Nedočkavě sledoval kalendář, očima tlačil hodinové ručičky, aby se pohybovaly rychleji, ale nebylo to nic platné. Čas si dál neúprosně běžel svým neměnným tempem, slepý a hluchý k lidským prosbám a nářkům.
Každý večer před usnutím chodil do Tomova pokoje. Sedl si na jeho postel a z věcí, kterými byl obklopen, se snažil nasát alespoň trochu z něj. Nikdy dřív by si nepřiznal, jak moc mu na Tomovi záleží, jak moc mu chybí, když není s ním, jak moc je na něm závislý…
Celé dny vysedával u počítače a díval se alespoň na jeho fotky, kterými byl internet přímo zaplavený. Je jedinečný, pronesl jednou Bill polohlasně. A já byl neuvěřitelně zaslepený…
*
Šedá, modrá, zelená… Tyhle tři barvy a nic jiného. Šedá silnice, modrá obloha a zelená tráva. Občas mezi nimi probleskne zářivě žlutá barva Andreasových vlasů. Nejsem schopen vnímat nic jiného. Ani nevím, jak dlouho se už potloukáme křížem krážem Německem… Někdy mi přijde, že si ani nepamatuju, co bylo předtím… před touhle cestou.
Andy si se mnou asi moc legrace neužije. Ponořený do svých truchlivých myšlenek sleduju cestu před sebou. Když se střídáme, zavírám oči. Mlčíme vedle sebe. Je hodný, cítí, že něco není tak, jak by mělo, a trpělivě čeká, až se s tím vypořádám. Vím, že bližšího přítele než je on, nemám, tak proč se mu nedokážu svěřit?Musím odpovídat? Je to přece nad slunce jasnější… Nikdo nemůže pochopit složitý vztah, který je mezi mnou a Billem. Ani já sám ho nechápu. Tolik jsem si přál, aby se něco stalo… něco… ani neumím pojmenovat, co jsem si vlastně přál. Dobře, dobře. Chtěl jsem ho. Chtěl jsem se ho dotýkat, chtěl jsem cítit jeho doteky na svém těle, chtěl jsem se přesvědčit, že tehdy tu noc před několika lety… že můžu znovu zažít ten neskutečný pocit… Vášeň? Štěstí? Nevím… A teď? Utekl jsem před ním… Lžu sám sobě, nalhávám si, že potřebuju urovnat své myšlenky, přitom vím sám moc dobře, že srovnanější být nemůžou. Už dávno přece vím, co chci, a vím i to, co nechci…
*
Jeden den za druhým míjejí…
Nedokážu na něj přestat myslet. Pomalu šílím. Když spím, zdá se mi o něm. Když zavřu oči, vidím ho před sebou. I když jsme vzdáleni tolik kilometrů, vím, že je tady, žije totiž ve mně… To jeho doteky se nesmazatelně vryly do mé kůže. Cítím je, pálí jak do běla rozžhavený kov. Při vzpomínce na jeho polibky se se mnou točí svět…
Vzpomíná i on na mě? Chybím mu? …. nebo si už našel náhradu?
*
V posledních několika dnech jsem schopný konečně začít s Andreasem komunikovat. Nenašel jsem odvahu svěřit se mu. Já a Bill, to je jediná věc, která je tabu.
Řešíme všechno možné, ale stejně všechny hovory končí u toho, co nás baví nejvíc. Muzika. Andreas dal dohromady pár zapálených lidí a zkouší se prosadit, podobně jako my kdysi. Když mi říká, že nemůže sehnat kytaristu podle svých představ, vkládá tím do mé hlavy plachou, přesto neodbytnou myšlenku…
„Potřebovali bychom někoho, jako jsi ty, Tome.“
„Určitě dřív nebo později na někoho narazíte.“
„Neuvažoval jsi někdy o tom, že… že by sis třeba dal na chvíli pauzu?“
Srdce se mi rozbuší. Hlavou mi bleskne ten prokletý sen: „Udělám to, když budu muset!“
*
„Tome, jsem tak strašně rád, že jsi zpátky,“ zašeptal Bill a nedočkavě objal bratra kolem krku. Celou vahou svého těla se na něj pověsil. Nenechal ho ani nadechnout. Dychtivě přitiskl své rty na Tomova ústa. Ano… tohle bylo to, po čem celé ty dlouhé týdny toužil. Letmý dotek vyvolávající pocit, že takhle to má být. Pocit bezpečí a důvěry. Lásky a porozumění.
Tiskli se k sobě celou délkou svých těl. Mlčeli. Jen bez dechu vychutnávali přítomnost toho druhého.
„Moc jsi mi chyběl, Bille,“ řekl posléze Tom. „Já… chtěl jsem ti říct, že tě–„
…….
Vtíravý a neodbytný zvuk.
Bill se posadil na posteli a prsty protřel rozespalé oči. Zdálo se mu, že se Tom vrátil, zrovna se vítali a Tom mu chtěl něco důležitého sdělit, když ho ten protivný zvuk probudil.
Ještě se neprobral natolik, aby si uvědomil, co to je za zvuk. Konečně mu svitlo. Někdo zvoní dole u dveří. Srdce se mu prudce rozbušilo. Tom. Tom. Tom.
Bleskurychle vyskočil z postele a utíkal k domovním dveřím. S rukou na klice se zhluboka nadechl, vydechl. Tak do toho! Otočil klíčem v zámku a stiskl kliku.
Nevěřícně vytřeštil oči na známou tvář stojící venku.
„Davide?“ vydechl překvapeně. „Co tady děláš? A kdo je tohle?“ Bradou ukázal na dvě dívky, opřené ledabyle o Davida, které si ho zvědavě prohlížely.
„Nazdar Bille,“ zasmál se manažer rozpustile. Bill se nemohl zbavit dojmu, že se právě vrací z nějakého hodně dlouhého flámu. „Tohle jsou moje kamarádky, Elle a Gina. Holky, tohle je Bill.“ Obě dívky se chichotaly a pošťuchovaly se navzájem. David pokračoval. „Říkal jsem si, že když tě tu Tom nechal samotného, že bys určitě uvítal společnost. Nepozveš nás dál?“
Bill o krok ustoupil. Otevřel dveře dokořán a nechal nečekanou návštěvu projít.
„Jděte do obýváku, hned jsem u vás. Jen na sebe něco hodím.“ Nasměroval Davida i s doprovodem do prostorného pokoje v přízemí domu a lehce vyběhl schody do prvního patra.
Několikrát projel husté vlasy hranatým kartáčem a zatřásl hlavou. Obléknout se do džínů a trička i s ranní hygienou a lehkým make upem mu zabralo dvacet minut.
Docela ho potěšilo, že si na něj David vzpomněl. Co Tom odjel, byl pořád sám. Chodil spát pozdě v noci a vstával kolem poledne. Rodiče byli celé dny v práci, viděl je vlastně jen chvíli večer, než si šli zas lehnout, protože ráno brzy vstávali. Nudil se. Většinou koukal na televizi nebo projížděl internet.
V malém městě, kde podle Billova názoru lišky dávají dobrou noc, se nedalo nikam jít. Navíc by sám ani nešel a žádné kamarády tu neměl. Tom tohle ví a přesto mě tu nechá samotnýho, bodla vzteklá jehlička do Billovy duše.
S Davidovým příchodem jako by se v něm zas probudilo něco z toho sebejistého, chladného Billa, který byl tak jiný od Billa, kterého poznal Tom.
„Dáte si něco?“ zeptal se osazenstva obýváku, pohodlně uvelebeného… evidentně se tu okamžitě cítili jako doma. „Kávu, čaj… nebo mě? Ne, to byl vtip,“ zaculil se Bill nevinně.
Holky se smály, jako když nikdy neslyšely nic lepšího. David se jen ušklíbl. Z vnitřní kapsy kožené bundy vytáhl plnou láhev. Zlatavá barva Billovi napověděla, že to bude nejspíš nějaká whisky.
„Mám něco lepšího,“ pozvedl David významně obočí.
Brrr, tak to bude ještě hodně hustý.
„Teď? Vždyť je ráno?“ podivil se Bill.
„Ráno? Kde to žiješ? Vždyť jsou tři odpoledne!“ rozesmál se David na celé kolo.
„Už?“ vykulil Bill oči.
„No jistě,“ zapojila se do hovoru jedna z dívek. Bill netušil, jestli to je Elle nebo Gina. Měla delší narezlé vlasy a v obličeji spoustu droboučkých zlatavých pih. Její zelené oči jen jiskřily, ale Bill se nemohl zbavit dojmu, že to nebude jeho přítomností.
„Elle nebo Gina?“ otázal se Bill s omluvným výrazem ve tváři.
„Elle,“ odpověděl za ni David a naklonil se k ní. Při hlubokém polibku, který jí věnoval, Billa lehce zamrazilo ve spodní části břicha. „Moje Elle,“ mrknul na Billa, když se od ní odvrátil.
Aha, takže pro mě je zřejmě přichystaná druhá princezna. Stočil svůj pohled jejím směrem. Rovné, tmavě plavé vlasy zakrývaly opálená ramena. Usmál se na ni. Nevypadá špatně… jen kdyby její oči neměly ten hořce čokoládový odstín jako moje… a jeho!
Na vteřinu pocítil Bill nádech obavy, že dělá něco špatného. Určitě by nebyl nadšený, že se tu chystám popíjet whisky ve tři odpoledne ve společnosti Davida a dvou už od pohledu více než povolných dívek… ale co! Je to jeho vina… neměl mě opouštět. Zejména po tom ne co mě tak sprostě využil. Tome! Neměl jsi mě tu nechávat, slyšíš? Všechno je to tvoje vina! Jen tvoje!
autor: Michelle M.
autor: Michelle M.
Tak toto bude kruté.Musím si dať oddych. Zajtra sa vrátim. Hrozne ma tie ženské naštvali. Vlastne ma naštvalo, že Bill ich nevyrazil, keď vie čo Tom cíti a ako mu to ublíži keď ich tam nájde 🙁 a on ich určite nájde… Trpím celý čas ach jaj.