„Tome?“ zašeptal měkce černovlasý muž. „Mám pro tebe špatnou zprávu… Ta dívka, kterou jsi tady včera měl… ta dívka se pokusila zabít.“
„Co? Co to říkáš?“ vykřikl nevěřícně. Rukama sevřel Davidova široká ramena a zatřásl s ním.
„Říkám ti to dřív, než to bude v novinách. Dřív než se tě na to někdo zeptá. Nechala dopis na rozloučenou, kde píše, že tě moc milovala, ale že zklamala a nedokázala tě přesvědčit, že je pro tebe ta pravá a že už takhle dál žít nemůže. Snad ji zachrání, ale těžko říct, jestli bude v pořádku.“ Davidův hlas se ani nezachvěl, když mu tu neuvěřitelnou zprávu sděloval.
„Ale… jak… jak ses to dozvěděl?“ Nechtěl tomu věřit.
„Mám spoustu známých mezi novináři, někteří jsou mi zavázáni a udělají pro mě ledacos,“ pokrčil lhostejně rameny.
„Byla přece tak mladá a hezká…“ šeptal. Jeho tělo se třáslo jak v zimnici.
„Takových holek je…“ David si protáhl ztuhlou šíji. „Hlavně buď připravenej, až se tě na to někdo zeptá. Nic nepřiznávej. Ne abys přiznal, že jsi s ní spal, slyšíš mě? Musí to vypadat jako nápad šílený fanynky, jinak máme malér.“
„My?“ vykřikl Tom. „My máme malér? Vzpamatuj se. Tímhle už přestává všechna legrace. Ta holka chtěla umřít kvůli mně. To já si tenhle cejch ponesu do konce života. To já budu ten, na koho si budou ukazovat jako na zrůdu, že dohnal mladou nevinnou holku k něčemu takovýmu. To je můj malér, Davide!“
„Když uděláš to, co ti radím, nikdo si na tebe ukazovat nebude. Naopak. Všichni tě budou litovat, jaký to je hrozný bejt obětí šílených fanoušků,“ pokoušel se ho uklidnit David.
Nešťastně ukryl hlavou v dlaních.
„Já s tím chci skončit, Davide. Takhle už to dál nevydržím.“
„Chceš skončit s kapelou?“
„Udělám to, když budu muset.“ Nikdy nezněl jeho hlas tak pevně jako nyní.
„Nenechám se zničit kvůli tomu, že jste mě nacpali do role, kterou nenávidím. Přiznejte světu, jak to doopravdy všechno je!“
„To nemyslíš vážně!“
„To myslím vážně. Tím si buď jistý.“
Prudce otevřel oči. Posadil se na posteli a rozhlédl se. Byl doma, ve svém pokoji. Obklopen známými věcmi, které mu dodávaly pocit bezpečí. Rozechvělými prsty otřel několik kapek potu, které se objevily na jeho čele.
Odhrnul vyhřátou deku a spustil nohy na bílý vlněný koberec. Nepotřeboval světlo, aby našel dveře na chodbu a popaměti došel do kuchyně. Rozsvítil jen malé světlo u digestoře. Z výklopné horní skříňky vytáhl sklenici a naplnil ji vodou z plastové lahve, která stála na lince. Naráz vypil téměř polovinu. Odložil ji na linku a zapřel se rukama o její hranu, hlavu unaveně svěšenou mezi rameny.
„Nemůžeš spát?“ uslyšel ze tmy Billův jasný hlas.
„Bille?“ zeptal se nevěřícně. „Kde jsi?“
„Tady,“ ozvalo se ze tmy obýváku.
Tom prošel otevřenými dveřmi. Trochu oslepený světlem z kuchyně, trvalo mu chvíli než se zorientoval. Bratr seděl v tureckém sedu na sedačce, sám a úplně potmě. Jeho bílé tělo zářilo do tmy, jen boky zakryté kouskem černého prádla se topily ve tmě.
„Co tu děláš? Víš kolik je hodin?“
„Nevím, a popravdě mě to ani nezajímá. Prostě tu sedím…“ odpověděl Bill. „A proč ty nespíš?“
„Mám špatné sny…“
Tom ztěžka dosedl vedle bratra na pohovku. Cítil teplo, které jeho tělo vyzařovalo, ačkoli se nedotýkali ani milimetrem odhalené kůže.
„A o čem?“
„To je jedno, nechci si to připomínat.“
„Byla doba, kdy jsme si vyprávěli své sny…“
„To je pravda…“ Tom se na chvíli odmlčel. „Bille, co se změnilo?“
„Máš divné otázky, Tome,“ snažil se Bill pohotově odvést hovor jinam.
„Bille…“ V temnotě pokoje zněl Tomův prosebný hlas téměř nadpozemsky.
Opatrně vztáhl ruku. Bál se to udělat, ale ještě víc se bál toho, že by to neudělal. Někde vedle svého stehna tušil Billovo koleno. Velmi něžně se dotkl konečky prstů té heboučké kůže. Zavřel oči. Bylo to přesně takové, jaké si pamatoval.
Ten dotek byl tak lehounký, že by normálně bylo obtížné jej vůbec zaregistrovat. To by se ale nesmělo jednat o Tomovy prsty na Billově těle.
S největším sebezapřením potlačil Bill zachvění. Vteřinu zaváhal, ale bratrovu ruku neodstrčil.
Tak tam seděli vedle sebe, bez pohnutí, oba zřetelně vnímali horkost, která prostupovala jejich těly a přitom ani jeden z nich nenašel odvahu udělat další krok.
„Půjdeme spát,“ zašeptal Tom po dlouhých minutách naplněných jejich zběsilým oddechováním. Jeho prsty se zachvěly a posléze opustily své místo na bratrově noze.
Billovo hlasité polknutí se v tichu pokoje zdálo zaznít téměř jako výstřel.
„Dobře,“ odpověděl podivně přiškrceným hlasem.
Vstali téměř současně, Tom se zarazil. Bill ho opatrně malým obloučkem obešel a vydal se jako první na cestu k jejich pokojům. Šli za sebou mlčky, hlavu plnou zmatených pocitů. Pod schody se Bill najednou zastavil a otočil se k Tomovi.
Tahle nečekaná změna jeho kroků způsobila, že Tom do něj setrvačností narazil. Jejich téměř nahá těla se mazlivě otřela o sebe.
„Promiň,“ zašeptal Tom a snažil se zastavit vzrušení, které se plíživě zmocňovalo jeho těla. Bille, proč mi to děláš?
„Ne, ty promiň,“ zašeptal Bill. Bez pohnutí čekal, aniž by sám věděl na co. Vlastně to tušil. Podvědomě chtěl znovu zažít ten neuvěřitelný pocit, který zachvacoval jeho tělo při sebemenším Tomově doteku.
Napětí se znovu vrátilo. Stáli proti sobě, vzdáleni pouhé milimetry.
Tom vycítil Billovu dychtivost, jeho touhu. Tenhle pocit v něm uměl odhalit jakýmsi vědě neznámým smyslem. Sebral veškerou svoji odvahu a s mírně nakloněnou hlavou se natáhl směrem k němu. Už cítil jeho horký dech na své tváři, jeho sladké rty byly nadosah.
Přesně si pamatoval, kdy naposledy se jich směl dotknout. Od té doby o tom jen snil.
Poslední milimetry… Se zavřenýma očima se slepě přitiskl k objektu svého okouzlení a touhy. Plaše přitiskl rty rozpraskané vnitřní horečkou na Billova heboučká ústa. Něžně se o ně třel, mazlil se s nimi, dráždil je svou horkostí, dokud Billovi neunikl tichý vzdech. Špičkou jazyka jemně pohladil koutky jeho úst a přesunul se dál, k hradbě bělostných zoubků. Ale to už se i Billův jazýček zapojil do té smyslné hry. Hluboce pronikl do Tomových úst. Nenechal mu žádný prostor, žádný vzduch… ovládl ho. Tom se neubránil vzrušenému vydechnutí. Jsi přesně takový, jakého si tě pamatuju, Bille! Co to se mnou děláš? I přes ty hrůzy, které mě nutíš dělat… i přesto po tobě toužím.
autor: Michelle M.
autor: Michelle M.
A do kelu… Janule, tento koment budeš čítať asi iba Ty 🙂 ak budeš, tak len… mala si pravdu, keď si mi radila nájsť si niečo od Michelle, je to dychberúce. Len mi je ľúto, keď si ubližujú…
V každom prípade, ďakujem za tip.