Falešný hráč 12.

S očima pevně zaklesnutýma do sebe se jejich rozrušené tváře konečně dotkly. Něžný, opatrný dotek… kůže na kůži… jemná tvář proti druhé stejně jemné tváři. Přesto s účinky nejničivější katastrofy. Odhodlání, sliby, opovržení, nenávist, zloba… vše smeteno pryč. Zůstala jen touha… krásná, zoufale volající… která se rodí z nejčistších lidských citů…

Asi by nedokázali říct, kdo se jako první odhodlal k prvnímu polibku, ale v tu chvíli to ani nebylo podstatné. Jejich rty splynuly. Nechtěli uvěřit tomu, co cítí při tak nepatrném, nevinném doteku…

„Není to sen, viď?“ zašeptal Tom po chvíli. Udýchaně, s tvářemi rudými přívalem vzrušení, se na okamžik odtrhl od bratra.

Bill spokojeně zavrtěl hlavou a znovu zaútočil na Tomovy rty. Udivilo ho, jak silně Tom na jeho doteky reaguje a zároveň to byla ta nejvíc vzrušující věc, jakou kdy zažil. Zřetelně cítil, jak Tomovy rty nabíhají pod jeho majetnickými polibky. Přivlastňoval si každý milimetr jeho úst, jazykem dychtivě podnikal stále odvážnější a útočnější výpady.

Dech se zkracoval, divokými polibky se téměř dusili.

Bill lehce zatáhl za Tomovy vlasy a tím ho donutil zaklonit hlavu. Lehce skousl Tomovu bradu, hranu jeho spodní čelisti. Sjel ústy po dlouhém štíhlém krku až do smyslné prohlubně nad klíční kostí, kde chvíli zadržel svoji pozornost. Pečlivě pokryl polibky každý centimetr Tomovy hrudi. Prsty dráždil drobné bradavky, tvrdé jak kousky kamene. Sténání a nekontrolovatelné vzdechy deroucí se z Tomova hrdla ve stále kratších intervalech byly jen odměnou za jeho konání.

Tázavě hledal v Tomových očích odpověď na svoji němou otázku, zda smí zajít dál. Ale Tom ho neviděl, jeho oči byly zastřené závojem touhy a nic jiného než Billovy prsty a hladová ústa nebyl schopen vnímat.

Opatrně stáhl široké kalhoty, v nichž Tom spával, a nechal je klesnout na zem.

Na malý okamžik poodstoupil, aby si mohl Toma prohlédnout. Vlastně i přes všechno, co už spolu nebo vedle sebe prožili, nikdy neměl příležitost dívat se svobodně na bratrovu nahotu. A to, co uviděl, ho fascinovalo. Netušil, že jeho bratr, jeho druhá polovina může skrývat tak nádherné a vzrušující tělo. Poklekl. Zdvihl hlavu a zatímco se dotýkal jeho kotníků, očima se snažil vstřebat každý záhyb těla tyčícího se vyzývavě nad ním.

Zasněně hladil jemně opálenou kůži, dlaněmi přejížděl po dlouhých stehnech… když bříšky prstů spočinul na vystouplých kloubech kyčlí, Tomovo tělo se prudce otřáslo. Ten nepatrný, téměř neznatelný dotek jím projel jak ostří nože.

Tom trochu zavrávoral. Musel se pevně chytit desky kuchyňského stolu, aby neupadl. Nohy mu začínaly vypovídat službu, třásl se jak v horečce. Neklidná krev pulzovala pod jemnou kůží a mysl ovládla jediná myšlenka… Sklouzl očima k tmavé hlavě, tak nesnesitelně blízko jeho napjatého klína. Toužil po tom, aby Bill vzal jeho vzrušení do úst. Potřeboval to. Potřeboval cítit to vlhkou horkost… Ani si neuvědomil, že se podvědomě přibližuje boky k Billově tváři. Ten se jen vědoucně usmál a s očima zabodnutýma do Tomových zastřených panenek sevřel jeho vzrušení pevně v dlani. Tom prudce vydechl. Cítil, že vrchol je velmi blízko. Neodolal. Ruku zabořil do Billových rozcuchaných vlasů a nekompromisně přitlačil jeho obličej ke svému klínu.

Tak razantní krok Billa překvapil a zazmatkoval. Tom ho ale pustit zřejmě nehodlal. Nečekaně jistě natlačil své vzrušení do Billových úst a přirazil. Se zasténáním zvrátil hlavu. Zopakoval to. Jednou. Podruhé. Potřetí…

Bill se snažil zmírnit pohyb Tomových boků. Prsty s černými nehty zuřivě tiskly jeho tělo. S každým dalším přírazem měl co dělat, aby se nezačal dávit a doufal, že Tom už brzy skončí. Bylo to poprvé, kdy dělal něco takového a Tom mu to rozhodně neulehčoval.

Konečně ucítil teplo, které prudce zaplavilo jeho ústa. Bylo toho tolik, že reflexivně začal polykat. Uvědomoval si, že jeho vlastní vzrušení se tím trochu utlumilo… ale pohled na Toma napůl zhrouceného na stole zničujícím vyvrcholením mu byl dostatečnou náhradou…

*

Stáli proti sobě. V očích mlčenlivá otázka, co dál…

„Děkuju,“ zašeptal Tom a provinile uhnul pohledem.

Bill se usmál. „Nemáš zač.“

Přejel jazykem po svých rtech. Pořád ještě cítil Tomovu chuť a měl pocit, že už se jí nikdy nezbaví. Už to nebylo tak nepříjemné jako z počátku. Dokonce si uvědomil, že se mu pomyšlení na to, jak Toma znovu uspokojuje, docela zamlouvá a rozhodně už mu nepřijde tak nepříjemné jako před chvílí.

„Tohle se nemělo stát,“ řekl tiše Tom. Cítil se hloupě. Měl jedinečnou šanci to celé skončit a zase to pokazil. Nechal jsem se vyprovokovat, o nic jiného mu přece nešlo. Dostal mě tam, kam potřeboval… na kolena, obrazně řečeno… i když na kolenou fakticky byl on… Jestli teď zůstanu, do konce svého života se nebudu moct podívat sám sobě do očí…

Sebral zbytky odvahy postavit se Billovi zpříma.

„Promiň, musím si jít zabalit. Mám Andyho vyzvednout za hodinu, nechci ho nechat čekat.“

„Tome?!? To… nejde! Nechoď pryč! A co já?“ Zoufalství, které zaznělo v Billových slovech, nebylo hrané. Bylo tak opravdové a skutečné, jak jen může být.

Ale nic to na Tomově odchodu nezměnilo…

*

Nešťastně poslouchal kroky křižující sousední pokoj. I když si tiskl ruce na uši ve snaze zlikvidovat ten zvuk, pořád je slyšel. Byly to jeho kroky. Vůbec netušil, jak přežije tři týdny sám… bez něj. Ještě nikdy nebyli od sebe oddělení víc než jeden den a teď? Tři týdny. Tři dlouhé týdny. Bez něj! A navíc po dnešku!

Bill se cítil poníženě, zklamaně, využitě… jako kus hadru, se kterým si člověk přeleští špičky lakovaných bot a odhodí jej pryč.

„Bille?“

Jemné zaklepání na dveře jeho pokoje ho přimělo vstát z křesla. Najednou nevěděl, co má udělat. Toužil po tom vtáhnout Toma do svého pokoje, zamknout dveře, aby nemohl nikam odejít, aby musel zůstat s ním, aby ho neopustil…

Mlčel a poslouchal rychlé údery svého srdce. Došel ke dveřím s rukou nataženou ke klice, ale nemohl ten pohyb dokončit. Věděl, že on stojí z druhé strany. Téměř slyšel jeho dech…

A… najednou byl pryč. Slyšel ty těžké kroky vzdalující se pryč, šustivý zvuk Tomovy sportovní tašky… a následně už jen klapnutí dveří.

„Tome! Vrať se!“ vykřikl do prázdného domu.

Ticho… Žádná odpověď.

*

Uchopil oběma rukama volant a zničeně o něj opřel čelo. Zoufale tiskl víčka k sobě, aby zahnal nepříjemný, vlhký tlak uvnitř.

Najednou nějak neměl chuť jet pryč. Najednou by nejraději všechno odvolal a vrátil se zpátky. Zpátky… k němu. Ale věděl, že to není dobrý nápad… Musí zpřetrhat pouta, která ho s Billem pevně svazovala. Ta šance se znovu nevrátí. A jestli chce konečně začít žít svůj život, udělat to prostě musí… Vybral si.

autor: Michelle M.