Když vás zklame někdo, kdo je vám hrozně moc blízký, kdo pro vás tolik znamená, že si neumíte představit život bez něj, bolí to. Samozřejmě, zklamání vždycky bolí, obzvlášť když jsou ve hře ještě tak pošetilé city jako láska.
Když se to stane jednou, je přirozenou obrannou reakcí lidského těla odpustit. Uvěřit, že se to stalo nešťastnou náhodou, že to byl jen pouhý omyl… a jede se dál. Ale co když se to stane podruhé? Potřetí? Jen blázen by byl schopný znovu a znovu odpouštět. Jsem tedy blázen? S těmi děsivými sny, které mě provázejí už několik týdnů, si tak občas připadám…
Ráno zastihlo Toma nevyspalého s šedivými kruhy pod očima. Hlava ho k nesnesení třeštila a oči pálily, jako by v nich měl nasypané žhavé uhlíky. Otevřel malou zásuvku hned pod deskou stolku poblíž postele a vytáhl poničenou papírovou krabičku. Popaměti vyloupl několik pestrobarevných fazolek a nasucho je zkušeně spolkl. Mírně se mu zhoupl žaludek, přece jen bylo ráno a polykat něco bez vody je vždycky nepříjemné.
Bosé nohy spustil na sešlapaný koberec a přemýšlel, kolik asi tak může být hodin. Odmítal myslet na včerejší noc a na obyvatele vedlejšího pokoje.
„Tome! Bille! Snídaně!“ dolehl k němu mámin hlas z kuchyně.
Neochotně vstal. V koupelně bylo jak v parní lázni. Bylo evidentní, že si Bill dopřál vanu hned zrána, ovocná vůně zaplňovala místnost až po strop.
Tom odmalinka neměl rád čistění zubů, taková k uzoufání nudná činnosti, takže se do toho hned pustil, aby to měl za sebou. Bezmyšlenkovitě pustil mokrý kartáček do skleničky mezi zbývající tři.
Potřeboval se trochu vzpamatovat. Ledovou vodu šplíchnul na svůj obličej. Cítil se, jako kdyby ho přejel parní válec, rozlámaný, nevyspalý, bez energie. Ručníkem otřel zamlžené zrcadlo. Moc to sice nepomohlo, ale trochu lepší to bylo. Zadíval se na svůj odraz. V obličeji měl vepsánu těžkou noc. Únava a vyčerpání tam zanechaly hluboké rýhy.
„Dobré ráno,“ zamumlal směrem k matce a usedl k velkému kuchyňskému stolu naproti Billovi. Automaticky si popotáhl široké kalhoty od pyžama, ve kterých tak rád spal. Nemohl si nevšimnout, že ani Bill se nenamáhal s oblékáním a ve svých obtažených černých boxerkách si ho zkoumavě prohlíží, ale snažil se ho ignorovat.
„Jak jste se vyspali? Po tak dlouhé době doma…“ prohodila matka a změřila si oba své syny láskyplným pohledem.
Bill se konečně pohledem odpoutal od Tomova rozmrzelého obličeje. „Dobře,“ odpověděl matce bezstarostně. Natáhl se pro talířek a plně si ho naložil všemi možnými dobrůtkami, které jim matka obětavě připravila, aby je doma jak se patří přivítala.
Z konvice zavoněl jasmín. Mámina ranní specialitka: zelený čaj s jasmínovým aroma. Údajně má navodit pohodu a příjemně člověka nastartovat do nového dne. Bill rozkošnicky přivřel oči, zatímco přes Tomovu tvář přeběhl nehezký stín. Nemohl pochopit, jak může být Bill tak strašně klidný a vyrovnaný. Jako kdyby předchozí noc vůbec nebyla! Jako kdyby to, co se stalo, bylo naprosto všední a normální!
„A ty, Tome?“ Z matčina hlasu zaznívala starost. Sice teď kluky nevídala tak často, jak by chtěla, ale nemohla jí uniknout proměna, která se v posledních měsících s Tomem stala. Určitá bezstarostnost a jiskřičky, které měl vždycky v očích, někam zmizely. Měkce pohladila dlaní jeho bledou tvář.
„Jsi v pořádku, broučku?“
Stín z jeho tváře na okamžik zmizel a Tom matce věnoval milý úsměv. „Jsem, neboj se, mami.“ Věděla, že jí neříká pravdu, ale znala ho a bylo jí jasné, že naléhat na něj by k ničemu nevedlo. Ještě naposledy se dotkla silných pramenů tmavě plavých vlasů, které mu volně padaly do obličeje, a obrátila se i k druhému synovi.
„Jste oba tak strašně hubení, neberete si toho na sebe moc?“
Bill divoce potřásl černými vlasy. Natáhl se pro další rohlík. „Kdepak… je to skvělý. Vážně. Kdybys viděla ty lidi, jak z nás šílí. To je neuvěřitelný… Ty holky… udělaly by pro nás cokoli.“ Jeho tmavé oči se vášnivě přivřely. „Viď, Tome?
Tom ztěžka polkl. Konečně se donutil podívat se bratrovi do očí. Je to tam zase… to, co tolik nenávidím… Bille! Zastav to! Už dost, slyšíš?
*
Listoval obsáhlým šanonem, kde matka shromažďovala nejrůznější výstřižky z časopisů, jejich fotky, rozhovory, zprávy o ocenění z rozličných soutěží. Vzal do ruky stránku z časopisu, kde byl jeden z jejich prvních rozhovorů. Už si ani nepamatoval, pro jaký časopis to bylo.
„Tom: Nejsem si jistý, jestli skutečná láska existuje…“
„Bill: Věřím na velkou lásku a pořád na ni čekám… Já nejsem jako můj bratr!“
Tom trpce zavřel desky a úhledně si je urovnal na kolenou. Dlaní přejel po hraně jejich hřbetu. Ano, Bille, měl jsi tenkrát pravdu. Ačkoli moje dvojče, nejsi jako já. Protože kdybys byl, nikdy bychom nemuseli prožívat to, co teď. Měl bys mě rád stejně jako já tebe, nikoho jiného bys nepotřeboval… to já bych byl smyslem tvého života…
autor: Michelle M.
autor: Michelle M.
takže ste se přihlásili? to je super!!!!!!!!!!!♥twc♥