácti let a nedovedl bych si ho ani jinak představit. Dokonce má i vypracované svaly, cítil jsem to, když mě objímal. A nádherně voněl… Není to ani ten Tom, kterého jsme před měsícem oplakali. To byla už ke konci troska, která se pomalu zabíjela alkoholem. Tenhle Tom je opravdu ten nejhezčí, kterého jsem zatím za svůj život viděl. Vybral jsem si fakt dobře. Zbožňuju ho…
Musím teď hlavně rychle zjistit, co je vlastně pro nás dva Sabine, ale možná to už začínám chápat. Podle těch věcí, co mi řekla, nejspíš funguje jako moje oficiální mediální milenka, aby kryla náš vztah s Tomem. Ten polibek u branky byl dost jasný, ten byl pro sousedy a případné čumily z ulice. To není špatný nápad. Při každém placení vidí prodavačky, že mám její fotku v peněžence, takže ji asi musím milovat. To teda znamená, že musí o našem vztahu s Tomem vědět a tím pádem má nejspíš naší nejvyšší důvěru a je vlastně už tak trochu v rodině. Sabine bude asi naše společná osudová žena. Byla tu brzo ráno, nejspíš proto, aby to vypadalo, že tu tráví noci. Nebo tu opravdu spí? Ale kde?… u mě v posteli asi těžko… ta je snad obsazená někým jiným… Možná za těma zamčenýma dveřma, ale na to je čas, to se zjistí.
Kde se ale tady vzal Tom tak rychle? To vypadá, jako když bydlí v domě, protože zahradou určitě nešel, to bych si ho snad všiml… Aha, to byl nejspíš ten pohyb záclony v prvním patře. Viděl nás, že se se Sab loučíme, tak zaujal svoje místo na sedačce. Vždycky jsme všude tvrdili, že jednou budeme bydlet spolu. Proto je na schránce jen Kaulitz, bydlíme tu oba a schránka je společná.
Z přemýšlení mě vytrhne povědomý hlas. Mrknu na televizi a zůstanu zaraženě zírat. Na obrazovce je děda Schultz a s někým si tam povídá… vypadá trochu upraveněji než doma, má na sobě černé kvádro, ale jinak je to ten samý děda, kterého jsem dneska ráno opustil při odchodu z laboratoře.
„Dej to, prosím tě, trochu víc nahlas,“ poprosím Toma. Koukne na mě udiveně a zesílí zvuk. „Tebe takovýhle blbosti zajímaj? To je nějakej praštěnej dědek co tvrdí, že má doma ve stodole stroj na cestování časem…“ ušklíbne se Tom a dál sleduje rozhovor. Redaktor se tam dědy vyptává na podrobnosti jeho vynálezu a děda ochotně odpovídá. Na závěr rozhovoru redaktor dědovi poděkuje a začne mluvit o možnosti přispět panu Schultzovi na dokončení jeho úžasného vynálezu. Pod ním běží titulek s číslem konta. Popadnu fixu, co leží na stole a protože tu nikde není žádný papír, načmárám si to číslo rychle na ruku. Tom na mě nevěřícně kouká, co blázním.
„No nechceš mi snad říct, že tomu cvokovi chceš poslat prachy na ten jeho pekelnej stroj, že ne? Myslel jsem si, že máš teda víc rozumu, vždyť je to nějakej blázen,“ zaťuká si na čelo a čeká, co mu na to řeknu. Chvíli váhám, co mu na to odpovědět, ale stejně to budu muset bráchovi všechno vyklopit, protože to tu asi bez jeho pomoci nezvládnu… jenže musím opatrně, aby mě nenechal zavřít do cvokhausu. Začnu pomalu, abych ho moc nevyděsil.
„Já toho dědu znám, víš?“ řeknu opatrně. Tom pootevře pusu v němém údivu a já musím pokračovat, ať chci, nebo ne. Teď už se z toho nevyvlíknu tak jednoduše jako předtím.
„Jemu vlastně vděčím za to, že jsem tady teď s tebou v tomhle pokoji. Jemu a tomu jeho pekelnému stroji, co se jmenuje Béda,“ řeknu a čekám co on na to. Tváří se udiveně, ale mlčí. Zapíchnu oči do koberce a pokračuju.
„Víš, Tome, nebýt jeho, jsi teď mrtvý a já nešťastný a sám v Hamburku,“ zvednu pohled zpátky k němu a očekávám jeho reakci. Tom jen zavře pusu, vymrští se do sedu, zadívá se na mě zkoumavě a pomalu pronese
„Prosím tě, co to plácáš? Já a mrtvej? Je pravda, že jsi dneska nějak divnej, ale tohle se přece člověku nemůže stát přes noc, ne? Nebo jo?“ čeká, jak budu reagovat.
„Já se nezbláznil, ale zažil jsem něco hodně neuvěřitelnýho a potřebuju ti to teď všechno v klidu vyprávět. Myslíš, že bys mohl chvíli jen poslouchat a neskákat mi do toho? Myslím, že za chvíli pochopíš, co se ti tu snažím říct, ale potřebuju tvojí důvěru. Opravdu, Tome, nejsem cvok, věř mi,“ udělám na něj svoje psí oči. „Jestli mě máš aspoň trošku rád, tak mi to umožníš, jo?“ zkouším trochu vydírat, abych měl zajištěnou jeho pozornost.
Usměje se tím jeho poťouchlým způsobem a pohodlně se opře zpátky do sedačky.
„Tak dobře, povídej, jsem jedno velký ucho,“ odpoví a čeká, co ze mě vypadne. Najednou nevím jak začít, je to tak strašně složité. No, nejlepší bude začít ránem.
„Dneska ráno jsem se probudil ve svém bytě v Hamburku, měl jsem delší vlasy, plnovous a žil jsem sám jen se Scottym. Teď tomu říkám „starý život“, ale jiný jsem v té době ještě neměl. Poslední měsíc jsem zažíval dost nehezké chvíle, protože mi umřel bratr, moje dvojče Tom,“ vidím na něm, jak se nadechuje a už chce něco namítat, ale hned ho umlčím. „Něco jsi mi slíbil, Tome, poslouchej a nepřerušuj mě, nebo to nedopovím,“ pokračuju dál.
„V tom starém životě, o kterém ti teď budu vyprávět, bylo všechno úplně jinak než tady a teď. Všechno, co si pamatuješ do našich osmnáctin, bylo stejné, ale na oslavě těch narozenin se všechno změnilo. Já miloval tebe, tys miloval mě, ale nikdy jsme nenašli odvahu to jeden druhému říct. Oba jsme se tak báli toho zakázaného vztahu a odmítnutí, že jsme to v sobě radši dusili a žili dál jako bratři.“ Viděl jsem na Tomovi, jak nesouhlasí, ale mlčel tak, jak mi slíbil. „Žili jsme si každý svůj život, oba jsme měli přítelkyně, skupina byla úspěšná, ale oba jsme se trápili. Když ti bylo dvaadvacet, našel sis Sabine.“
Tom na mě vykulí oči, co to plácám, ale já mu očima naznačím, aby to neřešil.
„Žili jste spolu tři roky. My dva jsme spolu měli normální bratrský vztah, svěřoval ses mi se vším, co prožíváš, ale nějak jsi to nezvládal a začal jsi pít. Alkohol ti postupně zatemňoval mozek a vyváděl jsi blbosti. Sabine tím dost trpěla, ale měla tě moc ráda, takže ti to dlouho tolerovala a sama taky nebyla svatá. Pak nastal 13. květen 2014 a tohle všechno se změnilo. Přišel jsi domů strašně opilý, přitáhl sis sebou nějakou stejně upravenou divoženku. Sabine už to nevydržela a začala na tebe křičet, tys jí vrazil facku, ona ti jí vrátila a pak už z toho vznikla bitka na život a na smrt. A ty jsi byl ten, kdo to nepřežil. Upadl jsi na nůž, kterým se ti Sabine snažila zabránit, abys jí dál bil. Zemřel jsi rychle, záchranáři ti už nepomohli. Za týden jsme tě pohřbili do hrobu v Lipsku a já zůstal sám.“ Tom se mezitím uklidnil a bylo na něm vidět, že ho to zaujalo. Rychle musím pokračovat, než se začne vyptávat.
„Pak se mi do ruky dostal dopis. Byl to dopis od tebe pro mě a já netušil, co se v něm skrývá. Když jsem ho otevřel, vypadly na mě tři obálky. První jsi psal, když ti bylo osmnáct let, den po naší oslavě narozenin. Vyznával jsi mi v něm svojí lásku. Psal jsi tam, žes byl rozhodnutý mi o tom říct na oslavě, ale díky mému přístupu jsi změnil názor a nechal sis to všechno pro sebe. Ten dopis jsem měl dostat až po tvé smrti. To se taky stalo a já byl strašně nešťastný i šťastný zároveň. Bylo mi strašně líto, že jsme nebyli schopní si to říct a věděl jsem, že už se to nikdy nedá napravit. Další dva dopisy jen potvrzovaly ten první, ale byly čím dál víc zoufalé. Psal jsi je po letech a bylo z nich jasné, že piješ kvůli tomu, že už to nezvládáš.“ Nadechl jsem se a díval se při tom Tomovi do očí. Sledoval mě, ale z jeho pohledu se nedalo vyčíst nic, co by mi napovědělo, co si o tom myslí.
„A pak přišel děda Schultz se svým pekelným strojem. Vtáhl mě do svého plánu, jak tě moci ještě alespoň jednou v životě vidět a já měl najednou naději, že ještě není všechno ztraceno. Vymyslel jsem proti jeho vůli plán, jak zařídit, abych žil takový život, jaký jsem si vždycky přál. S tebou jako s partnerem. Přispěl jsem dědovi na dokončení jeho stroje a za to jsem se mohl podívat do minulosti. Zakázal mi cokoliv v ní měnit, ale moje touha po tvé lásce byla silnější, než strach z toho, co bych mohl změnou v čase způsobit. Dnes ráno jsem byl znovu na naší oslavě osmnáctin v Hamburku. Vzal jsem s sebou tvůj dopis, cos mi napsal a udělal jsem to, co jsem si naplánoval. Dal jsem ho přečíst sám sobě těsně před tím, než jsme dostali dort a přijímali gratulace. Pak už všechno proběhlo tak, jak si pamatuješ ty. Díky dopisu jsem věděl, že mě miluješ a při oslavě jsem tě objal. Co bylo potom, to už mi budeš muset vyprávět ty, protože já musel zpátky do roku 2014. Když jsem opustil laboratoř dědy Schultze, ocitl jsem se tady, polonahý v koupelně, s fénem a hřebenem v ruce, zhruba před půlhodinou. Nemám tušení, jak jsme těch sedm let spolu prožili, ještě nemám vytvořenou novou paměť a než se mi vytvoří, jsem jako bezmocné malé dítě. Nevím, kde bydlím, co jsem zač, prostě nic. Potřebuju tvojí pomoc, Tome, abych dokázal žít nový život tady a s tebou a abych tě mohl konečně milovat,“ skončím svůj dlouhý proslov a Tom jen hypnotizuje koberec pod sebou.
Když pozná, že jsem skončil, zvedne ke mně oči a řekne tiše: „Jak ti mám tohle všechno věřit? Můžeš mi to říct? Jak ti mám věřit, že nejsi blázen?“
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
ááááááááááááááááá! *čumí*…….*nedýcha*…….*spametáva sa*…….*prebrala sa*…………*chcípla*….to je, uplne fenomenálne , výborné a ..a….a .bááječné !
Fajn to že to čtu podruhé neznamená že nemužu čučet jako puk a ani nedychat xD
To, ze mu Bill pravdu vyklopi tak brzy, jsem fakt netusila.
Ta posledni Tomova veta musela Billa zabolet.
Jdu na dalsi kapitolu.
Tak jsem si precetla tuto kapitolku u sousedu a prisla mi naprosto skvele, vystizne prelozena. Par chybicek se vloudilo, ale ten naboj a hlavne plunuly sled a svih tam zustal. Fakt dobre.
Jsem mrkala na seznam betareaderek na THF a ta tvoje Holandanka tam pusobi jako vykopavka. Se svymi 27 lety je tam za babicku vsech ostatnich. Jsem byla docela vydesena. Si nedokazu predstavit, ze bych betaread sverila nejake, co ji je 16. Mas uzasne stesti, ze jsis sehnala kocku, co neco zazila. Zbytech tech dobrovolnic je tam v prumeru od 14 (?!?!?!) do 18 let. Asi se holciny pri skole nudi.
U této kapitoly si vždycky říkám, jak bych se asi zachovala já, být na Tomově místě. A pokaždé znovu zjišťuju, že vlastně nevím. Netuším, jestli bych uvěřila něčemu tak nepravděpodobnému. 🙂 No… možná, kdyby mi tu pravdu k věření předkládal někdo tak úžasný jako Bill… 🙂
No páááni, takže Bill se to rozhodl Tomovi říct. No celkem teda čumím. Jako jo, na jednu stranu je to logické, protože Billova nová paměť zatím prostě neexistuje a bez ní je opravdu v pytli a po chvíli by si určitě všichni všimli, že je Bill úplně jiný než býval. Jenže na druhou stranu já bych na to asi neměla to Tomovi říct. No vážně! Vždyť on si o Billovi musí myslet, že se zbláznil. Já být na jeho místě tak skutečně nevím, co dělám. Asi bych nebyla schopna slova a jen bych přemýšlela, jak Billa nahlásit do blázince. Tak snad se tohle nestane a Tom uvěří…i když, nevím nevím…