Sedm dnů. Sedm dlouhých dnů uplynulo od noci, kdy Tom vpadl do Billova pokoje. Sedm dnů vzájemného vyhýbání se, kradmých pohledů a nevyřčených slov. Ani jeden z nich nenašel odvahu vrátit se k tomu, co se mezi nimi stalo. Přitom stačilo tak málo. Jen pár slov… možná dvě, možná víc…
Proto když se jednoho večera ozvalo nesmělé zaklepání na dveře Billova pokoje, ani zdaleka ho nenapadlo, kdo to jde na pozdní návštěvu.
„Dále,“ zavolal tak, aby ho bylo slyšet.
Klika sklouzla dolů a škvírou ve dveřích nakoukla do zšeřelého pokoje Tomova vlasatá hlava.
„Neruším?“ zeptal se.
Bill zavrtěl hlavou. „Ne, pojď dál. Stejnak nemám co dělat…“
Potřásl dlouhými spletenými vlasy a pousmál se. „Vidíš a já se tě zrovna chtěl zeptat, co děláš…“
Jeho dvojče se otráveně odvrátilo od zářící obrazovky počítače. „Řekni mi, co se tady tak dá dělat jinýho než prohlížet net…“
Tom stočil pohled ke stránkám, které měl bratr zrovna otevřené. Mohl jsem si to myslet. Co může hledat jiného, než drby o sobě a svoje fotky… Je tak neuvěřitelně samolibý!
„Ještě tě nepřestalo bavit dívat se na sebe?“
„Ne, nepřestalo… A musím říct, že mě to naopak baví víc a víc,“ zasmál se Bill uvolněně. „A na těchhle stránkách jsou obzvlášť vydařené obrázky. Chceš se podívat?“
Nečekal na Tomův souhlas a pohotově kliknul na pár odkazů. Monitor se rychle zaplnil nejrůznějšími fotkami, animkami a podobnými grafickými výtvory. Na většině byl Bill, někdy sám, někdy s bratrem.
Tom si strnule prohlížel jednu po druhé. Nad jemnými a něžnými tahy bratrovy tváře se mu až tajil dech.
Je možné stvořit dokonalou krásu? Co to vůbec znamená? Je to rovný nos? Štíhlá brada? Velké oči? Dlouhé řasy? Je to něco víc a zároveň méně… I ošklivá tvář může být krásná, když má výraz… A krásná tvář může být ošklivá, pokud je prázdná… Dokonalá krása? Střet fyzické krásy a oduševnělosti? Ne… bohužel něco mnohem méně poetického. Stačí pocítit ten hřejivý vánek prohánějící se mými útrobami. I kdyby měl obličej samou jizvu, bude pro mě ztělesněním dokonalé krásy. Můj bratr Bill…
*
„Chci ti něco říct,“ spustil Tom hned, jakmile se druhý den ráno potkal s Billem v kuchyni.
Bill stál zrovna u ledničky, dlouhým nehtem se škrábal na holém břiše a zvědavě nakukoval dovnitř, jestli tam neobjeví něco výjimečného. Rychlovarná konvice zašuměla a cvakla, už zbývalo jen zalít připravenou kávu.
„Copak?“ zeptal se a tázavě obrátil na Toma svůj pohled.
„Jedu pryč. S mámou jsem to už probral. Přijedu až ten poslední týden, než se budeme vracet zpátky do Berlína.“
Vcelku úspěšně se Tomovi podařilo maskovat nervozitu z toho, jak Bill tuhle zprávu přijme a hlavně co bude následovat.
Nemusel čekat dlouho, aby se to dověděl.
„Cože? A kam… a proč?“ Bill se k němu otočil celým tělem, v ruce stále ještě svírajíc bílá dvířka. Nějak nechápal, co tím chce Tom naznačit.
„Chceme podniknout s Andreasem takovou cestu. Prostě pojedeme bez cíle, kam dojedeme, tam dojedeme. Když se nám tam bude líbit, zůstaneme. Když ne, pojedeme zas dál. Něco jako v roadmovie.“
„Chci jet s vámi!“ vykřikl Bill spontánně.
„Ne, Bille. Nikam nepojedeš. Jednak jsi před časem prohlásil, že s Andreasem nechceš už nikdy mluvit, pokud se na to nepamatuješ, a … jednak… chci jet s Andreasem sám.“ Oznámil mu Tom klidně.
Viděl na něm, jak ho tahle zpráva rozhodila. Zorničky v tmavých očích se údivem rozevřely, brada mírně poklesla. Něco takového rozhodně nečekal.
Ani v téhle chvíli však neztrácel nic na přitažlivosti, kterou Tom naprosto zřetelně vnímal.
Posměšek zkřivil krásná ústa v ošklivý ušklebek. „Líbí se ti?“
„Kdo? Andreas?“ podivil se Tom.
„No jistě. Proč bys s ním jinak jezdil? Máš s ním něco?“
„Zbláznil ses? Andreas je kamarád, o sex tu vůbec nejde. A navíc… já nejsem na kluky.“
„Vážně? A co já?“
„Ty?… Tys byl … jen omyl, Bille.“
Bill strnul.
Teď nebo nikdy!
V Tomových očích mohl číst odhodlání, jaké tam už dlouho – pokud vůbec někdy – neviděl. Teprve teď mu došlo, že situace je poměrně vážná a Tom myslí naprosto upřímně všechno, co říká. Tohle zjištění ho polekalo.
„To neříkej! Tome!“
„Je to tak.“
Konečně pustil dveře od lednice. S tichým mlasknutím se zavřely.
Váhavě popošel k Tomovi a stejně váhavě vztáhl ruku, aby se ho dotkl. Trochu s sebou cuknul, ale kupodivu neuhnul. Možná to i čekal.
„Lžeš sám sobě,“ zašeptal a položil dlaň k jeho tváři. Překvapilo ho, jak je na dotek horká a hladká. Palcem pohladil měkká ústa, jako stvořená k líbání. Celou tu dobu mu hlavou běželo, že nesmí dopustit, aby Tom skutečně odjel. Musí to překazit… Za každou cenu!
Upřeně sledoval svůj palec, jak něžně vniká mezi ty neskutečně vzrušující rty, a odhodlával se dokončit to, co před týdnem začal. Vnímal Tomův zrychlený dech, trhavé pohyby jeho nahé hrudi i chvějící se řasy. Přitiskl se blíž, až donutil Toma učinit dva vrávoravé kroky nazad, kde narazil na desku stolu. Ačkoli se téměř nedotýkali, oba cítili nutkavou blízkost toho druhého. Oba cítili to svazující napětí…
Tom silně uchopil do dlaní útlé boky tisknoucí se k němu v zoufalé, němé potřebě doteků… Pod tenkou tmavou látkou cítil jemnou kůži… Kolikrát snil o tom, že jednou bratr pochopí, že si uvědomí, co pro sebe znamenají… že on bude tím, kdo rozpálí jeho tělo tou mučivě nádhernou touhou… Zdálo se, že svět se otřásl ve svých základech a něco se konečně zlomilo. Možná se čas vydal opačným směrem, možná se Země přestala točit… Nic z toho nemohlo mít fatálnější důsledky než jejich vzájemné doteky.
Tom prudce vydechl a objal Billa tak silně, až oba téměř přestali dýchat. Tiskl se k němu a zalykal se přívalem emocí, které v tu chvíli zcela ovládly jeho srdce i rozum.
Spokojený úsměv přelétl přes tvář černovlasého mladíka.
Zdvihl Tomovu tvář k sobě. V těch vášní potěmnělých očích viděl bouři, která jím otřásá a možná i chápal, čím prochází. Lhal by, kdyby tvrdil, že ho nová situace nevzrušila na nejvyšší možnou míru. Dychtivě sjel po Tomově těle hbitýma rukama, široce roztažené prsty nábožně hladily jemnou kůži. Nespěchal… Chtěl si to vychutnat. Chtěl ho mít jen pro sebe. Chtěl se topit v jeho objetí a poslouchat tlukot jeho srdce. Vše ostatní se stalo bezvýznamným…
autor: Michelle M.
A stačilo by tak máličko… niekoľko úprimných slov a hlavne zmieriť sa sami so sebou… Je to krásna ale boľavá poviedka…