„Bille, už to takhle dál nemůžeme dělat…“
„Proč ne? Bojíš se? Můj velký neohrožený bratr má strach?“
„Ano, mám strach. Tohle se nám jednou musí vymknout z rukou… Jak dlouho myslíš, že to můžeme skrývat?“
„Tak dlouho, dokud nás to bude bavit!“
„Ne, Bille, to tebe to baví… Mě to nikdy nebavilo!“
„Tak proč to děláš?“
„Copak sis toho nikdy nevšiml?“
„Čeho, Tome?“
„Dělám to jen kvůli tobě… Nenávidím je! A nenávidím tebe, protože chceš je a ne mě! A nenávidím sebe, protože to v sobě neumím potlačit… zničit, zabít!“
Vysoký štíhlý chlapec odlepil nos od okna. Zadíval se na otisk, který na skle zůstal. Povzdechl si. Jak jednoduché je diskutovat s Billem v mé hlavě… O co těžší je říct mu něco takového do očí… do těch jeho povrchních a sobeckých očí… Bille!
Odvrátil se od okna a vyhledal pohledem tmavovlasou hlavou. Bill stál kousek od něj, s telefonem přilepeným u ucha.
„Jasně… budeme připraveni… Až za pět týdnů? Vážně? No… to je super.“
Z útržků hovoru a nepříliš nadšeného tónu bratrova hlasu Tom usoudil, že jim manažer zřejmě dal volno, aby mohli odjet domů.
Pět týdnů. Pět týdnů naprosté volnosti a hlavně žádný tlak… Žádná média, žádná pozornost, žádné napětí… Jen já a on, jen to, co ve skutečnosti jsme…
„Jedeme domů, zítra ráno…“ pronesl Bill sklesle směrem ke svému bratrovi a zadíval se ven z okna prostorného pokoje jejich berlínského bytu. Pronajali si ho už kdysi dávno v začátcích své kariéry. Potřebovali mít své útočiště, místo, kde se budou cítit jako doma, i když budou stovky kilometrů vzdáleni od své rodiny, od svých blízkých. A tenhle byt splňoval všechny požadavky. Tiché spící hnízdo vysoko nad střechami činžovních domů, kam už nedolehl pouliční ruch, hluk aut, cinkání tramvají ani změť lidských hlasů.
V místnosti bylo ticho, jen špatně dotažený kohoutek kuchyňské baterie monotónně odměřoval čas.
„Tak se mnou mluv, sakra. Chceš trucovat až do konce života?“ rozkřikl se, když bratr ani na tak neutrální poznámku, jakou je informace o odjezdu domů, nikterak nereagoval.
Tom mu mlčky pohled opětoval. Oči se mu leskly tajeným vzdorem.
„Netrucuju a ty to víš,“ zašeptal posléze. „Něco jsi mi slíbil nebo se nepamatuješ?“
Do posledních slov dal více důrazu, než v tu chvíli chtěl.
„Nech toho, na tohle teď vážně nemám náladu,“ odsekl mu Bill mrzutě a znovu se obrátil pohledem k modré obloze táhnoucí se do nekonečna.
Tom se ublíženě stáhl do sebe. Už už měl na jazyku všechno, co chtěl Billovi říct, ale znovu nějak ztratil odvahu. Bojácně střelil po bratrovi pohledem.
„Bille, skončeme to, prosím…“ zaškemral. Pohledem se vpíjel do bratrových štíhlých zad zahalených do ostře červeného trička. Velmi nápadné svou barvou upoutávalo pozornost stejně jako všechno s ním spojené.
Tmavé vlasy zavířily v prudkém pohybu hlavy a jako hebký závoj se srovnaly podél bledého obličeje. „Ty jsi mi asi nerozuměl,“ vyslovil pomalu, s důrazem na každé slabice. „Jedeme domů!“
Víčka zakrývající čokoládové oči vyplašeně zamrkala. Konečně pochopil. „To ne, Bille! To nemůžeš myslet vážně!“
Několika kroky se Bill přiblížil ke zděšenému bratrovi stále stojícímu u okna. Naklonil k němu tvář, až se jejich nosy téměř dotýkaly.
„Máš pro mě snad lepší nabídku?“zeptal se potměšile. V tmavých očích se zablesklo.
Nenávidím tě. Jak já tě nenávidím. Nenávidím tě za to, že mě nutíš tohle prožívat. Proč, Bille? Řekni mi, proč? Co tak strašného jsem ti provedl? Trestáš mě snad za to, že jsem se zamiloval?
Nešťastně zavrtěl hlavou.
„Tak to udělej beze mě.“
„Nemůžu to udělat bez tebe, potřebuju tě. Copak jsi to pořád nepochopil?“
Taky tě potřebuju. Potřebuju, abys byl se mnou. Abychom skončili s touhle špinavou a falešnou hrou. Abychom byli zase spolu… tak jako kdysi…
Dlouhý prst přejel černým nehtem po jeho rozechvělé tváři. Pohled sklouzl k sepjatým rukám. Pružné tělo se s kočičí mrštností svádivě protáhlo… Tom jen poplašeně zamrkal. Neděj to! A nebo… udělej to, ano… prosím!
Horký dech ovanul jeho tvář. Jsi tak blízko! Jen krůček stačí…
„Tome, ještě naposledy.“ Vyslovil ta slova tak měkce, jen kdyby měla jiný význam, pomyslel si zklamaně ten druhý. Sklopil oči ke svým rukám, prosebně sepjatým jako při modlitbě.
„Neboj se, ještě naposledy a skončíme to.“ Kul železo, dokud cítil, že žhne. Dychtivě hltal široce rozevřenýma očima bratrovy chvějící se řasy, jemnou linii jeho nosu, růžové plné rty, provokativně protnuté malým kouskem chladivého kovu.
Nedívej se na mě tak. Nesnesu to. Je to horší o to, že my oba tušíme pravdu. A přece nás to nezastaví, abychom konečně přestali předstírat a vyložili karty na stůl…
Otřel se svou bledou tváří tu bratrovu, nyní lehce zrůžovělou rozrušením… Oběma projelo zachvění, ten elektrizující dotek vnímali naprosto zřetelně. Tom se bál jakkoli pohnout. Sklopenýma očima sledoval Billovu hruď, hluboké nádechy se střídaly ze nepravidelnými, přerušovanými výdechy. Horká krev tepající pod tou hladkou kůží na krku, tolik smyslnosti v jediném těle…
„Slibuješ?“ zašeptal s nadějí v hlase.
Bratr pomalým pohybem hlavy přikývl.
Něco mu říkalo, že jejich spása je tak blízko. Stačilo by jen natáhnout ruku, projevit trochu odvahy, být alespoň na okamžik ten silnější… Ale nic z toho Tom neudělal. S roztřeseným srdcem přihlížel, jak se Bill narovnává. Cítil jeho žhnoucí pohled, ale bál se pohlédnout do jeho očí. Stiskl pevně víčka, jako by mu to mohlo nějak pomoci.
Když je znovu otevřel, viděl před svým obličejem bledou ruku s černými nehty. Svírala Tomův telefon. Na displeji zářilo připravené jméno. Stačilo jen tak málo, uchopit jej do ruky, stisknout zelené tlačítko a příjemným hlasem pronést: „Ahoj, tady Tom. Nemohli bychom se večer vidět?“
autor: Michelle M.
Nemôžem si pomôcť, takýto Bill ma mrzí. neznášam keď si ubližujú. Jediná nádej je taká, že možno Bill netuší ako Tomovi ubližuje? Dúfam…