První, co jsem uviděl, když jsem odemkl dveře, byly boty rozházené všude po chodbě. V celém domě bylo hrobové ticho, jen nahoře šuměla sprcha.
Pustil jsem tašku v chodbě na zem a potichu vystoupal nahoru. S bušícím srdcem jsem otevřel dveře do koupelny. Ani nemusím říkat, jak se mi ulevilo, když jsem za skleněnou zástěnou uviděl Billovu nahou siluetu… ale hlavně… byl sám!
Děkoval jsem bohu, že mi nepřipravil takové zklamání, jako bylo načapat Billa s nějakou holkou.
Zpětně si říkám, že jsem byl strašně důvěřivý a strašně moc naivní. Bohužel…
Tiše jsem zase dveře zavřel, vrátil jsem se zpátky pro tašku a odtáhl ji do svého pokoje. Sprcha mezitím utichla, jen bzučivý zvuk fénu se nesl celým patrem. Vybalil jsem pár posledních čistých věcí a pohodil je na křeslo. Zbytek jsem vysypal na hromadu doprostřed pokoje… pak to uklidím…
Konečně fén ztichnul.
*
„Du wirst für mich immer heilig sein…“ pobrukoval si polohlasem Bill před zrcadlem v koupelně. Hřebenem si pročesával umyté, čerstvě vysušené vlasy. Zašklebil se na svůj odraz v zrcadle.
Zatřásl skloněnou hlavou dolů, aby všechny vlasy visely volně. Chvilku vlasy jen tak potřásal, bylo to příjemně šimravé. Pak se prudce narovnal a přehodil všechny vlasy nazad.
Letmý pohled do zrcadla a hřeben mu vypadl úlekem z rukou.
V odrazu lesklé plochy spatřil Toma… stál v otevřených dveřích. Bill si až bolestně uvědomil, že Tom snad nikdy nevypadal líp než teď.
Hbitě se otočil, aby se ujistil, že ho smysly neklamou.
„Tome?“ vydechl překvapeně.
Úplně zapomněl na předešlou noc a plavovlasou dívku ve své posteli.
Prostě Tom byl tady. Po třech dlouhých týdnech tu skutečně stál před ním, živý, viditelně unavený a zaprášený, a s ním se vrátily zpátky všechny pocity, v uplynulých hodinách tak pracně zadusávané do země.
„Ahoj Bille,“ pronesl Tom váhavě. Téměř se bál na něj podívat, raději klopil oči k zemi.
Ta nejistota… Může být něco víc vzrušujícího než on? Nádherný kluk bez jediné chybičky, s tím nejistým výrazem? Netuší nic o tom, jak působí na své okolí… netuší, co se ve mně probouzí, když ho vidím… je tak smyslný ve své nejistotě a nevědomosti…
„Vítám tě zpátky,“ zašeptal Bill těsně před tím, než přitiskl své bolavé rty na Tomova hebká, nedotčená ústa. Rychle se však stáhl.
Tom se zatvářil šťastně, jako kdyby dostal ten nejkrásnější vánoční dárek. Uchopil Billa těsně pod vlasy a přitáhl si jeho ústa znovu k sobě. Jeho polibek byl mnohem delší a hlubší, než původně chtěl.
Bill měl co dělat, aby nevykřikl. Jeho rty byly po předešlé noci dosud velmi citlivé, drobné ranky, ke kterým ani sám nevěděl, jak přišel, při pouhém doteku bolely, až mu to vhánělo slzy do očí. Ale tohle rozhodně nebylo nic, o čem by chtěl Tomovi vyprávět.
„Co se ti stalo?“ zeptal se překvapeně Tom, když si všiml, že na bratrově rtu se objevila drobná rudá kapička. Pozorněji zaostřil a všiml si více podobných dosud nezacelených ranek. Odevzdaný pohled rázem zmizel.
„Já…,“ vyrazil ze sebe Bill, „byl jsem trošku nachlazený a popraskala mi pusa… ještě se to úplně nezahojilo.“ Nasadil ten nejupřímnější pohled, jakého byl schopen.
Mrak, který na chvíli zastřel Tomovu tvář, rychle zmizel.
Vztáhl dva prsty a něžně se dotkl Billových zraněných rtů.
„Promiň,“ vyslovil sklesle, „nechtěl jsem tě podezírat, jsem jen unavený a nevyspalý. Omlouvám se, Bille.“
Bože… on se mi omlouvá. Já mu lžu do očí a on se mi omlouvá, jako kdyby za všechno, co se stalo, mohl on sám. Jsem zbabělec, když nedokážu přiznat pravdu? Nejsem… já přece už přiznal tu nejtěžší pravdu ze všech… Nedokážu ho nenávidět, nedokážu ho zničit… dokážu ho jen… mít rád, zatím…a možná ještě něco víc, ale potřebuju čas… zoufale potřebuju čas, abych se s tím dokázal vyrovnat, já sám…
Bill trnul strachy, že ho prudce bušící srdce musí zákonitě prozradit. Rychle a chladně zauvažoval.
Musím ho zdržet a pak dostat do pokoje. Nic nesmí poznat. Teď mi nesmí znovu proklouznout mezi prsty… už ne…
„Víš co? Dej si pořádnou horkou sprchu. Přinesu ti sem čisté oblečení a pak si půjdeš lehnout a já seženu něco dobrého k jídlu, ano?“
Už se chystal odejít, když Tom zachytil jeho paži a zastavil ho tak uprostřed pohybu.
„Moc se omlouvám, Bille, podezíral jsem tě… zbytečně. A vůbec… bál jsem se, že mě budeš nenávidět, že jsem odjel a tebe tady nechal tak… vždyť ty víš… je to od tebe hrozně hezké, že se o mně chceš ještě takhle starat. Nezasloužím si to, promiň mi.“ V jeho pohledu byla skutečná lítost.
„To nic,“ pousmál se trochu křivě Bill.
Zavřel za sebou dveře koupelny a zamyšleně se zastavil. Cítím se jak největší hajzl pod sluncem… kdyby tak tušil, co se tu včera v noci dělo…
Bill se probral ze zamyšlení a vystartoval dolů po schodech. Spočítal si, že má jen několik málo minut na to, aby dostal Davida i s oběma dívkami z jejich domu.
David s Elle ještě spali. Leželi v obýváku na pohovce a nevypadali, že by se jim chtělo vstávat.
„Dave,“ zacloumal Bill rozčileně Davidovou paží, „dělej, musíte pryč. Tom se vrátil. No tak… slyšíš mě? Davide… vzbuď se.“
Taxi, blesklo Billovi hlavou. Musím sehnat taxi.
Rozhlédl se po pokoji a v křesle uviděl Davidův telefon. Popadl jej, zatím druhou rukou zuřivě prolistovával Zlaté stránky, založené v kovovém košíku vedle pohovky. Ruce se mu třásly, když vytáčel číslo.
„Dobrý den, potřebuju nutně odvézt… ano….“
Rychlostí blesku nadiktoval operátorce adresu a na oplátku se mu dostalo ujištění, že do deseti minut bude auto čekat před domem.
Znovu zacloumal s Davidem. „Davide, dělej, máte tu auto. Naši se vrací, musíte pryč, je to jasný?“ Rozhodl se pro rychlou lež. Nějak vytušil, že Tomova přítomnost by Davida nevystrnadila tak rychle jako blížící se paní Kaulitzová. Doufal, že David má v sobě trochu pudu sebezáchovy a nebude chtít, aby ho matka jeho dvou svěřenců našla v tomhle stavu. Taky že ano.
Konečně David otevřel jedno oko. „Co je?“ vydoloval ze sebe pracně a Billův obličej ovanul pronikavý zápach alkoholu.
„Máma se vrací domů, musíte okamžitě vypadnout. Zavolal jsem vám auto.“
David se ztěžka posadil na gauči. Jeho pohyb probudil Elle. „Co je, co se děje?“
„Mejdan skončil, holčičko,“ zasyčel protivně Bill. „Odjezd domů.“
„A kde je Gina?“ otočila se po něm Elle.
No jo. Gina! Pořád spí u mně v posteli! Vyběhl hbitě po schodech do svého pokoje, rozrazil dveře. Rozbušilo se mu srdce, když se jeho pohled zastavil na plavovlasé hlavě zachumlané do jeho peřiny. Rychle k ní přiskočil. Strhnul deku prudkým pohybem a hrubě s dívkou zatřásl.
„Dělej, vstávej!“
Neochotně otevřela jedno oko. „Co blbneš?“
Bill nastražil uši. Zdá se mi to nebo už sprcha ztichla?
„Počkej tady,“ syknul na ni Bill. „Ani se nehni, jasný?“
Vyběhl na chodbu a přiložil ucho ke dveřím od koupelny. Bylo tam ticho.
Nesměle zaťukal a bez vyzvání vklouzl dovnitř.
Tom zrovna vylézal ze sprchy.
Billovi se zatočila hlava hrůzou. To ne, ty ještě nemůžeš ven, ještě potřebuju čas, víš? Tome… musíš se ještě… vykoupat!
Tom stál nahý před zrcadlem a upravoval si dlouhé vlasy.
„Víš co?“ usmál se Bill a pohladil dlaní jeho hladká zlatavě opálená záda. Přes rameno se na něj do odrazu mazlivě usmál. „Mám nápad… Napustím ti báječnou horkou vanu. A sám si tě umyju, platí?“ Sklonil hlavu a na malý okamžik přitiskl rty na Tomovo nahé rameno.
Bratr si jej zkoumavě přeměřil pohledem. „Ale já se právě osprchoval?“
„To nevadí, to bylo nanečisto… teď si to teprve vychutnáš.“ Spiklenecky na něj mrknul a už ho strkal do vany u protější stěny. Sám mu odměřil dvě lžíce mořské soli a nastavil správnou teplotu.
„Za chvíli jsem u tebe,“ zašeptal mu Bill do ucha a jemně poškádlil provoněnou kůži špičkou jazyka. Spokojeně zaznamenal, jak se Tom zavrtěl.
Mezi dveřmi se po něm ještě jednou svůdně podíval a zmizel.
autor: Michelle M.
