Snad tisíckrát jsem si v hlavě přehrával události onoho dne. Krásné ráno a ještě krásnější odpoledne, byli jsme jen já a on… nikdy jsme si nebyli bližší. Věřil jsem, že tohle je mé vítězství. Falešná hra skončila.
My ji skončili. Milovali jsme se.
Cítil jsem se jako vítěz. Alespoň tehdy mi to tak přišlo… a dnes?
Přijde mi to směšné… já jsem směšný… bláhový snílek…
„Můžeš mi vysvětlit, od čeho máš ty škrábance na zádech?“
Jedna otázka, dvě možné odpovědi: pravda nebo lež. Vteřiny, po které jsem se díval na ty rudé šrámy na tvých zádech a se srdcem málem až v krku jsem čekal, co mi řekneš, byly asi nejdelší v mém životě.
Asi bych měl ocenit, že ses rozhodl říct mi pravdu, ale já to nedokážu. Radši jsi mi měl lhát, Bille! Vždycky jsi mi lhal, tak proč jsi nezalhal i tentokrát? Ani nevíš, jak rád bych ti uvěřil.
Prožívám něco, co jsem už zažil. Opakuje se to. Jak že se tomu říká? Déja vu? Stojím tu jak solný sloup, nohy vrostlé do podlahy. Ty klečíš přede mnou, objímáš moje kolena. Jsi tak zoufalý. Vidím to na tobě. Tvé vlasy mě hladí po stehnech… nesnesu to. Prudce škubnu nohou, abych se vyprostil z tvého sevření, a ustoupím pár kroků zpátky.
Jak ve zpomaleném záběru pozoruju, jak tvé tělo dopadá na zem. Chvěješ se, vztahuješ po mně ruce. Slyším, jak naříkáš. Jen se dívám. Tvé zoufalství je téměř hmatatelné. Přesto ustupuju o další krok zpátky. Tvé slzy vytváří na mém srdci neproniknutelnou hráz.
Neslyším, co mi říkáš… jen si vrývám do paměti tvoji tvář.
Je konec.
Moje srdce se topí v ledovém prázdnu…
*
„Končím,“ oznámil Tom Davidovi hned, jak se vrátili s Billem do Berlína. Byli v jejich berlínském bytě, Tom roztržitě chodil po pokoji a sbíral své věci do otevřené cestovní tašky.
Do Davida jako když uhodil blesk.
„Cože?“ zeptal se nevěřícně.
„Prostě končím v kapele,“ zopakoval Tom a upřeně se podíval Davidovi do očí.
„Po-počkej, to přece nejde jen tak. Nemůžeš přijít a říct, že končíš. Bille, sakra, tak řekni mu něco.“
Bill zamrkal zarudlýma očima a odvrátil tvář stranou. Měl co dělat, aby se udržel a nezačal znovu brečet. Zrovna on… Bill… který nikdy nebrečel, ani jako malý kluk, a teď? Od chvíle, kdy se rozhodl, že začne znovu, jinak, přizná svoji chybu a už nikdy nebude Tomovi lhát, od té chvíle se mu zhroutil svět. Tom ho odmrštil jak prašivého psa.
„Tak mi aspoň vysvětli, co se stalo…“ snažil se David pochopit jeho jednání. „Dostal jsi snad lepší nabídku? Pohádali jste se s Billem?“
Znovu se otočil k černovlasému dvojčeti. Jeho chvějící se brada a mokrý pohled ho ujistily, že trefil hřebíček na hlavičku.
„A o co jde tentokrát, že kvůli tomu chceš odejít?“ zeptal se Toma, nicméně sledoval Billovu reakci.
„Nechci s ním už mít nic společného,“ odsekl Tom umíněně.
„Nechovej se jak malej kluk, kolikrát už jste se s Billem pohádali a zas to bylo dobrý–„
„Ale já nechci, aby to bylo dobrý,“ skočil mu do řeci Tom, „já už ho mám prostě dost. Nechci tady bejt, chci jít pryč a ty mi v tom nezabráníš.“
„To chceš vážně nechat kluky ve štychu? Za tři měsíce přece začínají podzimní vystoupení… Jak mám do tý doby sehnat někoho, kdo to bude schopnej odehrát za tebe? Ses úplně zbláznil!“ vykřikoval David rozčileně.
„Ty si poradíš,“ vyštěkl Tom. „A teď – když dovolíte – jdu pryč. Stejně jsem to měl udělat už dávno. Aspoň teď bude mít Bill dostatek prostoru, aby všem mohl ukázat, jaký je doopravdy. .. jak si umí užívat,“ dodal ještě jízlivě. Posměšně se podíval na bratra, který stál u dveří jak hromádka neštěstí. Obličej měl opuchlý od pláče, rozpitá řasenka vytvořila na tvářích nevzhledné šmouhy, vlasy zplihle visely na ramena. Jindy by se snad Toma zmocnila lítost, ale ne dnes. Byl si jistý, že Billa nenávidí. Nic jiného k němu už cítit nedokázal.
*
Nevím, jestli jsem si kdy předtím přišel prázdnější, ale myslím si, že ne. Ani tehdy, kdy jsem přísahal sám sobě, že budu Toma nenávidět.
Dnes už vím, že nenávist dělí od lásky jen nepatrný krůček… cit, o kterém jsem se domníval, že mě zachrání před zklamáním, mi zklamání přinesl… kdybych to ráno po první noci s ním připustil, co pro mě ve skutečnosti znamená, nemuseli jsme skončit tak, jak jsme skončili… Jak jen jsem byl zaslepený! Topil jsem se ve vzletných slovech: nenávist sem, nenávist tam… já jsem ten, kdo si hraje se životy všech kolem a zejména s tím jeho… a co z toho? Zbyly mi jen prázdné ruce, vyschlé oči a srdce plné bolesti.
Kdybych tak uměl vrátit zpátky čas…
*
Už je to měsíc, co jsem ho viděl naposledy. Ani se se mnou nerozloučil, jediný pohled mi nevěnoval… Odcházel s hlavou hrdě vzpřímenou… hrdě, protože dokázal nemožné… dokázal to, na co já jsem se nikdy nevzmohl… přetnul pouto, které nás svazovalo… a tohle poznání setsakra bolí. Zůstal jsem sám, i když obklopený lidmi… a s jeho odchodem ve mně něco zemřelo…
*
Uplynuly dva měsíce od Tomova odchodu z kapely. Ačkoli se David snažil ze všech sil, nedokázal za něj tak rychle najít odpovídající náhradu. Vyzkoušeli několik kluků, dokonce i dvě holky, ale nikdo na Toma neměl. Tehdy si David uvědomil, jak moc ho všichni podceňovali, když s nimi byl. Vždycky stál spíš v Billově stínu a každý ho bral jako Billova bratra, přitom ve skutečnosti byl velmi silná a individuální osobností.
Jak se to všechno změnilo. Tom je pryč, zřejmě nenávratně. Bill už dávno není tím Billem, kterým býval. Přestal se výrazně líčit, přestal si česat ty jeho šílené účesy. Je tichý, zamlklý… na dotazy novinářů reaguje velmi skoupě, žádné party, žádné divoké mejdany, žádné holky, je sám a čeká na tu svou velkou lásku, o které teď mluví častěji než předtím a kupodivu to zní mnohem upřímněji než dřív… Pokud vím, přestali se s Tomem stýkat úplně. Tom se odstěhoval někam pryč, údajně hraje v nějaké malé, začínající kapele a snad si i někoho našel.
Jestli podzim nebude ve znamení strhujícího comebacku, můžeme to rovnou zabalit…
*
„Vstávej, slyšíš?“ štíhlá ruka s černými nehty dloubla do Tomových nahých zad. „Víš, cos mi dneska slíbil, ne?“
Mrzutě něco zabručel a snažil se skrýt hlavu pod polštář.
„Nemysli si, že se mi schováš,“ ozval se zvonivý hlásek blízko jeho ucha. Černé vlasy se svezly z ramen a zašimraly ho na tváři. Rozespale zamžoural očima.
„Ale já chci ještě spát,“ zabručel.
„Kdepak, vstáváme, dneska se jde na nákupy,“ vysoká štíhlá postava se lehce zdvihla z postele, bosé nohy hlasitě pleskly o dřevěnou podlahu. „Jdu do koupelny. Než se upravím, koukej, ať už jsi vzhůru. Chci vyrazit co nejdřív.“
„A co snídaně?“ zahuhlal Tom zpod polštáře.
„Najíme se venku, stejně tu nic k jídlu nemáš.“
*
Kráčeli rychle. Léto už dalo definitivně své sbohem a podzim se rozhodl ukázat svoji nevlídnou tvář o něco dřív než obvykle. Foukal chladný vítr a předčasně spadané listí vířilo na zemi prach.
Tom kráčel zachumlaný do silné bundy a štěbetání po své pravé ruce poslouchal jen na půl ucha. Byl ponořený do svých vlastních myšlenek.
Nasnídali se v malé útulné kavárně a teď spěchali k blízkému nákupnímu centru. Přece jí slíbil, že s ní půjde dnes nakupovat. Tom tenhle způsob trávení volného času nenáviděl, přitom nebyla daleko doba, kdy s někým jiným takhle prochodil klidně celý den a nudné mu to rozhodně nepřišlo.
Povzdechl si.
Všechno se mění.
„Hele,“ zatahala ho netrpělivě za rukáv, „není tohle Bill? Vypadá nějak jinak, viď?“ a ukázala prstem s černým nehtem na barevný obrázek nějakého časopisu, vystavený na stojanu před obchodem, který právě míjeli.
Byl to on.
Po velmi dlouhé době Tom znovu spatřil jeho tvář. Televizi nesledoval, noviny nečetl. Vyhýbal se všemu, kde by na něj mohl narazit. A teď byl tady. Starý Bill s výraznými šedými stíny, extravagantním účesem a povýšeným, arogantním výrazem byl pryč a místo něj tu byl ten jemný, jen neznatelně zvýrazněný obličej lemovaný hladkými černými vlasy, pokorné tmavé oči, smutné a zastřené. Tohle byl JEHO Bill. Téměř zapomněl dýchat nad tou nečekanou proměnou. Snažil se vyčíst z jeho očí nějaký vzkaz pro sebe a než se nadál, už držel ten časopis v ruce, otevřený na barevné dvojstraně, které dominovala bratrova fotografie. Očima rychle proletěl řádky zaznamenaného rozhovoru.
Nespokojeně si všiml, že se mu třesou ruce.
Sevřel dlouhé prsty do dlaně, až mu zbělely klouby.
Uklidni se, tohle přece vůbec nic neznamená. Klid, dýchej, slyšíš? Už jsi přece dávno někde jinde. ON tě nezajímá, je ti to jasné? Několik minut přesvědčoval sám sebe, než se konečně uklidnil.
Prošli jeden obchod za druhým. S rukama plnýma balíčků a papírových tašek ji Tom doprovodil domů. Po krátkém rozloučení zabořil ruce do hlubokých kapes svých kalhot a vydal se domů.
Šel pomalu, nespěchal. Od té doby co žil sám, zvykl si na pomalé příchody domů. Nebylo kam spěchat. Nikdo na něj nečekal.
A přece když odemkl dveře starého činžovního domu a vstoupil na první schod točitého schodiště se zdobným kovaným zábradlím, cítil, že se něco změnilo. Ten ponurý tichý dům měl náhle zcela jiný rozměr.
autor: Michelle M.
Doufám že to dobře skončí.Jdu číst poslední kapitolu, tak mně nezklam.